Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When you love her - 9. Kapitola

24.01.2010 (18:00) • Brambooorka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1447×

When you love her - 9. Kapitola

Písnička

Pohled Alice Cullenová:

Litovala jsem, že jsme Bellu lépe neuchránili, v duchu jsem se proklínala, ale bylo již pozdě.  V hlavě se mi přehrávaly události posledních dvou dnů.

…Měla jsem hlavu plnou starostí a potřebovala se nutně odreagovat. Takže jsem se vydala ven, na menší nákup. Přestože byly teprve čtyři odpoledne, Bella usnula a tak se mi naskytla skvělá příležitost. Tiše jsem se oblékla a vydala se domovními dveřmi na dvůr. Má červená krasavice v podobě BMW na mě již čekala. Mírně jsem se pousmála nad svými hloupými úvahami, jenže jsem si nemohla pomoci. Tolik jsem byla šťastná, že je konečně Bella s námi. Houpavými kroky, skoro se podobající tanci jsem přišla ke dveřím a ladně nasedla. Pak už jsem jen sešlápla spojku a otočila klíčkem. Ten vrnivý zvuk motoru mého miláčka jsem měla velmi ráda. Zařadila jsem jedničku a sešlápla plyn. Jakmile jsem vjela na hlavní silnici, užívala si opět ten pocit nespoutané svobody, kterým mě vždy zaplňovala zběsilá jízda. Asi po dvou kilometrech jsem musela ovšem zpomalit, protože za chvíli mě čekal kruhový objezd a za ním konečně vytoužené obchodní centrum. Zrovna jsem vystupovala z auta, když mě zezadu někdo chytl za rameno.

„Slečna Cullenová.“ Vydechl naoko překvapeně upír přede mnou. Já už tak překvapena nebyla, vlastně jsem to mohla tušit.

„Lionel Damerio“ Pozdravila jsem jej a nevzrušeně pokývla. Na jeho vybízenou ruku jsem nereagovala, odmítla jsem jakýkoliv kontakt, který se mi odjakživa hnusil. Nenáviděla jsem tenhle rod a celé jeho odvětví, jelikož byli stejně prohnilí a falešní jako volturiovi. Možná ještě horší.

„Přijmete mé pozvání na skleničku, milá Alice?“ Otázal se. Věděla jsem, že má něco v úmyslu a budou jisté potíže. Ale i přesto jsem jej následovala k budově zasedání,  nacházející se za nákupním centrem. Stále mě užíral nepříjemný tlak u žaludku a já měla sto chutí otočit se a zmizet v davu přicházejících lidí. Slunce však bylo vysoko na obloze, takže jsem svůj plán rychle přehodnotila. Už jen pomyšlení na ty hrozné následky mě odradilo. Pokračovala jsem za Lionelem dál ve stínu budovy a věnovala značnou pozornost okolí.

Jakmile jsme však vstoupili dovnitř, pocit úzkosti ještě zesílil. Nasála jsem opatrně  vzduch, bylo v něm cítit tu zašlost, stálost a také člověka. Tázavě jsem pohlédla na Lionela.

„Má sekretářka Marie.“ Usmál se a pokynul na malou dívku za pultíkem. Vypadala tak nevinně a bezbranně, až mi jí bylo líto.

„Brzy bude také jednou z nás.“ Dořekl a dál pokračoval na cestě do své kanceláře. Už z dálky byly vidět obrovské kované dveře s kruhovou klenbou, přestože jsme museli projít ještě celou chodbou.

„Posaďte se, Alice.“ Pokynul mi, když jsme vstoupili a odsunul mi masivní židli z ebenového dřeva. Nejistě jsem na ni usedla a vyčkávala, dokud se nevrátil. V ruce třímal velkou láhev a dvě číše. Poté se posadil vedle mne a nalil do číší lidskou krev. Opatrně jsem na něj pohlédla a prohlásila, že jsem vegetarián.

„Ovšem, zapomněl jsem drahá.“ Odpověděl omluvně a donesl číši s krví medvěda. Pak se nadechl a spustil,

„Tak jsem slyšel, že jste přivedli lidskou dívku.“ Otázal se a já zkoprněla, přestože jsem již měla připravenou odpověď. Jeho výsměšný tón hlasu se mi hnusil.

„Jen návštěva, přijela z Phoenixu a nezdrží se dlouho…navíc o nás neví.“ Odpověděla jsem mu sebejistě, jak jsem měla natrénováno.

„Lžeš!“ Vykřikl Lionel a zlostně stiskl ruku. Číše v jeho levé dlani tento nápor nevydržela a roztříštila se. Kapičky lidské krve mi potřísnily mikinu. Musela jsem zadržet dech, abych se dokázala kontrolovat.  

„Moc dobře vím, proč je zde, mám na to své lidi.“ Dořekl pobaveně, když se uklidnil. Začínalo mu docházet, že má  oproti mě navrch. Slova mi docházela, takže jsem sklopila poraženě pohled. Jeho vítězoslavný úsměv se doširoka rozšířil a pokračoval v proslovu.

„Zítra ji přivedeš a uvidíme, co se dá dělat.“ Prohlásil nekompromisně.

„Ale - “ Snažila jsem se marně oponovat.

„Žádné ale, jak jsem řekl, tak bude učiněno!“ Vyštěkl přes veškeré mé zbytečné snahy. Beze slov jsem zamířila k východu a opustila tuto místnost. Měla jsem chuť něco rozbít, nebo si na něčem vybít zlost. Rychle jsem kráčela dlouhou chodbou, abych co nejdříve vypadla z tohohle místa. Zlostně jsem přibouchla dveře a rozběhla se k autu.

Rychle jsem odemkla a nastoupila, ale v tuto chvíli mi ani oblíbený zvuk motoru neučaroval. Bylo mi všechno jedno, jen jsem potřebovala nutně odreagovat. Jenže k tomu už ani nákupy nestačily, tak jsem zamířila závratnou rychlostí za město.

***

Jakmile jsem zaparkovala u kraje silnice a vrhla se do lesů, můj pohled padl na maličkou srnku krčící se v houští. V očích mi zajiskřilo a jakmile jsem nasála vábivou vůni, smysly mě ovládly. Srna zbystřila a několika obrovskými skoky si získala náskok. Jenže ani já nezůstala pozadu. Rozběhla jsem se s chutí za svou obětí a kličkovala obratně mezi stromy. Srna byla velice rychlá, ale na mne nestačila. Napjala jsem svaly a cítila, jak se mé nohy odlepily od země. Chvatně jsem skolila srnu a prokousla jí krční tepnu. Jakmile má ústa okusila její sladkou krev, nebylo již možné odolat. Přestože se zvířata nikdy nevyrovnala chuti lidské krve, nechutnala špatně. Poté jsem ulovila ještě několik dalších zvířat. Oblečení jsem měla lehce špinavé, ale časem se naučím lovit pořádně. Musela jsem se pousmát nad svými úvahami a vydala se pomalu k autu. Nebylo ani pořádně kam spěchat.

Když jsem přijela domů, spěšně jsem zamířila přímo doprostřed obývacího pokoje. Byl pozdní večer a tak všichni posedávali na pohovce, kromě Bell, která stále spala. Edward se mi zaujatě hrabal v hlavě. Snažila jsem si na všechno vzpomenout a nevynechat ani jediný detail, naštěstí to bylo snadné. Na dnešní den se zapomenout ani nedalo. Edward šokovaně vstal z křesla a pro uklidnění stepoval okolo místnosti. Evidentně mu to nepomáhalo, ale mezitím jsem alespoň vysvětlila celé mé rodině okolnosti dnešního dne. Nálada klesla hluboko pod bod mrazu. Po hádkách a sporech, což se u nás nikdy nestávalo, jsme se dohodli, že Bellu zítra doprovodím. Edward bude v blízkosti, aby v případě potřeby vyslyšel mé myšlenky, ale ne tak blízko, aby o něm kdokoliv věděl. Ke konci debaty však již svítalo.

Vstala jsem z pohovky a odebrala se do kuchyně. Na kousek papíru jsem napsala vzkaz: ´Bello, až budeš připravena, přijď za námi dolů. Alice´.  Když jsem  tím byla spokojena, potichu jsem proklouzla jejím pokojem a vybrala na dnešek vhodné oblečení. Vybrala jsem polodlouhou sukni a tmavomodrou košili.  Pak jsem jej spolu s papírem položila přes židli a potichu za sebou zacvakla dveře.

Za chvíli jsem zaslechla, že je Bell vzhůru. Nejprve si dala vanu a poté se převlékla do předem chystaných věcí. Pak pomalu sestupovala schod po schodu do přízemí. Esme jí připravila velkolepou snídani – velkolepou pro člověka, já bych to označila za odpornost nejvyšší třídy, a přestože situace byla velmi napjatá, nedali jsme na sobě znát stres. Byla jsem velice vděčná mému Jasperovi, který na tom byl opravdu nejhůře, ale opravdu  dělal pro rodinu co mohl. Vděčně jsem se na něj usmála a pokračovala v plánu. Nasedly jsme s Bell do auta a vydaly se k rezidenci Lionele Dameria. Bella mi situaci vůbec neulehčovala svými otázkami, právě naopak. Jakmile jsme byly na místě, chvíli obdivovala monumenty a park poblíž velkého náměstí a pak samotnou budovu. Odebraly jsme se dovnitř a vyčkávaly příchodu Lionele…

Tok mých myšlenek přerušil jeho zvučný hlas:

„Víš toho příliš mnoho, teď je jen otázka jestli tě zabít či proměnit?“  Pronesl směrem k Belle. Když z jeho úst vyšla tato věta, úzkostlivě jsem pohlédla na Bell a odvětila mu.

„Nelze ji toho všeho ušetřit?“ Prosila jsem za ni, byla to má sestra. Patřila do rodiny, byla její neodlučitelnou součástí. A vytrpěli si už dost, jak ona tak Edward. Nemohla jsem toto dopustit. Nesnesla jsem byť jen pomyšlení na Bellinu smrt.

„Přijímám vaši nabídku, stanu se jedním z vás!“ Vykřikla znenadání Bella a stala se středem jeho zájmu. Copak se dočista zbláznila? Lioneli tím jenom přilila olej do ohně! Bella jednala opravdu nerozumně, což mě popuzovalo.

„Tvá odvaha mě udivuje, máš veliké srdce děvče, což ovšem nic nemění na faktu, že netušíš, co tento život obnáší…nepatříš do tohoto světa, a jaký důvod snad mám riskovat?“ Dořekl Lionel, vyčkávajíc na Bellinu odpověď.

„Naopak, vím, že to nebude procházka růžovým sadem.“ Oponovala mu a já s hrůzou očekávala další selhání.

„Dobrá, nerad si nadělávám v ostatních klanech nepřátele, protentokrát tedy vyhovím!“ Přikývnul a pokynul Belle, aby šla vpřed. Položil jí ruce na ramena a pravil.

„Přesně měsíc, ode dne našeho setkání, představí se mi tato žena, jako jedna z vás.“ Hlesnul a úsměv se mu rozšířil, nejspíš už si ji představoval ve svých řadách. Jenže i měsíc je tak krátká doba…

Doufám, že se vám tento dílek líbil :) Psala jsem ho dlouho, já vím, jenže mám před přijímačkama a doháním ještě známky a podobně. Ještě osobní problémy a v depresi píšu strašně morbidně, a nechci svou náladu přenášet i na vás. Tak se omlouvám, že mi to trvá, po pololetí zase začnu obvyklým tempem. Díky za pochopení, vaše Brambooorka

Autor: Brambooorka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When you love her - 9. Kapitola: