Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 23. kapitola

20.03.2010 (21:45) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1408×

Prolezla jsem křovím zpátky do lesa a zamířila domů. Až do teď jsem vůbec nepomyslela na mámu. Bude mi chybět, ale to se nedá nic dělat. Nechám jí vzkaz. Zamířila jsem tedy domů.

Zůstala jsem při běhu v lidské podobě, abych neriskovala případné setkání s Jacobem. Dalo by se říct, že jsem domů sprintovala, protože jsem to chtěla mít za sebou co nejrychleji.

Bezmyšlenkovitě jsem vyrazila nejkratší cestou a neuvědomila si, že v cestě mi stojí jedna z nejhustších částí lesa. Chytla jsem se nízké větve, která tyčela z nejbližšího stromu a proskočila dírou mezi třemi dalšími větvemi, které se navzájem proplétaly jako rozzlobení hadi. Dopadla jsem těsně před louži, ležící vedle rozvodněné studánky. Dlouhým skokem jsem ji přeskočila a na závěr se propletla dalšími několika desítky metrů lesa. Pak jsem s rychlostí geparda vyrazila zase k nám domů. Připadala jsem si jako veverka. Stejně obratná, stejně svobodná. Hned se mi trochu zlepšila nálada. Pro sebe jsem se mírně usmála. První dnešní úsměv. Možná se z tohohle nakonec dostanu, aniž bych trpěla víc, než dokážu vydržet. Mohla bych to zvládnout se zdravým rozumem. V rámci možností, samozřejmě.

Přeběhla jsem palouček; celý porostlý trávou přímo lákal k posezení, ale já jsem pokračovala dál. Doběhla jsem až k hranici La Push, oběhla několik domů a zamířila k našemu domu. Díky bohu jsem nikoho nepotkala. Vítr foukal čím dál prudčeji a byla skoro tma, takže bych se divila, kdyby byl normální člověk venku, ale překvapilo mě, že jsem celý den nenarazila na nikoho ze Samovy smečky. Snad oblíží jiné území, jestli jim ovšem už Embry nedal avízo a Sam se obává recidivy. Ne, že by k tomu neměl důvod. To se mi ale zdálo nepravděpodobné – Embry nejspíš ještě spí.

Oběhla jsem poslední skupinku stromů a spatřila náš dům. Zahlédla jsem svoje boty, které jsem tu včera odhodila. Ležely pořád na stejném místě, což znamená, že máma je pořád u Charlieho. Přede dveřmi jsem zabrzdila a pomalu vešla do předsíně. Provinile jsem sklopila oči ke svým poněkud špinavým nohám a zamířila co nejopatrněji do prvního patra, abych se v koupelně vysprchovala a umyla si před cestou vlasy. Také jsem pomýšlela na čisté oblečení a boty.

Pomalu jsem našlapovala, abych neumazala podlahu a doťapkala až do koupelny. Otevřela jsem dveře a zůstala stát s pohledem upřeným na místnost, kterou jsem mívala tak ráda. Příjemné prostředí, které tady vždy panovalo, mi připomnělo moje úžasné dětství, které je teď už nenávratně v tahu. Dobu, kdy jsem byla bezstarostná, veselá a i když bez mužů, tak šťastná.

Přímo přede mnou naprosti dveřím bylo na zdi, která byla vymalována červenou barvou pověšené obří zrcadlo v bílém rámu s malou nalepenou sušenou růží v pravém horním rohu. Živě jsem si vzpomínala na to, jak jsem ji od táty dostala k patnáctým narozeninám. Bylo mi líto ji vyhodit, a tak jsem ji usušila a zavěsila tam, kde ji mohli všichni obdivovat. Stačilo mi tehdy ke štěstí tak málo...

Na levé zdi byly červené a bílé dlaždičky a také umyvadlo. Vpravo za dveřmi stál sprchový kout, vedle kterého byl ještě malý kousek volné zdi, na kterou máma kdysi pověsila malý obrázek s vyobrazením pole, plného vlčích máků. Celou pravou zeď zabíralo dřevěné okno s mléčným sklem s bílou krajkovou záclonkou. Na zemi ležel černý kobereček.

Opatrně, abych moc neušpinila podlahu, jsem se skvlékla a vlezla si do sprchy. Pustila jsem na sebe proud ledové vody, abych se osvěžila a vzpružila tělo. Pak jsem přidala trochu teplé a namočila si vlasy, které jsem bohatě našamponovala. S nevěřícným výrazem jsem z nich vyndala větvičky a trávu.

Při mytí jsem si vzpomněla na zážitek s Embrym u jezera. Ráda bych znovu prožila ten nezapomenutelný okamžik, kdy jsme spolu leželi na břehu... Bezděčně mi začaly téct hořké slzy, které se pomalu míchaly se šamponem, pomalu stékajícím z mých vlasů.

Po pár minutách jsem se zoufalým povzdechem vypnula vodu. Oči jsem nechala zavřené, abych nepřišla o úžasnou vizi, kterou jsem měla jako živou před očima. Navíc jsem se bála, že mě kvůli slzám budou pálit. Roztáhla jsem závěs a sáhla po ručníku, který vždy visel na háčku těsně vedle sprchy. S jemným úsměvem, který na vteřinu či dvě nahradil můj zoufalý výraz, jsem ho nahmatala a stáhla z věšáku. Celá jsem se do něj zabalila a vylezla na kobereček před sprchu.

Cítila jsem, že jsou moje oči pořád plné slz, ale nedokázala jsem přestat brečet. Zhluboka jsem se nadechla, uhladila si vlasy dozadu a otevřela oči.

Vzápětí jsem šokovaně zírala do zrcadla, ve kterém se za mnou odrážel ten, na koho jsem právě myslela. Zdál se poněkud rozmazaný, což jsem přičítala zaslzeným očím. Rychle jsem je otřela, zatímco mi bolest propalovala do každého kousku těla.

„Zmizela jsi bez rozloučení,“ vyčetl mi tiše Embry.

Znovu jsem zavřela oči, než jsem byla schopná odpovědět. „Myslela jsem, že to tak pro nás oba bude lehčí.“

„To bych neřekl. Budeme se dál vídat a nechat to takhle otevřený není dobrý,“ odporoval a udělal jeden krok z chodby, kde dosud stál, ke mně do koupelny.

„Vídat?“ zalkla jsem se a bezděčně otevřela oči. Snažila jsem se potlačit bodavou bolest, která mě trhala vejpůl, když jsem mu odpovídala. „Ne, Embry, já odcházím. Přišla jsem sem jenom proto, abych se rozloučila s mámou, nebo jí nechala vzkaz. Připravuju se na odchod, jak vidíš.“

V okamžiku, kdy jsem to řekla, jsem hned viděla, jak se na něm zračí stejný šok, který jsem cítila já, když jsem ho před chvílí uviděla.

„Odcházíš? Proč?“ zeptal se zoufale. „Nechci, abys odešla a žila někde sama. Co Jake a Seth?“

Otočila jsem se k němu čelem, abych ho neviděla jen jako odraz v zrcadle, a udělala jsem krok směrem k němu v nevyřčené a nedovolené touze být mu blíž.

„Jinak se od sebe neodpoutáme, nechápeš to snad? Potřebuju od tebe být daleko. Co nejdál...“ zlomil se mi hlas a sklopila jsem oči. Nedokázala jsem se na něj víc dívat.

„Tohle nemusíš dělat, můžeme zůstat spolu.“

„Abys měl záskok, než se otiskneš?“ řekla jsem bez stopy emocí v hlase.

Zvedla jsem hlavu právě včas, abych viděla, jak dalším dlouhým krokem zrušil vzdálenost mezi námi, a s bezradným pohledem mě políbil. Líbal mě dlouho a vášnivě. Připomnělo mi to náš společný zážitek u jezera, na který jsem před pár minutami myslela, a tak jsem se do polibku plně vložila, ať to stojí, co to stojí. Embry mě k sobě pevně tiskl, takže mi spadl ledabyle omotaný ručník. Embry si to uvědomil a přestal mě líbat, aby se kousek poodtáhl, aby se sehnul, zvednul ho a znovu mě do něj zavinul snad ještě ledabyleji, než jsem ho přes sebe předtím omotala já. Pak udělal se smutkem v očích krok zpátky a jemně se usmál.

„Sbohem, Leah. Neztrať se.“

Pak se otočil a slyšela jsem, jak pomalu schází po schodech dolů. V tom okamžiku mi došlo, že teď ho ještě nemůžu nechat odejít. Vyběhla jsem z koupelny a zůstala stát nahoře nad schody.

„Embry,“ vydechla jsem a zoufale popadla zábradlí v touze udržet se ve vzpřímené poloze.

Byl už na posledním schodě, ale na moje tiché zavolání či spíš prosbu se otočil a zabodl pohled do mých očí. Viděla jsem na něm, že mě má rád, ale v jeho pohledu chyběl strach, který ovládal mě.

„Vrať se,“ zašeptala jsem. „Jen ještě na chvíli.“

Bez zaváhání vyběhl schody a znovu mě políbil, tentokrát ještě prudčeji, než předtím. Ručník mi ani nestihl spadnout, protože Embry mi ho sundal daleko dřív. Dostali jsme se až do mého pokoje, zabouchli jsme za sebou dveře a stalo se přesně to, co jsem si před chvílí přála.

Po celou tu dobu jsem cítila strach, co bude potom, ale byla jsem neskutečně ráda, že mi to Embry umožnil prožít ještě jednou.

Bylo něco po jedenácté hodině večer, když jsem si všimla, jak už je pozdě. V tuhle dobu jsem plánovala být už za kanadskými hranicemi. Ale přesto mi bylo jasné, že pro tohle bych obětovala daleko víc. Seděla jsem na kraji své široké postele a pozorovala Embryho, jak spí vedle mě, a uvažovala, zda odejít hned, nebo počkat na ráno a rozloučit se, abych si pak nevyčítala, že jsem to neudělala.

Zvedla jsem se z postele co nejvíc potichoučku, abych Embryho neprobudila, a vyšla na předsíň. Sehnula jsem se a zvedla ručník, který jsme před pár hodinami ztratili, a donesla ho do koupelny. Pověsila jsem ho zpátky na háček vedle sprchy a sáhla do poličky pod oknem, ve které jsem mívala schované bavlněné šaty na spaní. Našla jsem je a natáhla si je na nahé tělo.

Přesně jak jsem doufala jsem v horní poličce našla papírky a tužku. Jeden jsem utrhla, napsala na něj vysvětlující vzkaz a přilepila ho na zrcadlo. Víc pro tebe teď udělat nemůžu, mami, pomyslela jsem si smutně.

Otočila jsem se od zrcadla pryč, i když jsem ještě stihla zahlédnout svůj bídný výraz. Vlasy už mi uschly a rozhodně jsem vypadala líp, než když jsem sem dorazila, ale přesto se na mě ze zrcadla dívala neuvěřitelně smutná a unavená dívka. Vzdala jsem snahu se analyzovat, zhasla za sebou a potichu doťapkala zpátky do postele. Lehla jsem si k Embrymu a zavřela oči.

Vzbudila jsem se o pár hodin déle. Okamžitě jsem si vzpomněla, co se stalo v noci, a zvedla jsem hlavu. Embry byl oproti mému očekávání stále vedle mě a rukou mě pevně objímal. Těsněji jsem se k němu přitulila a užívala si ten slastný okamžik štěstí. Hryzalo mě svědomí, že nemám absolutně žádnou vůli, když jsem se s ním rozešla, pak zase se k němu na chvíli vrátila, a teď zase chci odejít, ale namlouvala jsem si, že ten rozchod byl definitivní a tohle bylo jenom dodatečné rozloučení. Znělo to uboze, ale bylo to všechno, co jsem svému černému svědomí mohla nabídnout jako omluvu.

Znovu jsem se probudila ještě za tmy, přesně jak jsem si přála. Čas na to, abych v klidu uskutečnila svůj plán. Zvedla jsem hlavu a podívala se na svítící ručičky hodin na zdi. Půl páté, perfektní.

„Embry?“ zašeptala jsem naléhavě ve snaze ho probudit, přičemž jsem mu jemně zacloumala ramenem. Nebyla jsem schopná vstát, protože jeho ruce byly jako medvědí objetí. „Embry!“

Trhl sebou a zaostřil na mě pohled.

„Musím odejít,“ zašeptala jsem. „Musím jít hned, dokud je tma a dokud všichni spí.“

„Takže vážně odcházíš?“ zamumlal smutně a odvrátil hlavu.

„Víš stejně dobře jako já, že to musím udělat. A sama,“ dodala jsem pro jistotu. Drásalo mi to srdce, ale věděla jsem, že dělám správně. Díky té noci jsem si uvědomila, co musím udělat. Včerejší rozchod byl definitivní, tohle bylo opravdu jenom pozdní rozloučení.

V očích se mu zračila bolest, ale viděla jsem na něm, že konečně pochopil. Došlo mu, že nemůže opustit svou matku, svou smečku... věděl, že se otiskne a mně by tím pak ubližoval. Byla jsem si jistá, že mi to nechce ztěžovat.

Projevila jsem snahu si stoupnout a Embry mě pustil. Došla jsem ke skříni v koutě, kde jsem mívala oblečení, a sáhla do horní police, kde by měly být čisté kraťasy. Našla jsem jedny černé, což mi naprosto vyhovovalo. Pak jsem k nim vydolovala ještě tmavě zelené tričko. Stáhla jsem si šaty, co jsem měla na spaní, a navlékla jsem se do oblečení. Pak jsem zamířila ke dveřím, s rukou na klice jsem se ale zastavila.

„Půjdeš mě doprovodit?“ zeptala jsem se tiše, aniž bych se na něj podívala.

Neřekl nic, ale po chvilce jsem slyšela, jak vstává z postele. Pohyb za mnou byl tichý, ale jistý. Cítila jsem jeho pohlazení na svých ramenou a bezděčně se otočila.

Podíval se mi do očí s odevzdaným výrazem. Věděl, že tohle je opravdu naposled, co se na nějakou dobu vidíme. Pohladil mě po tváři a přejel až k boku. Pak se ke mně pomaličku nahnul a jemně přitiskl svoje rty na ty moje. Líbal mě jen chvilku, než se odtáhl a objal mě.

„Myslím, že líp jsme se rozloučit nemohli,“ zašeptala jsem mu do ramene. „Děkuju.“

„Buď šťastná, Leah. Nic víc nechci,“ zamumlal.

Pustil mě a beze slova vzal za kliku, která byla těsně za mnou, otevřel dveře a vyšel na chodbu. Šla jsem za ním po schodech dolů až k hlavním dveřím. V botníku jsem vyhrabala čisté boty a nazula si je.

Vyšli jsme ven do chladného nočního vzduchu. Byla ještě tma, ale na východě jsem viděla první záblesky nového rána. Embry mě vzal beze slova za ruku a pomalu jsme kráčeli mezi domy až k First Beach. Na chvíli jsme se tam zastavili, abych se naposled podívala na ta známá místa. Po pár minutách chtěl jít Embry dál, ale já jsem ho zastavila.

„Odtud už půjdu sama.“

Naproti svému špatnému pocitu jsem necítila zoufalství, jako ještě včera, ale spíš smutek, že ho opouštím. Nebyla v tom ale už ta nekončící nezvládnutelná bolest, kterou jsem trpěla, když mě opustil Sam. Tohle bylo únosné. Navíc jsem věděla, že odloučení tomu jen prospěje. Možná si Embry uvědomoval to samé a tak jen kývl hlavou.

„Sbohem, Leah. Miluju tě nejvíc ze všech lidí,“ řekl a přejel mi rukou po lícní kosti.

Jako by to dělali naschvál, jsem najednou uslyšela zpěv ptáků, kteří se po ránu začali hlásit k životu. Oslavovali nový den a užívali si život. Připadalo mi to jako ironie.

Naposled jsem se natáhla, abych mu vtiskla motýlí polibek, který jsem si chtěla uchovat v paměti jako památku. „Sbohem, Embry.“

Pustil mou ruku a díval se za mnou, když jsem se rozběhla a zmizela za úpatími nejbližších skal, které pláž na tomhle místě lemovaly. Na rohu jsem se ještě zastavila, abych se na něj naposled mohla podívat. Jeho postoj byl skleslý, ale už vyrovnaný. Věděl, že oba děláme dobře, že se nám oběma tím leccos ulehčí. A já tohle zvládnu. Jsem přece žena, a navíc vlkodlak, ne?

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 23. kapitola: