Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When the stars fade away - 13. kapitola

15.04.2010 (11:15) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1687×

13. kapitola – A takhle se pohřbívá naděje…

Následujících několik dní mě čekalo hotové peklo. Ono se to řekne – bude svatba, ale nikdo si už neuvědomuje, kolik práce s ní je. A jelikož Greg chtěl mít všechno dokonalé, musela jsem se činit ještě víc. Byl horší než obvyklé nevěsty ve svatební horečce. Ale já jsem žádný z jeho požadavků nijak nekomentovala. Vždycky jsem si jen vyslechla všechny jeho požadavky a pak jsem se snažila udělat všechno pro to, abych je mohla i uskutečnit. I když ne vždy to šlo, jako například s květinovou výzdobou, kdy si Greg přál typické bílé a růžové růže, jenže ty měly bohužel kvůli velkému množství svateb ve stejném termínu vyprodané. Museli jsme se spokojit s liliemi, které podle Grega nebyly dost dokonalé.

K mému velkému štěstí mi alespoň už konečně sundali sádru z ruky. Byla jsem ráda, že jsem se jí zbavila, i když jsem si nedělala iluze, že to byla moje poslední sádra. S mou nešikovností a Gregem na krku jich za život nasbírám nejspíš opravdu hodně.

Svatba se kvapem blížila a já ještě pořád neměla svatební šaty. Tak nějak podvědomě jsem se jejich koupi bránila, protože tím se ta svatba stane skutečnější, opravdovější, vážnější. A já jsem tohle stále odmítala. Vnitřně jsem potlačovala jakoukoli myšlenku na mě, jak procházím uličkou v zářivě bílých svatebních šatech a připojuji se k mému nastávajícímu choti, Gregovi. Ale ať jsem se bránila, jak jsem chtěla, jednou si ty šaty hrůzy budu muset koupit a obléct i já. A ten den nastal zrovna dnes.

Odpoledne jsem měla jako celý tento týden jen sama pro sebe a své povinnosti. Greg pracoval a já se starala o svatbu. Přesněji řečeno, Greg rozdával rozkazy a já dřela. A můj bojový úkol pro dnešní den byl výběr svatebních šatů, což byl zároveň poslední nesplněný úkol na mém seznamu Gregových příkazů. Nehodlala jsem se s tím jakkoli zdržovat. Plánovala jsem, že zajdu do prvního obchodu se svatebními šaty a koupím si ty úplně první, na které narazím. To se ovšem lehko řekne, ale těžko splní, protože první svatební šaty, na které padl můj zrak, byly příliš dlouhé a široké. U dalších šatů se mi nelíbila výšivka, která je zdobila, třetí šaty byly příliš přeplácané, a tak mi nezbylo nic jiného, než se pustit do poctivého vybírání a zkoumání veškerého zboží, které bylo k dispozici.

A výběr byl skutečně velký, od nejrůznějších zajímavých střihů až po barvy, které by člověk u svatebních šatů opravdu nečekal. Ale já nechtěla nic přepychového, nic úžasného a okouzlujícího, nebo zarážejícího. Hledala jsem šaty prostého stylu, čistě bílé a nevinné zrovna jako lístky lilií. Už jsem ani nedoufala, že nějaké takové ještě seženu, ale v tom jsem jedny takové spatřila a okamžitě věděla, že to jsou ty pravé. Gregovi se líbit nebudou, ale to my starost nedělalo, spíš naopak jsem z toho měla škodolibou radost. Usměvavá prodavačka mi nabízela, ať si je vyzkouším, ale to jsem odmítla. Měla jsem k tomu hned dva důvody. Ten první, byla jsem přesvědčená, že pohled na sebe ve svatebních šatech by mě vyděsil, zvlášť když vím, pro koho se v nich budu vdávat. A za druhé, nějaký instinkt mi říkal, že tyhle šaty jsou šité přesně pro mě.

Ještě než jsem je zaplatila, malinko jsem zaváhala. Prodavačka u pokladny si toho všimla a povzbudivě na mě mrkla.

„Nemějte obavy, každá vždycky zaváhá,“ řekla s úsměvem.

„Vy jste vdaná?“ zeptala jsem se možná až trochu nezdvořile, i když otázka byla vcelku zbytečná, jelikož nízký věk prodavačky byl znát už na první pohled. Možná to byla dokonce jen brigádnice.

„Ne, nejsem,“ odpověděla dívka pobaveně, jako bych právě řekla ten nejvtipnější vtip světa. Já jsem jen souhlasně pokývala hlavou a podala jí kreditní kartu, ze které mi strhli nemalou částku za ty šaty. Vážně super, že?

Jen co odpoledne dorazil Greg domů, nestačila jsem vycházet z údivu.

„Ty ještě nejsi připravená?!“ zavřískal a mě pomalu tuhle krev v žílách. K čemu jsem měla být připravená?

„Promiň, já... já nechápu k čemu mám být připravená...“ zakuňkala jsem a se sklopenou hlavou pozorovala svoje nohy, nervózně přešlapující z místa na místo.

„Jak k čemu?! Copak jsi úplně pitomá?!“ ječel na mě. Na každodenní hádky, stres a povyk jsem si už zvykla. I na jeho sexuální úchylky by se dalo zvyknout, ale na jeho překvapení nikdy.

Nechápavě jsem se na něj odvážila podívat, ale hned jsem zase odvrátila zrak. Nebyla jsem natolik silná, abych se mu vydržela hledět do očí plných zloby, nenávisti a rozčilení.

„Ty huso pitomá, vždyť dneska je ten předsvatební večírek!“ hulákal mi do obličeje a jen stěží se ovládal, aby mi nenafackoval. Ale ať jsem ve své paměti pátrala jakkoli, na žádný předsvatební večírek jsem si nevzpomínala. Ano, každý občas chybuje a zapomíná, ale já jsem si to nemohla dovolit, ani kdybych chtěla. Kdyby všechno nebylo podle Gregova plánu, který jsem já měla na starosti, šíleně by se rozčílil, a proto jsem neriskovala svoje zdraví a radši důsledně plnila všechno, co si zamanul. Ale o jakémsi předsvatebním večírku nebyla řeč.

„Ale Gregu, já... Tys nic takového neříkal...“ koktala jsem a každou chvíli očekávala ránu.

Greg se zhluboka nadechl, ale kupodivu mne neuhodil. „Běž se okamžitě upravit a obléct, za chvíli přijdou naši první hosté,“ pronesl tichým tónem, ale nepodařilo se mu v něm skrýt obrovský vztek, který pociťoval. „A pro příště si radši důležité věci piš třeba na čelo, ať si je pamatuješ! Nechtěla bys taky zapomenout den svatby?!“ vyštěkl ještě, když jsem už vcházela do naší ložnice.

Bylo mi do breku, ale neplakala jsem. Nač slzy, když už je po bitvě? Nač se zbytečně namáhat? Byla jsem si naprosto jistá, že mi o žádné předsvatební párty nikdo nic neřekl, a tudíž vina nebyla na mojí straně, ale zkuste to říct Gregovi... A byť bych v tuto chvíli nejradši trucovala zamčená v tomto setmělém pokoji a svěřovala se svému polštáři s mými problémy, nemohla jsem. Musela jsem se udělat přesně to, co Greg požadoval. Bylo mi jasné, že dnes a nejspíš už ani nikdy jindy, nebudu vypadat překrásně a půvabně, ale to mě v ničem neomlouvá. Jen tak bezmyšlenkovitě jsem prohrábla skříň a namátkově z ní vytáhla jedny šaty. Když jsem je viděla, zastesklo se mi – naposledy jsem je na sobě měla, když jsem šla s Gregem poprvé na rande. Tmavě fialové s délkou něco málo pod kolena a s velkým výstřihem odhalujícím až přespříliš. Tenkrát jsem ještě neměla ani ponětí, do čeho to vlastně jdu. Při vzpomínkách na Gregovo počáteční kouzlo jsem si musela posměšně odfrknout. Vědět, co se z něj vyklube dopředu, utíkám na míle daleko.

Chvíli jsem ještě šaty držela v ruce a vnímala hebkost látky, ze které byly ušity. Poté jsem zahodila veškeré zábrany a vklouzla do šatů. Viděla jsem v tom jakýsi příslib. Jakési ohraničení naší lásky, i když ta skončila vlastně už dávno.

S líčením jsem to nepřeháněla. Váčky pod očima jsem stejně nedokázala dokonale skrýt a s vrstvou make-upu bych dnes stejně vypadala spíš směšně, než hezky. A co se účesu týče, vlasy jsem si nechala volně splývat po ramenou. Nevypadala jsem nijak světově, ale alespoň jsem se snažila.

Jen, co jsem sešla zase dolů, zazvonil první zvonek.  Z kuchyně jsem uslyšela Gregovo nesouhlasné syknutí, a proto jsem běžela otevřít radši sama. Nijak mě nepřekvapovalo, když se ve dveřích objevil Daniel i se svou drahou chotí. Přemohla jsem nechuť a zářivě se usmála. Přetvářka byla teď mým každodenním kamarádem.

„Danieli, Bridget! Ráda vás zase vidím. Prosím, pojďte dál a odložte si. Jen nás musíte trochu omluvit, dneska nějak nestíháme a je možné, že se vám ještě nebudeme moci věnovat,“ pronesla jsem a dívala se raději na Bridget, než na toho úlisného úchyláka Daniela.

„Bello, již jsem zapomněl, jaká krásná žena jste!“ polichotil mi Daniel a Bridget se jen zdvořile usmívala.

„Krásná ano, ale zapomnětlivá snad ještě víc!“ To už na scénu vstupoval i Greg, který hned využil příležitosti a vášnivě mne políbil. Pak se zasmál svým slovům a všechny nás pobídl, abychom se přesunuli na zahradu. „Představte si, že ona na ten dnešní večírek zapomněla! Ještě že mám spousty dobrých známostí, které se o nás postarají místo ní. Obsluha tu bude co nevidět. Zatím si udělejte pohodlí.“ Opět jsem byla prezentována jako ten největší blbec, a to prosím tentokrát i ve společnosti. Paráda. Naštěstí znovu zazvonil zvonek a já se mohla alespoň na chvíli vypařit.

Jak Greg předpověděl, obsluha dorazila brzy a ihned se začala činit. Přišlo několik barmanů, tři kuchaři a servírky v krátkých přiléhavých šatičkách. Neuniklo mi, jak se po nich všichni muži otáčeli, ale to mi bylo úplně fuk.

Poté už se hosté jen sypali. Já byla ta, která je vždy zvala dovnitř a směrovala k zahradě, kde byli ostatní. Párty se tak rychle zaplnila mně známými i neznámými lidmi a já se snažila ztrácet se v davu, jak to jen šlo. Když zvonek zadrnčel už asi po stopadesáté, sebrala jsem své poslední síly a šla otevřít. Překvapení, která tam na mě čekalo mi naprosto vyrazilo dech.

„Pane... pane Cullene!“ vyhrkla jsem a nemohla si vzpomenout jak zavřít pusu údivem. Ale ano, nezdálo se mi to. Stál tam on. Ten, jehož jméno jsem si už zakazovala vyslovovat, jehož obličej jsem si zakazovala představovat, jehož hlas jsem si zakazovala vybavovat, i když to nešlo, protože mé sny se bez jeho tváře a hlasu neobešly. Edward Cullen. Dokonalý jako vždy.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When the stars fade away - 13. kapitola: