Ahojky, po delší dob přidáváme další kapitolku. Je trochu delší - je to jako omluva, že jste tak dlouho čakali. Už to nebudu dlouho okecávát a přeji hezké čtení:) MyLS a Misppule
29.04.2010 (08:45) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4328×
Začínám litovat, že jsem to řekla. Edward měl pravdu – je to blázen! Au! Edward. Au! Dost!
Už jsme tady asi dvě hodiny, já vypadám jako vánoční stromeček a to jsme neprošly ani polovinu obchodů, co je tady.
„Alice, já chci domů,“ zaskučela jsem.
„Ale no tak Bello jen ještě jeden obchod,“ nasadila psí kukuč, kterému nikdo neodolá. Vsadím se, že kdyby tohle udělala poldům, pustili by ji i z basy.
„Fajn,“ řekla jsme otráveně a nechala se táhnout dál.
Ale to, že jsem souhlasila, byla velká chyba, protože z jednoho obchodu se jich vyklubalo pět, pak, šest, sedm, a pak až deset. To už jsem musela utnout a řekla jsem, že už jen jeden poslední.
Alice zamířila do obchodu pro miminka. Co tady chce dělat?
Se úplně zbláznila, si myslí, že jsem těhotná! Ji zabiji, to uvidí. Jen se k ní kousek přiblížím, někde vezmu nějaký pásek a... „nejsou tyhle dupačky super!“ vyrušila mě Alice z mého plánování její vraždy.
„Jo, super!“ zabručela jsem. To nemyslí vážně. Ale co, alespoň já nemusím trávit další čas v těch otřesných kabinkách a zkoušet si minišaty.
A navíc… třeba se mi ty dupačky budou jednou hodit. Bože! Bello! Na co to zase myslíš?!
„Bello? Co by jsi řekla na tyhle šatičky?“
„Super!“ řekla jsem ironicky a Alice po mě hodina vražedný pohled.
„Fajn, tak tohle to bereme,“ ukázala na hromadu, co měla v košíku a už mířila k pokladně.
„Bell? Co by jsi řekla tomu? Kdybys dneska spala u nás? Alespoň si to urovnáte s Edwardem.“
„Alice, to není dobrý nápad!“ snažila jsme se z toho vyvléknout.
„Ale jo je, Bello prosím!“ škemrala.
„Alice, nejde to promiň!“ skuhrala jsem, at mě nechá, ne, já nechci k ní domu a už vůbec ne, když tam bude Edward.
„Fajn, tak alespoň se stavíme u nás, já si tam dám věci a pak pojedeme k tobě. Ano?“
„Dobře,“ opověděla jsem, ale při tom jsme přemýšlela, co ta malá potvůrka chystá. Jedno, co vím je, že se dneska domů už asi nedostanu.
Konečně jsme vypadly z toho hrozného obchodního domu. Nasedly jsme do auta a mířily do Forks. Ke Cullenům.
Jak mě se tam nechce. Mám takový divný pocit, že Alice něco chystá. Ale doufám, že to nebude pravda.
Alice se řítila neuvěřitelnou rychlostí po dálnici a najednou z zpomalila a vjela na nějakou lesní cestu.
Po dlouhé době v tmě se pře námi začalo objevovat světlo.
Když jsme se stále blížily, začal se ve světle rýsovat nádherný dům.
Když jsme přijely k němu, Alice vystoupila a já zůstala sedět, ale najednou se u mě otevřely dveře.
„Honem, pojď,“ Alice mě vytáhla z auta.
„Já tady počkám Alice,“ odporovala jsem, když mě už táhla k domu a vysmekla se jí.
Alice pokrčila rameny, vzala si své tašky a zamířila domu. Já čekala na vhodnou chvíli, kdy se budu moct vypařit.
Jen tak jsme se rozhlížela, když jsem ve francouzském okně zahlédla Edwarda – au.
Jen pomyšlení na jeho jméno mě bolelo, bylo ta jako když mi píchne kudlu do srdce. Měla jsme sto chutí někam utéct, schovat se před světem. Kéž by ten můj druhý život neexistoval, slunce se schovalo za mraky, pak mi to došla.
Začala se měnit! Alice vyrazila z domu, nemohla jsem čekat. Rozeběhla jsem se k lesu, Alice ztuhla Edward se vydal za mnou, přidala jsme na rychlosti.
„Sakra, sakra! Tohle není možný!“ nadávala jsme si cestou pro sebe a najednou jsem explodovala. Tohle se mi ještě nikdy nestalo – abych se přeměnila tak rychle - , ale právě teď se mi to celkem hodilo.
Ale co se mi nehodilo, bylo, že jsem stále slyšela blížící se kroky Edwarda a teď už i Alice, která na něho křičela.
„Edwarde! Neměl by jsi tam chodit! Nedělej to! Slibuji, že Bell přemluvím, aby si s tebou promluvila!“
„Ne Alice, musím s ní mluvit hned!“ křikl zpět Edward.
Najednou kroky ustaly. Asi mě nemůže najít. Najednou, jako kdyby kolem mě rozvířil vzduch.
Z křoví vylezla Alice, „tak tohle je tvoje tajemství,“ zašeptala a přiblížila se ke mě, předklonila jsem se a zasyčela na ní.
„Klid, neublížím ti!“ dala ruce nahoru, jako že se vzdává.
Narovnala jsem se a obezřetně ji pozorovala.
„Proč si mi to neřekla?“ zašeptala, asi nechtěla, aby ji Edward slyšel. Si myslí, že za ní poběžím a hned ji řeknu že jsem po nocích labuť, je normální?
Jasně, hned zítra zajdu do školy a všem oznámím, že jsem labuť. A tobě jsme to měla říct hned, jak jsme tě potkala že jo? Sakra, mluvím tady sama, se sebou.
No a další. Ona mluv se mnou a myslí si, že jí odpovím, když mám zobák. Je uhozená.
Ale to není žádná novinka, ona nebyla nikdy normální. Fascinovaně rukou přejela po mém nataženém křídle, ucukla jsem. Ale to jsme neměla dělat.
Nějaký pytlák tam nastražil oko a já jsme se od něj jako na potvoru chytla. A pěkně to bolí. Au!
Zpanikařila jsem a začala máchat křídly a snažila se vzlétnout, ale bylo to ještě horší.
„Pšš, počkej, uklidni se, já ti z toho pomůžu,“ šeptala Alice a já se pomalu uklidnila.
Šíleně to bolelo. Alice mi to začala sundávat a bolelo to ještě víc, ale jediné, co mě uklidňovalo bylo to, že to za chvíli nebude tak hrozné.
„Tak, hotovo, pojď, odnesu tě domů,“ zašeptala a vzala mě opatrně do náruče a pomalým krokem šla k domů Cullenů.
Každým krokem jsme cítila jak mi těžknou oči, skoro jsme usnula, když mě probudil křik.
„Alice jsi normální? Já tě pošlu pro Bellu a ty doneseš labuť!“ křičel někdo.
„Edwarde, ty jsi mě pro nikoho neposlala a navíc, Bella bude zítra ve škole, tahle chuděra se chytila do pasti a potřebovala pomoct,“ řekla Alice a vešla do domu.
Bolelo mě, znovu ho vidět, ale naštěstí nemůžu mluvit a jediný, kdo ví pravdu je Alice.
„Cerlisle? Mohl by jsi jí to prosím ošetřit?“ řekla a tím upoutala mou pozornost. Před námi stál blonďatý muž.
„Alice, nejsem zvěrolékař a nevím, má to ošklivě poraněné, měli by jsme ji utratit,“ řekl. Cože? Utratit!? Nikdy! Zbláznil se!?
Začala jsem syčet a máchat křídly.
Jo, ještě mě zabít.
„Bell klid!“ okřikla mě Alice.
„Bella?“ nechápal Edward.
„Tys ji pojmenovala po mojí Belle?!“ jeho hlas začínal nabírat na výšce. Já jsem jeho majetek? copak jsme skříň? Nikomu nepatřím.
Edwardovi ztmavli oči, nebezpečně se přibližoval k Alici, zvedla jsem se a stoupla si před ni.
„Dej tu labuť pryč Carlisle, kdyby jí ublížil, litoval by,“ upozornila muže Alice.
Vzal mě a stoupnul si se mnou bokem, ale já nechtěla být mimo. Tak bezmocná.
Vždyť ON chce ublížit Alici!
„Edwarde, klid, Bella by ti to neodpustila,“ šeptala Alice. Jasně, že neodpustila. Vlastnoručně bych ho roztrhala na kousíčky!
„Nezajímá mě, že mi to ta husa neopustí! Ty jsi jí řekla Bello!“ zasyčel a to už jsem nevydržela. Já jsem Bella. Tak co mu vadí? On mě nazval husou!
Tak to ne, vysmekla jsem se tomu blonďákovi a začala syčet na Edwarda. Na Alici křičet nebude! Edward se mi vysmíval do očí, slunce se vyhouplo zpoza mraků a ozářilo mě.
Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek White Swan - 11. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!