Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When you love her - 6. Kapitola

07.01.2010 (18:45) • Brambooorka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1327×

When you love her - 6. Kapitola

písnička:http://www.youtube.com/watch?v=n0xRXwn8IAc

Pohled Isabella Marie Swanová:

Když jsem se ráno vzbudila, Edward už v mém pokoji nebyl. Jelikož v něm bylo strašné dusno, šla jsem otevřít okno. Zrak mi okamžitě padl na lístek zastrčený v okenním rámu. Vytáhla jsem jej a zjistila, že je to útržek z včerejších novin. Stálo na něm:

Násilník je na svobodě

Michael Newton, narozen 1992 uvalen do trestní podmínečné vazby pro nedostatek důkazů k usvědčení činu. Z vazby byl vykoupen na kauci anonymní osobou. Newton se měl údajně dopustit trestního činu  znásilnění, avšak nebyl usvědčen a je nadále stíhán na svobodě. Pro denní listy televize BBC.

Když jsem dočetla tyto řádky, začala se mě zmocňovat panika. Sakra, to jim jako důkaz nestačím já? A Edward s Nikem jako svědkové? Bylo mi z toho na nic… Pak jsem si všimla něčeho neobvyklého. Textem propíjela červená barva. Otočila jsem rychle list a na zadní straně stálo červeným fixem:  “Kostky jsou vrženy.“ . Sesunula jsem se k zemi a začala bušit pěstmi do podlahy. Po tvářích mi stékaly slzy nenávisti a zoufalství. Nenechá toho, dokud mě nezničí! Nesmím vystavit nebezpečí ještě Edwarda s Alicí, raději si to nechám pro sebe. Musela jsem se trochu dát do kupy a jít do kuchyně. Sebrala jsem poslední zbytky svých sil a trochu se upravila.

„Dobré ráno!“ Zvolala jsem na všechny, když jsem scházela ze schodů. Ostatní seděli u stolu a popíjeli kávu. S úsměvem mi odpověděli. Pak se Alice na okamžik zamračila. Nebo se mi to jen zdálo? Nic mi nedávalo souvislosti. Její divné chování včera, dnes… Po snídani jsem si ji zatáhla trošku stranou.

„Alice, co se to děje?! Nejsem slepá, ani hluchá.“ Kroutila jsem nevěřícně hlavou.

„Eh, co by se dělo Bells. Jsi moc rozrušená z těch všech událostí.“ Odpověděla mi a usmála se. Nejradši bych jí do toho úsměvu vrazila.

„Alice, prosím!“ Zažadonila jsem.  Zase pohlédla na opodál stojícího Edwarda. Tentokrát přikývl a má malá dušička se zaradovala.

„Ale řeknu jí to sám.“ Pověděl Alici a vzal mě za ruku. Táhl mě dveřmi do lesa za domem. Cestou jsem snad tisíckrát zakopla a když jsme konečně zastavili, sotva jsem popadala dech.

„Musíme odjet do Hollywoodu, Bell. Rád bych, abys jela s náma, aspoň než se situace uklidní. Pokud ovšem budeš chtít…“ Nechal doznít větu a já úžasem nevěděla, co říci.

„Jsi skvělá zpěvačka, Bello. Bude mi ctí, když se k nám přidáš.“ V hlase mu zněla naděje. Samozřejmě jsem šťastná jako blecha, ale co máma?  A kamarádi a prostě Phoenix… Hollywood, páni.

„Edwarde, nemůžu jet. Už třeba kvůli mámě.“ Pověděla jsem mu s klidem a veškerou odvahou. Jeho oči pohasly a úsměv sklesl. Bylo mi ho líto.

„Máma může jet s námi.“ Vyhrkl nakonec a v očích měl jiskru nového doufání. Teď už jen zbývá přesvědčit mámu, aby se všeho vzdala a jela se mnou.

„Edwarde?“ Zeptala jsem se ho, ještě než stačil odejít.

„Mám ještě jednu otázku. Alice mi ji včera nezodpověděla.“ Řekla jsem s napětím. Vypadal, že si okamžitě vzpomněl.

„Vážně to chceš vědět?“ Obrátil se na mě, posměšně si odfrkl a zarazil ruce do kapes. Jako by šlo o nějakou dětskou prkotinu.

„Chci.“ Vykřikla jsem. Edward ¨mi pokynul, abych se dívala a vytrhl ze země jedním tahem obrovský pařez. Zůstala jsem jako přimražená na místě, ústa pootevřené úžasem.

„Věděla jsem to.“ Plácla jsem omámeně spíše pro sebe, ale odpověděl.

„Věděla jsi co?“ Pohlédl s přehnaně předstíraným zájmem, aby si poslechl mou verzi.

„Že nejste lidé. Lidé nemohou být tak…“ Hledala jsem to přesné slovo.

„Nadpozemsky krásní!“ Dodala jsem rychle. Edward sklopil pohled k zemi a posadil se na vrstvu jehličí a mechu.

„Nicméně na situaci to nic nemění.“ Pípla jsem potichu. Edward se na mě zaraženě podíval.

„Mění to hodně, Bello. Ani nevíš, jak moc.“ Posmutněl. Přisedla jsem si k němu a objala ho kolem ramen. Mlčky jsme tak seděli snad celou věčnost a dívali se jeden druhému do očí.

„Od první chvíle, co jsem tě spatřila, dokonce i když jsem byla předtím, no…jaksi zadaná. Toužila jsem víc po tvé náruči než po jeho a…“ Neschopna doříct větu jsem ho pevněji objala a nadechla se, abych mohla pokračovat.

„A ty si myslíš, že mé city k tobě se změní, když mi povíš pravdu?“ Dořekla jsem a cítila jsem, jak mi padá kámen ze srdce. Konečně jsem to všechno ze sebe vysypala.

„Asi máš pravdu. Ale já nejsem pro tebe dobrý společník Bells, mohl bych se jen na chvíli přestat ovládat a nemuselo by to mít šťastný konec.“ Tentokrát jsem cítila skoro hmatatelné napětí v jeho hlase. Zhluboka jsem a nadechla a dodala si kuráž jít rovnou k věci.

„Co tedy jsi?“ A zadívala jsem se mu do topazových očí. Byly plné smutku a strachu. Strachu z toho, jaká bude moje reakce? Nejspíš…

„Jsem ten, co noc co noc, den co den, minutu co minutu touží po lidské krvi. Umíme se však ovládat a žijeme jen z krve zvířat. Teda aspoň má rodina a pak ještě jedni v Denali.“ Dořekl a smutně na mě pohlédl. Zřejmě zaražený mým fascinovaným pohledem.

„Ty jsi fakt upír?“ Vyhrkla jsem užasle a oči mi nejspíš jiskřily. Tyhle mýtické bytosti jsem měla tak nějak vždy v oblibě. Páni… Nemohla jsem tomu uvěřit.

"Ta... a můžu se tě na něco zeptat? Je pravda co se o vás povídá? Jako, že žijete v rakvích a tak... No a jinakjsem četla pár románů... Třeba od Meyerové, jmenuje se to Stmívání. Četl jsi to? Protože jestli ne, měl by jsi to zkusit. Je to fakt bezva knížka, i když... nejspíš se tomu spíš budeš smát..." Poslední větu jsem dořekla velice potichu.

„Samé lži... Pak ti o nás budu povídat. Taky jsem býval jako ty. Je to už dávno. Tehdy se psal rok 1918. Do té doby jsem žil normálním životem, tak jako ty. Byl jsem slušně vychovaný sedmnáctiletý chlapec. Choval sjem se tak, jak doba vyžadovala. Jenže jednoho dne se mi začal svět hroutit jako domeček z karet. Vypukla chřipková epidemie, při kterém zahynula skoro celá má rodina. Zůstal jsem na živu už jen já a má matka. Když umírala, poprosila místního doktora, aby mě zachránil. Tehdy jsem poznal Carlislea.“ Dopověděl a na chvíli se odmlčel, zřejmě zvažujíc, jak pokračovat.

„A tehdy se to stalo. Nikdo si mého zmizení ani nevšiml, tak rychle lidé umírali. Od té doby jsem v této podobě. Nesmrtelný.“ Dořekl a poslední slovo přežvykoval v ústech se stejnou nechutí, jako starou žvýkačku. Jeho příběh mě zcela pohltil. Vyprávěl mi ještě o ostatních členech své rodiny. Před pár lety se také vsadil se svým bratrem Emmetem. Prohrál, takže bylo na něm, aby založil kapelu, která otřese světem. Nakonec to dokázal a s pomocí ostatních se z nich stali White Mist. Ovšem nemůžou existovat věčně, protože nestárnou. To mě rozesmutnilo.

„Na co myslíš?“ Zeptal se Edward.

„Vy nestárnete. Já ano, každou sekundu jsem blíž k smrti.“ Dořekla jsem do prázdna a zamyslela se nad tím.

„Bells, co to povídáš.“ Zavrčel a zamračeně si pohrával s pramenem mých vlasů.

„Chci být jako ty.“ Pronesla jsem prosebně, ale jeho tvář se zračila nesčetnými mraky.

„Ne Bell, nevíš co říkáš. Nestála by jsi o život jako mám já, kdybys o tom něco věděla“ Povzdechl si a bezradně rozhodil rukama. Pomalu odcházel zatímco já sledovala jeho svalnatá záda. Pak jsem se rozběhla směrem k němu.

„Počkej!“ Zavolala jsem na Edwarda. Ohlédl se přes rameno a zůstal stát na místě. Padla jsem mu kolem krku a řekla rozhodně:

„Ty beze mě nepůjdeš, a já tady bez tebe nezůstanu.“ A hledala odpověď v jeho očích. Vypadal, že ho to trochu povzbudilo a políbil mě lehce na tvář. Mírně jsem se otřásla pod teplotou jeho rtů, ale vypadal, že ho to nijak nepřekvapilo. Rozešli jsme se k domu, abych přesvědčila mámu a sbalila si věci. Spěchala jsem po schodech nahoru a vesele si prozpěvovala.

„Mamíí?“ Zahlaholila jsem domem. Vylezla ze svého pokoje a zeširoka se usmála.

„Copak, Bell?“

„Mami, víš... Edward chce, abych s nimi jela do Hollywoodu. Jenže jsi tu ty a prostě.. no, nejde to.“ Tahala jsem ze sebe slova jako z chlupaté deky.

„Není to brzy Bells? Přece jen…“ Nedořekla větu a prohlížela si starostlivě mou sádru na ruce a zbývající modřiny.

„Mami, já... no, jedu tam zpívat, moc mi na tom záleží…  A Edward není jako… ehm. Jako on. Prosím.“

Tak dobře… A o mě se nestarej, zlatíčko. Jeď a buď šťastná. Jen mi každý den volej a občas přijeď domů. Vždy máš dveře otevřené.“ Dořekla a oči se jí zalily slzami. Popadla jsem ji do náruče a políbila ji na čelo.

„Děkuji.“ Výskla jsem a utíkala si zabalit věci. Máma ještě chvíli postávala na chodbě, povzdechla si a setřela slzu. Pak se vydala do kuchyně.

Horlivě jsem přemýšlela, co si s sebou nabalit. Nakonec jsem se spokojila s asi dvaceti kilovým kufrem, do kterého jsem snad naskládala vše, co budu potřebovat. Ještě jsem si zkontrolovala doklady a peníze a mohla jsem sejít dolů. Rozloučila jsem se se svým pokojem a zavřela potichu dveře. Bude mi to tady chybět. Posteskla jsem si a potlačila slzy, které se draly na povrch.

 Popadla jsem těžký kufr a rozhodla jsem se ho nějak dopravit dolů. To už u mě stál Edward a vytrhl m zavazadlo z ruky se slovy:

„V žádném případě Belli. Jdi si sednout, ty nic tahat nebudeš. Ještě si poškodíš sádru... Nekoukej na mě jak na vraha, odteď za tebe nesu zodpovědnost, víš? “ Dodal prosebně a povytáhl mi pramen vlasů.  Pak ladně snesl kufr do přízemí. Když jsem byla v polovině schodů, nekompromisně mě popadl do náruče a snesl jako nějakou princeznu.

„Hele tak pozor, já jsem soběstačná a nohy mi ještě slouží dobře.“ Protestovala jsem.

„Nemysli si, že tě takové hlouposti nechám vyvádět i v Hollywoodu.“ Pronesla jsem nasupeně, když na mé skučení odpověděl pouze šibalským povytáhnutím obočí a odhalením vrchní řady zubů. Měl je tak bělostné, až mi naháněly hrůzu. Ještě jsme se rozloučili s mámou a nasedli do Edwardova Volva. Alice si u hotelu vyzvedla její červené BMW a jela za námi. Vstříc novému domovu. Hollywood, kapela… A dům plný upírů. Pááááni… Mé sny se začínají plnit...

Doufám, že se vám tato kapitolka líbila, a jestli ne, tak mě ukamenujte a kritikou nešetřete :):) Brambooorka

Autor: Brambooorka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When you love her - 6. Kapitola: