Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Which one? - 1. Probuzené vzpomínky

28.04.2010 (18:15) • Hannie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1075×

Edward:

Hm, dneska je venku krásně, to je dobře, alespoň se budu moct podívat s Jacobem a ostatníma po Victorii. Rentgenuju každičkej kousek lesa pohledem, najdu jí.

„Dobré ráno.“ Vytrhne mě ze zkoumání okolí Bellin rozespalý hlas.

„Dobré, vyspala ses dobře?“

„Ty už jí zase vyhlížíš, viď?“ Jenom kývnu.

Vyleze z postele a obejme mě,

„Moc se o mě bojíš, od tý doby, co si mi dal.. ehm... ten návrh na svatbu, co by se mi tak mohlo stát?“ Trochu zmateně se na ní podívám, kdybys tak věděla co by se všechno mohlo stát... i hloupá náhoda by mi jí mohla vzít, po druhý už to nedovolím.

„Máš pravdu, asi se strachuju až moc,“ mrknu na ni a kouknu se zase směrem k lesu. Musel jsem zalhat, nemůžu jí říct ani o El ani o tom, že někdo dělá armádu novorozených a přibližují se k Forks. Krom toho, dneska máme jet na školní výlet do Seattlu do nějakýho pitomýho muzea, samozřejmě, že já kvůli slunci jet nemůžu, ale Bella si vydupala, že pojede a strašit jí nechci, prozatim jí nic říkat nebudu.

„Co tě trápí, Edwarde?“ ptá se Carlisle, když zavřu dveře do jeho pracovny, stejně to uslyší všichni v domě.

„To, co celou dobu, Bella a její paličatost, jela na ten výlet do Seattlu. Co jsi mi chtěl?“

„To situaci značně komplikuje, právě mi přišla zpráva, další novorození – V Seatlu.“ Vyvalím na Carlisla oči a nemůžu uvěřit svým uším.

„Víš to jistě?“ ujistím se ještě jednou. Jen přikývne.

Seattle 35km, hlásá tabule u silnice, po který jedu, kouknu se na rychlost. No tak, ty ze sebe umíš přece vymáčknout mnohem víc, dupnu víc na plyn, musím je stihnout. Výborně, jsem na místě, teď ještě najít to pitomý muzeum. Rozhlídnu se po městě, Alice mi říkala, kde je. Zahlídnu kostel, za ním to má bejt. Za zatáčkou opravdu spatřím náš školní autobus, je prázdnej, jsou asi vevnitř. Kouknu na hodiny, 10:42, kde můžou bejt, nemám je jít hledat? Hm, to je blbej nápad, počkám tady. Tak kde jsou sakra?! 10:47. Asi moc plaším. Po dalších 5 minutách už to nevydržim, rychle koupim vstupenku a prolítnu jak tajfun celý muzeum než najdu naší třídu. Bella si mě všimne, zamračí se, protože mě hned nepozná, mám Emmetovu kšiltovku a sluneční brejle, sluníčko je neúprosný. Rozšíří se jí oči, aha, už jí to docvaklo, rychlým krokem se ke mně přiřítí.

„Co tady děláš? Říkal si, že mě nebudeš tolik hlídat!“ rozkřikne se a všichni se po nás otočej.

„Pššt,“ zabrblá starší paní kousek od nás.

„Prosim tě, nejanči, musíš jet se mnou domů, hned!“ šeptnu jí naléhavě, ale ona je jak pomatená.

„Říkala sem ti, že sem chci jet, nemůžeš se tady jenom tak objevit a myslet si, že se zbláznim a pojedu zpátky!“ řekne zase víc nahlas, než bylo nutný.

„Pššt, tohle je muzeum, jděte se hádat ven!“ nervuje se ta stará paní.

„Promiňte,“ řeknu směrem k paní. „Musíš jet, tady to není bezpečný.“

„Není bezpečný? Proč?“ Chytnu jí za ruku a táhnu do kouta, kde nikdo není.

„Víš, Carlisle zjistil, že se tady objevilo pár novoroznených upírů, už se to stalo v pár městech, proto jsou zprávy plný náhlých úmrtí, někdo si z nich dělá armádu a my si myslíme, že to může být Victorie. Tak pojeď se mnou,“ nálehal jsem jak malý kluk, který chce po mámě novou hračku.

„Cože? Já - Tak počkat, jak dlouho to víte? Tohle se přece nestalo přes noc.“ Změří si mě pohledem a skříží ruce na hrudi.

„Už pár týdnů to sledujeme - Ne nerozčiluj se prosím, chtěl jsem tě jenom chránit, nechtěl jsem tě tím zatěžovat,“ vydechnu a doufám, že už se uklidní. Nakonec řekla učitelovi, že je jí špatně a já jí vyzvedl, to nám prošlo, ale jakmile jsme nastoupili do auta, už s ní zase nebyla řeč.

„Nemůžu uvěřit, že jste mi to neřekli,“ prolomí nakonec ticho aniž by se na mě podívala.

„Promiň, doufali jsme, že to nebude nutný. Ale jak to tak jde dál, vypadá to, že Victoria s tim přeci jen má něco společnýho.“

„Kdybych nejela na ten výlet, řekl bys mi to?“ Tak na tohle jsem jí neuměl odpovědět.

„Bello?“ ozývá se zvenku, zatímco my sedíme každý na opačnym kraji její postele. Potom, co přejdu k oknu vidím Jacoba, bezva, nikoho jinýho jsem nechtěl vidět víc, protočím oči.

„Je to Jacob,“ řeknu jenom. Bella beze slova vyjde z pokoje, nikdy nepochopím, proč si ty ženský vždycky všechno tak berou.

Zakroutím hlavou a vylezu svojí upíří rychlostí oknem ven. Cestou lesem si pro uklidnění trochu zalovím.

Po příchodu domů se opět řeší Victoria, ale Alice se chová divně a snaží se přede mnou něco skrýt. Z jejích myšlenek vím, že se jedná o její poslední vizi. O čem ale je, to netušim.

„Co se děje?“ zeptám se jí rovnou, když stojíme sami v obýváku. Alice si mě změří pohledem.

Má cenu mu lhát? Nemůžu to skrývat věčně. Zarazí se a podívá se na mě.

„Ne, to nemůžeš, to máš pravdu,“ řeknu a zvednu jedno obočí, jsem fakt zvědavej, co z ní vypadne.

„Kdo je Eleanor?“

Autor: Hannie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Which one? - 1. Probuzené vzpomínky: