Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Window of Opportunity 4. kapitola

11.05.2010 (13:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1800×

4. kapitola - Život je výzva - přijmi ji

„Tak tohle ji nedaruji!!“ vyskočila jsem z postele a rychlostí kulky jsem se oblékla a ani se nedívala na to, co si oblékám. Upřímně? Bylo mi to jedno. Tohle si ke mně dovolovat nebude. Takhle hnusně a sprostě mě zabít! Jen co se mi dostane pod ruku, tak uvidí!

Vypochodovala jsem z domu a bylo mi jedno, že je ještě tma. Nasedla jsem do svého náklaďáčku, nastartovala a vydala se směr – La Push.

Sakra a já ji tak věřila. Neříkám, že jsem nechtěla vyzkoušet tuhle teorii, co se stane, když zemřu, ale takhle podle mě podvést. Sešlápla jsem pedál co nejvíce k podlaze a snažila se z něj vymáčknout co nejvíc, jen abych to za hranice stihla dříve, než to Alice zpozoruje. Taky bych mohla vymyslet jak se zbavit jejího vševědoucího oka. Přece, když na mě nefunguje Edwardova moc tak proč se nedá zastavit ta její.

Docela rychle jsem se blížila k hranici, a když jsem ji těsně minula, rozezněl se mi mobil, ale ignorovala jsem ho. Teď na bezcílné tlachání nemám čas! I když by určitě bezcílné nebylo… Ale proč se zdržovat a zbytečně se stresovat. Victorie je pro mě výzva. Mám tolik možností jak ji nakonec přesvědčit a pokud se mi to nepovede dneska, tak zítra, a zítra a zase zítra… Počkat ne zítra, dneska! Téhle úvaze jsem se musela usmát. Ale smích mě přešel ve chvíli, kdy jsem si uvědomila můj potlačený vztek. Jo, jo pomsta bude sladká, Vici! I když měřit si síly s upírem… To nebude procházka růžovou zahradou. Ale co, proč bych takové drobnosti měla řešit, když se stejně zase probudím ve své posteli.

Zastavila jsem na kraji lesa, kde jsem plus mínus věděla, že se Victorie nachází. Mobil jsem nechala na sedadle, ať si zvoní. Rychle a odhodlaně jsem se vydala na průzkum okolí.

„Ehm… Victorie?“ zkusila jsem zatím mluvit tiše. Ale kdo ví, jak je daleko. Všude bylo podezřelé ticho a hlavně tma. Ani nevím kolik je hodin. Podle hukotu moře jsem soudila, že jsem blízko, ale kde se nachází naše upírka?

„Viki?“ zkusila jsem to hlasitěji. Pak jsem ucítila průvan a něčí silný stisk na krku.

„Ale, ale copak ty tady, holčičko?“ šeptala mi do ucha, až jsem se zatřásla.

„Já-já… Můžeš mě laskavě pustit, bolí to,“ sykla jsem na ni a ona mě kupodivu pustila.

„Dovoluješ si na mě moc, človíčku!“ řekla a měřila si mě pohledem. Tedy aspoň myslím, je tu tma.

„Takže já si dovoluji? To ty jsi ta, co nedrží slovo. Myslela jsem si, že aspoň ty jsi fér. Jo, ne že bych o smrt nestála, sama jsem z té skály chtěla skočit, ale mohla jsi mě proměnit a ne hned zabít!“ vyhrkla jsem a vítězně jsem se usmála. Vztek ze mě částečně opadl a nahradil ho jiný pocit a mnohem intenzivnější a to strach. Sakra kde byl, když jsem sem jela. Na sucho jsem polkla a čekala na její reakci.

„O čem to mluvíš? Jaká skála? Já, že tě zabila? Nemluvíš náhodou nějak z cesty? Pobyt mezi upíry ti asi popletl hlavu, děvče,“ řekla a normálně se začala smát. Ona se mi směje?! Tak strach byl zase odsunut na druhou kolej a můj velmi známý pocit naštvání ho nahradil v plné síle.

„Hele, je jedno jestli mluvím z cesty nebo ne. Ale jen tak někoho zabít, když ti nabízí, že bude s tebou, když jsi tu zůstala sama… Není to fér, víš?!“

„I když pořád nevím o čem mluvíš, prostě jsem už taková. A proč bych měla stát o tvou přítomnost? To ty jsi hlavní důvod, proč zabili Jamese! Měla bych si s tebe udělat svačinku…“

„No možná ano, ale tohle by nebyla ta pomsta, po které prahneš,“ řekla jsem a uvědomila si, že prožívám podivné deja-vu. Zase ji mám přemlouvat?

„Proč myslíš? Lásku za lásku, to je fér ne?“ Zakroutila jsem hlavou, jako že s tím nesouhlasím.

„Jak říkám tímhle jim neublížíš… Víš, oni chtějí ublížit mně, a když mě proměníš tak zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Můžu zůstat s tebou a uvidíš, budu perfektní společnice. No ták nenech se přemlouvat, stejně jsi Jamese nemilovala. Mstíš jen kvůli tomu, že se to od tebe čeká,“ usmála jsem se a zase tiše vyčkávala co ona na to. Po minutě ticha jsem si odkašlala, abych ji připomněla, že tu ještě jsem a že by se měla vyjádřit.

„Vůbec nechápu, jak jsi na tohle všechno přišla a proč tak najednou. Prostě tě zabiji a nebudu se muset těmito otázkami dál zabývat,“ řekla úlisně a pak jsem cítila její dech v obličeji, jak se pomalu přibližovala k mé tepně na krku. Ach jo, zase…

Trhnutím jsem se zase probudila. Myslím, že je to ztracený případ tahle ta Victorie. Možná bych to mohla vyzkoušet ještě jednou, ale musím zvolit jinou taktiku. Znovu jsem vstala, něco na sebe hodila, popadla klíče od auta a hurá zase za Victorii.

Ale tentokrát jsem nechala mobil doma. Ale zase jako včera jsem nasedla do svého autíčka a snažila se co nejrychleji dostat k hranici La Push. Dám Edwardovi šanci mě zastavit, možná si uvědomí, že dělá chybu a zůstane a třeba tahle smyčka nakonec bude jen pouhá vzpomínka. Tedy jen má, ale to teď neřeším.

Během chvíle jsem byla na místě. Už se pomalu rozednívalo. Vystoupila jsem a přešla pomyslnou hranici. Povzdechla jsem si. Tak jdeme na to!

„Victorie?“ řekla jsem na oko ustrašeně. Hm, zase ticho. Ale pak jsem ji uviděla vycházet z po za stromu.

„Ale, ale copak tu chceš?“ zeptala se mě sladce.

„Přišla jsem ti dát velmi výhodnou nabídku,“ řekla jsem a snažila se znít opravdu, ale opravdu smutně a poplašeně. A šlo mi to náramně dobře.

„Nabídku? Od kdy já přijímám nabídky od člověka?“ zeptala se mě a já viděla jak se svou přirozenou rychlostí mihla kolem mě a zastavila se těsně přede mnou.“

„No, já-já jen myslela…“ Do očí se mi nahrnuly slzy. Jak povedené, hlavně musím myslet na to, jak mě chce Edward opustit i s rodinou a já tu zůstanu sama. A povedlo se, další slza ukápla.

„Oni tě snad nechali? Odjeli a nechcou mít s obyčejným člověkem co dočinění?“ usmála se. Já jen přikývla a s očí se mi zpustil proud slz. Podivně si mě přeměřila.

„Proč bych ti měla pomoct?“ zeptala se mě.

„Můžeš mě zabít, ale co si tím pomůžeš? Chceš se jím pomstít ne? No to já taky tak proč to neudělat společně? Jako upírka můžu být k ruce víc než jako pouhý člověk,“ lehce jsem se na ni usmála. Viděla jsem podivné jiskřičky v jejích očích. Že bych ji konečně přesvědčila? Ale pak se přikrčila a na někoho za námi zavrčela. Prudce jsem se otočila a spatřila Edwarda. Jak stojí u hranice a vystrašeně mě sleduje.

„Říkala jsi, že odjeli!“ zavrčela Victorie směrem ke mně.

„No… Ne tak přesně. Teprve se chystají… Chtěl mi to zrovna oznámit, ale tak nějak jsem je předběhla,“ soukala jsem ze sebe.

„Bello? Co to proboha vyvádíš?“ řekl Edward a šlo na něm vidět, že každou chvíli bude ochotny porušit i smlouvu, když mu k tomu dáme příležitost. Ale já ho zase předběhla. Ani jsem se na něj pořádně nepodívala a schovala se Victorii za záda.

„Prosím nedovol, aby mi ublížil! Já chci být jednou z vás. Prosím, Victorie,“ škemrala jsem jak malé dítě o lízátko. Tahle ta situace je tedy něco. Kdybych měla kameru natočím si to a budu si to pouštět před spaním. Tomuhle jsem se musela usmát a Edward to viděl.

,,Bello? Proč? Co se stalo?“ zněl opravdu smutně.

„Chtěli jste odjet, ne? Tak proč tu jsi? Proč bys mě chtěl zastavit? Nechtěl jsi mi náhodou říct, že mě nemiluješ a že pro tebe nejsem dost dobrá?“ říkala jsem úsečně. Viděla jsem v jeho tváři bolest až mě samotné bodlo u srdce. Ale vím, že takhle aspoň budu vědět jak ho donutit zůstat.

„Já… Jak to víš?“

„To je snad jedno, ne?“ řekla jsem a dál se krčila za Victorii, která nás zaujatě sledovala.

„Bello, prosím pojď ke mně. Já jsem lhal… Vždy tě budu milovat, chtěl jsem jen pro tebe normální život, ale teď chápu, že ty o něj nestojíš. Patříš k nám…“ Tohle je přesně to co jsem tak toužila slyšet a pochopit. Takže mě miluje! Chtěla jsem vyskočit do vzduchu a rozeběhnout se do jeho náruče, ale byl tu malý problém. Jakmile jsem totiž udělala pár kroků směrem k Edwardovi chytly mě silné paže a pak už jsem jen ucítila jak mě kousla do krku. Zmítala jsem se, do očí se mi nahrnuly slzy a pak se mým tělem rozhořel oheň. Slyšela jsem nějaké hlasy, ale nevnímala jsem je. Třásla jsem se snažila tu bolest odehnat, ale nešlo to. Tak takhle to začíná i končí? To je ta bolest, kterou musím podstoupit, abych tu s ním zůstala navěky?

Snad se Vám tenhle dílek líbil.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Window of Opportunity 4. kapitola: