Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine - Prolog a 1. kapitola

12.03.2010 (15:00) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3539×

Prolog

Tak jsem tady. Po dlouhodobém toulání se po Alijašce a následně Kanadě, nepříjemném pobytu ve Vancouveru a předtím ještě nepříjemnějšímu pobytu ve Volteře jsem se konečně rozhodla žít normálně. Ačkoli by mě nejspíš Aro a jeho stoupenci nepochválili, tak je to pro mě neuvěřitelná úleva.

V Itálii jsem byla jako ježek v kleci. Všichni mě obskakovali, přesvědčovali, abych tam zůstala a ještě snaživěji lákali na lidskou krev. Jednou by mi z nich švihlo

A tak jsem se rozhodla pro chvíli svobody. Ale to taky nebyl nejlepší nápad. Hned ze startu jsem narazila na skupinku vegetariánských upírů v Denali. Ze začátku byli docela fajn a milí. Ale po čase mi strašně začala lézt na nervy Tanya. Vysoká blondýna se dvěma ztřeštěnými sestrami.

To by ani tak nevadilo, ale nejvíce mě štvaly ty její myšlenky. Nesoustředila jsem se na ni, a to ostatní co slyším, když se na nikoho nezaměřuju a nehrabu se mu v hlavě, jsou stejně většinou jen nálady, ale na celkový přehled to stačí. Uzavřít svou mysl úplně jsem se bála, protože v našich řadách je lepší nikomu nevěřit. Ale přežít s Tanyou pod jednou střechou byť jen s jedinou dírečkou i ve své kontrolované tudíž neprorazitelné hlavě bylo prostě umění. Neustále a dokola myslela na jednoho idiota. Podle toho co měla v hlavě, tak to byl naprosto obyčejný arogantní vůl, který o ni mimoto ani nestál, ale ona se i tak mohla zbláznit. No musím uznat, že vypadal dobře, to je sice fakt. Ale věnovat tolik energie nějakému pitomci to nepochopím.

No a o tom co přišlo pak, ani nemluvím.

Ale dneškem to všechno změním. Za své dlouholeté úspory jsem si pořídila malý domeček „tak akorát“ v pro mě ideálním městečku Forks na Olympijském poloostrově a k tomu roztomilého volkswagena broučka, který vyhovoval kromě mojí pokladničky i mému vkusu. Akorát se teda budu muset jít ještě zapsat do školy, ale jinak jde všechno skvěle.

1. kapitola - Válka: doba prázdnin pro diplomaty

Po celonočním upravování domečku a následném vyzrání nad složitostí nočního stolku, který mi přivezli na součástky, napadlo mě zajít domluvit tu školu.

Cesta působila příjemně. Nikde ani noha, slunce schované za mraky a školní parkoviště prázdné, což mi udělalo docela radost. Vydala jsem se tedy za sekretářkou pro papíry. Paní Coopeová vypadala docela mile.

„Dobrý den zlatíčko, už Vás čekáme,“ zašveholila svým přeslazeným hláskem a sjela mě pohledem.

„Hm, vypadá jako by patřila ke Cullenům, taková bledá, ale asi bude milá,“ polemizovala v duchu o mojí osůbce. No mohlo to dopadnout hůř.

„Byla jsem na Vás velmi zvědavá, mnoho nových studentů tady nemíváme. To víte v takovém zapadákově. Co Vás sem vůbec přivádí?“

„No ehm, je tady klid, máte tu hezkou přírodu,“ koktala jsem, „a taky mi to tu doporučili známí z Alijašky,“ oddychla jsem si.

„Neznáte náhodou Cullenovi? Přistěhovali se k nám před pár lety také z Alijašky. Velmi si jich vážíme, jejich děti mají dobré výsledky a dosud s nimi nebyly žádné problémy.“

„No to bohužel ne,“ odpověděla jsem a snažila se najít jediný obrázek v její mysli, který by jim mohl být podobný, když jí je teda tak připomínám. Bledých lidí je tady však plno, jediný koho mohla myslet, byla malá dívka s rozčepýřenými vlasy. Dále jsem se  tím však nestihla zabývat, protože do místnosti vstoupil ředitel. Když se za dveřmi kabinetu objevil roj studentů, byla jsem ráda, že nastupuju až zítra.

Musím uznat, že mě množství lidí docela vyvedlo z míry a začala mnou proudit nervozita. Když jsem konečně zaparkovala broučka před domem, napadlo mě zaskočit si na lov. Zaškodit mi to určitě nemůže.

Běžela jsem lesem a vychutnávala si čerství vzduch a prostor, který se kolem mě rozprostíral. A mezitím se snažila neutéct od svých předsevzetí. Nakonec jsem se však překonala a dorazila nazpátek domů, osprchovala se a připravila do školy.

O půl osmé ráno už jsem stepovala před školou. Na parkoviště se pomalu začali sjíždět ostatní a začali si mě prohlížet. Bylo to nepříjemné, takže jsem se jala svého rozvrhu.

„Ahoj, já jsem Jessica,“zapištěl kdosi se za mnou.

„Paní Coopeová mě poslala, abych ti ukázala třídy a nemusela si tu pak bloudit.“ Dívka se na mě usmívala a měřila si mě hodnotícím pohledem. Bylo na ni vidět, jak moc se přemáhá, aby rovnou nezačala vyprávět místní drby.

„Jejda, je hezká, asi bude patřit ke Cullenům, že by byla do páru k Edwardovi? Ne to určitě ne, on přece žádnou nechce, a i tak by ji tu určitě nenechali samotnou. No ale asi se bude držet dál, jako oni. Vypadá trošku zaraženě, radši počkám. Ale možná s ní bude větší sranda než s nimi,“ přemýšlela, když mě napadlo si ji trošku prověřit, ale jak už pak začala myslet jen na ty drby, raději jsem to vzdala.

„Ehm, ahoj já jsem Bella Swanová, ráda tě vidím.“ Tak to jsem nezvládla, znělo to jako z první poloviny dvacátého století, ale Jessica to naštěstí ignorovala. Nikdy mě nenapadlo, že je takový problém mluvit s lidmi normálně.

„Podívej, první hodinu máš matiku, to je támhle,“ pronesla a ukázala na poslední dveře na chodbě, „potom máš biologii, takže tě tu po hodině počkám a doprovodím tě. Měj se zatím.“

„Jo ty taky a díky.“ Musím se pochválit, to znělo lépe. Pomyslela jsem si a sledovala usmívající a vzdalující se Jessicu.

První hodinu jsem zvládla docela slušně. Učitel mě naštěstí nechtěl představovat. Ostatně kdyby se na mě nedíval stylem „Co tam dělá“ tak bych si myslela, že si mě ani nevšiml. Po hodině na mě čekala Jessica, tak jak slíbila a táhla mě k další učebně. Což mě z nějakého nevysvětlitelného důvodu dohánělo k nervozitě.

„Slečno Stanleyová, koho nám to vedete?“ zeptal se usměvavý učitel přede dveřmi.

„Á sakra… Benner, já pro něho nemám tu seminárku s bezobratlovejma. Jak si vzpomene... V každém případě…“

„Dobrý den pane Bennere, jmenuji se Bella Swanová a…“ Sakra, sakra, sakra.

„Rád Vás vidím, vy mě znáte?“ řekl nadšeně.

„No slyšela jsem o Vás,“ vypadlo ze mě.

„Obávám se, že po mě budete potřebovat podpis a knihu, pojďte tedy za mnou.“ Ještě nikdy jsem nepotkala někoho, z něhož by tak sršelo nadšení pro věc. V každém případě byl právě fascinován tím, že nás všechny může vzít příští týden na exkurzy do jakéhosi skleníku.

Takže bezva, nejenom že za hodinu budu muset přežvykovat ten sajrajt v jídelně, ale ještě k tomu budu obdivovat nějaké kytky.

Vydala jsem se tedy jako ocásek za ním do třídy, ale v ten moment plný nervů mnou projel závan upířího pachu. Instinktivně jsem začala prohledávat okolí a zpracovávat každou myšlenku, která se mihla kolem.

Pak jsem spatřila krásného vysokého a naprosto zmateného upíra, který ve mně jakožto každý cizí upír vyvolával hrůzu. Někoho mi připomínal, ale více než pátrání po mých vzpomínkách mě zajímal obsah jeho hlavy. Během těch pár minut kdy jsem stála u katedry a čekala na Bennerův podpis, se mi promítl celý jeho dosavadní život.

Nebyl nebezpečný, začínal mi připadat docela milý a tajemný, většinou chodil spíš jako tělo bez duše a stále nenacházel něco jako smysl života. Cítila jsem, že mi ho začíná být líto. Hm, obdivovala ho evidentně celá škola, teda co se holek týče. Má velkou rodinu. Wow, zná Carlisla. Začala jsem se utápět v pocitu štěstí.

„To není možný, ona se mi snad hrabě v hlavě,“ vytrhlo mě z přemýšlení. Tvářil se zmateně, ale to pomalu ale jistě přecházelo ve vztek.

„Ahoj,“ poslala jsem mu v myšlenkách a hodila po něm nevinný kukuč. „Já jsem Bella. Promiň za ty myšlenky, ale jinak to nešlo.“

„Jinak to nešlo? No, kdybys chtěla vědět, jak se jmenuju, stačilo se zeptat! Já prostě nechápu, jaký důvod máš k hrabání se mi ve vzpomínkách.“ Tak teď už byl arogantní a nepříjemný. Kretén jeden. Veškerá lítost mě právě opustila.

„Důvod, ty se mě ptáš na důvod? Jsem poprvé za posledních šedesát let ve škole, nikoho tu neznám a najednou narazím na upíra. Myslíš si, že mám v plánu nechat se roztrhat nějakým pitomcem?“ prskala jsem na něj v myšlenkách.

„Tady to máte, Slečno Swanová, už tu pro Vás máme místo vedle pana Cullena. Jděte si prosím sednout.“ Hodila jsem po Bennerovi zoufalý pohled a šinula se k tomu, co si říkalo pan Cullen. Jak mohl Carlisle stvořit něco takového, to vážně nechápu.

„Je tady nová, hrabe se lidem v hlavě a ještě je drzá,“ ozvalo se tiché zavrčení.

„Zato ty máš co říkat.“

„Já slyším jen to na co aktuálně myslí, ale s tím nic neudělám. V každém případě se jim alespoň nehrabu v minulosti, obzvlášť když nemusí.,“ Něco tak protivného jsem neviděla, co po zemi chodím, a i to už dělám dlouho. Odvedle se ozvalo další zavrčení.

„Hezká výmluva. Ale abys neřekl a taky proto, že znáš Carlisla, tak poslouchej. Já neumím číst myšlenky jako ty. Musím se na někoho konkrétního zaměřit, až pak dokážu vyčíst a najít jakoukoli myšlenku, která mu kdy proběhla hlavou, anebo to, na co myslí teď. Ale můžu to blokovat, když nechci slyšet nic, nebo když nechci, aby někdo slyšel naopak mě. Taky umím blokovat mysl jiných lidí. Ale neboj, vždycky když budu číst myšlenky tobě tak uslyšíš ty moje,“ dokončila jsem svůj monolog a doufala, že tohle doznání bude brát alespoň jako omluvu, neboť se mi vážně nechtělo se s někým hádat. A taky jsem usoudila, že Carlisle by chtěl, aby to věděl.

„Jestli si myslíš, že se tím z toho vysekáš tak to vážně ne,“ odpověděl a zatvářil se jako anděl pomsty.

„Aha, tak to že ty čteš myšlenky hned a všem je v pořádku, ale dělá-li to někdo jiný, tak je to prostě průser.“

„Já alespoň nevidím všechno.“

„Hele nedělej, že mezi aktuálními myšlenkami a těmi ostatními je tak velký rozdíl. Větší alibismus aby jeden pohledal,“ podráždila jsem ho trošku.

„Co když lidi nechtějí, aby někdo znal jejich minulost?“ pronesl očividně spokojený sám se sebou.

„Co když lidé nechtějí, aby někdo znal jejich myšlenky?“ vrátila jsem mu.

„Jdi k čertu.“

„Jak chceš,“ zašveholila jsem, zamkla svou mysl a začala se věnovat učiteli. To co sedělo vedle mě, hodilo mým směrem frustrovaný pohled a začalo mě ignorovat.

Zbytek hodiny uběhl relativně v klidu, teda až na ty vražedné pohledy, které jsme po sobě s Edwardem metali.

„Ahoj Bello, já jsem Alice,“ ozvalo se nadšené zapištění a následně mi někdo skočil kolem krku.

„Omlouvám se za brášku, občas je trochu natvrdlý. Pojď, sedneš si k nám ke stolu, a já ti všechny představím. Bude to legrace. Mimochodem nechtěla bys jet po škole na nákupy? Znám perfektní místo, kde najdeš…“