Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 21. kapitola

11.03.2010 (17:15) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1322×

Nenáviděla jsem naprosto všechno. V tu chvíli mi mozek prostě víc než nenávist nebral. Jediné, co se přes ten šílený pocit dostalo, byla trvalá a nezměnitelná láska k Embrymu, mezi kterou se mi míchaly vzpomínky na Jacoba a Setha.

Podívala jsem se na Embryho se zoufalým výrazem v mokrých očích.

„Já tohle nezvládnu,“ zašeptala jsem skoro nehlasně.

„Myslíš tohle konkrétně? Nebo celkově?“ zašeptal zpátky.

„Nevím, jestli je nejlepší nápad hlásit náš vztah tvojí mámě,“ objasnila jsem.

„Stejně se to dozví,“ namítl nejistě. Nechápal, co se se mnou najednou děje.

Ani já jsem nechápala důvod toho posunu, jen jsem věděla, že není dobré to takhle rozhlašovat. Prostě mi najednou v hlavě něco sepnulo a já jsem nechápala proč tak najednou a ani z jakého důvodu se to stalo.

Chvíli jsem přemýšlela a snažila si dát dohromady veškeré souvislosti. Pak mi to celé docvaklo. „Nechci, aby mě nenáviděla, až se rozejdeme. Trpěl bys tím víc než kdokoli jiný.“

Jeho nejistý pohled se ještě prohloubil. Pak jsem mu v očích rozpoznala strach.

„Leah, nedělej to.“

Tiše jsem sklopila hlavu. Bylo stále těžší dívat se mu zpříma do očí, než jsem to nakonec vzdala. Nešlo to. Nemohla jsem dokonce ani promluvit.

Embryho ruka mi přejela po paži až ke krku a odtamtud na tvář. Otočil mi hlavu k sobě a upřel na mě prosebný pohled. Věděl i bez dalších slov, co jsem měla na mysli.

„Ne, Leah. Nedělej mi to,“ zopakoval prosbu, ale formuloval ji trochu jinak. „Ještě to nemusíme dělat.“

„Já už další násilný rozchod neunesu,“ zašeptala jsem smutně. Těžce na mě ta pravda dolehla.

Ještě před pár hodinami jsem si byla jistá, že pokud by se Embry otiskl, byla bych naprosto schopná odejít. Tiše a bez scén, bez urážek, vzteku, bolesti či komplikací. Byla jsem si tím jistá. Odešla bych do zahraničí, aniž by se o mně pak už kdy doslechl.

Když jsem bývala se Samem, byla to úžasná část mého života. Několik nádherných let, které jsem prožila s vědomím, že to nikdy neskončí. Nemělo to končit. Mělo to být navždy. Nikdo mi tehdy neřekl o genu, který obrací životy lidí v kmeni naruby, ani že já budu první, která na to doplatí.

Samova proměna byla náročná, ale ačkoli jsem nevěděla, o co jde, dokázala jsem to snášet a zvládali jsme společný život docela dobře. Pak se to zhoršovalo a já se dozvěděla, o co jde. Proč tráví tolik nocí mimo domov, proč je pořád tak unavený, proč si pořád kupuje nové oblečení… Stal se vlkem. I s tím jsem se dokázala vyrovnat. Všechno jsem trpělivě snášela. Milovala jsem ho. Milovala jsem ho tak, že jsem se přenesla přes jakoukoli překážku, kterou nám vlkodlačí gen přichystal.

Jenže pak se Sam otiskl. Pohled na něj, jak se zbožně dívá na mou sestřenici skoro stejně jako se kdysi díval na mě, se mi hluboce vryl do paměti. Nechtěla jsem uvěřit, že je konec. Nechápala jsem to. Nechápala jsem, jak je možné, že mě opustil po tom, co jsme spolu vytrpěli. Po všech těch bezesných nocích, kdy jsem čekala, jestli se vrátí nebo ne, a později, jak jsem na něj čekala, abych se ujistila, že je v pořádku… chystala mu jídlo a nové oblečení v případech, že se neovládl na dost dlouho, než se proměnil... spávala vedle něj s vědomím, že už se nemusím probudit… Po tom všem mě dokázal opustit?

Nechápala jsem to. Nevěřila jsem tomu. Nenáviděla jsem ho za to, když jsem si plně uvědomila, co mi udělal. Nechápala jsem proces otisku. Až do doby, než jsem se přidala k jeho smečce a byla nucená s ním sdílet jedno vědomí, kdy jsem dokázala pochopit, proč mě musel opustit. V té chvíli se to zvrtlo a z mé nenávisti se stala zatrpklost, protože jsem věděla, že kdybych byla lepší, tak objektem jeho otisku bych byla já.

Teď jsem si znovu uvědomila, že já nejsem dost dobrá a že další podobnou zkušenost bych nemusela unést v plném duševním zdraví. A komplikovat Sethovi a Jakovi život ještě víc, by ode mě bylo vyloženě sobectví. Raději jsem si nepředstavovala život ve smečce s někým, kdo to nemá v hlavě v pořádku. A zabít někoho takového? Bolest, kterou by v duchu členové takové smečky cítili, by se téměř rovnala vlastní smrti. Proto něco takového nepřipadalo v úvahu.

Jediné možné řešení celé téhle bezvýchodné situace se zdálo být docela snadné.

„Musím odejít dřív, než mě opustíš ty,“ zašeptala jsem bolestně. Ještě nikdy mi neučinilo žádné z mých rozhodnutí větší bolest, než teď tohle.

Ublížit Embrymu, nebo ublížit své smečce?

Nedokázala jsem otočit hlavu pryč od něj, protože ji stále svíral ve svých rukou, ale nemohla jsem se na něj podívat. Proto jsem zavřela oči a doufala, že jsme spolu nebyli tak dlouho, aby si na mě udělal citovou fixaci, což u vlků bývalo zvykem – dobrým příkladem byli Seth s Jacobem. Nebyl potřeba otisk, abychom s někým dokázali být šťastní. Se svou bolestí jsem byla odhodlaná se vyrovnat. S touhle ano. Zlomilo by mi to srdce, ale nezbláznila bych se z toho. Mohla bych to vyčítat jen sama sobě.

Mlčky jsem čekala, až mi začaly zpod víček znovu téct slzy.

Po neuvěřitelně dlouhé době jsem konečně uslyšela Embryho reakci. Nebyla dlouhá, ale přesto se mi najednou dýchalo hůř. „Proč?“ zeptal se bez stopy emocí v hlase.

Možná to bude jednodušší, možná to ani se mnou nemyslel vážně. Jeho hlas je tak klidný...

Zvedla jsem svou ruku a položila ji přes tu jeho. Sundala jsem ji ze své tváře, a když jsem měla volnou hlavu, otočila jsem ji trochu stranou a otevřela oči. Zírala jsem na vzdálené stromy za jeho ramenem a přemýšlela, jak to vysvětlit, aniž bych mu ublížila.

Nešlo mi ani tak o mou vlastní bolest, ale spíš o to, jak by zapůsobila na ostatní členy mé smečky. Nechtěla jsem Embrymu ubližovat. Nenáviděla jsem to. Ale nedokázala jsem přijít na jiné řešení.

Smutně jsem obrátila oči na něj. Pohled, kterým mě propaloval, rozhodně neseděl k jeho hlasu. Nebyl lhostejný, ale naopak plál. Moje odhodlání rozejít se s ním hned teď a tady, než se do toho oba ještě víc ponoříme, dost zakolísalo. Bude to mnohem těžší, uvědomila jsem si.

Nejistě jsem pohnula rty, snažíc se vydat ze sebe nějaké vysvětlení. Nedokázala jsem v sobě formulovat věty. Na to jsem byla moc zmatená a omráčená jeho naléhavým pohledem. Než jsem se stihla sebrat natolik, abych něco řekla, Embry nezaváhal, vjel mi rukou do vlasů a políbil mě.

Snažila jsem se nemyslet na tenhle polibek jako na ten poslední, ale přesto si ho užít víc, než kterýkoli jiný. Líbala jsem ho a pevně ho objímala kolem krku, protože jsem nevěděla, jak dlouho s ním ještě budu. Věděla jsem, že bych to měla stopnout, ale bylo to nemožné.

Byl to nejdelší polibek, který jsme si kdy dali, protože jsme ho oba odmítali ukončit.

Embry věděl, že jsem tvrdohlavá, a že pokud mám v záloze rozumné vysvětlení, nedokáže mě pak už zastavit. Já jsem zase věděla, že pokud budu odhodlaná odejít někam daleko, je tohle poslední šance mít Embryho u sebe. Ani jeden jsme se téhle šance nechtěli vzdát tak rychle, a proto trval polibek déle než všechny ostatní.

Po nekonečně dlouhé době jsem popadla jeho ramena a odtáhla se od něj víc než metr. Tak daleko, aby neměl šanci mě už takhle překvapit.

„Leah, nedělej to,“ zaprosil znovu. „Mohli bychom třeba jít někam do divočiny. Někam, kde nebudu mít šanci se otisknout. Sami dva v přírodě… to jsi přece taky chtěla, nemám pravdu?“ přemlouval mě.

Pravdu měl, to ano. Ale předem jsem tuhle možnost vyloučila. Odtrhnout ho nadobro od dalších členů smečky? Od jeho rodiny? Od La Push? To přece nebylo v mé moci. Nechtěla jsem to udělat. Sama jsem chtěla do nějaké té divočiny odběhnout. Odejít tam, kde se dny mění nezaznamenatelně v týdny, týdny v měsíce a měsíce v roky. Tam, kde nikoho nepotkám a kde nikomu nebude divný velký osamocený vlk, a zůstat tam do konce svého předlouhého života.

„Tohle nejde, Embry. Nemůžeš jen tak odejít kvůli mně,“ namítla jsem chabě.

Moje odhodlání stále kolísalo, protože tahle možnost by pro mě byla samozřejmě nejlepší. Pro mě, ne pro něj. A nechat ho, aby tohle všechno kvůli mně obětoval, by pro mě bylo největší sobectví v celém mém dosavadním životě.

„Nemyslíš, že mám právo rozhodnout o svém životě sám? A ne ho pořád podřizovat tomu, co se kolem děje?“ řekl odhodlaně. „Sam mě tady násilím držet nebude. Teď už ne. Moje máma se s tím vyrovná, vysvětlím jí to. A nic jiného mě tady nedrží. Miluju tě. A chci s tebou být!“

Otočila jsem se k němu zády, protože jeho nabídka byla něco, v co jsem nedoufala ani v nejbujnějších snech. Chtěla jsem to, samozřejmě. Ale nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo vyjít. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně vzdal své rodiny a přátel, ale jestli by to udělal rád…

„Myslíš to vážně?“ zeptala jsem se nejistě, aniž bych se na něj otočila. „Nechat tady všechno… Není to příliš vysoká cena?“

„Není žádná cena, kterou bych nezaplatil, abych s tebou mohl být, když jsem tě teď našel v sobě, Leah. Jen budu potřebovat pár dní na vyřízení všeho. A taky bych rád, abys se mnou zašla za tou mámou… říct jí, že odcházíme,“ požádal.

Co bych mu teď odmítla? Teď, když se z rozchodu stal splněný sen? Přesto ve mně pořád něco hlodalo. Své svědomí jsem umlčet nedokázala.

„Já nemůžu,“ vydechla jsem namáhavě, načež jsem sesula na zem. Myslela jsem, že omdlévám, ale bohužel se to nestalo. Zůstala jsem při bolestném vědomí s nekonečně bolestnou touhou, zmítající se mezi vidinou šťastného života a správného rozhodnutí.

Embry mi zvedl hlavu ze země dřív, než jsem pokládala za možné – spadla jsem do mechu, tvář se mi sotva dotkla jeho jemné textury, a Embry už mě držel v náruči s planoucím pohledem v očích.

„Stejně jako já ublížím tobě, když oba zůstaneme tady,“ začal rychle vysvětlovat a hrnul na mě argumenty, abych neměla šanci protestovat, „tak stejně ty ublížíš mě, pokud odejdeš sama. Jediná možnost, jak můžeme být oba šťastní, je odejít spolu. Leah, věř mi a nech mě, ať s tebou odejdu. Spolu to dokážeme.“

Jeho slova byla přesvědčivá. Logická. Nepopiratelná.

Zavřela jsem oči a promítla si v hlavě, co ztratím, pokud ho teď odmítnu. Bylo toho moc.

Ale bylo toho víc, než bych mohla ztratit v případě, že s ním zůstanu, a on se znova otiskne?

Můžu zradit své přesvědčení a odloučit ho od jeho bratrů, rodiny a domova?

Mám na to vůbec právo? Můžu to udělat?

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 21. kapitola: