Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Window of Opportunity 7. kapitola

26.09.2010 (18:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1390×

7. kapitola – Život je záhada – pronikni jí

Opravdu jsem se zase probudila ve své posteli, i když jsem na sto procent byla u Cullenů. Ale tentokrát to bylo o něco jiné. Já byla spokojená. Včerejšek byl dokonalý. Všichni jsme si promluvili a udělali si rodinný den. Bylo to fakt něco!

Vím, že slyšeli, co jsem říkala Jasperovi, a možná si uvědomili chybu, kterou chtěli udělat. Řekla jsem jim i o časové smyčce, nevěřili mi, ale to je jedno. Stejně nic z toho neví. Nic z toho se pro ně nestalo. Já jsem jediná, která tohle ví, ale mně se do hlavy Edward nedostane. Tak jak jim to jinak mám ukázat?

Spokojeně jsem se protáhla a rozhodla se chvíli polenošit. Myslím, že si to zasloužím. Po tom všem, co se tu děje i neděje.

Ale musím se nějak zabavit. Nemůžu jen tak jezdit do školy a vždy čekat na Edwardův odjezd a nebo ho pořád přemlouvat. To bych asi velmi brzy zešílela. Hlavní myšlenku znám. Miluje mě a já jeho. Jestli tohle někdy skončí, tak přemlouvaní bude lehké a budu v tom mít značnou praxi. Když to nezabere na Edwarda, tak na Jaspera určitě. Ale tohle budu řešit, až ta chvíle nastane. Ale jak to poznám? Další záhada...

Zvesela jsem si to nakráčela do kuchyně a zakousla se do jablka. Podívala jsem se z okna a uviděla, jak táta zrovna odjíždí. Do školy se mi nechtělo. Na určitou stranu lesa nesmím, tam kraluje Victorie. Ale kam jít? Do rezervace se mi nechce, ale zase se vyhnu Edwardovi. Hm, tak tedy do rezervace.

Ale když jsem přejížděla pomyslnou čáru, uvědomila jsem si, že Jacob je asi ve škole, a tak jsem zastavila na kraji a přemýšlela kam dál. Dráždit Victorii se mi opravdu nechtělo, ale můžu se tím zabavit. Aspoň na pár dní. Ale co pak?

Raději jsem se vrátila zpět domů. Tady se budu do příchodu Edwarda nudit. Pak si vyslechnu jeho srdceryvný monolog a zase půjdu do postele. Ale jak si tenhle den zpestřit? Kopla jsem do dveří a ihned poté toho litovala. Asi jsem si pořádně nakopla malíček. Bože!

Naštvaně jsem si sedla na schody, které vedly k domu, a sledovala prázdný prostor před sebou.

„Proč?!“ vykřikla jsem, „proč se tenhle den pořád opakuje?!“ Prostě jsem se chtěla pořádně vykřičet. Ale až docela pozdě jsem si všimla postavy, která na mě koukala z lesa.

Byl docela blízko, tak jsem si ho mohla velmi dobře prohlédnout. Byl o něco vyšší než Edward, ale vlasy měl skoro bílé a trčely mu do všech stran. Štíhlá postava, ale co nešlo přehlédnout, byly jeho karmínové oči.

Nasucho jsem polkla a pomalu se zvedla, chtěla jsem prchnout do domu. Ale marně. Jeho ocelové sevření mi v tom zabránilo.

„Co jsi to před chvílí říkala?“ zavrčel mi do obličeje.

„Co-co bych měla říkat?“ Do očí se mi nahrnuly slzy. Držel mě pevně pod krkem a já pomalu, ale jistě ztrácela vědomí.

„Nehrej si se mnou, holčičko!“ Slyšela jsem jako by z velké dálky. A pak bylo ticho a tma...

***

Převalila jsem se na bok a zamručela jsem do ticha pokoje. Rozlepila jsem oči a zamžourala do měsíční záře, která ke mně proudila před otevřené okno.

„Promiň, já tě nechtěl zabít,“ ozvalo se kousek ode mě, až jsem nadskočila a vykřikla. Ale ten někdo mi přiložil ruku na ústa.

„Pššt, holčičko. Nepřišel jsem ti ublížit,“ řekl omluvně. Vzpomněla jsem si na včerejší poledne a naštvaně jsem se na něj podívala. Pomalu spustil ruku.

„Kdo jsi? A co děláš v mém pokoji? Proč si mě zabil? A jak je možné, že na tebe nepůsobí časová smyčka?“ spustila jsem proud otázek. Ale on mi raději zase položil ruku na pusu. Chtěla jsem začít protestovat, ale zkuste si měřit síly s úpírem!

„Půjdeme se raději projít, tady není bezpečno,“ řekl najednou a přiblížil se k oknu.

„To si jako myslíš, že s tebou půjdu ven? Co když máš hlad? Nechci se stát svačinkou!“ řekla jsem naštvaně a založila ruce v bok.

„Nezapomněla jsi na jeden malý a velmi podstatný detail? Možná i dva?“ řekl až příliš z vesela. Nechápala jsem, o čem to klábosí, ale stejně nikam nejdu!

„Netvař se, jako by jsi snědla citrón a oblékni se, vyrazíme dřív, než se tvůj táta vzbudí,“ šeptal jeho zvonivý hlásek. Ale já dál seděla a ani se nepohnula. To tak! Nejsem žádná hej nebo počkej!

„Opravdu se nemáš čeho bát, přece se stejně probudíš zase ve stejný den, ne? A nebo tě můžu odnést silou?“ zasmál se. Zamračila jsem se. Ale má pravdu, kdyby se mi něco stalo, probudím se zase tady.

„Tak dobře, počkej venku, hned jsem tam,“ řekla jsem odevzdaně. Usmál se na mě a vyskočil z okna. Pomalu jsem vstala z postele a naházela na sebe nějaké to oblečení. Ale dávala jsem si pořádně na čas. Ale zase ho hned ze začátku naštvat - to asi není moc dobrý nápad.

Seběhla jsem schody aspoň s malou špetkou naděje, že se táta vzbudí, ale marně. Spal jako zabitý. Tohle mu neodpustím!

Otevřela jsem dveře a narazila do něčeho tvrdého.

„Hele, dávej pozor,“ zasmál se a chytil mě za ramena jako nějaký velmi dobrý kamarád. Co to poslední dobou do těch upírů vjelo?

„Sundej ty pracky,“ pokoušela jsem se zavrčet. Ale velmi marný pokus.

„Ale no tak, holčičko. Nebuď jako kakabus, jsem tvůj přítel.“ Znovu ten jeho zvonivý smých.

„Nejsem žádná holčička a můžu mít náladu, jakou chci!“

„Tak promiň,“ omluvil se. Byl najednou tak roztomilý. Jen ty jeho rudé oči mu to kazily.

„To nic... Jinak já jsem Bella.“ Podala jsem mu ruku. Usmál se na mě a potřásl mi jí.

„Já jsem Alexander, ale říkej mi Alexi.“

„Hézké jméno,“ usmála jsem se. Až teď jsem si ho mohla pořádně prohlédnout. Vypadal opravdu tak nějak rozpustile. Jako nevyzrálý puberťák a grády tomu dodávaly jeho vlasy, které trčely snad do všech světových stran.

„Tak, kam půjdeme? Ne, že bych neměla ráda noční procházky, ale Alice tě už mohla vidět a nejspíš i s rodinou podnikají záchranou akci,“ řekla jsem na rovinu.

„Alice?“ nadzvedl jedno obočí a zmateně se na mě díval.

„Jo, Alice Cullenová. Je to upírka a vidí do budoucnosti. Moje kamarádka. Je jich tu celkem sedm,“ řekla jsem jako by nic.

„Sedm upírů na jednom místě? A kamarádí se s večeří?“

„Hej!!! Já nejsem žádná jejich večeře! Jsou to vegani, jako že se neživí lidskou krví. Ale zvířaty,“ řekla jsem pro upřesnění. Díval se na mě jako tele na nová vrata. „Co na tom nechápeš? A pak kdo se hloupě kouká,“ zamručela jsem.

„Fakt sedm upírů, co se živí zvířaty? To musí být něco. Zaveď mě k nim, prosím!“ Začal okolo mě poskakovat jako malý kluk, kterému jsem slíbila lízátko. Prosím, ať tenhle zlý sen skončí!

„Ne, nikam tě tahat nebudu! Jsi jako malý, přece jsi mi chtěl něco vysvětlit. Nemáme čas je otravovat! A navíc teď mají lepší věci na práci, než se s tebou vybavovat!“ Tentokrát jsem ho popadla já a táhla ho směrem k lesu.

„Ale... ale...“

„Žádné ale! Jdeme do lesa a ty mi řekneš, jak víš o časové smyčce a jak to, že jsi byl u mé postele, když jsem se vzbudila!!!“ Viděla jsem jeho zklamaný výraz. Tvářil se opravdu jako nakopnuté štěně, kterému jste navíc sebrali jeho nejoblíbenější hračku.

„Tak dobře,“ šeptl tak strašně ublíženě.

„Ale jestli mi všechno hezky vysvětlíš, možná tě k nim dovedu,“ řekla jsem mu na povzbuzení. Najednou ožil a objal mě. Začal semnou poskakovat okolo jak blázen. „Alexi, prosím. Jsem stále jen člověk. Chceš mi něco zlomit?!“ S omluvným výrazem mě pustil na zem a já se celá prohlédla, jesltli nemám něco zlomené.

„Jak jsem říkala, musíme někam daleko. Aby nás zatím nenašli. Asi by tě na místě roztrhali, kdyby zjistili, že jsi mě unesl,“ zasmála jsem se.

„Ale já tě neunesl!“ řekl uraženě.

„Já vím, ale budou to vědět oni?“ pohrozila jsem mu.

„Tak kam tedy? Seattle?“ navrhl.

„Není to daleko?“

„Ne, když jsi se mnou. Vezmu tě na záda a nebo ukradnu auto. To není problém,“ usmál se tím svým zářívým úsměvem.

„Já mám auto, ale nejsem si jistá, že tu cestu vydrží. Ale jestli budeš krást, tak, prosím, ne tady, táta je šerif a hned by to věděl.“ Zamračil se.

„Víš co, chvíli tu počkej. Tak za hodinku jsem zpět,“ řekl a byl ten tam. Super. Jsem tu sama, hodně pozdě v noci. Může mě sežrat medvěd, nebo v lepším případě Victorie. Ale co! Neřeším to, když tak si mě najde další stejné ráno! Sedla jsem si na bobek a čekala.

A po hodině opravdu přijel, nemohla jsem přeslechnout kousek od kraje lesa ten užasný zvuk nového motoru. A když jsem ho zahlédla, zůstala jsem nevěřícně stát. Tak tohle bude pekelná jízda...

Další kapitolku máme za sebou. Tak co říkáte na Alexe? Může mu Bells důvěřovat? Ale já jsem si tohohle upíra jaksi zamilovala. Tak snad se Vám líbí tolik, co mě, a zanecháte tady nějaký ten komentík...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Window of Opportunity 7. kapitola: