Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You are the best of this world - 2.díl

06.01.2010 (21:00) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1191×

2.kapitola – Nákupy (Clara)

Vzbudilo mě zvonění telefonu.

Ospale jsem si sedla a podívala jsem se na displej. Cože? Budík? Já jsem si ho nenastavovala! Vždyť je teprve půl šestý! Zbláznil se mi mobil.

Malátně jsem se postavila a podívala se do zrcadla. To teda vypadam. Kruhy pod očima, rozcuchaný vlasy, k tomu ospalej pohled. Ach jo.

Oblékla jsem se a šla jsem do kuchyně. Tam byla mamka a uklízela. „Ahoj,“ usmála se na mě.

„Čau,“ řekla jsem nevrle.

„Proč sis ten budík nastavovala, když víš, že nerada vstáváš?“ zeptala se překvapeně.

„Já jsem si nic nenastavila,“ zamumlala jsem a sedla jsem si na židli.

„Alice?“

„Cože? Alice?“

„No já nevim, jenom jsem se ptala. Ale mohla to bejt ona. Určitě by nechtěla, abys dneska zaspala...“

Zavrčela jsem. Mamka se na mě podívala a zamračila se. „Kdy jsi byla naposledy na lovu?“

„Mno… ehm… vlastně… Nevim,“ vzdala jsem přemýšlení. Ráno mi  to nikdy nešlo. „Naposledy jsem byla s tebou,“ vzpomněla jsem si nakonec.

„Se mnou? Ty jsi blázen! Já byla před týdnem! Šup, jdi se najíst, než přijde Alice!“ popostrčila mě ke dveřím.

„Teď venku nic nebude,“ zaprotestovala jsem.

„Ty seš šikovná holka, ty něco najdeš,“ usmála se na mě a já jsem si s tichým vrčením oblékla bundu a boty. Vyrazila jsem do mrazivého rána. Teda spíš ještě noci, vždyť je půl šestý.

Vrhla jsem se na první srnku, kterou jsem uviděla a pokusila jsem se moc se nezašpinit. Když jsem se najedla, zkontrolovala jsem oblečení. Dneska to dopadlo celkem dobře, jenom na bundě jsem měla már kapek krve. To utřu.

Rychle jsem se vrátila domů. Sundala jsem si bundu a zamířila do koupelny.

„Já věděla, že něco najdeš!“ zavolala na mě mamka a já podle hlasu usoudila, že se usmívá.

„Jdu ven!“ zavolala jsem na ní.

„A co Alice?“ zeptala se a objevila se vedle mě.

„Vyjíždíme až v osm,“ zaskřípala jsem zuby s myšlenkou na budík.

„Tak jo. A přijď domů dřív, znáš Alici,“ zasmála se a přesunula se jinam.

Já jsem vyšla z domovních dveří a přemýšlela jsem, kam půjdu. Chci být sama, takže do města ani za Alicí a spol. nepůjdu, to bych si moc klidu neužila. Takže jsem po krátkém zaváhání vyrazila do lesa. Toulala jsem se nazdařbůh a nevnímala jsem okolí.

Najednou jsem před sebou uslyšela zapraskání větviček. Vzhlédla jsem a vytřeštila jsem oči. Přede mnou stál obrovský, hnědý medvěd a koukal na mě. Hladově.

Hlasitě jsem polkla a honem jsem přemýšlela, co budu dělat. Takovouhle rvačku bych pravděpodobně nepřežila. Stála jsem jako přikovaná a zděšeně jsem sledovala, jak se přibližuje a cení zuby.

„Uteč!“ ozvalo se za mnou a já se rozběhla pryč, aniž bych zkoumala, kdo to byl. Zastavila jsem se, až když jsem s jistotou věděla, že jsem v bezpečí. Opřela jsem se o strom a rozdýchávala jsem ten běh. Po nějaké době mě doběhl můj zachránce.

„Proč jsi neutíkala?“ zeptal se a já se otočila. Zírala jsem na něj, než mi došlo, že bych měla odpovědět. Byl to ten kluk z pláže, co tak divně koukal a pak zmizel v lese.

„Ehm… no… vlastně ani nevim,“ přiznala jsem se.

Zavrtěl hlavou. „Víš co by se stalo, kdybych tam nebyl?“

„Pravděpodobně bych byla na kousky a medvědovi by jich pár taky chybělo,“ řekla jsem, ani jsem si neuvědomila, co říkám. Když mi to došlo, vytřeštěně jsem se na něj podívala. Snad jsem neprozradila moc.

Koukal na mě s tím divným, zkoumavým pohledem.

„Ani nevím, jak se jmenuješ,“ odvedla jsem řeč.

„Jacob.“

„Já jsem Clara.“

Usmál se. On se tak krásně usmívá… Musela jsem se hlídat, aby mi neukápla slina. „Cos tady dělala, sama, tak hluboko v lese…?“

„Chtěla jsem být sama,“ řekla jsem po pravdě.

„Tak to bych asi měl jít,“ řekl a obrátil se k odchodu.

„Ne, počkej! Já nechci, abys odešel!“ přiskočila jsem k němu a chytla jsem ho za ruku. Oba jsme ucukli. Měl úplně rozpálenou ruku, není divu, že jsem mu připadala studená. Překvapila mě jeho teplota. Lidé obvykle nebývají takhle horcí.

„Jseš nemocnej?“ zeptala jsem se.

„Nejsem,“ zamručel.

„Seš, máš teplotu!“ odporovala jsem. Při jeho pohledu jsem však zmlkla.

Naprázdno jsem polkla. „Promiň,“ dostala jsem ze sebe.

„To je dobrý,“ usmál se a já z něj zase nemohla odtrhnout pohled. Byl krásný. Černé oči, krátké vlasy, tmavá kůže, a ten úsměv… no pohádka.

Zazvonil mi telefon. Při tom zvuku jsme sebou oba trhli. Potichu jsem zaklela a podívala se na displej. Volala mi Alice.

„No?“ zvedla jsem to.

„Claro! Kde seš?!“

„Aaa! Alice, uklidni se, už jdu! Ale určitě ještě není osm!“

„Je půl,“ řekl Jacob potichu a mrknul na mě.

„Ty tam někoho máš?“ řekla podezřívavě Alice, které samozřejmě nic neuniklo.

„Kušuj. Za chvíli jsem tam,“ zavěsila jsem. „Tak já musim.“

„Je mi to jasný,“ zaculil se na mě. „Třeba se ještě někdy uvidíme,“ vyslovil naději a mě při tom zaplavil krásný pocit.

„Jo, jindy,“ řekla jsem a lidskou rychlostí jsem se vydala domů. Když jsem si byla jistá, že mě nemůže vidět, rozběhla jsem se. Domů jsem dorazila s přiblblým úsměvem na tváři.

„No to je dost, že jsi tu, už jsem myslela, že si pro tebe budu muset dojít! Pojď, vyjedeme, abychom byly doma do deseti večer. A…“ odmlčela se, když viděla můj nepřítomný výraz. „Claro! Ty mě neposloucháš!“ obvinila mě.

Vzpamatovala jsem se. „Ne, poslouchám. Máš pravdu, jedeme,“ usmála jsem se na ni a vyrazila jsem za ní k autu. Cestou jsem se střetla s mamky pohledem. Zkoumavě si mě prohlížela. Zrudla jsem a raději jsem rychle vyběhla ven.

Sotva jsem nasedla do auta, se Alice rozjela. Zamířila to na dálnici, kde zrychlila na maximum, takže jsme byly ve městě za půl hodiny. Nechala jsem ji mluvit, občas jsem něco řekla, ale jinak jsem přemýšlela nad tím klukem. Nad Jacobem.  Alice mě vytrhla ze svých myšlenek.

„… v tom lese byl? Znám ho? Řekni mi to…“ usmála se na mě.

Prokroutila jsem oči. „Nejspíš ho neznáš, protože jsem ho tady ještě neviděla. A v minulým městě nebyl. A v tom předminulým…“

„Dobře, dobře, tak ho asi neznám. Nemusíš vyjmenovávat všechny města, kde jsme bydleli od tvýho narození.“

Zasmála jsem se. „Jo, to bych je jmenovala dlouho.“ Do mých pěti let jsme se hodně stěhovali, protože jsem rostla o hodně rychleji, než normální děti. Obvykle jsme na jednom místě vydrželi tak půl roku až rok, než si někdo všiml, že se můj vývoj za tu dobu posunul o pár let.

„Tak jsme tu,“ řekla spokojeně Alice a vystoupila.

Udělala jsem to samé a společně jsme vyrazily prolézt všechny obchody ve městě.

1.kapitola

3.kapitola

Shrnutí

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You are the best of this world - 2.díl: