Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 27. kapitola

08.04.2010 (19:15) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1400×

LA PUSH

Dobře, všichni se proměňte, poručil Sam.

Kde jsi, Jarede? zareagoval na to Paul, který právě probíhal malým kaňonem na sever od La Push.

Jared promítl do své hlavy místo, kde se zrovna nacházel. Jsem u tebe do dvaceti minut, odpověděl Paulovi.

To je fajn, chci to dořešit, přikývl spokojeně Paul. Tak zatím, kluci.

Jo, čau, rozloučil se i Jared a proměnil se.

Hej, Brady, navázal Collin. Za hodinu u obchodu, jo?

Jasně, souhlasil dotyčný. Měj se, Embry. Čau, Same.

Všechna vědomí postupně vymizela do ticha, zůstalo jen Samovo. Byl jsem rád, dávalo mi dost zabrat skrýt svou prosbu před ostatními. Od doby, kdy jsem se proměnil, abych se Sama zeptal, uplynulo sotva pět minut, ale zabránit tomu, aby si všichni uvědomili můj šílený plán, mi působilo horší bolest hlavy, než kopřivový čaj, na který mam alergii.

Jednou jsem se rozhodl a nehodlal jsem připustit, aby mi v tom někdo zabránil. Předpokládal jsem, že se Samovým dovolením mi to půjde snáz.

Díky, řekl jsem vděčně, jakmile poslední vědomí vyhaslo.

Cítil jsem Samovo přikývnutí. Jak neseš Leahin odchod? zeptal se nejistě.

Ne moc dobře, přiznal jsem. Ale... nerad bych to tak nechal. Chci ji najít.

Co prosím? podivil se Sam pomalu. Pocítil jsem, jakou mu dalo práci, aby se trefil do úzkého průchodu mezi dvěma stromy, kde zrovna běžel, když se nad mou otázkou zarazil.

Nečekal jsem, že se kvůli mně přizabiješ, Same, řekl jsem napůl sakrasticky. Ale nechtěl jsem si to s ním rozházet, přece jen – mohl by mi to zakázat.

Co to po mně sakra chceš? vyjel na mě, když to po chvíli rozdýchal. Ona odešla od tebe, pamatuješ?

Jasně, protože věděla, že jakmile se otisknu, bude to stejný jako s tebou, odsekl jsem. Promiň, ale je to pravda.

Vytočil mě jeho přístup. To si myslí, že Leah si v celém zatraceném životě nic nezaslouží? Že zrovna ona musí všechno odnášet? A když se jí tu blbost, co udělala, chci pokusit vymluvit, ještě za to dostanu vynadáno?

Aspoň mi to tak zdůvodnila a já jí to věřím, pokračoval jsem. To už si nevybavuješ, jaký to pro ní bylo? Jak nám všem tehdy nedobrovolně ničila život? A proč? Protože chodila s tebou a ty ses otisknul! Neobviňuj ji, že to nechce prožít znova. Odnesl by to hlavně Seth, a víš stejně dobře jako já nebo ona, že jestli si to někdo nezaslouží, tak je to právě on.

Buď rád, že ti hned teď nedám rozkaz důstat v La Push, zasyčel Sam. Ale v jednom máš pravdu. Ona si to nezaslouží. A jestli tobě pomůže zkusit ji znovu přesvědčit... pak nemám právo ti v tom bránit.

Uklidnil se stejně rychle, jako se rozzuřil. Nemohl jsem tomu uvěřit.

Pouštíš mě? zeptal jsem se nejistě.

Už jsem Leah zkazil život dost, řekl tiše. Nebudu jí brát i tuhle šanci zažít něco hezkého.

Děkuju, řekl jsem vděčně. Ale netuším, kdy se vrátím. Pravděpodobně to na Paulovo svatbu nestihnu, ale jsem si jistej, že mi to všichni živě převyprávíte.

Je tu ale jistej problém. Nemůžu celý smečce přikázat, aby se bůhví kolik týdnů neměnili. Potřebujeme hlídat a kromě toho by se za tu dobu bez proměny všichni zbláznili. To víš sám moc dobře, uvažoval Sam.

Jo, to chápu.

Takže se můžeš rozhodnout, jestli poběžíš v lidský podobě, anebo budeš snášet společnost. Jediné, co jim můžu zakázat, je měnit se dejme tomu do zítřka, abys měl čas doběhnout od La Push co nejdál.

Zauvažoval jsem, kam bych se měl podívat nejdřív.

V tu chvíli se k nám ale připojilo další vědomí. Quil.

Co se děje, Quile? zeptal se Sam netrpělivě.

Cože? podivil se Quil zmateně. Dalo se zcela jasně pocítit, že je rozespalý. Odhadoval jsem, že vstával ani ne před pěti minutami. Mam hlídku. Je přece půl šestý, nebo ne?

No jasně, přikývl Sam, když mu to došlo. Dneska si vem volno, my to s Embrym zvládneme.

Jsi si jistej? zahuhlal Quil ještě než odpadl.

Naprosto, dodal Sam na Quilovu adresu, zatímco jeho vědomí už dávno vyhaslo. Podle mého odhadu se proměnil a okamžitě odpadl. Nacházel se zrovna na hranici First Beach, takže zrovna asi vyspává uprostřed pláže, ušklíbl jsem se pro sebe.

Kde jsme to byli? Navázal Sam.

Potřebuju odběhnout k Montrealu, odpověděl jsem po další chvilce přemýšlení. Dej mi jeden den.

Dobře, souhlasil Sam a prudce zabrzdil před hranicí stromů na severu La Push. Doufám, že jí najdeš.

Já taky, povzdychl jsem si a přeskočil suché větve, ležící mi v cestě.

Konečně jsem se rozhodl vzít osud do svých rukou. A jestli si Leah myslí, že svých odchodem mi to ulehčila, tak to je na velkém omylu. Nenechám jí, aby zničila život mně ani sobě.

KANADA

„No tak, zlato, musíš jíst,“ pobídla mě znova Kasey a s miskou v ruce se ke mně přiblížila.

Ylean se na mě podíval tím smutným psím pohledem a zakňučel.

Byla jsem pořádně hladová, ale neměla jsem sílu se zvednout. „Dobře,“ zašeptala jsem těžce.

Kasey se s úsměvem sehnula, aby mohla polévku položit na židli, stojící vedle postele místo nočního stolku. Potom udělala další malý krok, sevřela mě kolem pasu a vytáhla do sedu.

Opřela jsem se o stěnu za sebou a namáhavě jsem dýchala. Cítila jsem se bezpečně, když jsem si uvědomila, že sedím v úplném rohu místnosti, navíc se psem po boku.

Natáhla jsem ruku, aby mi do ní Kasey mohla dát misku, ale ona jen zakroutila hlavou a sama mi nabrala polévku na lžíci a strčila mi ji do pusy.

Jídlo bylo dobré, dělalo dobře mému vyhladovělému žaludku. Chutnala mi kombinace brambor a zeleniny. Užívala jsem si, že to není maso, že jsem si to nemusela sama ulovit ani připravit, nebo dokonce jíst syrové, a že to chutná skoro jako polévka, kterou kdysi vaříval můj táta. Vzpomínka na něj mě zabolela, ale byla jsem schopná ji ustát. Mlčky jsem polykala a nepřítomně při tom hladila Yleana po hlavě.

Dojedla jsem a vyčerpaně se sesunula zpátky do lehu. „Moc dobré,“ poděkovala jsem, zase už napůl ve spánku.

„Říkal jsem, že se ti dneska mimořádně povedla,“ ozval se od stolu Kaseyin manžel.

„Díky. Jsem ráda, že vám chutnalo. Vyspi se, drahoušku,“ obrátila se na mě a přikryla mě dekou až ke krku. „Yleane, ven!“

„Ne, prosím,“ zašeptala jsem prosebně. „Smí tu zůstat se mnou?“

„Myslím, že to nebude vadit. Hlavně si odpočiň. Seitone, můžeš jít se mnou ven?“ požádala svého manžela.

„Jistě,“ zvedl se dotyčný od stolu a vyšel z místnosti.

Kasey se naposledy ohlédla, jak tam ležím, vedle sebe Yleana, a šla za Seitonem.

Beze slov jsem se zadívala do nádherných psích očí a snažila se nemyslet. Moc mi to ale nešlo, takže jsem zase sklouzla do bolestného uvažování.

Spánek mě přešel, když jsem si zděšeně uvědomila, že Jacob bude naštvaný, že jsem se neozvala podle dohody. Měla jsem se proměnit a dát mu vědět, co je se mnou, před třemi dny. To není dobré. Teď ale nemám sílu, dokonce ani možnost se proměnit, takže by možná nebylo úplně od věci mu zavolat.

„Ty mi rozumíš, viď?“ zašeptala jsem nehlasně Yleanovi, který na mě pořád zíral, jako by se mi snažil dodat duševní sílu.

Bylo těžké najít hlas, zřejmě jsem o něj přišla v té zimě, když jsem dostala horečku. Je pravděpodobné, že časem se mi vrátí tak jako tak, a proto jsem si místo vlastních těžkých myšlenek radši podívala s tou milou duší vedle mě.

„Jak se asi má Seth?“ zašeptala jsem po pár minutách. Nečekala jsem odpověď, ale Ylean povzbudivě zakňučel. Přikývla jsem. „Máš pravdu, zřejmě je mu s Moise dobře. Neměla bych si dělat starosti. A co Jake? Ten je s Nessie, viď? Má se dobře? Vsadím se, že ano. A kde jsem to vůbec skončila já? Snažila jsem se ulevit si od bolesti, která by mě bývala čekala, a způsobila jsem si ještě daleko horší. Asi jsem měla zůstat v La Push...“

Blekotala jsem ztraceným hlasem ještě několik minut, než mi došla síla a já jsem vyčerpaně usnula s rukou na Yleanovi.

Probudila jsem se až za tmy. Rozhlédla jsem se po setmělém pokoji, ale nic moc jsem neviděla. Žádné červenofialové obrysy, jako to bývalo dřív. To jsem ztratila své vlkodlačí schopnosti?

„Nenávidím tu nemoc. Co to se mnou sakra je?“ zahučela jsem naštvaně.

Ylean pořád ležel na zemi, ale když jsem promluvila, zvedl hlavu.

„Jé, já můžu mluvit,“ uvědomila jsem si o vteřinu později. Celkově jsem se cítila líp. Nic mě nebolelo, znova jsem našla svůj hlas, únava byla pryč...

Opatrně jsem si sedla, abych zjistila, jestli to zvládnu. Šlo to překvapivě dobře. Sundala jsem nohy s postele, abych se pokusila stoupnout. Odhrnula jsem deku a našla na zemi místo, kde nebyla žádná z Yleanových končetin. Zvedla jsem se a překročila ho. Došla jsem až k oknu, abych mohla vyhlédnout ven.

Pohled na noční krajinu mě uklidnil. Tím spíš, že jsem se na ni dívala stojící na vlastních nohách. Za sebou jsem uslyšela tiché ťapkání, Ylean se ke mně připojil.

„Chceš jít ven?“ zeptala jsem se radostně. Potřebovala jsem si zaběhat a uprostřed noci běhám úplně nejradši. Sice jsem toho moc neviděla, ale když nebudu běhat v nejhustším pásu lesa, měla bych to zvládnout.

Nevšímala jsem si složeného oblečení na židli, tiše jsem otevřela okno a vyklouzla do tmy. Uhnula jsem a Ylean proskočil oknem hned za mnou.

„Hodný pejsek,“ pochválila jsem ho, poplácala po boku a otočila se směrem k nejbližšímu lesu.

Byla jsem na malé mýtince vedle hezkého domečku, natřeném na zeleno, s malou zahrádkou. Všude kolem byl černočerný les.

Znovu jsem v hlavě zanadávala na následky té nemoci, kdy jsem si připadala jako normální člověk, a rozběhla se směrem ke stromům. Ylean mě doporovázel. Nadšeně jsem uháněla nocí, než jsem dorazila k další malé mýtince. Zastavila jsem a sundala si tričko i kraťasy, které jsem měla na sobě. Byla mi sice pořádná zima, ale jakmile budu mít kožich, určitě to zmizí.

Otočila jsem se zády k Yleanovi, který mě pozoroval, jako by mě chtěl uhlídat úplně ode všeho, co by se mi mohlo stát. Soustředila jsem se, abych se mohla proměnit v šedého vlka a abych se mohla spojit s Jacobem nebo Sethem a uklidnit je, že mi nic není.

Snažila jsem se, seč mi síly stačily, ale nedokázala jsem najít to teplo uprostřed svého srdce, odkud by mi vystřelily jiskry do zbytku těla, a změnily mě ve velkého vlka. Co to má sakra být?

Znovu jsem se pokusila o přeměnu, ale prostě to nešlo. Jako bych se pokoušela proskočit betonovou zdí, nebo se snažila teleportovat uvězněná uprostřed hloubky oceánu.

Nedokázala jsem se proměnit v to velké zvíře, kterým jsem tolikrát byla.

Těžce jsem se sehnula, sebrala svoje oblečení a natáhla si ho na rozklepané tělo. Sedla jsem si na zem, sklopila hlavu do dlaní a rozbrečela se jako malá holka. Ylean ke mně tiše přistoupil, obtočil svoje velké tělo kolem mého, položil si hlavu na moje stehno, upřel na mě oči s povzbuzujícím pohledem a nechal mě, abych ho hladila.

Právě ve chvíli, kdy jsem se vyrovnala s tím, že je ze mě vlk, přestože jsem kvůli tomu ztratila Embryho, se se mnou zase začne něco dít. Přišla jsem o všechno, už nemám vůbec nic.

Svou smečku.

Svého přítele.

Svoji zvířecí podstatu.

Svůj život.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 27. kapitola: