Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When you love her - 8. Kapitola

19.01.2010 (14:15) • Brambooorka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1254×

When you love her - 8. Kapitola

písnička: http://www.youtube.com/watch?v=EdBym7kv2IM

Pohled Isabella Marie Swanová:

Nejspíš se mi nezdál žádný sen, jinak bych si určitě něco pamatovala. Z poklidného spánku mě probudil náhlý příval slunečních paprsků, které zahalily celý můj pokoj měkkým světlem. Líně jsem se zvedla, nazula si pantofle a vydala se ke dveřím pokoje. Jakmile jsem vstoupila na chodbu, mírně jsem se otřásla, jelikož  tu bylo vždy o pár stupňů chladněji.

Otevřela jsem dveře koupelny a mé oči se zastavily na zrcadle. Při tom pohledu jsem se zapotácela a ztratila rovnováhu. Nebýt poblíž umyvadlo, jehož jsem se zachytila, upadla bych. Na takový šok jsem totiž nebyla připravená, vypadala jsem jako po flámu. Pod mýma unavenýma očima se vyjímaly dva fialové kruhy, takže jsem se raději otočila k umyvadlo, nevnímajíc svou ohavnou osobu. Opláchla jsem si obličej a zamířila k vaně. Zacvakla jsem špunt, otočila červeným kohoutkem a nalila na dno trochu pěny. Mezitím co se napouštěla voda, jsem vytáhla gely, laky a trošku se snažila udělat něco s mými nehty. Než jsem si udělala vskutku pěknou francouzskou manikúru, byla vana plná horké vody. Lehce jsem ze sebe nechala sklouznout noční košili a vkročila nesměle do vody. Byla docela horká, tak mi chvíli trvalo, než jsem si na ni přivykla. Spíš něž probuzení, mě to znovu ukolébalo. Po chvíli jsem prudce zamrkala a vstala z vany, nemohla jsem tady strávit celý den. Když jsem se osušila a zabalila do županu, odešla sjem zpátky do pokoje a zatáhla záclonu, aby do něj nebylo vidět z ulice. Když jsem se obrátila ke stolu, bylo přes židli úhledně poskládané oblečení a u něj přiložený vzkaz. ´Bello, až budeš připravena, přijď za námi dolů. Alice´ Usmála jsem se nad jejich starostlivostí a opatrně rozbalila hromádku. Navrchu byl vskutku nádherný top, černé úzké kalhoty a nějaké doplňky. Co mi ale činilo největší starost, byly boty na vysokém podpatku. Nikdy jsem v nich nechodila, ale kvůli Alici to přetrpím. Když jsem se oblékla, patřičně učesala a nalíčila, docela mi to SLUŠELO. Popadla jsem černou kabelku, vložila do ní nejdůležitější věci a odebrala se dolů. Jelikož jsem musela sejít slušnou řádku schodů, boty jsem si vzala do ruky. Opravdu jsem se nehodlala přizabít, když se v tom nedalo pohybovat ani na rovném povrchu.

Když jsem přišla do kuchyně, přichystala mi Esme palačinky, mé oblíbené jídlo. Jakmile jsem byla sytá, hodila mi do Alice ruky nějakou mikinu a odebrala se k domovním dveřím. Spěchala jsem za ní až ke garáži, kde jsem ji konečně dostihla.

„Alice, kam to vlastně jedeme?“ Otázala jsem se, když nastupovala do auta.

„Za chvíli to zjistíš, neboj.“ Odpověděla a povzbudivě se pousmála. Trochu mě zarazilo, že mi to odmítá prozradit, ale nechala jsem to být. Vlastně jsem byla na město zvědavá, protože jsme včera skoro celou cestu prospala. Usedla jsem tedy vedle Alice a zapnula si pásy, jelikož v její obvyklé rychlosti se nemůže normální člověk cítit bezpečně. Musela jsem uznat, že Hollywood je docela zajímavé město, ale neliší se moc zásadně od Phoenixu, kde jsem vyrůstala. Vzpomínky na domov byly stále ještě tesknivé, takže jsem je raději vypustila z hlavy.

Zanedlouho jsme zaparkovaly u obrovského seskupení budov. Nejistě jsem vylezla z auta a rozhlížela se okolo. Stály jsme uprostřed velikého náměstí s mramorovou fontánou barokního stylu, s přeplácaným zdobením a amorky, z jejichž šípů tryskaly proudy ledové vody. Ale i tak toto místo budilo dojem prázdnoty, jako by o několik stovek let zaostávalo před mrakodrapy a nejmodernějšími nákupními centry, tyčící se za ním. Když jsem se rozhlížela kolem sebe, za našimi zády se rozléhal maličký park plný nejsladší vůně květin, smějících se dětí, šťastných rodičů… Vše tak krásné, jako právě vystřižené z nejkrásnějších pohádek světa. V dálce jsem zahlédla nevelký altán z bílého dřeva. Byl celý porostlý rudými růžemi a vprostřed něj stála lavička, umělecky vytepaná z kovu. Prostě nádherné idylické místo, o jakém se mi vždy snilo, navzdory tomu, že se nacházelo uprostřed velkoměsta. Ale můj pohled upoutali dva mladí milenci, kteří na té lavičce seděli a láskyplně si šeptali slova lásky. Bylo to jako přechod mezi dvěmi světy, tím barevným a tím reálným.

Z rozjímání mě vytrhl pronikavé dunění kostelního zvonu. Otočila jsem hlavu zpět k ponuré budově a tiše povzdychla. Alice už byla skoro u dveří, tak jsem se rozhodla ji trochu dohnat. Kupodivu jsem neupadla, ale i tak byl můj běh dost nejistý, musel na mě být opravdu komický pohled. Trochu jsem znervózněla, ale nakonec jsem vyšla těch několik schodů a za chvíli stála po boku Alice. Klapání podpatků rozléhající se v tichých chodbách mi už lezlo na nervy. Alice mlčky kráčela po mém boku a vůbec nevypadala, že by chtěla navazovat nějaké téma ke konverzaci. Ale mě to ani v nejmenším nevadilo, byla jsem od přírody spíše tichý tvor. Rodiče mě vždy  z legrace popichovali, že jsem se začala trochu mluvit až ve čtyřech nebo pěti letech.

Když se znenadání Alice zastavila, skoro jsem do ní vrazila. Ještě jsem neměla vychytané její rychlé reakce. Zvedla jsem zrak a mé oči spočinuly na velkých kovových dveřích. Alice na ně třikrát zabušila a vzápětí se s vrzáním otevřely. Nic z toho jsme nechápala, ale přesto jsem vešla dovnitř. Ovšem zde už byl interiér velice moderní, oranžové stěny dávaly trochu pestrost jinak ponurému místu. V pravém rohu místnosti byl obrovský stůl v barvě ebenu a za ním seděl nějaký postarší pán, v ruce doutník. Celkově vypadal velice vážně a jeho černý pěstěný knír tomu jen dodával. Narovnal se na židli a típnul doutník do popelníku. Vzápětí vstal a podával Alici ruku.

„Dobrý den, slečno Cullenová, moc rád vás zase vidím.“ Dořekl hrubým hlasem, ale přesto v něm bylo něco sympatického. Pak potřásl rukou i mě a já mu kývnutím odpověděla na pozdrav.

„Posaďte se, já si za tím musím něco vyřídit.“ Omluvil se a zmizel ve dveřích, ukrytých za rudým závěsem.

„Alice, co tady děláme?“ Šeptla jsem k ní, ale nedočkala jsem se odpovědi, protože ten záhadný chlápek mezitím přišel do místnosti a znova se svalil na židli.

„Tak, tady máte ty papíry, tady podepište tohle a sem zase tohle.“ Vyrukoval na Alici, teď jsem ještě víc nechápala o co jde. Alice mu beze slov papíry podepsala a vsunula pod ruku. Netvářila se zrovna dvakrát nadšeně, což mě ještě více vyvádělo z míry.

„A vy slečno? “ promluvil ke mně.

„Bella Swanová.“ Hrkla jsem rychle.

„Dobře Bello, jistě víš, jak jsou pro nás tvé znalosti nebezpečné.“ Začal mluvit, jenže já pořád nějak nechápala.

„Co, prosím?“ Vyrukovala jsem na něj, musela jsem při tom vypadat jako naprostý idiot, že přece nevím co má na mysli.

„Existence našeho druhu, tady jde o vážnou věc.“ Skočil mi do řeči a zamračil se. Pokývla jsem, ale opravdu jsem se ho začínala bát.

„Takže vy máte klan i tady,v  Hollywoodu?“ Zeptala jsem se, přece jen mě zajímali naši sousedé.

„Ano, a kvůli vám se tady sešly hned dva!“ Už skoro křičel a udeřil pěstí do stolu, jehož deska to nevydržela. Tiše zaklel a znovu obrátil pozornost k nám. Jeho pohled mě nenávistně propaloval, že jsem musela nasucho polknout, abych se uklidnila. Kupodivu to zabíralo, ale ne na dlouho.

„Tak co s tebou uděláme, mladá dámo?“ Pohlédl na mě skepticky, jedno obočí pozdvižené. Najednou se začal hlubokým tónem smát, děsilo mě to.

„Víš toho příliš mnoho, teď je jen otázka jestli tě zabít či proměnit?“

Hrozně se omlouvám, že až tak pozdě, ale snad mi to odpustíte :) Doufám, že se vám tento dílek líbil :) Vaše Brambooorka

Autor: Brambooorka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When you love her - 8. Kapitola: