Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of The Roses - Epizoda jedna - Skrytá hrozba

20.01.2010 (08:15) • AliceBrandon • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6609×

Epizoda jedna - Skrytá hrozba

„Rosalie, tohle přece nemůžeš myslet vážně...“ Emmett nevěřícně sledoval svou drahou polovičku, jak s jazykem povystrčeným z koutku úst utahuje poslední šroubek na zcela zbrusu novém zámku od dveří jejich pokoje. Tedy teď už pouze jejího. „Vždyť je to i můj pokoj,“ zabrblal Emmett nešťastně.

Odpovědí mu byly jen dva kufry položené beze slova vedle prahu.

„Ale lásko, to s tou Jessicou bylo jen strašné nedorozumění. Já jsem přece vůbec nechtěl, aby se na mě tiskla tím svým tělíčkem nahým jako prst...“

Emmettovi zalehly uši od hlasitého prásknutí dveří. Tiché cvaknutí nového zámku zaznělo jako posměšné uchechtnutí a ukončilo několikahodinový vysokofrekvenční křik, při němž popraskaly tři tabulky v oknech, výhružky a sliby zahrnující rozdrcení jisté části těla palicí na zatloukání stanových kůlů, a házení a metání vysoce nebezpečnými předměty včetně Carlislovy bojové sekery z jedenáctého století a Esminy vázy z dynastie Chan.

V tom posledním případě nebyla ani tak nebezpečná ta váza, jakož velice rozzlobená Esme, která přilítla hned po váze a těsně před několika důraznými políčky, při nich Emmett nevěděl, kde mu hlava stojí. Nakonec ji našel, jak s nepřítomným pohledem a ztuhlým úsměvem sleduje levou zadní nohu od křesla, pod které se s poslední Esminou ráznou ťafkou znásobenou ocelovým boxerem zbaběle zakutálela.

Emmett zůstal zaraženě koukat na zamčené dveře. Pak svůj pohled přesunul ke sbaleným kufrům. Opuštěně na něj koukaly, z jednoho špatně dovřeného vyčuhoval kus jeho trenek se srdíčky. Byl to dárek od Rose k jejich desátému výročí. Sklesle se chopil kufrů a vykročil chodbou.

Když rozrazil dveře Edwardova pokoje uslyšel tiché nadávky a šustění časopisu, který byl právě násilím rván do mezery mezi sedákem a opěradlem Edova křesla.

„Neumíš klepat?“ řekl Edward mírně roztrpčeným tónem.

Emmett tázavě nadzvedl obočí a oči mu sklouzly na Edovy nedopnuté kalhoty. Obočí popojelo ještě o dva centimetry výš. Edward sebou trhnul a překotně se snažil napravit škody. Emmett se ušklíbl, otočil a dvakrát rázně ťuknul na otevřené dveře.

„Lepší?“ Koutek úst mu škubal.

Edward si jen hlasitě odfrknul a protočil oči. Znovu se zabořil do křesla a hodil si nohu přes nohu. „Můžu ti s něčím pomoci?“ Zeptal se mile, ale jeho tón naznačoval ´vypadni!´. Rukou šátral za sebou a snažil se již dříve zmíněný časopis zastrčit ještě hlouběji.

„Rozhodl jsem se, že tě obšťastním svou přítomností,“ řekl Emmett vesele a položil na zem své kufry.

Nastalo zhrozené ticho.

Edwardův pohled těkal mezi Emmettem, kouskem trenek vykukujících z kufru, otevřenými dveřmi a zavřeným oknem. Pak se nuceně zasmál.

„Jako vtip dobrý, Emmette...“ Smích ustal, když k němu dorazily Emmettovy myšlenky. Vypoulil oči. „To nemůžeš myslet vážně!“

Emmett pokrčil rameny. Pak se zamračil a rty mu ztvrdly. ´Můžeš si za to sám,´ poslal Edovi myšlenku silnější než kopanec do slabin. Ten se zatvářil provinile a mírně se v křesle schoulil.

„Tak tu tedy...,“ tahle slova bylo to nejtěžší, co musel v životě vyslovit, „...zůstaň.“

Emmett s pohvizdováním zdvihnul své kufry, otevřel Edwardovu skříň a začal si do ní rovnat své věci. Po chvíli pohvizdování ustalo a ze skříně se vynořila ruka svírající džínovou minisukni a blankytně modré tílko.

„Tohle je tvoje?“ Ozvalo se opatrně.

Věci z Emmettovy ruky zmizely rychlostí blesku.

„Ehm, to si tady jednou zapomněla Bella,“ zněla rozpačitá a značně nepravděpodobná odpověď.

„A v čem teda odešla...?“ zeptal se Emmett pochybovačně.

„E-eh, ona měla ještě jednu,“ Edward se do toho začínal zaplétat.

„Ona měla na sobě původně dvě sukně?“ To už zněl Emmett opravdu ohromeně.

„Jo, teda vlastně ne... Prosím tě, mohl bys to přestat řešit? Já se tě taky neptám na ty srdíčkový trenyrky...“

Emmett ještě věnoval Edwardovi poslední přemýšlivý pohled a pak pokračoval v rovnání svých věcí do poliček.

Po chvilce váhání se rozhodl prolomit dusnou atmosféru. „Víš, nemusíš se za nic stydět. Já si taky jednou vyzkoušel Rosiiny tanga-.“

Jeho řeč byla přerušena Rosaliiným zavřeštěním - „Ty prasáku jeden!“ – a podivným prásknutím.

„Edwarde?“ Emmett se vyklonil ze skříně a udiveně se rozhlížel po prázdném pokoji. Odpovědí mu byl jen poryv větru od otevřeného okna.

Ještě jednou se obezřetně rozhlédl a zamířil ke křeslu.

Po chvíli šátrání, šťourání a hekání třímal v ruce tajemný časopis a jeho čelist byla neodvratitelně přitažena zemskou tíhou. Okamžik nevěřícně mrkal a poulil oči. V ruce totiž třímal časopis nejen pro kutily s všeříkajícím názvem Udělej se sám.

Naposledy mrknul k oknu a pohodlně se rozvalil v křesle.

Ale sotva se toho stačil chopit, časopis mu zmizel před očima. S obavou zvedl oči. Stál před ním Edward, jeho vlasy byly vyvinutou rychlostí značně rozcuchané a oči sršely blesky.

„Sežeň si svůj,“ utrhl se na něj, „akorát bys mi ho zapatlal. A tu knížku o užovkách jsi mi taky ještě nevrátil, Carlisle už se po ní ptal.“

„Užovkách?“ zeptal se Emmett nechápavě.

Edward se na něj významně zahleděl.

Emmettovi se rozjasnily oči. „Jo o těchhle užovkách. Vidíš, málem bych na ní zapomněl. Ještě se bude hodit.“ Emmettovy oči znovu pohasly, protože si uvědomil, kde se ona tolik hodící se kniha právě nachází. Smutně pohlédl směrem k zamčeným a velmi nepřátelsky se tvářícím dveřím. Pak kývnul směrem k Edwardovým rukám, kterými za zády svíral časopis.

„A kdes ho sehnal?“

Edward trhl rameny. „No, kde asi... V trafice.“ Uhnul pohledem před Emmettovýma vypleštěnýma očima.

„Tys ho koupil v trafice?“ Emmett nemohl vypadat ohromeněji.

„Žiš, je mi sto devět, přece se nebudu stydět koupit si časopis...“ Edward prozkoumal už každé vlákno svého koberce a přesunul pohled na stěnu. Támhleta pavučina by potřebovala vysmýčit.

Emmettovi zůstala mezi rty značná mezera. „Ty sis koupil v trafice časopis nazvaný Udělej se sám?“

A ejhle, támhle je další. Edward se podivil, že si nikdy nevšiml, že má v pokoji pavučiny. Asi si dojde dolů pro prachovku.

„A oni ti ho prodali? Kam jdeš? Takhle mě tu přece nemůžeš nechat!“ křičel za ním rozrušený Emmett.

„Snad to zvládneš i bez časopisu, ne?“ utrousil Edward a zmizel na schodech.

Za chvíli se k Emmettovi donesly ze zdola první tóny Bláznovy ukolébavky. Tak tohle vážně pomůže. Najednou blikl Emmettovi hlavou nápad. Rty se mu roztáhly v úsměvu a radostně zavýskl. Během vteřiny už ťukal na Edwardovo rameno.

„To, že bydlíš u mě v pokoji, neznamená, že tě budu mít pořád za pr-,“ Edward se po Esminém zasyčení ovládl, „-osím tě, co zase chceš?“

Emmett se zatvářil trochu rozpačitě a naklonil se k Edwardovu uchu. „Víš, napadlo mě, nemohl bys mi pomoct...“

Edward naslouchal a v koutku úst mu poškubával úsměv. Když Emmett skončil se svojí prosbou ani ho nenapadlo odmítnout. „Proč ne?“ Tenhle den nakonec nebude až takový horor, nakonec se to možná změní v komedii.

„Díky brácho.“ Emmetttovi se vděčností zamlžil zrak. „Budeš to mít u mě.“

„Stačí, když pak vypadneš z mého pokoje,“ ucedil Edward, ale Emmett už byl duchem nepřítomný.

„Dáme se do toho?“ zeptal se natěšeně.

Edward jen kývnul hlavou a položil ruce na klávesy.

Po několikahodinovém nacvičování, svolal Emmett všechny do obývacího pokoje. Pro Rose musela dojít Esme, protože se nechala slyšet, že s takovým všivým prasetem nebude v jedné místnosti.

Všichni se usadili na pohovce a s očekáváním hleděli na Emmetta, který postával u klavíru. Jen Rose zatvrzele zírala z okna a mumlala si cosi a dobytku a spodním prádle.

Edward hrábl do kláves a Emmett začal zpívat velmi neumělým hlasem.

„Tuhle písničku, chtěl bych ti lásko dát...“

Všichni oněměli. Včetně Rose, která konečně odtrhla pohled od okna. Emmett se jí ponořil hluboko do očí a mečivým hlasem vyzpívával svou lásku.

U věty kluka jako ty se Emmett trochu zadrhl, ale rychle se opravil: „Kluka jako já, hledáš už spoustu let...“

Rose se začaly do očí vkrádat slzy, dokonce jí ani nerozhodila věta: Vůbec mi nevadí, že nos jak bambulku máš... Nakonec dočista vyměkla a dojatě se na něj usmála.

Najednou Alice ztuhla a sklopila hlavu. Edward zahrál falešný tón, ale ihned se zase vrátil do rytmu. Jasper se tázavě podíval na Alici a ta jen němě vyslovila: Je to vůl. Emmett si ničeho nevšiml, měl oči jen pro Rose.

Když skončil, rozlehl se hlasitý potlesk. Emmett se potěšeně usmíval a vyčkávavě se díval na Rosalii. Ta neměla slov a snažila se ovládnout dojetí.

„Lásko, přísahám, že je to naposled, cos mě nachytala s nahou holkou v náručí,“ prohlásil svatosvatě.

Rosin dojatý výraz ztuhl do kamenné masky. „Takže přístě,“ tohle slovo zdůraznila, „si zalezete někam, kde vás nenachytám, jo?“

„Ale tak jsem to přece nemy...“ Ale to už Emmett mluvil k Rosiiným zádům zlověstně dupajících po schodech. Všichni se po sobě rozpačitě dívali, ale nikdo se nepodíval na Emmetta, ten jen ztuhle hleděl ke schodům.

Najednou za oknem něco proletělo. Emmett si během setiny vteřiny uvědomil, že to bylo křeslo, na kterém mu Rosalie prvně...“

Edward se zakuckal a Emmett po něm střelil varovným pohledem.

Pak se ozvala děsná rána a Emmett si uvědomil další věc. Rána zněla jako nářek prohýbaných plechů. Emmett věděl, co se stalo. Vycítil to z jejich soucitných pohledů. A došlo mu, že křeslo letělo přesně tím směrem, kde měl zaparkovaný svůj...

Emmett se otočil a s hrůzou koukal na svého miláčka. Teď by se v něm mohli posadit tři lidi. Tedy pokud by ten první chtěl sedět na sedadle před řidičem. Z pod kapoty vytékala podezřelá tekutina.

Všichni bez hlesu sledovali, jak vzduchem prolétla zapálená sirka.

Emmett zasténal a klesl na kolena.

Ne. Ne, tohle nemůže být pravda. Ne, jeho autíčko... Plný beznaděje nepřítomně koukal na hořící pochodeň v podobě svého auta. Všichni ostatní se tiše vytratili.

Emmettův výraz po chvíli ztvrdl a oči zabloudily k hornímu patru. Zaťal zuby a vstal.

Tohle neměla dělat.

Válka začala.

Shrnutí

Autor: AliceBrandon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of The Roses - Epizoda jedna - Skrytá hrozba: