Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine 8. kapitola

10.04.2010 (13:00) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2279×

8. Kapitola - Největší strach ve vězení má ředitel.

„Hotovo,“ ozvalo se mi u ucha a já se málem propadla o pár větví níž…

Edward mě však zachytit a z úst mu uteklo lehké uchechtnutí. Otočila jsem se k němu a hodila po něm na oko naštvaným pohledem a přesídlila se na vedlejší větev. Představa, že si Edward bude chtít povídat, mě docela děsila. Přece jenom jsme spolu dokázali normálně komunikovat teprve asi jen hodinu a něco.

„Měli bychom jít,“ ozvalo se najednou z úst mého společníka, ale ani se nehnul. Šlo vidět, že se cítí stejně nejistě jako já. Ale usmíval se, konečně vypadal jako lidská bytost. Nevím, jestli to dělal schválně, ale měl krásný úsměv, jeho zlaté oči zářily a propalovaly mě zkoumavým pohledem, který jsem mu oplácela. Byl krásný ani nevím, jak jsem ho před tím mohla tak nenávidět.

„Edwarde?“ vypadlo ze mě, když mi došlo, že se tu navzájem měříme, zatímco na nás ostatní budou čekat v centru. Nehledě na situaci, že nemají odvoz. „Myslím, že bychom měli jít. Alice říkala dvě hodiny a ty už určitě uběhly.“ Edwardovým obličejem se mihlo pochopení. Upřímně, vypadal jako někdo, kdo se najednou probudil z transu. Společně jsme začali slézat ze stromu a rozběhli se směrem k domovu.

„Mělas pravdu, do patnácti minut tam máme být. A nejhorší je, že jestli Alice skončí s nákupy a nebude mít co dělat, začne si představovat, jak si zkouší nové oblečení, no a když zjistí…“ Bylo celkem jasné, že je Edward lehce nervózní, ale v jeho hlase se i přes to ozývalo pochopení. Nevím proč, ale mě se začal z hrdla drát výbuch smíchu, když mi došlo, jak to myslí.

Edward jen zakroutil hlavou, ale taky se usmíval a k mému stavu neměl daleko. Běžela jsem rychle a snažila se věnovat cestě, ale bylo zvláštní, že i když je Edward prý nejrychlejší z Cullenů, běžel za mnou. Když jsem si to uvědomila a otočila se na něj, omylem jsem narazila do něčeho hodně tvrdého a krajinou se ozvala ohlušující rána.

Hned jak jsem se z toho vzpamatovala a rozhlédla se okolo, mé oči spatřily krásnou červenou borovici skolenou na zemi přímo před sebou a vedle ní v křečích svíjejícího se Edwarda. Nahodila jsem značně frustrovaný a vytočený výraz, ale ani s borovicí a dokonce ani s Edwardem to nehlo.

„Pro… promiň,“ vypadlo z toho zrádce v salvách smíchu, ale zvednout se evidentně nehodlal. Sjela jsem místo hodnotícím pohledem a zjistila, že kromě padlého stromu a Edwardovy momentální indispozice se žádné velké škody nestaly. Sedla jsem si vedle na pařez a čekala, až se uráčí zklidnit.

„Nestihneme to,“ řekla jsem a čekala… nic, „Alice se bude nudit, když na nás bude čekat.“ Tak to ho dokonale probralo a úsměv mu ztuhl. Okamžitě se postavil a vystartoval opět směrem k domu. Běžela jsem za ním a sotva stíhala. Když jsme konečně nasedli do auta a rozjeli se, Edward řízení nevěnoval skoro žádnou pozornost a zase se přiblbě usmíval. Když jsem párkrát zavrčela, tak ho to na chvíli přešlo, ale žádná sláva to nebyla. Když jsme přijížděli k centru Alice s Esme a Jasprem právě vycházeli z budovy.

„Ahoj zlato, kde jste byli?“ zeptala se starostlivá Esme.

„Jen se projet, mimochodem jak jste se měli?“ vrátil jí Edward otázku.

„Skvěle,“ vypískla Alice, ale nešťastný Jasper vedle byl evidentně jiného názoru. Alice začala strkat věci do volného prostoru v kufru a nějaké tašky naskládala i na zadní sedadla auta. Sama jsem se divila, jak jsme se tam mohli takhle nasáčkovat. Alice celou cestu mluvila a popisovala, co všechno si obleče na jaké různé akce a že mi dokonce koupila šaty na školní ples. To mě moc nepotěšilo.

Edward byl stále nervóznější a pobavenější zároveň a Jasper byl z něj zmatený. Když jsme přijeli před dům, rychle jsem vystartovala z auta a rozhodla se, že nemusím vidět všechno. Vydala jsem se tedy do lesa a čekala, co se bude dít.

„Edwarde!“ zaječela Alice, která ještě určitě nebyla v domě. „Kde je moje oblečení? Kde jsi? Počkej, to si vypiješ…“ Alice byla na pokraji zhroucení a já se raději rychle a nenápadně procházela. Když jsem slyšela Esme, jak ji uklidňuje, napadlo mě podívat se, co nám vlastně hrozí. Alice byla v šoku, ale tak nějak si nejspíš uvědomovala, že si za to může sama. Ale zcela určitě mě hodlala obvinit z velezrady. Alice přemýšlela, co teda bude vlastně dělat, začala si představovat jak drtí Edwarda, rozebírá mu klavír, jak mě drbe a dokonce jak má u mě měsíční oblékání mojí osůbky bez odmlouvání. To nééé…

„Tss,“ ozvalo se kdesi nade mnou, „nechceš zajít na lov?“ ptal se Edward. Nejspíš si právě přečetl, co nám Alice hodlá způsobit.

„Skvělý nápad,“ zašeptala jsem a už jsme běželi nazpátek do lesa, akorát na opačnou stranu než před tím. Edward běžel pomalu vedle mě, no pomalu… spíše tak, abych mu stačila a nemusela se honit. Když jsme doběhli až na hranice států Wisconsin a Michigan, což bylo skutečně daleko od Forks, Edward rozhodl, že je to ideální místo pro lov, no a taky dostatečně bezpečně vzdálené od Alice.

Vydala jsem se tedy na opačnou stranu Michiganského jezera než Edward. Chvilku jsem jen tak pobíhala kolem, ale po chvíli můj nos zachytil něco jako pach medvěda a tak jsem se vydala oním směrem. Za moment jsem skutečně na onoho medvěda narazila a musím uznat, že chutnal výborně. No ono jiný kraj…

„Ahoj,“ ozvalo se po chvilce odpočinku vedle mě, a já spatřila sedícího a tlemícího se Edwarda. „Na co myslíš?“ Seděli jsme na okraji jezera a já si uvědomovala jak moc je tam hezky, ale nic jiného jsem nevnímala.

„Hm, to bys rád věděl,“ odpověděla jsem zcela triumfálně a uvědomila si, že posledních pár minut nemyslím vůbec na nic.

„Ani nevíš jak,“ pronesl do ticha Edward a hodil po mě nešťastným pohledem až mi ho pomalu, ale jistě začínalo být líto.

„Esme psala, že Alici zvládne, ale že to jsme nemuseli. Na druhou stranu však uznává, že sestřička potřebovala kapky, neboť už to přeháněla. Takže si prý nemáme co vyčítat. Měli bychom se vrátit domů. Ještě se mi nechce,“ řekl smířeně Edward, ale při poslední větě na mě hodil významný kukuč, což mě tak nějak znejistilo. Ale pak se začal usmívat.

„Copak, všechny stromy v okolí přežily?“ On si prostě nedá pokoj. Urazila jsem se a otočila na druhou stranu.

„Naprosto všechny,“ pronesla jsem a začala se zvedat.

„Co to děláš?“ zeptal se najednou strašně překvapeně. No chlap, co byste chtěli. Buď mají skutečně kratší vedení, anebo nemaj žádný práh slušnosti.

„Odcházím,“ zazpívala jsem a zašklebila se na něj.

„Počkej, já to tak nemyslel,“ řekl usmívajíc se a hodil na mě prosebný kukuč, „ale kdyby ses dneska viděla s tím stromem…“ Idiot.

„Člověk by čekal od někoho, kdo vyrůstal na začátku dvacátého století trošku vychovanosti, ale ono ne.“ Zavázala jsem si rozvázanou tkaničku, upravila se a se zvednutou branou si to mířila nazpátek k domovu.

„No, já ti do toho nechci kecat, ale jdeš opačným směrem,“ zašeptal ten výkvět a opět nahodil svůj přiblblý výraz. Otočila jsem se, obešla ho a vykročila na druhou stranu. Když v tom se mi pod nohama ztratila pevná zem, a než jsem se vzpamatovala, má osůbka ležela s Edwardem na nízkém trávníčku na břehu jezera. Chtěla jsem se vyškrábat opět na nohy, ale Edward mi to nedovolil.

„Na co myslíš,“ ozvalo se zase po chvíli ticha.

„Na nic zajímavého,“ prohodila jsem, ale po chvíli mi došlo, že horší informaci jsem Edwardovi sdělit nemohla, neboť začal být ještě zvědavější.

„Prosím…“ zašeptal a zavrtal se mi do očí těma svýma krásně zlatýma. Chvíli jsem na něj jen civěla a snažila se vzpamatovat. I přes to, že je upír stejně jako já, je na něm něco zvláštního, krásného a tajemného. Ačkoli jsem se snažila, nedokázala jsem uhnout. Edward si všiml mého stavu a nahodil svůj lehce pokřivený úsměv.

„Řekni mi to…“ zaprosil znovu očividně si vědom své výhody a začal se mi hrabat ve vlasech. „Když to tak vezmeš, je to strašně nespravedlivé. Ty mi můžeš číst myšlenky, kdykoli se ti zachce…“ snažil se.

„Ale nedělám to,“ dostala jsem ze sebe.

„Mohla bys…“ Jen jsem se na něj usmála stylem, že to skutečně neudělám a dále se na něj dívala. Popravdě já jsem ani nemohla, kdyby Edward věděl, co se mi honí hlavou…

Dívala jsem se mu do očí, ale můj neposlušný pohled pomalinku ale jistě začal putovat po jeho obličeji. Nějakým až podivuhodným způsobem jsem si uvědomila, že hypnotizuju Edwardovy krásné, plné rty. Mezi námi se rozhostilo napjaté ticho, a ani jeden jsme nedýchali.

Edward přestal přebírat pramínky vlasů a ruku opatrně přemístil na můj krk. Něžně jezdil prsty po kůži vzadu na páteři, až jimi nakonec vjel do mých vlasů. Začali mnou opět putovat ti malí mravenečci a já slastně přivřela oči. Edwardovy rty se lehce otřely o ty mé a já mu okouzleně vydechla do úst. To jej povzbudilo a začal mé rty zasypávat jemnými motýlími polibky. Pomalu jsem zaklonila hlavu a Edwardovy rty se přemístily na můj krk. Ty mé se však začaly cítit nějak opuštěně a tak jsem si jej opět přitáhla k sobě.

„Co to děláš? A uvědomuješ si vůbec s kým?“ řval po mě jeden z vnitřních hlásků, ale nějak mi na tom v té chvíli nezáleželo. Opět jsem vydechla a tentokrát Edward využil mých pootevřených úst. Najednou jsem pocítila šílenou potřebu dát mu najevo, jak moc se mi to líbí. Dala jsem tedy svým myšlenkám volný průběh a naprosto přestala hlídat svou mysl. V tom jsem se ocitla pod Edwardem, který mě drtil ve svém objetí a tvrdě tiskl na zem…

„To mě podrž,“ ozvalo se najednou kdesi nad námi. Chvíli jsem myslela, že se mi to jen zdá, ale když se z Edwardových úst vydralo docela agresivní zavrčení, zvedla jsem hlavu. Stál tam Jasper a usmíval se na nás jak měsíček na hnoji. Já jsem se konečně vzpamatovala a odskočila od Edwarda.

„Alice je za chvíli tady, asi byste měli zmizet. Tak vytočenou jsem ji snad ještě neviděl,“ zkonstatoval jakoby mimochodem, „je na tom tak špatně, že není schopná soustředit se ani na své vize a kvůli toho je snad ještě vytočenější.“ Edward se rychle postavil.

„Jaspre, zvládl bys…“ začal Edward.

„…mlčet. Jo, neboj brácha, když Alice řekneš, kde najde své oblečení…“ Edward začal Jasprovi popisovat cestu směrem ke Kanadě a já jsem rozprostřela své myšlenky okolo, ve snaze zjistit, kde se Alice právě nachází. Pobíhala někde na druhé straně jezera a snažila se něco ulovit, aby se uklidnila, ale byla skutečně hodně naštvaná, takže se jí moc nedařilo. Jasper měl podle všeho taky lovit.

Došla jsem k názoru, že Edward je stejně rychlejší a vydala se napřed, už jen proto, abych si pročistila hlavu a vzpamatovala se. Za chvíli jsem za sebou uslyšela něčí rychlé a velmi tiché kroky. Společně jsme doběhli domů a snažili se pokud možno chovat co nejnenápadněji.

Doma nás čekal Carlisle, který se na mě usmál a na Edwarda nevěřícně zakroutil hlavou a protočil oči v sloup.

„Myslel jsem, že alespoň ty máš rozum,“ poslal Carlisle Edwardovi, nejspíš nespraven o tom, že poslouchám taky. Edward se zatvářil provinile, ale vydal se rovnou do svého pokoje. Následovala jsem jeho příkladu a šla k sobě.

V pokojíku jsem narazila na Esme, jak sedí na zemi s nějakým plánkem. Očividně byla strašně zabraná do toho, co dělala a tak jsem ji nechala a šla si sednout k oknu. Až po chvíli mi došlo, že se množství a styl nábytku v pokoji změnil.

„Jé, ahoj zlato… už jste doma. To je dobře,“ pronesla překvapeně a dál se věnovala své práci. Konečně byl klid, napadlo mě a myšlenkami jsem se vrátila opět k Edwardovi. Byla jsem tak zabraná do svých úvah, až jsem nějak zapomněla vnímat okolí.

Pokojem se najednou rozezněla strašná rána a nám s Esme bylo jasné, že v obýváku muselo spadnou něco opravdu hodně těžkého. Esme jen vytřeštila oči a vystřelila směrem k místu. Já jsem jí následovala a za pár sekund jsme obě stáli na schodišti a civěli na obrovskou díru ve zdi a kolem popadané cihly. Přes okolo vířící prach šlo vidět na překvapeného Carlisla a z hromádky cihel se pomalu sbíral Edward.

„Alice?“ pronesla Esme do nastalého ticha a čekala na odpověď. Nedočkala se. Místo toho pokojem prosvištěly dvě barevné čmouhy. Edward s Alice prorazili sklo vchodových dveří a zmizeli kdesi venku. Načež Esme zbělela víc, než byla, Carlisle začal připomínat sochu svobody po infarktu, já jsem se nějak ztrácela v kontextu a Jasper byl zmatenější než kdykoli před tím. Všichni jsme vyběhli ven, kde jsme narazili i na Emmetta s Rose, kteří nevěřícně stáli a koukali na klubko dvou upírů očividně se snažíc srovnat zahrádku se zemí.

„Alice… to nepřežiješ,“ ozvalo se slabé zavrčení z neustále se přesouvajícího klubíčka.

„Alice,“ ozvala se vytočená Esme pevně rozhodnutá nastolit pořádek, „Edwarde?“ Esme znejistěla, neboť si právě nebyla jistá co, že se to vlastně děje a jakto, že se vzteká Edward na Alice a ne naopak. Popravdě, to jsme byli všichni. Stáli jsme tam a mlčky to pozorovali. Jako první se vzpamatoval Jasper a vložil se do toho. Najednou se po zahrádce neproháněli dva upíři, ale tři. Což na situaci moc nezměnilo.

„Ale no tak lidi…“ ozval se Emmett.

„Může mi někdo vysvětlit co se tu děje?“ zeptal se konečně Carlisle a klubko jakoby na moment zaváhalo ve svém dalším pohybu. Jak jsem to tak pozorovala, došlo mi, že útočí Edward, ne Alice, jak jsme si všichni mysleli. Začínalo to vypadat nebezpečně a tak, ačkoli jsem to moc nechápala, zablokovala má osůbka mysl všem přítomným.

Najednou se uprostřed zahrádky objevil v celé své kráse Jasper držící pod krkem Edwarda. Ten se vzpíral a vrčel na Alici schovanou za Carlislem, který stejně jako my ostatní absolutně nechápal, co že se to vlastně děje. Jen Esme byla tak nějak mimo dění a hodnotila způsobené škody.

„Co to děláš? Co to mělo být?“ ozval se mi v mysli napůl šílený Edward a mě začínalo být jasné, že tohle mi jen tak neodpustí.

„Takže se všichni uklidníme,“ začal systematicky Carlisle, „Alice, můžeš mi vysvětlit, co se stalo?“ zeptal se a Alice mírně znejistěla…

Komentíky, prosííím...

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of imagine 8. kapitola: