Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When you love her - 7. Kapitola

12.01.2010 (09:45) • Brambooorka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1229×

When you love her - 7. Kapitola

Písnička: http://www.youtube.com/watch?v=1V7M464Dlmk

Pohled Isabella Marie Swanová:

Emoce se na mě sesypaly jako domeček z karet při fouknutí větru. Ten vítr do plachet přivál můj odjezd z Phoenixu. V poslední době se toho událo velmi mnoho a já už nebyla schopna normálně žít. Také jsem si dělala starosti s Mikem, co když si mě najde i tam? Po tváři se mi skutálela slza jako hrách. Edward ji samozřejmě nenechal bez povšimnutí a setřel ji kapesníčkem. Starostlivě si mě prohlížel a já z něj cítila potřebu něco dodat.

„Nebuď smutná, Bell. Máma je v bezpečí, a ty už také. Kdyby měl v plánu cokoliv provést, Alice nás bude informovat, neplač prosím.“ Promlouval ke mně a možná jsem se trochu uklidnila. Edward zapnul nádhernou hudbu, ale místo aby mě uklidila, cítila jsem zcela opačné účinky. Hmátla jsem po  červeném tlačítku a skladbu vypnula. Edward na mě zprvu nechápavě pohlédl, ale pak pokývnul. Zřejmě pochopil. Zvedla jsem svůj batoh na klín a začala se v něm přehrabovat. Nakonec jsem opatrně vylovila svůj oblíbený román od Jane Austenové, Rozum a cit. Začetla jsem se do děje natolik, že jsem úplně zapomněla na  realitu. Jenže po chvíli, ani nevím proč, mě to přestalo bavit.

 Zaklapla jsem knihu a znuděně sledovala okolní krajinu přes okénko. V té rychlosti se stromy podél cesty splývaly do jedné rozmazané šmouhy. Začala se mi z toho točit hlava, takže jsem pohled stočila k Edwardovi. Jeho oči se plně soustředily na silnici před sebou a celkově vypadal jako zkamenělá socha. Chvíli jsem po očku sledovala jeho přespříliš dokonalou tvář a přemítala, co bude dál. Jestli ke mně Edward cítí totéž, co já k němu, nebo mu jde čistě o můj hlas. V hloubi duše jsem toužila být pro něj víc, než jen zpěvačka kapely. Ale také jsem věděla, že toho žádám moc. Vždyť i tohle je obrovská pocta, o které se mi před pár dny ani nesnilo. Teď se to stalo skutečností, avšak není tohle jen sen, z kterého, když otevřu oči, se probudím? Jenže mi to nedalo a já zamrkala. Nic se nestalo, pořád jsem byla v onom snu. Letmo jsem se dotkla Edwardovy ledové ruky, jako poslední ujištění. Ale kdyby to byl sen, nebylo by vše tak živé, tak pronikavé. Edward se na mě pousmál a nadechl se.

„Jakpak se nám vyspala princezna?“ A dál se věnoval prameni mých hnědých vlasů.

„Docela dobře, rozhodně lépe než včera“ Řekla jsem v opojení těch nejkrásnějších zjištění, můj sen se přelil ve skutečnost jako oblaka v déšť, jako kapky ranní rosy ve večerní mlhu…

„Jak dlouho ještě?“ Zeptala jsem se Edwarda a pokynula k hodinám na palubní desce. Pousmál se a řekl mi, abych byla trpělivá. Mrzutě jsem se tedy svalila zpátky na polštář. Tentokrát už jsem to ticho nevydržela a zapnula tu tichou hudbu. Edward nasadil znovu výraz hlásající – vůbec se v tobě nevyznám – a něco si pro sebe řekl. Bohužel jsem ho nezaslechla.

***

Netuším, jak dlouho mi zabralo mé přemýšlení, ale zdá se to jako dvě vteřiny. Když jsem zvedla pohled k okénku, naskytl se mi nádherná pohled. Okolo nás byla nějaká obrovská vodní plocha, jeli jsme přes most. Opodál se ve výši rozprostíral onen známý nápis HOLLYWOOD a za ním obrovské topoly plápolající ve větru. Nemohla jsem uvěřit, v jednu chvíli mi hlavou vrtal červík, že se mi to zase zdá. Ale tentokrát jsem ho zaplašila a zeširoka se usmála na toho okouzlujícího řidiče vedle mě. Za chvíli jsme zabočili do nějaké ulice, kterých tady bylo samozřejmě tolik, že bych se tu vůbec nevyznala. Projelo mnou zděšení, vůbec jsem nepomyslela, že budu muset chodit na zdejší školu. Ale tato povinnost se mi bohužel nejspíš nevyhne.

„Edwarde?“ Oslovila jsem ho zvědavě. Jeho pozornost se na okamžik obrátila zpátky ke mně.

„Kdy začíná škola?“ Otázala jsem se a doufala, že co nejpozději.

„Za pět dní, Bells.“ Odpověděl a zasněně si mě prohlížel. Pět dní! Snad se tady stihnu do té doby nějak zabydlet...

„Dávej pozor na cestu!“ Křikla jsem vyděšeně, ale jemu se na tváři usadil zase ten nepřirozený klid a koutky úst mu jemně zašimraly, jako by přemáhal výbuch smíchu. To teda nechápu, co je na tom směsného,¨spíš k pláči… Najednou zastavil u krásné prostorné vily.

„Vítej doma, Bello.“ Zvolal vesele a vypnul motor. Těsně vedle nás zastavila Alice, úplně jsem na ni zapomněla. Nejistě jsem vystoupila z vozu a prohlížela si ten nádherný palác. Ne, oslovení palác by byla hanebná urážka. Pro tohle slova neexistují. Stále jsem nemohla popadnout dech z té nádhery, natož v uvědomění, že od teď tady budu bydlet.

Když jsem vstoupila do dveří, obklopilo mě najednou tolik lidí…

„Vítej, Bello!“ Uvítala mě mladá žena, Esme. Po boku jejího muže Carlisla jí to velice slušelo. Zbytek obyvatelstva domu jsem měla již tu čest poznat na koncertě. Také jsem je všechny slušně pozdravila.

„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj!“ Vypískla Alice a táhla mě za ruku do poschodí. Když jsme se zastavily přes žlutými dveřmi, trochu jsem znejistěla. Ale to už mě Alice vtáhla dovnitř. Když jsem spatřila tu neskonanou krásu, vrhkly mi do očí slzy a já, neschopna slov jsem Alici objala.

„Děkuju, je opravdu nádherný…“ Špitla jsem a prohlížela si se zatajeným dechem zbytek místnosti. Když jsem opatrně otevřela dveře skryté za závěsem, naskytl se mi pohled na snad největší šatnu v historii lidstva. Vypadalo to spíš jako obchod s oblečením…. Zcela mi to vyrazilo dech.

„Páni!“ Výskla jsem a potom mi Alice vybrala pár kousků, do kterých mě převlékla. Opravdu mi to slušelo, musím uznat Alicin velice dobrý vkus. Sešly jsme schody a rodina na mě vyjeveně koukala. Mezitím jsem ucítila lahodnou vůni z kuchyně. Esme mi připravovala večeři. Když jsem usedla ke stolu, přinesla mi nejprve výbornou polévku a poté těstoviny s masem a omáčkou. Poslední sousta už jsem opravdu nemohla dojíst, ale bylo mi to trapné, tak jsem to dojedla i pocitem přefouknutého balónu. Poděkovala jsem za skvělé jídlo a Esmino snažení a poté jsme usedli společně na pohovku a vyprávěli si své příběhy. Začal Carlisle, jelikož je nejstarším členem rodiny. Postupně jsem se dozvídala minulost všech přítomných, ale Alicina mě dojala nejvíce.

Když byla člověkem, nejspíš měla sklony k vidění. Kvůli tomu ji podle všeho zavřeli do sanatoria pro duševně choré, kde byla následně přeměněna. Po nějaké době našla Jaspera a společně s ním i Carlisleovu rodinu. Nemohla jsem uvěřit, když smutně vyprávěla o nalezení jejího hrobu na hřbitově ve Vancouveru. Jak jí proboha mohli s datem uvěznění v sanatoriu prohlásit za mrtvou?  Dělalo se mi zle z některých nespravedlností, které okolo příběhů byly propleteny. Pak si všichni trpělivě vyslechli mou minulost. Vyprávěla jsem o svém dětství prožitém u táty ve Forks a  následném stěhování do Phoenixu, až jsem se nakonec dostala k nejčerstvějším událostem, které otřásly mým životem. Když jsem skončila a pohlédla na hodinky, šokovaně jsem si uvědomila, že jsme si povídali celou noc. Bylo asi půl páté ráno. Edwardovi neunikla má únava.

„Promiň, vůbec jsem si to neuvědomil Bell, musíš okamžitě říkat, když budeš cokoliv potřebovat. Přece jen už jsme některé lidské zvyklosti za ta léta pozapomněli.“ Omluvně pronesl a něžně mě vzal do náruče. I přes mé protesty mě donesl do mého pokoje a položil na postel. V zápětí se u mě objevila Alice a podala mi nějaké oblečení na spaní. Když odešla, zachumlala jsem se spokojeně do peřin a okamžitě upadla do hlubokého spánku. Ještě jsem Alici však zaslechla říkat:

„Vyspi se, zítra je tvůj velký den. Dobrou, Bello.“  

Tak  ještě jednou se omlouvám za zpoždění, snad se vám kapitolka líbila :) Vaše Brambooorka

Autor: Brambooorka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When you love her - 7. Kapitola: