Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 20. kapitola

26.02.2010 (14:15) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1375×

Stála jsem na místě pod neustávajícím deštěm před naším domem a zírala mezi stromy, kde se mi ztratil Seth. Doufala jsem, že Moise to nevzdala a podle slibu stále čeká na First Beach, než dorazí Seth, což by mělo být asi za minutu, podle mého odhadu. Když měl něco zamanuto, dokázal být opravdu rychlý. Nepřítomně jsem si zula boty a hodila je za sebe, někam směrem k domu. Doufala jsem, že je máma najde a sebere. Teď jsem o ně nestála, akorát by se mi zašpinily, a já jsem je stejně nepotřebovala.

Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem potlačit narůstající zvědavost a starost, která mě sžírala. Zadívala jsem se na nejbližší strom a přemýšlela.

Déšť už nebyl sám, přidala se k němu i bouřka, která nabývala na síle. Hromy burácely přímo nad mou hlavou a blesky se míhaly tak rychle, že jsem je nestihla počítat. Tričko a krátké kraťasy se mi lepily na tělo a vlasy už jsem nepotřebovala odhrnovat z očí, držely mi samy v požadovaném tvaru vzadu na hlavě.

Patnáct minut jsem stála na trávě a uvažovala, jestli bude Embry čekat v lese, nebo zůstal doma. Déšť mě uklidňoval a předpokládala jsem, že u něj to bude stejné. Bylo to tak u všech vlků, byla to naše přirozenost. Právě z tohohle důvodu jsem se rozhodla nejdřív podívat do lesa.

Bezděčně jsem se rozběhla směrem k First Beach, která nebyla úplně po cestě. Nedávalo mi to smysl, jenom jsem se nechala vést instinktem. Po pár stech metrech jsem si začínala uvědomovat, proč to dělám. Úplně mi to došlo až v okamžiku, kdy jsem v dálce zase spatřila Setha s Moise. Asi jsem se opravdu chtěla ujistit, nejen že jsou spolu, ale že spolu taky komunikují.

Už před nějakou dobou mi přestalo vadit, že jsem se stala vlčicí, ale teď jsem znovu byla vděčná svým vlčím smyslům. Tiše jsem se zastavila a dívala se na dvě postavičky, které každých pár vteřin osvítil blesk. Nechtěla jsem je špehovat, jen se ujistit pro svůj klid. Kdyby to už zdálky vypadalo na něco, co není určené mým očím, hned bych odešla. Stejně bych to potom viděla v Sethově hlavě, když na to přijde.

Přesto jsem děkovala šťastným bleskům nad hlavou, že to tak nebylo. Musela jsem se pochválit, že se Moise v mojí přítomnosti tak rozpovídala. Bylo od ní hezké, že svůj šok zvládla tak rychle, už kvůli Sethovi. Její okolkování by mu jenom ubližovalo.

Seth seděl na kamenech v tureckém sedu a Moise seděla těsně před ním s nohama kolem jeho pasu. I na tu dálku jsem dobře viděla, že se jim rychle míhají pusy, jak živě diskutovali. Oběma bylo naprosto ukradené dění kolem. Nezajímaly je hromy, blesky ani liják, který nabíral na intenzitě, ačkoli se to zdálo nemožné. Seth čas od času zvedl ruku a pohladil ji po vlasech nebo po tváři a ona se dotýkala jeho rukou a hrudi, jak o něčem rozmlouvali.

Zvedla jsem nohu ze země s úmyslem odejít. V tom okamžiku Seth Moise popadl za vlasy a ona jeho za krk a políbili se tak zuřivě, až mi vytryskly slzy radosti, že spolu zůstanou i přes Sethovu vlčí podstatu. Zároveň se mi ale neuvěřitelně zastesklo po Embrym, a tak jsem víc neváhala a rozběhla se na naše lesní místo.

Pádila jsem, jak nejrychleji jsem dokázala, a za chvíli jsem vběhla na mýtinu, která byla jen kousíček od našeho místa. Zastavila jsem se a naslouchala. Nic jsem neslyšela, což ale vůbec nic neznamenalo, protože Embry neměl důvod dělat hluk. Dokázali jsme všichni dokonale slyšet, ale taky být dokonale potichu.

Jako myška jsem došla až k našemu stromu. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nikdo tam nebyl. Nikoho jsem kolem necítila. Sklesle jsem se svezla na zem, přímo do nějakého nacucaného mechu. Víc mokrá už jsem ale být nemohla, takže mi to bylo dost jedno.

Prohrábla jsem si mokré vlasy a přemýšlela, jestli jít za Embrym nebo ne. Možná potřebuje být sám a nechce mě vidět. Měla bych mu dát prostor, nebudu ho otravovat v jednom kuse. Až bude chtít, přijde. Buď tak, nebo...

Nezůstala jsem sedět nepohodlně opřená o strom, ale posunula jsem se blíž k zemi a lehla si na záda. Přímo nade mnou bylo mezi stromy vidět na oblohu, takže mi kapky přistávaly na obličeji a míchaly se se slzami, které mi tekly ze zavřených očí.

Nevím jak, ale najednou jsem cítila, jak mi vědomí odchází a nastupují sny. Nedostavily se normální dějové sny, ale byla to koláž obličejů, které mi říkaly jednu větu po druhé. Kombinace Embryho, Setha, Moise, Jaka, mámy, Charlieho, Belly, Edwarda, Nessie, Sama...

Když můj sen dospěl do fáze, kdy mi Sam znovu říkal sbohem při našem rozchodu, s hrůzou jsem procitla.

„Promiň, vzbudil jsem tě?“ zašeptal tichý hlas vedle mě.

Projel mnou úlek, ale vzápětí ho nahradila úleva. „Jsem za to ráda,“ ujistila jsem ho zadýchaně.

Snažila jsem se rychle vzpamatovat, ale zabralo mi několik vteřin, než jsem byla schopná inteligentní konverzace.

„Už je ti líp?“ otočila jsem se pak na Embryho.

„O něco,“ připustil. „Proč tady spíš v dešti?“

„Je tu úžasnej klid,“ vysvětlila jsem tiše a pokoušela se v jeho očích najít stopy předchozích problémů.

„Promiň, že jsem se zdržel,“ omlouval se a cuchal mi při tom vlasy. Šlo to dobře, protože liják pořád pokračoval.

„Neomlouvej se, aspoň jsem se trochu vyspala.“

„To je dobře,“ usmál se. „Potřebuješ to. Poslední dobou spíš v nezdravých intervalech.“

„Stačí mi pár hodin,“ zasmála jsem se taky. „Potkala jsem Quila,“ vzpomněla jsem si po chvíli.

„Vážně? Zrovna dneska za mnou přišel,“ zamyslel se. Nepřítomně mi hladil ruku a díval se do dálky. „Mluvil jsem s ním, dost mi to pomohlo. Ujasnil jsem si priority. Řekl jsem mu všechno, myslíš, že to bude Jakovi vadit?“

„Určitě ne, stejně jste se domlouvali, že to řeknete všem, ne? A s mámou jsi mluvil?“

Trochu mu klesla ramena, když odpovídal. „Ne, ona... nebyla dneska přátelsky naladěná. Asi jsem jí měl dát předem vědět, že budu několik nocí pryč. Už by měla bejt zvyklá a stejně je to pořád horší a horší...“

„Řekni jí to co nejdřív,“ poradila jsem mu tiše. Položila jsem mu ruku na krk v uklidňujícím gestu. „Nedovedu si představit, že by to moje máma nevěděla. Bylo by to horší, než to je, jestli je to vůbec možný.“

„No, Leah, myslím, že tenhle týden se k tomu konečně dostanu, už je to neúnosný,“ zamumlal a přeskočil očima z jakéhosi bodu v dálce do mých očí. „Jenom nevím, jestli jí říct dřív, že jsem vlkodlak, nebo že znám svého otce.“

Dělala jsem, že neslyším sarkasmus, kterým byla věta protkaná. „Být na tvém místě, začala bych tím prvním. Z toho se odvine to druhé,“ usoudila jsem.

„Nejspíš máš pravdu,“ řekl smutně. „Půjdeš za ní se mnou?“

Vyděšeně jsem uhnula očima. „Chceš na ní vybalit ještě třetí jobovku?“

„Nejlepší to bude všechno najednou.“

Nevzala jsem si ani vteřinu navíc na rozmyšlenou. „Půjdu.“

„Děkuju. Když tam bude někdo další, kdo by podal situaci z jinýho úhlu, mohla by to vzít líp.“

„No jasně, vždyť na to já jsem machr,“ řekla jsem sarkasticky.

„Cože?“

Znovu jsem se mu zadívala do očí a zauvažovala, co mu můžu říct. Nechtěli to ale Seth s Moise vyhlásit veřejně, když po mně Seth chtěl, abych mu u Jaka získala povolení?

„Jde o Setha,“ začala jsem zlehka.

„O Setha tu jde už dost dlouho, podle toho, co říkal Collin.“

Teď jsem pro změnu absolutně netušila já, o čem mluví. „Co ten s tím má společnýho?“

„Viděl před pár měsíci na pláži Setha s Kiminou kamarádkou, ale Sam usoudil, že Jake o tom určitě ví a zpacifikuje si ho, takže to neřešil. Nevěřil, že by to Seth prozradil bez povolení. Měl pravdu?“

Zírala jsem na něj v tichém šoku. Celá Samova smečka tohle ví a před námi, kteří s ním sdílíme vědomí, to Seth tají takovou dobu. Oni to sice ví neúmyslně, ale přesto. To je naprosto neuvěřitelná situace. Budu to pak muset se Sethem a Jacobem probrat.

„Rozhodně by bez povolení nic neřekl,“ přisvědčila jsem po chvíli opatrně.

Embry dlouho zkoumal můj výraz. Z jeho tváře se nedalo nic vyčíst, než se po pár minutách začala rozjasňovat. „Wow.“

„Není to tak –“ začala jsem.

„Leah!“

„Rozhodně nebyl první...“

„To nebyl, ale stejně. Jak dlouho ji zná?“

„Podle Collina nejspíš dost dlouho.“

„Jen pár měsíců. Kvůli momentálnímu pobláznění mu to Jake –“

„Dovolil mu to, protože pro Setha je Moise důležitá,“ přerušila jsem ho. „A podle toho, jak se k němu chovala potom,“ zdůraznila jsem, „Setha miluje. I přesto, že je vlk. Ona to neprozradí za žádnou cenu. Všechno, co ví Seth, ví i ona. O nás, o vás. Vyřiď Samovi, že by se s tím měl radši smířit.“

Embry se mi díval do očí a rychle uvažoval nad mou reakcí. Už jsme se nedotýkali, během předchozí rozmluvy jsem gestikulovala rukama a on mě pustil. Teď mi ruku znovu položil na rameno.

„Leah, tohle není o nás. Tohle je o Sethovi a už je zbytečný to řešit, protože ona už to ví. Jenom mě to překvapilo, to je celý,“ řekl uklidňujícím tónem.

Zamrkala jsem, protože mi do očí nateklo moc velké množství vody. Asi to mělo co dělat s tím, že kromě deště se do toho přimotaly i slzy. Nevím proč, ale prostě mi vyhrkly a já jsem s tím nemohla vůbec nic dělat. Měla jsem mimořádné štěstí, že déšť pořád trval a slzy se v něm naprosto ztratily.

„Seth je součástí mě,“ zašeptala jsem po chvíli.

Zatvářil se bolestně a potom se ke mně naklonil a krátce mě políbil. Pak mi rukama otřel mokré oči.

„Neopomíjej to,“ hlesla jsem, když jsem nabrala dech.

Pak jsem ztratila veškerou sebekontrolu, co jsem měla, a znovu jsem se k němu přitiskla. Neváhal ani chvíli, objal mě a líbali jsme se, dá se říct, přes vodní stěnu, která pršela z nebe. Užívala jsem si ten okamžik tam v lese, pod clonou ledového deště, s Embrym tak blízko... potřebovala jsem ho mít u sebe tak blízko, jak to jen šlo. A Embry mi v tom ochotně vyhověl.

Byli jsme vzhůru celou noc, ale nepromluvili jsme ani jedinkrát. Slov nebylo třeba. Řekli jsme si to i tak všechno dost jasně.

Liják trval po zbytek noci, teprve k ránu se začalo vyjasňovat a déšť začal ustávat. Když vyšlo slunce, už jen drobně mžilo.

Byla jsem docela unavená, ale už jsem zažila horší vyčerpání. Ležela jsem Embrymu v náručí a dívala se nad sebe, na stále světlejší oblohu.

„Jak se cítíš?“ promluvil Embry.

„Trochu zmateně, abych řekla pravdu. Hlavní, co cítím, je asi strach, vděčnost a láska,“ odpověděla jsem po pár minutách šeptem. Nechtěla jsem rušit ranní atmosféru hlasitým mluvením.

„Tvůj důvod ke strachu znám, chápu i lásku, ale za co přesně jsi vděčná?“ sondoval.

„Ještě včera by vděčnost rozhodně nebyla na programu,“ přiznala jsem. „Ale večer se to opravdu povedlo, jsem šťastná, jak se to vyřešilo se Sethem, víš. Taky jsem vděčná za tebe. A za déšť.“

Měla jsem to ráno opravdu dobrou náladu, především díky včerejším událostem a taky tomu dešti, což by u normálního člověka vyvolalo spíš depresi. Jenže já byla moc ráda, že pršelo.

„Zajímavý priority. Zdají se nepochopitelný, ale já tě znám, takže ti rozumím. Taky jsem dneska vděčnej, i když hlavní důvod je Jacob. Jsem strašně rád, že konečně znám svýho otce, i když teď to bude těžký.“

„Teď možná jo, ale potom to budeš mít o dost jednodušší,“ klidnila jsem ho a povzbudivě mu stiskla prsty ruky, na které jsem měla položenou hlavu.

Oplatil mi stisk a přitáhl si mě blíž, takže jsem teď měla hlavu položenou na jeho hrudi. Pevně jsem se k němu přimkla a užívala si tu chvíli.

„Chceš jít za mámou hned ráno?“ napadlo mě.

„Co nejdřív,“ přisvědčil.

„No v tom případě bych nejdřív zašla k nám domů.“

„Proč?“

„Všiml sis vůbec, jak vypadám?“ zeptala jsem se sarkasticky a zvedla hlavu, abych mu viděla do očí.

Blýsklo mu v nich. „Všiml.“

Ignorovala jsem vedlejší smysl jeho odpovědi. „Takže vidíš, že to rozhodně není reprezentativní vzhled. Když jsme v lesích, je mi to jedno, ale v La Push bych měla vypadat normálně. Co si pak budou všichni myslet... kromě toho jsi jí chtěl sdělit najednou všechny novinky a jestli mě má přijmout jako tvou přítelkyni, možná by nebylo špatný, kdybych si vzala čistý oblečení a učesala se. A boty by taky neškodily,“ vzpomněla jsem si.

„Ty nemáš boty?“ zasmál se lehce. „To nevadí, máma zareaguje, jak bude chtít, její názor neovlivní tvůj vzhled. Stejně bude asi spíš řešit ten zbytek, kterej se jí chystáme povědět. Tohle bude jenom kapka v moři.“

„Stejně bych pro svůj klid raději nejdřív zašla domů. Zabere mi to patnáct minut, víc ne. A jestli pospícháš, tak bych asi vyrazila hned,“ začala jsem se zvedat, ale on mě přitáhl zpátky k sobě.

„Nepospíchej, máme čas. O půl hodiny už se to nezblázní.“

„Ne, chci, aby se to vyřešilo. Trápí tě to a čím dřív to budeme mít za sebou, tím líp,“ protestovala jsem. „A chceš jít dneska taky za –“

„Za Billym?“ dokončil za mě otázku. „Ne. Chtěl bych, aby u toho byl i Jacob. S Billym to bude složitější než s mou matkou.“

„Takže dneska je na programu jen tvoje máma?“

„U mě jo. Co u tebe?“

Dneska nejspíš nemusím dělat nic. Seth a Moise si vystačí sami a Jake je teď někde uprostřed lesů, takže netuším, co budu dělat. Mohla bych zase jednou zajít za mámou... „Možná do denního rozvrhu přidáme i mou matku.“

„Co tím myslíš?“

„Jestli nejsi proti, tak bysme mohli zajít k Charliemu. Tam určitě bude... Ale předtím ještě potřebuju mluvit se Sethem,“ napadlo mě dodatečně. Kdyby s námi šli i Moise a Seth, vzali bychom to představování při jednom. Když už teď celý kmen bude vědět, že tihle dva jsou spolu a ona všechno ví, donese se to i k naší matce a myslím, že by byla zklamaná, kdyby jí Seth takovouhle zprávu nesdělil osoboně.

„Pokud se nám ho podaří najít,“ pokrčil rameny Embry.

„Zkusíme to,“ řekla jsem s nadějí v hlase. Všechno by se tím ulehčilo.

„Dobře,“ kývl pomalu.

Zamyslela jsem se nad celou touhle věcí. Před dvěma týdny jsem neměla ani tušení o Embryho pocitech a byla jsem zahořklá, naštvaná a neuvěřitelně smutná. Dneska ví o našem vztahu celý kmen, se Samem je všechno vyřešené, Seth má svou lásku, Jacob bratra a celkově se změnilo, co mohlo.

„Co se děje?“ zašeptal nejistě Embry, když jsem dlouho mlčela.

„Jenom uvažuju o tý rychlosti,“ zahuhlala jsem a sedla si.

„Rychlosti?“ nechápal. Taky se posadil a položil mi ruku kolem ramen.

„Vem si, jak dlouho jsme spolu, a už to ví úplně všichni,“ vzdychla jsem.

„Víš, že u nás to je jiné, než u lidí,“ zašeptal tiše. „Musíme si užívat přítomnosti. Momentálního okamžiku. Jestli je to na tebe moc rychlý, tak zajdu za mámou sám a za Charliem taky nemusíme... a můžu poprosit Sama, aby klukům přikázal, aby o tomhle nikde nemluvili...“

Jeho hlas se ztrácel, ale já bych ho zastavila, i kdyby to tak nebylo. „O to mi nejde, moc dobře vím, že musíme využívat přítomnost a nevadí mi, že o tom všichni ví, jenom jsem si doteď neuvědomila, jak rychle to všechno utíká, i když žijeme dlouho.“

Zmlkla jsem a došlo mi, že je to naprostá pravda. Bylo to asi jen překvapením. „Dlouho,“ opakovala jsem. „Budeme žít dlouho.“

To slovo jsem nenáviděla, a přesto ho pořád omílala dokola. Pak mi vytryskly slzy. Nechtěla jsem žít tak moc dlouho. Věděla jsem moc dobře, že s Embrym budu maximálně několik let, spíš měsíců, týdnů... Jenom do doby, než se taky otiskne. A já, já budu zase sama. V hloubi duše jsem s tím počítala a už jsem přemýšlela nad místem, kde potom budu žít. Napadlo mě Norsko nebo Nový Zéland. Znala jsem toho ze zeměpisu dost na to, abych si dovedla představit tamější nádhernou přírodu, kterou jsem tak milovala. Na těchto místech by mi bylo mimořádně dobře a možná bych byla i dost daleko, abych neslyšela Jacobovy a Sethovy myšlenky a nemohla jim ubližovat těmi svými.

Embrymu došlo, proč brečím, a tak se nesnažil mě uklidnit slovy; věděl, že by to nepomohlo, akorát by mě to víc rozlítostnilo. Jenom mě k sobě přivinul a nechal mě vzlykat v jeho náruči. Nepřestávalo to a já jsem hysterčila čím dál víc, což mě vyděsilo, protože jsem si řekla, že další podobný záchvat už znova neprodělám. Přesto se dostavil a já jsem v tu chvíli nenáviděla téměř všechno. Stále jsem cítila vděčnost, lásku a strach, ale taky nenávist, která v tom okamžiku skoro všechno přehlušila.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 20. kapitola: