Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 37. kapitola

19.08.2010 (08:30) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1602×

Pravděpodobně bylo jediné štěstí, že jsem se to dozvěděl naráz. Bylo jednodušší se vyrovnat se smrtí dítěte, které bylo moje, když jsem o jeho existenci věděl pár vteřin.

To, že Leah není v pořádku a že nějaký problém tam rozhodně je, bylo očividné. Nikdy v životě by mě ale nenapadlo, že to může souviset s těhotenstvím. Stěžovala si na bolesti břicha, ano. Ale to jsem přičítal vnitřnímu zranění, kterého jsem se obával, ne těhotenství, natož pak... potratu.

Držel jsem Leah, která se otřásala pláčem, v náruči. Nemluvili jsme, jenom jsme potřebovali být spolu, abychom to zvládli překonat. Pro mě to bylo asi jednodušší, neměl jsem čas o tom dítěti tak dlouho přemýšlet, jako Leah. Kromě toho to byla ona, kdo ho měl v sobě. Přesto jsem měl co dělat, abych si zachoval čistou hlavu a pokusil se Leah nějak utěšit, byť i jen svou přítomností. Vážně jsem se snažil nebrečet, ale nešlo to. Slzy mi kanuly samy od sebe, nemohl jsem je zastavit.

Sevřel jsem Leah pevněji, abych se ujistil, že ona je zdravá a v pořádku. Přijít o dítě bylo jako ztratit blízkého přítele, kterého jsem dlouho neviděl. Ale kdybych měl přijít o Leah, ztratil bych naději na život. To bych neunesl.

Ničila mě ale myšlenka na to, že Leah si to dává za vinu. Jak může žena ovlivnit potrat? Může k tomu přispět psychický tlak a stres, ale to určitě nebyl hlavní důvod. Původně si navíc myslela, že dítě mít vůbec nemůže. Není to tedy prostě vina přírody, že to takhle zařídila, a ne Leahina? Tohle byly ale spíš otázky na Carlisla. Chtěl jsem vědět, o čem spolu mluvili takovou dobu, jak jí tohle vysvětlil a co si o tom myslí sám, ale nechtěl jsem to z Leah tahat. Počkám, jestli mi to řekne sama.

Pomalu jsem ji hladil po vlasech, až se skoro úplně utišila. I mně došly slzy, tváře jsem měl zase suché. Vyčkával jsem, jestli Leah promluví, nebo ne. Dopřával jsem jí tolik času, kolik si je mohla přát. Všechen si zasloužila. Do poslední vteřiny.

„Promiň mi to,“ zašeptala znova a zvedla ke mně uslzené oči. Měla je úplně červené – kdo by taky neměl, po tom, co prožil.

Znovu jsem ji pohladil po vlasech a utřel jí slzy z tváří. „Někdy je to nevyhnutelné,“ zašeptal jsem jemně a vtiskl jí jemný motýlí polibek na rty, aby poznala, jak moc ji miluju a že ji neobviňuju.

„Já...“ začala, ale zasekla se. Otřela si zbytky slz a zhluboka se nadechla. „Potřebuju ještě jednou mluvit s Carlislem.“

Beze slova jsem jí pomohl vstát a vzal ji za ruku.

Podívala se na mě zkoumavým pohledem. „Jacob ví, že už jsem v pořádku?“

„Jedině jestli mu to řekl Carlisle,“ odpověděl jsem zamračeně. „Ale nemyslím si to.“

Chvíli zaváhala, ale pak si začala pomalu sundávat tričko. „Zkusím... zkusím se proměnit.“

„Myslíš, že to už zvládneš?“

„Ostatní schopnosti se mi vrátily,“ poukázala. Stála přede mnou nahá, pořád se klepala pláčem, nedokázala se uklidnit úplně. Viditelně váhala, ale pak pevně zavřela oči a soustředila se na přeměnu. Poodstoupil jsem o pár kroků a doufal, že se jí to povede napoprvé. Potřebovala získat zpátky alespoň vlčí sebedůvěru.

Nebylo to těžké. Bála jsem se to zkusit, ale na druhou stranu jsem věděla, že Jacob si zaslouží, abych mu řekla, co se stalo. Co nejdřív.

Zatnula jsem zuby a zavřela oči a v okamžiku jsem byla ve vlčím těle. S úžasem jsem poslouchala výkřiky v mé hlavě.

Leah!

Leah!

Ahoj, kluci, pozdravila jsem opatrně.

Jak ses dokázala přeměnit? žasl Seth.

Už jsi v pořádku? zeptal se pomalu Jacob. Něco začínal tušit. Nenasazovala jsem apatii, stejně jsem jim to chtěla říct co nejrychleji.

Jak se to vezme, pomyslela jsem si smutně.

Vzlykat ve vlastní hlavě není jednoduché, ale neměla jsem k tomu daleko. Utrpení bylo cítit z každé mé myšlenky. Nechala jsem to všechno prostě vyplavat na povrch, aby se Jake se Sethem podívali sami. Nedokázala jsem zformulovat smysluplné věty, abych to vysvětlila. Nechat je vidět své zážitky bylo mnohem jednodušší a méně bolestivé. Skončila jsem u svého rozhovoru s Carlislem a následujícím s Embrym.

Seth nedokázal dát dohromady souvislou myšlenku, ale já jsem čekala spíš na Jacobův úsudek.

Jak je to možné? pomyslel si Jake po chvilce. Jeho hlava byla celá zmatená, myšlenky v ní vířily jedna přes druhou, žádná nenesla konkrétní tvar. Jak se to mohlo stát?

Zatím to nevím přesně, potřebuju ještě jednou mluvit s Carlislem. Řekl, že udělá ještě nějaké testy, tak čekám, až budou výsledky.

Jacob pátral v mojí hlavě, viděl, že mu neříkám čistou pravdu. Když to našel, jenom užasl překvapením. Neobviňuješ se, Leah, že ne? zeptal se nevěřícně. Za to přece nemůžeš!

Rozhodla jsem se počkat, co mi Carlisle řekne... Jestli za to může ten můj pád, odpověděla jsem pomalu. Zase jsem začínala podléhat svému smutku a to se mi nelíbilo. Tohle rozhodnutí bylo racionální a mohlo vyřešit moji otázku, zda na smrti našeho dítěte nesu vinu, nebo ne.

To je šílený, Leah, zaprotestoval Seth, který konečně dokázal zformulovat myšlenku.

Přesně tak, podpořil ho Jake. Na tomhle neneseš nejmenší vinu! Už jsme o tom mluvili, tvoje tělo na tohle prostě není připravený. Nechápu, jak je možný, že jsi v první řadě vůbec otěhotněla...

Jo, to já taky nechápu, Carlisle mi to snad vysvětlí.

Chystáš se za ním hned? uhodl Jacob.

Ráda bych. To čekání je příšerný, jsem vyčerpaná a tohle mi nepomáhá. Aspoň že Embry mě podpořil... Nesl to docela dobře. Zvedla jsem zrak a viděla, že Embry trpělivě čeká s pohledem upřeným na mě.

To jo, souhlasil Seth.

Může vlk brečet? Nechtěla jsem to zkoušet. Rychle jsem se rozloučila a přeměnila se zpátky do lidského těla dřív, než mi stihly vytrysknout slzy. Jacob se Sethem byli pořád v šoku, ale neměla jsem čas to s nimi víc probrat. Navíc se budu cítit líp, pokud to budeme řešit, až budu v lidské podobě a nikdo mi neuvidí do hlavy.

Embry mi podal moje oblečení, které mezitím musel sebrat ze země, kam jsem ho odhodila.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a rychle se oblékla.

„Co Jacob říkal?“ zeptal se a díval se mi přímo do očí. Moc dobře věděl, co mi Jacob řekl. To samé, o čem se mě snažil přesvědčit i on. Ale já si tohle neodpustím, dokud mi to Carlisle nepotvrdí.

„V podstatě totéž, co ty,“ zamumlala jsem a otočila se k němu zády.

Už mi zase přetekly slzy z očí, když jsem při natahování trička omylem zavadila prsty o ploché břicho. Ta bolest mě pořád ničila a nevypadalo to, že slábne nebo ustupuje. Snažila jsem se nepředstavovat si žádné dítě, ale bylo to těžké. Teď to byla skoro jediná věc, kterou jsem si dokázala v mysli vytvořit. Rychle jsem si otřela oči a pokusila se o úpravu vlasů, které mi trčely všemi směry.

„Leah,“ oslovil mě Embry a něžně mě chytil za ruce. „Nech toho, vytrháš si všechny vlasy.“

Přestala jsem s tím, co zřejmě nevypadalo tak, jak to bylo zamýšleno, a vzdychla jsem.

„Pojďme za Carlislem,“ navrhl, přičemž mi jednu ruku pustil a tu druhou uchopil pohodlněji.

Společně jsme se rozběhli k domu Cullenových. Cestou jsem přemýšlela o otázkách, které bych Carlislovi chtěla položit a z hloubi duše doufala, že už bude mít výsledky testů, které se chystal dělat. Zauvažovala jsem, jestli chci, aby to všechno slyšel i Embry. Nicméně představa toho, že bych mu pak musela něco tlumočit a tak to opakovat, byla tak hrozná, že ho raději nechám, aby si poslechl všechno hned.

Dobíhali jsme k louce, nacházející se před domem, a začali jsme zpomalovat. Než jsme se na trávu dostali, rovnalo se naše tempo už chůzi. Vstoupili jsme na louku a otevřel se nám výhled na dům. Na verandě stál Carlisle a Sam. Co ten tady dělá?

Pocítila jsem, že mi Embry jemně stiskl ruku, když Sama uviděl. Také ho to překvapilo. Když jsem se na něj ale podívala, jeho výraz mi k překvapení neseděl. Byla to spíš obava.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a těkala očima z obou mužů na verandě k Embrymu a zase zpátky.

„To se brzy dozvíme,“ pobídl mě Embry dopředu a tak jsme trochu zrychlili.

S úžasem jsem si uvědomila, že už zase cítím ten přeslazený upírský pach, který mi ještě před pár hodinami unikal. Když už jsem byla schopná se přeměnit, měla jsem to očekávat.

Sam se mračil, ale v očích měl zároveň obezřetný výraz. „Jsi zdravá?“ podivil se s úlevou v hlase.

Nejistě jsem se podívala na Carlisla. Zavrtěl hlavou, aniž bych se na cokoli musela ptát. Otázku jsem jistě měla vepsanou v očích. Zřejmě tedy mluvili o něčem jiném než o mně. To mě trochu uklidnilo, ale ne dost. „Dalo by se to tak říct,“ zašeptala jsem smutně.

Embry mě objal kolem ramen a vtiskl mi povzbudivou pusu do vlasů. Z očí se mi vykutálely jen dvě velké slzy. Nesetřela jsem je, ony uschnou samy... časem.

„O co tady jde, Leah?“

Mám mu to říct hned, nebo počkat na víc informací?

„Pověz mi to,“ zaprosil tiše, když v mých očích viděl boj, který se ve mně odehrával.

Podívala jsem se na Embryho, který přikývl. „Bohužel se to stejně jednou dozví z mojí hlavy,“ zabručel a upřel pohled na Sama.

„Můžeš... můžeš mu to říct ty?“ požádala jsem tiše. „Já nemůžu.“

Zavřela jsem oči. Nevěděla jsem, jak to formulovat, aniž bych použila výrazy jako neschopná, mrtvé dítě nebo moje vina. A s těmi bych v rozhovoru se Samem daleko nedošla. Nechtěla jsem, aby věděl o mojí slabosti. To už není jeho věc.

„No totiž,“ zaváhal Embry a podle zvuku jeho hlasu jsem usoudila, že se otočil zase na mě. Otevřela jsem tedy oči a dívala se do těch jeho. Chtěla jsem vidět, jak se bude tvářit, až to řekne nahlas. Jestli k tomu má opravdu takový přístup, jaký tvrdil. „Leah přišla o schopnosti, protože otěhotněla.“

„Otěhotněla?“ zašeptal Sam nevěřícně. Cítila jsem na sobě jeho pohled. „Jak je to možný? Myslel jsem, že nemůžeš... že nemůžeš mít děti.“

„To my zatím nevíme,“ přiznal Embry a střelil pohledem na Carlisla. „Proto jsme tady.“

Znovu jsem mu stiskla prsty, aby dořekl ještě tu druhou část. Tu, která mě tolik bolela. Znovu jsem začala brečet. Tvář mi brázdilo hned několik slaných potůčků zároveň, ale nepřestala jsem se na něj dívat. Pohled na něj mě přinutil najít v sobě aspoň špetičku naděje. Moje láska k němu byla jediná věc na světě, kterou jsem si v té chvíli byla jistá.

„Schopnosti už se jí ale vrátily,“ zašeptal Embry a druhou rukou mě pohladil po tváři, „protože o to dítě přišla.“

Zavládlo ticho, rušené jen mým skoro bezhlasým vzlykáním. Potom Sam udělal dva kroky ke mně a pevně mě sevřel v náručí. Zalapala jsem po dechu, to přátelské gesto mě naprosto překvapilo. Embry mě pustil a já jsem Sama také pevně objala. Nebyl to teď můj bývalý přítel, ale spíš kamarád. Dokázala jsem mu odpustit a to zbořilo hradby, které mezi námi byli.

„Je mi to tak líto, Leah,“ zašeptal mi do vlasů. „Zasloužíš si být konečně šťastná. A teď zase tohle...“

„Jo, no... to už bude můj úděl,“ zamumlala jsem, když jsem byla schopná promluvit. Pustila jsem ho a odstoupila dál. Trochu jsem se zapotácela, ale Embry mě podepřel. „Každý svého štěstí strůjcem jest.“

„Cože?“ nechápal Sam. Podíval se na Embryho, který se výmluvně podíval na mě a pak si vzdychl. Sam se na mě opatrně podíval. „To byla tvoje vina? Jak to?“

„Nebyla to tvoje vina, Leah,“ promluvil konečně Carlisle. „Nemohla jsi to nijak ovlivnit. Slíbil jsem ti bližší vysvětlení, pokud to chceš slyšet, rád ti všechno řeknu.“ Ustoupil o půl kroku dozadu a gestem naznačil pozvání do domu.

Bez váhání jsem vystoupala po těch několika schůdcích a prošla domem až do obývacího pokoje, kde jsem zůstala stát. Embryho jsem táhla za sebou, Sam nás následoval.

Carlisle se objevil jedním z těch svých rychlých pohybů. Uvnitř domu to smrdělo, ale nebrala jsem to na vědomí. Jediné, co jsem si uvědomovala, byla nepřítomnost ostatních upírů. Většina jich byla v Jižní Americe, ale pokud jsem věděla, Rosalie s Emmettem by tu být měli. Neslyšela jsem je ale nikde v okolí.

„Posaďte se,“ pobídl nás upír a sám si sedl do jednoho křesla.

Sedli jsme si s Embrym na pohovku, ale Sam zůstal stát u dveří. Mlčky jsem čekala, až Carlisle něco řekne. Nevěděla jsem, na co se ptát. Chtěla jsem slyšet všechno, co mi o tom může říct. Cokoli.

„Ještě jednou mi dovol říct, že mě neskutečně mrzí, že jsi potratila, Leah,“ začal s bolestí v očích. Zdála se tak skutečná, a přitom bylo těžké uvěřit, že nějakému upírovi může být něco líto. Jestli by to ale bylo možné, bylo by to právě u Carlisla Cullena.

„Mě to taky mrzí,“ zamumlala jsem zdrceně.

„Udělal jsem nějaké testy, pátral v některých knihách a uvažoval. Ne všechno můžu potvrdit se stoprocentní jistotou, ale jsem si tím tak jistý, jak to jen lze.“

Odkašlal si, i když to samozřejmě nebylo nutné. Upíři nemají nikdy zastřený hlas, pokud nechtějí. Prostě jen váhal a nevěděl, jak to říct. Těžko říct, jestli jsem mu byla vděčná, že mi tím dává prostor k uklidnění, nebo jestli jsem ho spíš chtěla netrpělivě pobídnout, abych už slyšela, co že jsem to vlastně za hříčku přírody. Ale mlčela jsem.

„Jednou jsem říkal Jacobovi, že váš druh má dvacet čtyři párů chromozomů. Lidé mají dvacet tři, upíři dvacet pět. Renesmee jich má také dvacet čtyři. Právě proto se k sobě s Jacobem pravděpodobně tak hodí a proto se otiskl zrovna do ní, i když v tom samozřejmě bude hrát roli i to, že to je dcera ženy, kterou miloval víc, než bych pokládal za možné... nechápej mě špatně, tohle mi potvrdil i Edward na základě Jacobových myšlenek. Od chvíle, co se otiskl, je tomu pochopitelně už jinak.“

Zamračil se, ale já jsem byla neuvěřitelně netrpělivá. Ruce se mi třásly, divím se, že se pod námi nerozvibroval celý gauč, jak jsem se začala klepat. Tohle nemůže skončit dobře. Viděl, že jsem nervózní a evidentně si nechal pro sebe další teorie o Jakovi a Nessie, kterých měl jistě víc než dost. Ráda bych je slyšela, ale ne teď.

„Jak už jsem ti řekl, provedl jsem určité testy. Nebudu tě zatěžovat lékařskými výrazy, Leah. Zjistil jsem, že ačkoli vlkodlaci samozřejmě mohou mít potomky, jak je zřejmé z minulých generací, zřejmě to budou jen muži. Ženy na tom budou podobně jako upírky.“

Nelíbilo se mi to přirovnání, trhla jsem sebou. Embry mi na uklidněnou stiskl ruku, Carlisle dělal, že si toho nevšiml.

„Ke správnému běhu těhotenství je třeba, aby tělo fungovalo tak, jak má. U mužů – ať už vlků nebo upírů – je tomu tak. K plození nepotřebují, aby se jejich tělo vyvíjelo. Nicméně ženy ano. U upírek se vývoj zastavil v době, kdy byly přeměněny, a nemohou se pohnout kupředu. U vlkodlačích žen – a ty jsi zatím jediná, kterou znám – je to trochu jiné. Přestala jsi stárnout, přestala jsi se vyvíjet v době, kdy jsi se poprvé přeměnila do vlka.“

Stoupl si a začal přecházet sem a tam, což mě moc neuklidnilo, ale už jsme se začali někam dostávat. Sam stál u dveří jako socha. Uvědomovala jsem si, že to všechno uslyší, a tím pádem se to dozví i ostatní ze smečky, ale bylo mi to jedno.

„Musím přiznat, že nechápu, jak je možné, že jsi vůbec otěhotněla,“ pokračoval Carlisle. „Nemám dostatek prostředků, abych to zjistil, navíc jsi prozatím jediná svého druhu, takříkajíc, takže není šance to s nikým porovnat. Ale přesto můžu říct, že jsi určitě nebyla těhotná dlouho. Musela jsi pocítit příznaky, které by tomu odpovídaly, když si tvoje tělo uvědomilo, že se něco změnilo a začalo se bránit, protože na to nebylo připravené.“ Podíval se na mě, ale já netušila, co tím myslí.

„Neměla jsi horečku, zimnici, bolesti?“

Rozjasnilo se mi. „Měla,“ přiznala jsem. „Byla jsem sama v lese, začala mi být zima, neměla jsem žádnou sílu, měla jsem horečku a sotva jsem se udržela při vědomí. Jeden člověk mi pomohl... pak jsem nebyla schopná se proměnit, ani když se mi udělalo líp.“

Embry se tvářil zděšeně. „Kdy to bylo? O tom nevím.“

„Před několika týdny.“

„To by odpovídalo,“ zamumlal si pro sebe Carlisle. „Tvoje tělo se snažilo udržet v sobě to, z čeho pak mělo vzniknout dítě, ale nedokázalo to. Nejdřív ti vzalo tvoje schopnosti. Potřebovalo je, ale nestačilo to. To, že jsi vůbec otěhotněla, nemůžu vědecky vysvětlit, Leah. Hádám, že všechno je trochu zpožděné, takže si musela otěhotnět o pár týdnů dřív, než došlo k téhle bouřlivé reakci v tvém těle, stejně jako důsledky potratu trvaly ještě dlouho po něm. Můžu ti s jistotou říct, že když jsi spadla z té skály, už jsi těhotná nebyla.“

Zavřela jsem oči a zpracovávala v sobě skutečnost, že za to nemůžu. Nenesu za to mrtvé děťátko zodpovědnost. Nešlo tomu nijak zabránit. Dala jsem tomu, co šlo, ale přesto to nestačilo. Víc jsem prostě udělat nemohla.

„Dlouho jsi ale ještě neměla schopnosti zpátky, protože tělo je využívalo na to, aby vyléčilo to, co ten plod napáchal v tvém břiše. Mohlo tě to zabít, protože jste nebyli geneticky kompatabilní. Bylo to, jako by to dítě v sobě měl –“ Zarazil se.

„Kdo?“ zeptala jsem se apaticky.

„Muž,“ řekl Carlisle tiše. „Máš určité geny, které mají jen muži. Je to kvůli tvému vlčímu původu, Leah, a nemá to žádný vliv na nic... kromě těhotenství. Nikdy nebudeš schopná mít dítě. Jsem přesvědčen, že už se o to tvoje tělo nikdy ani nepokusí. Máš teď v sobě jisté hormony, které tomu brání. Předpokládám, že je vytvořilo samo tvoje tělo, když tě léčilo.“

„Takže... se nemusím bát, že by se to stalo znova?“ zeptala jsem se opatrně a podívala se na Embryho.

„Ne,“ odpověděl s jistotou v hlase, která mě bůhvíproč uklidnila.

„To je dobře, ne?“ zeptal se Embry s mírným úsměvem na rtech. „Už si tím nikdy nebudeš muset projít znovu. Nebudeš muset tak trpět.“

„Nebudu muset trpět,“ opakovala jsem po něm nehlasně. „To bude příjemná změna,“ řekla jsem trochu veseleji, ale ten úsměv, který jsem ze sebe dostala, nebyl pravý. Ale jak dlouho se tímhle můžu mučit? Carlisle řekl, že jsem za to nemohla a já jsem si přece řekla, že ho poslechnu, nebo ne?

Podívala jsem se do Embryho nádherných očí, ze kterých čišela láska tak mocně, že jsem se v ní skoro topila, a konečně si to odpustila.

„Děkuju, Carlisle,“ zašeptal Embry dřív, než jsem to stihla já. Viděl v mých očích dost, aby si zbytek domyslel. Pak už jsem vnímala jen jeho hebké rty, na které jsem ho jemně políbila, aby pochopil hloubku mého citu k němu. Sama ani Carlisla jsem absolutně nebrala na vědomí. Dokázala jsem myslet jen a jen na muže, kterého jsem tak moc milovala a který při mně stál, když jsem to nejvíc potřebovala.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 37. kapitola: