Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When the stars fade away - 9. kapitola

28.01.2010 (07:45) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1709×

9. kapitola – Rozhovor

Zůstala jsem stát ve dveřích a snažila se zaostřit a rozpoznat osobu, která mi tu dělala společnost. Napínala jsem svůj zrak ale ten tmavý stín se ani nepohnul, i když jsem cítila jeho oči na mém těle. Nejspíš jsem ho, nebo ji překvapila stejně jako on, či ona mne. Najednou židlička, na které stín seděl zavrzala a postava se nahnula víc dopředu.

„Bello, jste to vy?“ jako mávnutím kouzelného proutku se mi ulevilo a spadl mi velký kámen ze srdce. Ten jeho sametový hlas bych poznala kdekoli na světě. Byl to on, Edward.

„A - ano, jsem to já, dobrý večer,“ zašeptala jsem nejistě a stále setrvávala na své pozici. Určitě jsem musela zářit štěstím, že tu se mnou je zrovna Edward, jelikož jsem byla nesmírně šťastná. Inu, jak se říká – všechno zlé je pro něco dobré.

„Spíš dobré ráno,“ zasmál se a poklepal na místo vedle sebe. Nadšená jeho pokynem jsem se usadila vedle něj a užívala si pocit naprostého a dokonalého štěstí. Ale bohužel jen chvilkového. „Co tu děláte tak pozdě a jak jste se sem vlastně dostala?“

Chvíli jsem váhala než jsem odpověděla. „Na to stejné bych se mohla ptát já vás.“

„Máte pravdu, Bello ale přeci jenom, já tu učím,“ zasmál se Edward svým nádherným úsměvem a já měla co dělat, abych se před ním nesložila.

„Já vím, že tu nemám co dělat ale bylo to první místo, které mě napadlo, když jsem si potřebovala trochu vyčistit hlavu.“ Edward souhlasně pokýval a vzdychl.

„Ano, i já sem chodím meditovat, nebo jak tomu mám říkat,“ jeho hlas byl smutný, zastřený nějakou bolestí. Bylo mi ho líto, chtěla jsem mu nějak pomoci.

„Děje se snad něco?“ zeptala jsem se opatrně. Nechtěla jsem, aby to vyznělo, jako že vyzvídám.

„Nic, co by vás mělo trápit, i tak máte určitě dost svých vlastních starostí.“

„No to mi povídejte!“ souhlasila jsem a všechno štěstí bylo náhle fuč. Vybavil se mi večírek, Greg ale především rozhovor těch dvou chlápků, kteří se určitě bavili o chudince Ellie. A já s tím nemohla nic dělat!

„A vy se svěřit nechcete? Třeba by vám to pomohlo?“ zeptal se Edward opatrně a já se musela smát.

„Tak vy sám neřeknete o svých problémech ani slovíčko a já se vám mám zpovídat?“ nemyslela jsem to ve zlém, bavila jsem se. Tohle byla totiž parádní příležitost, jak se s Edwardem sblížit a já ji hodlala pořádně chytnout za pačesy.

„Asi máte pravdu, Bello. Víte, jeden můj kamarád se dostal do potíží a já bych mu rád pomohl ale nevím jak.“ Možná, že jsme měli společného víc, než jsem tušila.

„Tak to jsme na tom trochu podobně. Povídejte…“ vybízela jsem ho a už jsem se těšila, až mu budu moci nabídnout svou radu – tedy, pokud budu vůbec moci.

„Je zamilovaný, už dlouho. A pořádně. Jenže ta dotyčná je prostě… nedosažitelná.“

„Nedosažitelná?“ jeho slovům jsem příliš nerozuměla. Přece, když se chce, všechno jde – i když zrovna já bych o tom mohla vědět své.

„Přesně tak, je prostě nemožné, aby ti dva byli spolu.“ Edward zněl vážně, nešťastně a bezmocně. Do jeho role jsem se uměla dost dobře vcítit.

„A existuje nějaký konkrétní důvod, proč tomu tak je?“

„Co kdybych řekl, že ten člověk je… zrůda?“ teď mě zaskočil ze všeho nejvíc. Jeho přítel přece nemohl být natolik ohavný, aby neměl alespoň malou šanci na úspěch. Nebo si snad Edward pod slovem zrůda představoval něco jiného?

„Já nevím, jestli vám přesně rozumím, Edwarde,“ přiznala jsem se.

„To je jedno, i tak si myslím, že je mi lépe, když jsem se vám svěřil. Teď je řada na vás.“ Nepochybovala jsem o tom, že by mi bylo lépe a navíc, že by nás to o dost sblížilo ale moje problémy byly přece jenom trochu jiného rázu. Byly mnohem závažnější.

„Moc ráda bych o tom s vámi mluvila ale nemohu. Moje problémy prostě nejsou jen moje a… však to určitě znáte. Nemyslete si, že vám nevěřím, já jen prostě… nemůžu o tom mluvit.“

„To je v pořádku, chápu vás. A víte co? Proč si my dva vlastně ještě vykáme? Odteď jsem prostě jen Edward, ano?“ jeho počínání mi znovu zvedlo náladu o pár stupínků výš, tvář se mi trošku rozjasnila a na chvíli jsem mohla zase myslet jen a jen na něj.

„Tak fajn, Edwarde, já jsem teď tedy jen Bella,“ usmála jsem se na něj a on na mě. Na okamžik jsme se do sebe zaklesli pohledy. A bylo v nich mnohem víc, než to obyčejně bývá. Zatím jsem to přesně nedokázala vyčíst ale cítila jsem Edwardovu náklonnost, kterou mi projevoval. Alespoň jsem věděla, že mu nejsem lhostejná. A to znamenalo další úspěch.

„Takže… jak tě zatím baví francouzština?“ zeptal se a prolomil tak chvilku trapného ticha, která nastala.

„No, myslím, že nebýt těch trapásků, které mě neustále pronásledují, šlo by mi to ještě líp.“ Zasmála jsem se a znovu jsem se snažila vyhledat oční kontakt. Nepodařilo se.

„Musím říct, že jsem ještě nikoho jako tebe neučil,“ tentokrát můj pohled vyhledal on. Párkrát se nervózně zasmál a já jen netrpělivě čekala, jestli udělá něco víc. Tímhle pohledem totiž jako by o něco žádal, dovolení, nebo tak nějak. Připadala jsem si zvláštně ale… dobře zvláštně. Proudila mnou nová energie, energie, kterou jsem už dlouho nepocítila, naposled, když náš vztah s Gregem ještě perfektně fungoval. Byla to směsice různých pocitů – lásky, chtíče, touhy a vášně. Tolik jsem ho chtěla políbit!

Ale tentokrát jsem se ani nemusela příliš snažit. Situace se totiž vyřešila sama a já za to byla neskonale vděčná. Po další menší odmlce, kdy jsme si jen vzájemně hleděli do očí a snažili se z nich něco vyčíst, se Edward naklonil blíže k mému obličeji a udělal to, po čem mé srdce toužilo, co mé srdce potřebovalo. Políbil mne! A že to nebyl jen tak nějaký polibek. Bylo to úžasné. Jeho rty byly chladné a tvrdé ale přesto dokonale plnily svou funkci. Jeho polibek byl něžný, lehký jako vánek. Byla jsem odhodlaná naprosto se mu oddat ale pak Edward najednou přestal. Sklopil hlavu a smutně povzdechl.

„Promiň, já jsem… tohle jsem…“ přiložila jsem prst na jeho ústa a přerušila ho v jeho nesmyslném kvákání.

„Copak? Co se stalo?“ ptala jsem se zmateně.

„Bello, tohle, tohle bychom prostě neměli, nezlob se, nejde to,“ tak, jak jsem byla před chvíli na vrcholku hory jménem Blaho, stejně tak jsem se nyní topila v hlubokém žalu. On mě nechce? Políbil mne – dal mi určitou naději a pak mě odmítne? To mi mohl rovnou bodnout dýku do srdce! Byla jsem zklamaná a zničená ale ani to nedokázalo změnit mé city k němu.

„J - jasné, máš nejspíš pravdu,“ řekla jsem tiše a sklesle. Nechtěla jsem před ním přiznat, jak moc mě jeho rozhodnutí ranilo, nechtěla jsem být ponížená ještě víc.

„Promiň, já jsem vážně…“

„Ne, už nic neříkej, to je dobrý,“ lhala jsem a snažila se udržet slzy, které se nezadržitelně blížily.

„Nechtěla bys teď zavést domů?“ ozval se znovu. Bylo mi trapné to přijmout ale trapnější by bylo to odmítnout.

„Jo, díky, to budeš hodný,“ souhlasila jsem a vstala ze židle. Edward mě vedl systémem spletitých chodeb, až jsme došli k jeho autu. Mimochodem, dost úžasnému autu. Já autům nerozuměla ale podle toho, co jsem slyšela, Volvo bylo vážně skvělý kousek.

Mlčky jsme nasedli do auta a já ho navigovala směrem ke mně domů. Pardon, oprava – ke mně a ke Gregovi. O ničem jiném jsme nemluvili. Edward zapnul rádio, aby vyplnil ticho ale já si i tak připadala hloupě.

Jen, co jsme bez problémů dojeli, chystala jsem se co nejrychleji opustit vůz. Edwardova chladná ruka mě ale zadržela.

„Počkej, vím, že jsem se dnes večer ukázal v tom nejhorším světle ale prosím, mohla bys mi odpustit? Já jsem ti nechtěl ublížit,“ spustil.

„Ublížit? Cítím se v pohodě,“ lhala jsem znovu.

„Vážně?“ zněl trochu ublíženě, smutně. „Tak se ještě jednou omlouvám, že mezi námi došlo k nedorozumění,“ Edward sice domluvil ale svou rukou stále držel tu moji. Nevadilo mi to, ba právě naopak, byla jsem ráda a to i přes to, jak moc byla jeho ruka ledová. Znovu jsme se ocitli v tom samém slepém bodě jako před chvílí ve škole. Pohledy jsme se od sebe nedokázali odtrhnout a ani jeden z nás nepromluvil. Už už jsem začala doufat v druhou šanci, jenže…

Najednou se otevřely vchodové dveře a nás oslepil kužel přímého světla, které vycházelo z chodby. Ohlédla jsem se za tím narušitelem a zamrazilo mě. Ve dveřích stál Greg a rozzlobeně si nás prohlížel.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When the stars fade away - 9. kapitola: