Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When the stars fade away - 11. kapitola

09.02.2010 (10:45) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1705×

11. kapitola – Pozvánka

Zůstala jsem na Grega zírat a nevěděla, co říct. Nebyl to náhodou on, který mi tvrdil, že Edwarda už nikdy nesmím vidět?! Proč mi tohle dělal? Co jsem mu provedla? Celé dny a noci se starám o jeho pohodlí a spokojenost, a jak mi to oplácí?!

„Gregu, prosím… to ne… to nedokážu,“ vykoktala jsem a bázlivě mu hleděla do jeho stále vysmáté tváře.

„Proč bys to nedokázala? A přestaň se vymlouvat, už jsem řekl. Doufám, že ti nemusím připomínat naši malou dohodu.“ Cítila jsem, jak se mi oči plní slzami bezmoci, a už jsem je před Gregem nehodlala skrývat. Sklopila jsem hlavu a nechala se unášet zoufalými pocity, které mnou proudily jako zásah bleskem. Pak jsem se otočila a vyběhla po schodech nahoru, kde jsem se zavřela v koupelně.

Skoro jsem se ani neodvažovala podívat se do zrcadla, a bývale bych možná udělala i líp, kdybych se do něj vážně nepodívala. Viděla jsem ta totiž nějakou neznámou ženu, tvář měla zkřivenou bolestí a smutkem, pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy a v očích samotných měla… prázdno. Nic víc než prázdno. Kdysi určitě bývaly plné života, napětí a očekávání, ale dnes se podobaly spíše očím mrtvoly. Byla neupravená, každý vlas se jí neposedně kroutil na jinou stranu, konečky měla roztřepenější než kdy dřív a vlasy dokonce ztrácely i svou pronikavou, kaštanově hnědou barvu. Nebyla ani trochu nalíčená a oblečení měla vytahané a špinavé. Žena v zrcadle ani zdaleka nepřipomínala mě, Bellu Swannovou. A to mi způsobilo další příliv slz.

Co jsem to ze sebe udělala? Nebo by možná bylo lepší zeptat se, co to ze mě Greg udělal?! A vážně si mě chce takhle vzít? Z jakého důvodu vlastně chce, abych byla jeho žena? Co pro něj znamenám? Dobrou služku a kuchařku, se kterou si v noci užívá a ráno už jí zase dává rozkazy?! A proč si to vlastně nechávám líbit? Proč se mu jednoduše nepostavím? Proč tomuhle trápení neudělám přítrž?!

Protože si nesmím dovolit, aby Greg ublížil Edwardovi. Já sama nejlépe vím, čeho všeho by byl Greg schopen, a ublížit tomu, po kom mé srdce touží, o kom se mi v noci zdají sny, to by pro něj nebyl problém. A já nesmím dopustit, aby se mu něco stalo. Už jen proto, že je o tolik lepší než Greg. A navíc ho nekonečně a upřímně miluji, a to při skutečnosti, že se vlastně skoro neznáme. Sama nevím, jak je to možné, ale prostě to tak cítím. A ten cit není obyčejný, s tím citem bych byla schopná lámat skály, kdyby to bylo třeba.  Prostě to tak je, a já udělám všechno proto, abych Edwarda ochránila.

 „Bello! Mohla bys už vyrazit?!“ Ozvalo se zaklepání na dveře a poté Gregův pronikavý hlas. Něco jsem na něj zabručela a vyšla z koupelny. Rozhodla jsem se, že se sebou něco udělám. Takhle mě přece Edward nemůže vidět.

Natáhla jsem si černé silonky, na ně džínovou sukni a to nejhezčí tričko, které jsem našla ve skříni. Vlasy jsem si vyčesala do vysokého ohonu a jemně se nalíčila. Ještě než jsem vyšla ven, sebrala jsem obálku s pozvánkou, která ležela na stole a tiše se kradla ke dveřím, tak, aby mě Greg nestačil zpozorovat.

Naštěstí se mi to podařilo a já vyklouzla ven jako myška. Už dlouho jsem nebyla venku, a tak jsem se snažila nabrat do svých plic co nejvíce čerstvého vzduchu. Bylo příjemné mít kolem sebe také něco jiného než jen okoukané stěny Gregova domu. Ještě naposledy jsem se zhluboka nadechla a pak jsem vykročila vpřed.

Snažila jsem si v hlavě uspořádat, co vlastně Edwardovi řeknu. Nemohla jsem k němu jen tak přijít, strčit mu do ruky pozvánku na mou svatbu a zase odejít. Chtěla jsem se mu nějak omluvit za ten večer, kdy mě dovezl domů. A taky za to, že už nechodím na francouzštinu. Taky jsem se snažila nějak předpovědět jeho reakci, ale nic mě nenapadalo. Jen jsem doufala, že bude reagovat trochu mírnějším hlasem než Charlie, když jsem to oznamovala jemu.

„Bello, copak ses úplně zbláznila?! Odkdy jsi ty na vdavky?! Chceš mi snad přivodit infarkt?!“ ječel do telefonu, protože osobně přijet jsem se tehdy neodhodlala.

„Tati, já… prostě to chci udělat. A uvědomuju si, že se ti to nelíbí, ale nemám na vybranou, protože… já… já, já ho m-mil… miluju ho,“ lhala jsem mu a byla jsem ráda, že spolu mluvíme jen po telefonu. Jinak by totiž určitě poznal, že nemluvím pravdu. Jen přinutit se říct něco tak falešného mi dělalo velké potíže.

„Ale Bello, proč zrovna s ním? Vždyť spolu ani nejste nijak dlouho! Jestli tě do něčeho nutí, tak přísahám, že…“

„Ne, tati, do ničeho mě nenutí! Je to má volba!“ zarazila jsem otce a pak se už snažila co nejdříve ukončit hovor.

Charlie to nakonec musel přijmout, věděl, že s mým rozhodnutím stejně už nic nezmůže. Horší to bylo s mamkou. Ona nikdy nevěřila na brzké manželství, protože to s tátou jí nevyšlo. A navíc Grega vlastně ještě vůbec neznala…

„B-Bello, zlatíčko, asi jsem ti špatně rozuměla. Co jsi to říkala?“ ptala se máma opatrně a podezřívavě, ale mě nenachytala. Slyšela až moc dobře, jen tomu nechtěla uvěřit.

„Že se budu vdávat, mami. Beru si Grega Dawsona. Já vím, že jsem ti ho ještě nepředstavila, ale nemusíš se bát. Je milej a hodnej a máme se rádi.“ Lži, lži, a zase jen lži. Pomalu jsem zjišťovala, že žiju ve světě lží a přetvářky.

„Vdávat? Ty?! S nějakým Gregem? Bello, mít se rádi do manželství nestačí, věř mi,“ přesvědčovala mě máma, a byť bych její rady ráda uposlechla, nemohla jsem.

„Mami, já už se rozhodla. Svatba bude za pár týdnů, ještě ti pošlu pozvánku poštou. Prosím, nezlob se. Mám tě ráda.“ Pro jistotu jsem hned zavěsila telefon a snažila se potlačit vzrůstající špatný pocit, který jsem pociťovala. Svým rodičům jsem nikdy nelhala. Nikdy až doteď.

Ponořená do vzpomínek na nedávné události, jsem došla až ke škole, kde Edward vyučoval. Rozhlédla jsem se kolem, ani nevím proč, ale potřebovala jsem se ujistit, že nikde za mnou nečíhá zvědavý a rozesmátý Greg, který čeká, až si způsobím další bolest až budu Edwardovi předávat pozvánku na naši svatbu.

Ve škole bylo plno studentů a ostatních učitelů, někteří z nich si mě se zájmem prohlíželi a nejspíš si mysleli, že jsem nějaká nová učitelská posila. Došla jsem až ke kanceláři a ptala se na kabinet profesora Cullena. Sekretářka mě nasměrovala a zase se věnovala své práci.

Najít Edwardův kabinet nebylo obtížné, ale ať jsem klepala sebevíc, nikdo mi neotevíral. Možná, že zrovna někde učil. Už jsem to chtěla vzdát a zase odejít, spokojená, že nebudu muset trápit ani sebe, ani Edwarda. Ale pak si někdo za mnou výrazně odkašlal a bylo po radosti.

„Ed- Edwarde,“ vydechla jsem překvapeně.

„Slečno Swannová, copak tu děláte?“ Jeho slova mne šokovala. Přeslechla jsem se, nebo mi vážně zase začal vykat? Když Edward viděl, jak na něj překvapeně zírám a nemám se k odpovědi, pokračoval sám: „Víte, nezlobte se, ale já si myslím, že bude lepší, když si začneme opět vykat. Přece jen, jste zasnoubená žena a my se vlastně skoro neznáme, nemáme k sobě žádný vztah, tak proč si tykat? Myslím, že takhle to bude lepší.“

„Eh… no já… ehm, ano, samozřejmě, že to tak bude lepší.“ Koktala jsem páté přes deváté, až ze mě nakonec vylezlo toto. Byla jsem zklamaná. Zklamaná a zraněná. Už jsme si nebyli nijak blízcí, a to ne, že jsme si někdy byli, ale tímhle Edwarde všechno pohřbil. Nezlobila jsem se na něj, bylo to rozumné, ale i přesto jsem měla chuť utéct někam hodně daleko, nejlépe do vlastní postele a zahrabat se do polštářů a dek.

„Jsem rád, že to chápete. A… cože to tu vlastně hledáte?“ zeptal se a mírně se usmál. To ovšem mou náladu dnes nijak konkrétně nevylepšilo.

„Vlastně vás. Přišla jsem vám něco dát.“ Vytáhla jsem krémovou obálku a podala mu ji. Když jsem mu ji podávala, na okamžik se naše ruce setkaly a mnou projelo cosi jako elektrický proud. Když si však Edward všiml mé zasádrované ruky, zbledl ještě víc než obvykle býval, jemně uchopil mou ruku a se značným rozhořčením ve tváři si ji prohlížel.

„Kdo vám to udělal?!“ zeptal se podezíravě a na obálku jako by zapomněl. Nevěděla jsem, co mám říct. Samozřejmě, že jsem měla tuhle historku nacvičenou a perfektně předvedenou už několikrát, ale před Edwardem to bylo jiné. Jeho oči jako by byly detektory lži, které by okamžitě poznaly, že lžu.

„No, já jsem, spadla jsem ze schodů, víte? Trošku jsem se potloukla a schytala to má ruka, ale jinak jsem v pořádku.“ Dávala jsem si pozor na každé slovo, které jsem vypustila z pusy. Tolik jsem mu chtěla říct pravdu, tolik jsem chtěla hodit všechno za hlavu a přiznat mu úplně všechny křivdy, které mi Greg provedl a provádí. Chtěla jsem, aby mě utěšoval ve svém náručí a svým dokonalým hlasem mi šeptal, že bude zase všechno v pořádku. Ale nemohla jsem, nesměla jsem. Edward vypadal, že se mu má verze příběhu příliš nezamlouvá, ale když jsem na důkaz svých slov ještě jednou přikývla hlavou, vzdal to a místo toho otevíral obálku. Snažil se nezničit ji, nepomačkat, ale jako by už tušil, co je uvnitř. Když z ní vytáhl stejně krémový lístek a lehce přelétl očima zlatě vyrytá slova na něm, tiše si povzdechl a oznámení zastrčil zase zpět do obálky.

„Gratuluji vám, musíte být určitě velmi šťastná,“ poblahopřál mi a já se sklopenýma očima lehce přikývla. „Když jsem vás viděl, moc vám to spolu slušelo,“ pokračoval Edward a mé srdce tím trhal na miliony malých kousíčků. Ani netušil, jak moc mne jeho slova zraňují. Jak se s každým jeho dalším slovem přibližuji více k smrti…

„Děkuji, doufám, že přijdete, moc rádi vás s Gregem uvidíme,“ kuňkla jsem a jen stěží potlačovala slzy, které se už znovu draly na povrch.

„Pokusím se přijít, ale nic vám neslibuji.“ Na sucho polkl a ani on se mi nedíval do očí. Měl oči stejně sklopené jako já a s až moc předstíraným zájmem si prohlížel špičky svých bot.

„Tak, já už bych asi měla jít,“ řekla jsem spíše zemi než Edwardovi, do které jsem zarytě hleděla.

„Počkejte, když už tu jste, mohla byste mi říct, proč vynecháváte hodiny francouzštiny?“ Jeho otázku jsem měla čekat, ale přesto jsem se na ni nepřipravila.

„No, já, já vlastně… nechodím kvůli té ruce, a taky mám teď spoustu práce s přípravou svatby, takže… Omlouvám se, že jsem přestala chodit, ale asi to tak taky bude lepší,“ přiznala jsem nakonec a to jediné byla pravda. Edward vypadal, že podobnou odpověď čekal, takže jen souhlasně pokýval hlavou, vzdychl a konečně odlepil zrak od svých bot, přesně ve stejném okamžiku jako já. Na moment jsme se zarazili a zaklesli do sebe pohledem. V tom momentě bylo daleko více než za celý náš rozhovor, ale přesto nic konkrétního. Nebyl to obyčejný pohled, byl to přesně takový, ze kterého cítíte šimrání v žaludku, jakoby vám tam poletovalo hejno motýlků, a hlava se vám točí, jakoby vaše oči už nedokázaly unést krásu toho, na něhož se díváte, a podlamují se vám kolena a vy si připadáte, že se topíte v hlubokém jezeře zvaném láska. Když jsem byla bez něj, tolik jsem si neuvědomovala sílu mých citů, ale tento pohled mi znovu dokázal, že si to nevymýšlím, že to je skutečné, že ho opravdu miluji, a to tak, jako nikdo nikoho nemiluje. Mohli bychom se líbat a nebylo by to stejné, mohli bychom se milovat a pořád by to nebylo stjné, protože tohle bylo daleko lepší. Nehledala jsem důvod, láska není logická, nejde v ní o matematiku, prostě to tak bylo. A bohužel nebo možná bohudík, o to víc jsem se utvrdila ve svém přesvědčení, že se Edwardovi nesmí nic stát.

„Ehm, omlouvám se, ale za chvíli mi začíná další hodina a já už bych měl jít.“ Edward se odtrhl očima a pohledem uhnul stranou, i když vypadal, že se musí hodně přemáhat, a to mě trochu potěšilo.

„Samozřejmě, já už bych také měla jít,“ souhlasila jsem, rozloučila se a odcházela pryč. Mezi mými smíšenými pocity jsem nenašla ani jeden, který bych dokázala přesně určit nebo pojmenovat. Cítila jsem se zvláštně, ale dobře zvláštně. Ale jak už to tak v mém chmurném životě chodí, chvíli štěstí musela nutně vystřídat chvíle zoufalství a smutku.

Jen co jsem vyšla ven před školu, spatřila jsem hlouček lidí, který se nad něčím skláněl. Se zájmem jsem se k nim přiblížila a spatřila to, co bych v životě nečekala. Přinejmenším ne teď a tady. V kaluži krve tam na zemi ležel jeden z těch chlápků, které jsem tenkrát slyšela povídat si o Ellie.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When the stars fade away - 11. kapitola: