Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » With or without you - 8. kapitola

12.03.2012 (09:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2718×

Edward

„Cože?“ zeptal jsem se a doufal, že neřekla to, co jsem slyšel.

„Slyšel jsi dobře, jsem nemocná,“ zopakovala a otočila se na mě.

„Co ti je? Jak dlouho to víš?“ ptal jsem se dál a musel se posadit. Vložil jsem si hlavu do dlaní a zhluboka se nadechoval skrz stažené hrdlo.

„Rakovina plic. Vím to už šest měsíců. Byla jsem tehdy v nemocnici v Seattlu na normálním vyšetření, a pak mi řekli tohle. Máme to v rodině, zemřela na ni má babička i teta. Uklidňovali mě tím, že nádor je malý a neměl by se zvětšit. Žila jsem normální život a věřila, že budu v pořádku. Už kvůli tátovi, Johnovi, mamince a tobě. Minulý týden jsem byla na kontrole a řekli mi, že se nádor zvětšil. Za měsíc jdu na operaci, pak bude následovat chemoterapie a nakonec to, co potkalo ostatní v mé rodině. Víš, co je na tom nejlepší? Setkám se s Johnem a maminkou. Znovu budu jejich malá princezna,“ pověděla a usmála se. Vyděšeně jsem pozoroval její spokojenou tvář a vše ve mně se sevřelo.

„Ne, to není pravda,“ vydechl jsem a zvedl se. Přešel jsem k ní a otočil ji čelem k sobě. Smutně se na mě usmála a pohladila mě po tváři.

„Až budu s maminkou, budu tě chránit. Nikdo ti neublíží, to ti slibuju,“ zašeptala a políbila mě. Když mi došlo, co tím myslela, odtáhl jsem se od ní a pevně ji sevřel.

„Co to říkáš za hlouposti? Ty nezemřeš!“ křikl jsem na ni a trochu s ní zatřásl.

„Vší, že tě hrozně moc miluju? Přála jsem si prožít lásku, která mi změní život, a to se stalo,“ řekla spokojeně a posadila se na postel. Klekl jsem si před ni a snažil se ji přivést ke smysluplným myšlenkám.

„Ještě dnes odjedeme do nemocnice. Podívají se na tebe a určitě ti nějak pomůžou,“ plánoval jsem a všiml si, jak se mi třesou ruce. Poprvé v životě jsem se cítil naprosto bezmocný a na smrt vyděšený. Posadil jsem se na zem a vzlykl. Co je to za spravedlnost, že o ni přijdu? Čekal jsem tolik let, abych mohl být šťastný, a nakonec o ni přijdu kvůli nemoci.

„Edwarde, to bude v pořádku. Ještě před sebou máme měsíc plný lásky a radosti,“ povzbuzovala mě a já pohlédl do jejích očí. Pozorovala mě pohledem plným naděje a z tváří si setřela slzy.

Prožil jsem s ní šest měsíců, ale ani tak dlouhá doba se nevyrovná těm třiceti dnům, které jsem s ní prožíval před operací. Prvních pár dní jsem se ji snažil přemluvit, aby odjela do jiné nemocnice. Promlouval jsem jí do duše, že nezemře, a prožijeme spolu dlouhý šťastný život. Neposlouchala mě, dál si vedla svou a já to vzdal. Odjeli jsme na pár dní do Seattlu, prošli snad všechny obchody a v každém něco koupili. Vymýšlela, co pořídit mým sourozencům a svému otci jako dárek na rozloučenou. Chtěl jsem jí něco říct, ale když jsem viděl její spokojenou tvář, zapomněl jsem na své myšlenky a užíval si čas s ní. Večer byla z celého kolotoče výletů a procházek tak unavená, že usínala v koupelně nebo v kuchyni. Odnášel jsem ji do postele a spával vedle ní na zemi. Musel jsem předstírat spánek, protože podmínkou Charlieho pro naše soužití bylo to, že nebudeme dělat nic nezodpovědného. Na několik dní jsem se přestěhoval do jejich domu a stal se novým členem rodiny.

Ani její otec si nepřiznával, že o ni možná přijde. Smál se s ní, někdy jezdil na výlety s námi a bavil se stejně jako my. Užíval si chvíle se svou dcerou a já na jeho očích viděl, že se s ní loučí. Než jsem se nadál, byly tu poslední dva dny, které jsme měli pro sebe. Vzal jsem ji k nám domů a užíval si tu rodinnou pohodu. Nikdo nemyslel na její nemoc, prostě jsme si užívali dárků, které nám pořídila. Bavili jsme se o všem možném, Alice s ní plánovala výlet do Paříže a Rosalie byla milá jako nikdy. Viděl jsem na své lásce, že je unavená. Ne proto, že by to pro ni byl dlouhý a namáhavý den, ale byla unavená kvůli nemoci. Snažila se vypadat vesele a zdravě, ale i obyčejný člověk by na ní poznal, že je nemocná. Když odcházela do kuchyně pro další sklenici vody, plakala. Chtěl jsem jít za ní, ale Esmé mě předběhla.

„Broučku, to bude v pořádku, neplakej,“ snažila se ji uklidnit a já přes její myšlenky viděl její smutný obličej. Pevně sevřela mou matku ve své náruči a šeptala, že nechce zemřít. Maminka ji hladila po vlasech a šeptala jí slova útěchy.

„Je tu možnost, o které jsme zatím nemluvili, ale mohla by tě zachránit,“ navrhla a já přesně věděl, co myslí. Měla pravdu, nemluvili jsme o tom, ale já si přál, aby mi dovolila, abych ji přeměnil. Tajně jsem doufal, že s tou možností počítá, ale její slova mi vzala i tuhle jedinou naději na její záchranu.

„Nechci být jednou z vás. Pokud mám zemřít, tak se to stane. Kdyby se ze mě stala upírka, žila bych déle, než mi bylo souzeno, a to já nechci. Přijmu to, co se mi stalo, a budu se utěšovat vidinou maminky a bratra,“ řekla a já se nestačil divit. Ona už se smířila s tím, že zemře.

Poslední večer před její operací jsme byli na večeři a nebavili se o ničem jiném než o nás a naší lásce. Vyznával jsem jí své city a s radostí poslouchal, že cítí to samé. Objímal jsem ji a nepřemýšlel nad tím, co se stane. Byl jsem jen já, ona a dnešní večer. Když dojedla, vzal jsem ji domů a uložil ji ke spánku. Přitáhla si mě k sobě a prosila mě, abych zapomněl na vše, co se děje a poddal se tomu, co chci. Milovali jsme se a já vnímal jen její steny a přání. Usnula spokojená, šťastná a s úsměvem na tváři. Přikryl jsem ji teplou dekou, oblékl se a sešel do kuchyně, kde seděl její otec. V ruce svíral velkou fotografii, na které byl on a celá jeho rodina.

„Charlie,“ zašeptal jsem a tím ho probral k životu. Posadil jsem se vedle něj a napil se ginu, který mi nabídl. Sice jsem necítil, jak chutná, ale udělal jsem mu tím radost. Sledoval jsem spolu s ním čtyři osoby na fotce a usmál se.

„To je Renée, její matka. Zemřela, když bylo Belle deset. Jela domů, když do ní narazilo auto. Na místě zemřela a já se musel sám postarat o dvě malé děti. Postupem času jsem si na to zvykl a pozoroval je, jak rostou a dospívají. Když se John oženil, myslel jsem, že nemůžu být šťastnější. Po jeho odchodu jsem si chtěl něco udělat, ale musel jsem postarat o svoji malou holčičku. Ani nevíš, jak bolí představa, že pohřbím i ji,“ zašeptal a po tváři mu stekla slza. Objal jsem ho kolem ramen a cítil stejnou bolest, jakou cítil on.

„Ať už to dopadne jakkoliv, určitě bude šťastná,“ řekl jsem a oběma bylo jasné, že mám pravdu. Pokud nebude s námi, bude s lidmi, které milovala. Bude s těmi, kteří jí tak chybí. Charlie se zvedl a vypláchl skleničku, ve které byl gin. Opřel se o linku a sklonil hlavu. Chtěl jsem odejít a nechat o samotě, ale jeho slova mě zastavila.

„Vím, že ji můžeš zachránit,“ vydechl a já se na něj překvapeně otočil. Co to řekl? Ví snad, že jsem upír? Jak se to dozvěděl?

„Udělej to. Udělej to, i když ji to bude bolet a nebude s tím souhlasit. Pokud odejde ona, odejdu i já,“ řekl pevným hlasem a já ztuhl. Opravdu mě žádal o to, abych z její dcery udělal upíra? Monstrum bez duše?

Seděl jsem na zemi vedle její postele a přemýšlel nad slovy, která řekl její otec. Zvažoval jsem možnost, že ji zachráním bez jejího souhlasu, ale něco ve mně mi bránilo sklonit se k jejímu hrdlu a udělat z ní to, co jsem já. Nikdy by mi neodpustila, že jsem jí vzal možnost být s těmi, které miluje. Byl jsem sobecký a myslel jen na to, co by bylo dobré pro mě. Já bych byl šťastný, kdyby byla upír, ale ona by mi to nikdy neodpustila a nenáviděla by mě. Navždy by mě proklínala za to, co jsem udělal.

Když se vzbudila, rozhodl jsem se. Nechám vše na osudu. Pokud přežije operaci a následnou léčbu, nepřeměním ji. Pokud operace nedopadne dobře, udělám to, co bude nejlepší. Pro nás oba. Pomohl jsem Belle zabalit poslední drobnosti a pozoroval ji, jak se loučí s otcem. Nikdo z nás nevěděl, jestli se ještě někdy vrátí. Oba to brali statečně a dokonce ani neplakali. Řekli si poslední sbohem a nastoupili jsme do auta. Celou cestu do Seattlu jsme mlčeli, nebylo třeba slov. Pevně jsem svíral její dlaň v té své a užíval si to teplo, které vycházelo z jejího těla. Jemně se usmívala a nechala vítr, který proudil do auta otevřeným okénkem, aby jí čechral vlasy.

Stáli jsme před pokojem a objímali se. Nepřála si, abych byl s ní, až to začne. Pevně jsem ji tiskl na své tělo a vdechoval vůni, kterou jsem tak miloval. Bylo tisíc slov, která jsem jí chtěl říct, ale nemohl jsem. Kdykoliv jsem otevřel ústa, ozval se jen zoufalý vzlyk.

„Pamatuj, že tu budu navždy. Miluji tě,“ řekla, políbila mě a zmizela za bílými dveřmi. Posadil jsem se na plastovou židli vedle operačního sálu a čekal.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek With or without you - 8. kapitola :