Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When you love her - 3. Kapitola

01.01.2010 (15:45) • Brambooorka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1655×

When you love her - 3. Kapitola

Písnička: http://www.youtube.com/watch?v=MXhJ3oCg3K8

pohled Edward Cullen:

Celé jsem to totálně podělal. Všem jsem zkazil dnešek. A ne jenom dnešek, zkazil sjem toho mnohem víc. Nedokážu pochopit, jak se mi to jen mohlo stát. Pořád se do mě zavrtávaly holky pohledem. Byl jsem na to zvyklý, jenže pak přišla ona. Její oči mě naprosto dostaly. Udělal bych pro ně cokoliv. Ale stala se mi nejhorší možná věc. Já zapomněl… Vztekle jsem přemítal za běhu. Bylo mi to nehorázně všechno líto. Tolik jsem toužil po její náruči, po jejích slovech… Přestaň Edwarde, ona už určitě někoho bude mít! Okřikl jsem se v duchu. Pak jsem si sedl na roh chodby, kde jsem se rozhodl zůstat až do konce. Jsem srab, ale nedokážu tam jen tak jít a dozpívat to. No tak Edwarde, seber se! Volalo moje sebevědomí, ale mé tělo vypovědělo službu.

Najednou na chodbu s šíleným křikem někdo vlítnul:

„Miku, tohle už mi víckrát nedělej, jasný?!“ Zakřičela nějaká dívka vztekle.

„A kde jsi vlastně celou dobu byl? A kde je Angela?“ Kroutila nevěřícně hlavou nad ním. Jeho myšlenky se mi hnusily. Byl tak neuvěřitelně povrchní a nevěděl, co je to milovat. Žil jenom pro úlety a ve vztazích notně tápal. Jak jsem je tak sledoval, poznal jsem v té dívce tu, která mě učarovala pohledem. Nejraději bych tomu prevítovi na místě zlomil vaz.

,,Byli jsme se trochu projít, Angele není dobře.“ Odpověděl jí a políbil ji. Mé srdce bodl osten závisti. Ale co se to děje? Já a žárlit? Přece není moje! Má radost se ukojila, když ho dívka od sebe odstrčila a zhnuseně se na něj podívala. Nebo se mi ten pohled jen zdál?

,,Co je to s tebou sakra?“ Zakřičel na ni Mike a hrubě do ní strčil. Málem upadla. Kdyby se jí tak něco stalo, přísahám, že bych se neznal. Z jejích dříve nádherných divokých oči se začaly řinout potoky slz. Její tvář se bolestně zkřivila.

,,Omlouvám se.“ Pronesl ten bídák a sklopil zahanbeně zrak. Ještě aby ne, kdo by nebyl zahanben ublížit dívce! A kdyby ne, tak je to opravdové zvíře bez citů a porozumění.. Položila mu ruce na ramena, a bojácně přijala jeho omluvu. Poté odešel, prý na vzduch. Jenže já jsem stejně dobře věděl, že jeho vzduch je jiná dívka. Musel jsem se pevně chytit kliky, abych nepopadl první věc, která mě napadla a nezačal s ní Michaela mlátit.

Náhle se mě zmocnilo zděšení. Zahlédla mě. Tak tohle je konec. Pomyslel jsem si, když se dívka obrátila a váhavě se vydala mým směrem.

„Hráli jste skvěle.“ Řekla a pohlédla na mě uplakanýma očima plnýma bolesti a smutku. Její myšlenky byly – Já nic neslyším! Není možné, aby si nic nemyslela při pohledu na mě!

Nevěřícně jsem na ni pohlédl. Dělá si srandu nebo co? Já to celé podělal a ona říká… prý skvěle.

„Hm. Celé jsem to podělal. Nechápu, jak jsem jen mohl. Nikdy se mi to nestalo…“ A začal jsem se mlátil si dlaní do čela, jaký jsem pitomec.

Váhavě se na mě podívala a nespouštěla ze mě své krásné oči. Přisedla si a začala:

„O to důležitější je napravit své chyby. Pojď, vrátíš se na scénu a dokončíte to…“ Dořekla, popadla mě za ruku a táhla mě ven. Ne, to nemůžu dopustit. Ale její dotyk mi byl příjemný, takže jsem ji následoval. Dovlékla mě na pódium a chystala se rychle vyklidit pole.

„Zůstaň tu, prosím.“ Zaškemral jsem a pevněji ji sevřel dlaň.

„Zbláznil ses? Co já tady!“ Zírala na mě připitoměle.

„Pomůžeš mi dozpívat tu píseň? Prosím…“ Žadonil jsem jako malé dítě a nasadil pokřivený úsměv. Ten zaručeně zabíral. I ona se mi podvolila a roztála.

„Dobře. Že seš to ty…“ Pronesla Navenek neochotně. Ale žhnoucí oči prozrazovaly její touhy… Nadechla se a začala zpívat. V životě sjem neslyšel tak překrásný hlas. Bylo to, jako by mě zalila vlna nejoslnivější záře. Jako ta nejsladší krev… Jako droga.

I forgot, who i am, because I love you toooooooo…. Because, i love you toooo. Look at the true what a dancing away….

Pak jsem zpíval chvíli já. Jemně jsem jí upomenul, že je čas pro ni. Znovu se arénou rozlil její nádherný hlas. Zpočátku nejistý, ale vrchol písně zazpívala famózně. Veškerá její tréma polevila a začala se usmívat. Jakmile dozněly poslední akordy, ozval se z publika obrovský potlesk. Její úsměv se rozšířil. Byl jen pro ni, a já jí to moc přál. Byl jsem také šťastný. Lidé pištěli, jásali… Byl to nejúžasnější pocit, jaký jsem kdy cítil, přestože sjem tohle zažil ne jednou. Ale nikdy ne s ní. Člověk najednou zatoužil po tom obdivu, potlesku… Po slávě.

Zatímco lidé stále jásali, využil jsem situace, popadl JI za ruku a vedl zpátky po chodbě k naší šatně.

„Bylo to úžasné. Byla… Byla jsi skvělá! Děkuju“ Zašeptal jsem jí a v očích se jí odrážel můj pohled. Upřímný, tak bych to nazval. Ale nikdy jsem se netvářil takhle vyměkle. Co to se mnou jen zase je? Najednou jsem šíleně zatoužil po jejích rtech. Vím že se to nemá, ale když já si nemohl pomoci…

„Smím znát tvé jméno?“ Zvedl jsem pohled opět k jejím očím.

„Promiň, zapomněla jsem se ti představit. Jsem Isabella. Ale radši mám Bella.“ Odpověděla mi a usmála se. Ten ruměnec by mohla nosit častěji, ohromně jí to sluší. Už jsem to nevydržel a naklonil jsem se k ní. Nedbal jsem ohně v mém hrdle, nedbal jsem nic. Naše rty se každou chvílí víc a víc přibližovaly…Ale najednou jsem se potřeboval trochu uklidnit:

,,Neřekla jsi mi, že umíš takhle skvěle zpívat.“ Vtiskl jsem jí polibek do vlasů a přitom vdechoval jejich vůni. Konečně se naše rty spojily v jedny. Cítil jsem ten oheň, spaloval mě zaživa. Za chvíli se budu muset odtrhnout, nebo to nevydržím. Neodpustil bych si, kdybych Belle ublížil. Ale ona to udělala první.

„Promiň, já… nemůžu.“ Pohlédla na mě omluvně, a vyběhla z místnosti. Stěží jsem zahlédl, že odbočila na dámské toalety. No, tam ji rušit nebudu. Počkám, až vyjde. Mezitím jsem odběhl do květinářství pro jednu rudou růži. Pak jsem se rychle postavil před dveře. Slyšel jsem, že plakala. Bylo mi jí líto, tolik bych ji chtěl utěšit. Ale zřejmě potřebovala teď být sama.

Za chvíli se ozvalo skřípění dveří. Rychle si utřela slzy a rychlým krokem se vydala chodbou pryč. Stál jsem jí v cestě ale přesto se zastavila a sklopila zahanbeně pohled. Rudla čím dál víc a nevěděla,co dál. Vtiskl jsem jí polibek do vlasů a promluvil na ni konejšivě:

„Bello, promiň mi to. Ale nemohl jsem si pomoct. Je to mnohem silnější, než bych si byl myslel. Omluv mi to, prosím.“ Začal jsem a jemně ji pošimral na tváři lístkem růže. V zápalu vášnivého polibku mě táhla k prvním dveřím, že jsem si ani nevšiml, že je místnost už obsazená. Vtrhli jsme dovnitř, když v tom jsme spatřili Mika rozepínat Angele podprsenku.

„Miku?!“ Odtrhla se ode mě Bella a vlepila polonahému Mikovi facku. V očích se jí znovu zaleskly slzy, tak odvrátila pohled.

„Ang, jak jsi mi to mohla udělat! Má nejlepší kamarádka!“ Začala vzlykat má milovaná Bells. Chtěla opustit místnost, ale Mike pevně sevřel její zápěstí. Z hrdla mi uniklo tiché zavrčení, přesto Mike nepovolil.

„Ne tak rychle Isabello! Taky mi dlužíš pár vysvětlení!“ Spustil Michael a vrátil Belle facku. To už jsem se neudržel a chytl jsem prudce Mika za límec.

„Být tebou, radši dám od ní pracky pryč!“ Pobaveně se usmál, ale já nezahálel a vrazil jsem mu pěstí. Z nosu se mu začala řinout krev. To jsem nechtěl. Rychle jsem Bellu popadl za ruku a utekl z místnosti. Zabouchnul jsem za sebou dveře a když nebyl cítit pach jeho krve, bylo mi hned lépe. Bella se na chodbě psychicky sesypala a začala plakat. Kdybych ji včas nezachytil, nejspíš by omdlela...

Snad se vám kapitolka líbila :) No, jinak pokračování až po novém roce. Papa :) Brambooorka

Autor: Brambooorka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When you love her - 3. Kapitola: