Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You are the best of this world, 10. díl

28.02.2010 (17:30) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1181×

10. kapitola – Rvačka (Clara)

„Takže ty jsi teď něco jako bezdomovec…?“ zeptal se Jacob se smíchem. Už se stmívalo. Celou dobu jsem s ním byla v lese u našeho stromu.

„Dočasně,“ kývla jsem, ale nějak nadšená jsem z toho nebyla.

„Můžeš přespat u mě, jestli chceš,“ navrhl a já jsem vděčně přikývla. „Není ti zima? Jsi úplně ledová.“

„To já jsem vždycky, ale neznamená to, že mě nemůžeš zahřívat,“ zamumlala jsem a přitiskla jsem se k němu ještě blíž.

Chvíli jsme seděli jen tak, mlčky. Rozuměli jsme si beze slov. Potom se z lesa ozvalo vytí. Jacob zasténal. „To snad není možný. Oni si nedaj pokoj… Víš co? Pojď ke mně domů, já zjistím, co chtějí a přijdu, jo?“

„Tak jo,“ souhlasila jsem.

Jacob se proměnil a rozběhnul se po lese. Následovala jsem ho. Dovedl mě k hranici lesa. Naštěstí měl dům jen kousek od posledních stromů. Pohladila jsem ho po rameni a vydala jsem se k městu. Měl celkem pěkný domek – malý a útulný. Měl kuchyň, obývák, ložnici a koupelnu. Lehla jsem si na gauč v obýváku a usnula jsem.

Probudily mě Jakovy horké paže, jak se mě pokusil přesunout do pokoje. „Ne, Jacobe, já chci spát tady,“ zamumlala jsem v polospánku. Slyšela jsem tiché uchichtnutí a potom jsem zase vytuhla.

Sluneční paprsky mi pošimraly oční víčka. Otevřela jsem oči a posadila jsem se. Nějak jsem si nemohla uvědomit, jak jsem se dostala do postele. Potom mi to došlo.

Do dveří nakoukla Jakobova hlava. „Ahoj, už seš vzhůru?“

„Jo, jak vidíš, tak jo,“ usmála jsem se na něj a vstala jsem. „Jak to, že ty nespíš?“

„Máme tady jednu drobnost, která se musí vyřešit. Jak ses vyspala?“ Přišel ke mně, objal mě a políbil.

„Skvěle. Co budeme dělat?“

„Můžeme jít ven, jestli ti nebude vadit, že budu ve vlčí podobě,“ zamračil se. „Musím být se smečkou ve spojení, víš?“

„Jo, venku je dobře,“ souhlasila jsem, tak jsme se vydali do lesa, kde se Jacob přeměnil. Bylo to trochu… Zvláštní, procházet se po lese s klukem, který je v podobě vlka a je větší než já. Alespoň jsem se cítila v bezpečí. Věděla jsem, že mi nikdo neublíží, když je se mnou.

Po chvíli se k nám připojil jeden menší vlk, světle hnědé barvy a rozpustile do mě šťouchnul. Zasmála jsem se a usmála se na něj. Ušli jsme nějakou vzdálenost a potom se Jacob zastavil. Ten druhý odběhl kamsi do hlubšího lesa.

Jacob zavrčel a štěknul. Potom se podíval na místo, kde jsem stála. Znělo to jako: Ne, aby ses odsud hnula!

Odevzdaně jsem vzdychla a Jacob vyrazil za tím druhým. Stála jsem tam a zatímco jsem čekala, než se vrátí, jsem si pobrukovala moje oblíbené písničky. Asi po deseti minutách se stalo něco nečekaného. Najednou přede mnou, asi pět metrů, stáli čtyři upíři s jasně červenýma očima.

Ztuhla jsem a jen jsem na ně zírala. Čekala jsem, co udělají. Jeden z nich těm ostatním něco tiše řekl, tak tiše, že jsem slyšela jen nesrozumitelný šepot. Potom ke mně udělal pár pomalých kroků a zmenšil vzdálenost mezi námi na polovinu.

„Ahoj,“ řekl medovým hlasem.

„Ehm… Ahoj,“ odpověděla jsem.

„Jak se jmenuješ?“

„Clara.“

Přistoupil ještě blíž, teď nás dělil jen jeden metr.

Polkla jsem a pokusila jsem se zklidnit si dýchání.

Krásně se usmál. „Hezky voníš… Něco mezi upírem a člověkem… Co jsi zač?“

„Poloupír,“ řekla jsem poslušně a doufala jsem, že odejde. Bylo mi nepříjemné, jak stál blízko.

„Poloupír… Máš krev, je to tak?“

Váhavě jsem kývla.

Udělal krok a tím překonal zbývající vzdálenost mezi námi. „Doufám, že tě to nebude tolik bolet, Claro,“ zasmál se a přiblížil se obličejem ke mně. Vycenil zuby. Přitiskl je k mému krku.

Zavřela jsem oči. Miluji tě, Jacobe. Mám vás ráda, mami, tati, Alice, Rose, Emme, Jaspere… Vás taky, Carlisle a Esmé, pomyslela jsem si a čekala jsem, až to zkončí. Cítila jsem, jak mě sevřel ještě pevněji kolem pasu. Jako by si myslel, že mu uteču…

Najednou do nás něco narazilo a já jsem spadla na zem. Ten upír odletěl o pár metrů dál. Zvedla jsem se a se zděšením jsem sledovala, jak můj Jacob stojí přede mnou a s vyceněnými zuby vrčí na ty čtyři upíry.

„Jaku,“ zašeptala jsem s vděčností a se zděšením zároveň. Vždyť ho zabijí! Jsou čtyři nesmrtelní a on je jenom jeden!

A potom začala rvačka. Upíři na něj začali dělat výpady. On je statečně odrážel. Potom se mu podařilo zavýt. Dlouze a zoufale. Jen tak tak stihl vykrýt další útok.

Potom se jeden z těch upírů rozmáchl a odhodil Jacoba na jeden strom. Ten praskl a zlomil se na dva kusy. Jacob bolestně zakňučel.

Oni se k němu přiblížili a obklíčili ho. A v tu chvíli tam vběhla Alice, za sebou táhla taťku a kousek za nimi běžela mamka, která je nemohla dohnat.

Ani jsem je nevnímala, jen jsem zděšeně koukala na Jacoba, který se nehýbal, ačkoliv kolem něj stáli čtyři upíři, odhodlaní ho zabít. Vyrazila jsem za ním. Už jsem hodlala prorazit si cestu k němu, když mě Alice chytla za ruce.

„Pusť mě!“ zaječela jsem hystericky.

„Claro, klid, bude do dobrý, uzdraví se…“ uklidňovala mě.

„Jak to víš?! Vždyť ho nevidíš! Pusť mě!“ snažila jsem se jí vykroutit. Nepustila mě.

Mezitím se taťka s mamkou začali prát s těmi upíry.

Jacob slabě zvedl hlavu a zoufale zavyl. Potom ještě jednou, hlasitěji a zoufaleji a zase položil hlavu na studenou zem.

„Ne…“ zašeptala jsem, když jsem sledovala, jak se moji rodiče perou s přesilou. Dneska jsem asi měla všechno ztratit.

A pak se tam objevili dva vlci. Okamžitě se dali do akce a zabavili zbylé upíry. Nemohla jsem se na to koukat, tak jsem zabořila hlavu Alici do ramene a rozvzlykala jsem se. Potom mě od sebe Alice jemně odstrčila a šla jim pomoct. Asi usoudila, že už neudělám žádnou kravinu. Postupně se u nás objevilo ještě šest vlků a já usoudila, že už můžu k Jacobovi. Stále se nehýbal, jen jsem viděla, jak slabě dýchá.

„Jacobe,“ zašeptala jsem bolestně a sedla jsem si k němu. Otevřel oči a podíval se na mě. „Mně je to tak líto…“

Jacob zvedl hlavu, zamračeně se na mě podíval a zavrtěl hlavou. Znělo to jako Ty se neomlouvej. Potom pod sebe složil tlapky a pokusil se vstát.

„Jaku!“

Zavrčel, zvedl se na nohy a potom bolestně dopadl zpět na zem.

Nemohla jsem se koukat na to, jak trpí. Opatrně jsem ho pohladila po uších, abych mu neublížila. Spokojeně zamručel a položil mi hlavu do klína.

„Jaku, mě je tak líto, že ti ublížili… Proč jsi to udělal? Mohli tě… Nemusel jsi to přežít,“ řekla jsem zoufale.

Zavrčel a pokusil se znovu vstát. Tentokrát úspěšněji. Když ale došlápl na pravou přední nohu, zakňučel a zvedl ji do vzduchu.

„Lehni si, ty pitomečku!“

Zvedl oči v sloup, ale aspoň si sedl.

„Claro, zapal oheň!“ zakřičela Alice.

Vstala jsem, chytla jsem zapalovač, který po mě hodila, sebrala jsem pár suchých větví a zapálila jsem oheň tak, aby nechytly stromy. Potom jsem se opřela o jeden strom a zavřela jsem oči. Motala se mi hlava, bála jsem se, že omdlím.

Najednou jsem ve vlasech ucítila studený čumák. Otevřela jsem oči a podívala jsem se Jacobovi do očí. Co ho to napadlo, jít sem, když má něco s nohou?

Zafuněl mi do vlasů a já jsem se mu pověsila kolem krku. Ovšem Jacob zřejmě nechtěl zatěžovat tu nohu a pořádně na ní nestál. Pod mou váhou začal padat.

Okamžitě jsem si stoupla na vlastní nohy. „Promiň, promiň, promiň…“ omlouvala jsem se s vinou v hlase. Co kdybych mu něco udělala?!

Potom Jacob odkulhal mezi stromy. Vrátil se jako člověk. Vypadal v pohodě, ale pravou ruku měl nateklou a držel si jí u těla. Na tváři měl úsměv, ale v očích bolest.

„Promiň, mě je to fakt – “

„Uklidni se,“ zvedl oči v sloup.

„Co tě to napadlo, bojovat proti nim?!“

„Musel jsem,“ pokrčil rameny.

„Musel?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Vždyť kdybych nebojoval, tak by tě zabili!“

Kousla jsem se do rtu. Jak mu mám vysvětlit, že bych raději umřela, než aby se mu něco stalo? Podívala jsem se mu na tu ruku. „Co s tim máš?“

„Jo, vlastně…“ natáhl tu ruku před sebe a zasténal. „Au. Je to zlomený.“

„Zlomený,“ opakovala jsem si pro sebe. Řekl to jakoby nic.

Potom k nám přiklusal jiný vlk, pískově hnědý. Byl to ten, který se k nám před tím připojil. Koukl mu na tu ruku a pak zmizel do lesa. Po pár vteřinách se ozvalo zavytí. A po další chvíli se na scéně objevili ostatní z rodiny, s vlkem v čele.

„Sethe, ne…“ zasténal Jacob a vlk se zasmál.

Emmett se znuděně rozhlédl. „Vy jste mi ani jednoho nenechali?“ zeptal se zklamaně, ale když viděl taťkův pohled, raději jim, jako všichni ostatní, pomohl sesbírat zbytky.

Seth šťouchnul čumákem do Carlisla ukázal k Jacobovi.

Carlisle k nám přišel, podíval se na vzdálenost mezi námi (necelý metr) a potom se kouknul na Jacoba, který krčil nos a schovával ruku za zády.

„Chci ti pomoct, Jacobe,“ řekl Carlisle mírně.

„Dokážu si tu ruku narovnat i bez tebe, ty…“ Seth ho šťouchl do ramene a Jacob zmlknul.

„Víš, jak to dopadlo minule,“ připomněl mu Carlisle a Jacob se zmučeným výrazem natáhl ruku před sebe. Tvářil se, jako by jí měl amputovanou, když jí Carlisle vzal opatrně do rukou.

Carlisle vyvinul lehký tlak doprostřed kosti a ta praskla. Zalapala jsem po dechu a Jacobovi vhrkly slzy do očí. Nic ale neříkal.

Potom mu ruku vytrhl a narovnal si ji. „Máš nějakej šátek?“ zeptal se mě a já mu podala jeden, který jsem dostala od Alice. Omotal si ho kolem ruky a pořádně si ho utáhl. Pak se usmál. „Doufám, že jich máš po ruce víc. Budou se hodit,“ řekl, zdravou rukou mě objal kolem ramen a otočil se k ostatním.

9.kapitola

11.kapitola

Shrnutí

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You are the best of this world, 10. díl: