Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Which one? - 2. Novorození

03.05.2010 (08:30) • Hannie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1125×

El:

Tak snad abych to vzala pěkně od začátku.

Po tom, co jsem se vzbudila uprostřed lesa se zvláštním viděním, cítěním a strašlivou chutí po krvi, jsem zjistila, že moje rodina uhořela v našem domku, díky svému pozměněnýmu já, jsem to asi brala líp. Těžší bylo dívat se denodenně na Edwarda jak trpí a nemoct mu říct, že žiju, jeho prstýnek jsem pořád měla na ruce. Mohla bych z něj udělat upíra, možná by to šlo, nevím, ale nebudu mu ničit život.

Když pár měsíců na to přišla španělská chřipka, bála jsem se toho, co se nakonec opravdu stalo, schovávat se mezi lidmi pro mě bylo těžké, ale opustit jsem ho nemohla, nakonec chřipce podlehl. Byla sem na jeho pohřbu úplně vzadu, ani neotevřeli rakev k poslednímu rozloučení. Po tom, co všichni odešli, nebylo jich moc, většina lidí se bála vycházet kvůli vysoké nakažlivosti, spustil se jemný deštík, setmělo se a to byla moje příležitost. Fotka, kterou měl na svém náhrobku, byla jediná věc, která mi ho mohla připomenout, ukradla jsem ji.

Asi 15 dalších dlouhých let jsem žila sama a potloukala se po světě. Po pravdě, nevěděla jsem co dělat nebo kam jít, snažila jsem se zabít, ale nešlo to. Protože pocházim z hodně věřící rodiny, můj původ mi zakazoval živit se lidskou krví, zbývala už jen ta zvířecí, nenasytila mě úplně, ale aspoň něco.

Při mém bezcílném toulání jsem se dostala z Anglie přes zbytek Evropy do Asie, ze které sem se zase vrátila do Evropy. Lépe řečeno do Itálie, kde jsem narazila na společenství upírů, kteří mě mezi sebe ochotně přijali, za což jsem jim byla nevýslovně vděčná.

Těžko říct, jestli je mi s nimi lépe, ale asi ano. Vždycky je lepší být s někým, než být sám. S mým darem, jak to Aro nazýval, jsem pro ně byla obrovským přínosem. Málo upírů má nějaké zvláštní schopnosti, jak jsem pochopila, zvlášť potom takovou jako mám já, jsem podle nich jedinečná. Díky mojí schopnosti mi často říkají, že jsem chameleon, svým způsobem je to pravda. Háček je v tom, že se umím měnit jenom v někoho, koho už jsem osobně potkala a navíc je to časově omezený, mám 3 hodiny na to být někým jiným. No a tolik asi o mně, teď zpátky k příběhu :).

„Eleanor, už jsme o tom mluvili, Caius si tě vybral, bylo by nanejvýš pošetilé ho odmítnout.“ Ach jo, už je tady Aro zase s tím, že si mě Caius vybral jako novou ženu. Protočím oči a otočím se bez odpovědi k odchodu.

„Jednou budeš muset odpovědět,“ řekl a taky se vydal svojí cestou. Já fakt nechápu, co po mně chtěj, nestojím o žádnýho chlapa, ať už je živej nebo mrtvej. Toho pravýho mi vzala španělská chřipka. Sednu si na parapet u okna, v těhle starejch stavbách je kamennej a hodně širokej, tak to není problém. Ozve se lehký zaťukání.

„El?“

„Pojď dál, je otevřeno.“ Na prahu se objeví drobná dívka s tvrdým výrazem v obličeji a s očima, který dokážou propalovat pohledem, teda, samozřejmě jen obrazně.

„Co se děje, Jane?“

„Chce s tebou mluvit Caius,“ odmlčí se, „El, já si vážně myslím, že si tě vybral, jsou tam všichni...,“ sklopí oči, ale čeká, co jí na to řeknu.

„Jo, vybral, právě mi to oznámil Aro, ale doufala jsem, že mi dá víc času... Nechci si ho vzít.“ Jane rychle vzhlídne a nechápavě na mě kouká.

„Elie, nemůžeš si dovolit ho odmítnout!“

„Já vím, že ne, ale já jsem milovala jenom jednou, po druhý už nebudu,“ řeknu rozhodně.

„Edward je už tak sto let mrtvej, vzpamatuj se! Vždyť on tě zabije!“ řekne pevně a udělá krok ke mně. Podívám se ke stolku, kde se krášlím, na první šuplík, v dvojitém dně je schovaná fotka z náhrobku. Má pravdu, zaženu myšlenky na Edwarda, sundám prstýnek, který víc než sto let zdobil mojí ruku a dám ho na řetízek, který nosím na krku. Vykročím směrem k hlavnímu sálu.

„Výborně, už jsem měl strach, že nedorazíš,“ usměje se Aro a sedne si na své místo. Jen co dosedne, zvedne se Caius, pomalým krokem se ke mě blíží, klekne si. Dělá se mi špatně, jako na omdlení. No tak, dejchej, El... Co to plácám, sem upír, nemůžu přece jenom tak omdlít...

„Eleanor, chceš být mou paní?“ při těch slovech mě chytí za ruku. Vybaví se mi Edward, do očí se mi nažene víc vláhy než je třeba, chce se mi snad plakat? Těžce mrknu abych slzy rozehnala, všichni se na nás dívají.

„Ano,“ na víc se nezmůžu. Caius mi nasadí prstýnek na místo, kde byl ještě před chvílí ten od Edwarda všichni tleskají. Proč z toho mají takovou radost? Proč si Caius vybral mě?

***

Přípravy na svatbu jsou v plném proudu, dělá se mi z toho každym dnem hůř a hůř. Mám už jenom měsíc na to, abych se z toho nějak vyvlíkla.

„... proto bychom tam měli poslat tým, který to prověří, novorození jsou problém, zvlášť v takovém počtu,“ tohle je zajímavá diskuze, přilepim se na zeď, kolem který jsem procházela.

„Fajn, takže Jane, Eleanor, Alec a pár pěšáků?“ navrhne Aro.

„Eleanor? Není jiná možnost?“ slyším Caiův hlas.

„Víš, že se na to skvěle hodí, zavolejte je tedy.“

Chvíli počkám a vejdu, za mnou se akorát objeví Jane s Alecem. Aro nám vysvětlí plán a určí mě jako vůdce skupiny. V pokoji si připravim tašku s nějakejma věcma, když se ozve zaklepání.

„Dále,“ hlesnu jenom tak v domnění, že to je Jane.

„Neruším tě?“ Vyvalím oči a otočim se ke dveřim. Co ten tady dělá?!

„N-Ne, nerušíte, pane,“ skloním trochu hlavu a on mě chytí za bradu.

„Tohle není nutné, jako má budoucí žena se mi nemusíš ani klanět, ani mi říkat pane.“ Koukám na něj a kývnu. To, co udělá mě zarazí. Chytne mě za ruku a přitáhne k sobě, jemně mě obejme a krátce líbne do vlasů.

„Buď opatrná, El,“ chytne mě pevněji a pak mě pustí, mojí ruku ale ne. Doprovodí mě k východu, kde už čekají ostatní. Čeká tu na nás pár aut, který nás maj odvízt na letiště.

Letadlo nás dostane až k samotnýmu místu dění – Seattle, odtud jsou poslední zprávy o novorozených. Je tma, to je dobře, nebude tady tolik čumilů.

„Jane, ty vem dva chlapi a běžte k divadlu.“ Kývne a zmizí.

„Alecu, ty si vem taky dva a běžte prověřit muzeum.“

„No,“ otočím se na dva zbylý chlapi, „je čas na návštěvu hřbitova, tam je největší šance na setkání s novorozenejma.“

Je tu ticho, jo já vím, to je na hřbitovech docela normální, ale tohle ticho bylo... divný. Velká hrobka na konci hřbitova mě zaujala. Kývnu na Willa a Toma, moje dva společníky, opatrně a pěkně potichu se vydali k hrobce, já omrknu márnici, nebo jak se tomu dneska říká. Hm, zámek je uraženej, rozrazím dveře. Na stole sedí nějaká holka a někoho drží, ani se na mě neotočí. Chytím jí za černý vlasy a přitáhnu její hlavu blíž k sobě, po bradě jí steče proužek krve, ten chlápek už je mrtvej.

„Kdo tě stvořil?“

„Proč bych ti měla něco říkat?“

„Možná proto, že jinak tě zabiju.“ Zatáhnu jí za vlasy ještě víc, rozšíří se jí oči hrůzou. Asi se jí ještě nechce umírat.

„Nevím o ní nic, nevím její jméno, chce nás jen dostat do Forks, nic nevím, nezabíjej mě!“

„Popiš mi jí.“

„Má... Má rudý, kudrnatý vlasy, šílenej výraz. Vím jenom, že ve Forks nechce nic dobrýho.“

Autor: Hannie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Which one? - 2. Novorození: