Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine 7. kapitola

05.04.2010 (11:45) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2701×

7. kapitola - I ty, Brute?

Znuděně a nešťastně jsem se táhla za Alicí a Edwardem a doufala, že ten očistec co nejdříve skončí. Edward byl pořád nějaký zamlklý a zvláštní byla už ta skutečnost, že to není divné jen mě. Chodil jako tělo bez duše a občas po mě zamyšleně pokukoval, ostatně jako posledních pár dnů. Alice ta byla naprosto ve svém živlu a nic kromě oblečení nedokázala vnímat.

Pokaždé mě nadšeně šoupla do kabinky spolu s nejméně deseti kusy látky a pak ještě nadšeněji vytahovala z kabinky a komentovala můj zjev. Problém nastal v momentě, kdy se Alice rozhodla, že by to chtělo i mužskou kritiku a vystavila mě na obdiv Edwardovi, což jsem zvládala velmi špatně a s velkým sebezapřením. Naštěstí Edwardovi bezmyšlenkovité odpovědi byli jen: hezký a dobrý. A to mě neuvěřitelně roštilovalo. Když už jsem tomu byla vystavena, doufala jsem v o něco větší uznání a ten inteligent se na mě ani pořádně nepodíval.

V momentě kdy jsem došla k názoru, že někteří muži jsou všichni stejní, mě Alice narvala do obchůdku se spodním prádlem a k mojí hrůze Edwarda taky. Rozhlížela jsem se okolo a přemýšlela, k čemu by mi něco takového byla. Naprosto bych se spokojila s obyčejnými kalhotkami a nějakou tmavší podprsenkou v maximálním počtu dvou. Ale na tom zrádci bylo jasně vidět, jak si to užívá a chystá si to vychutnat.

„Edwarde, vím, že tohle není nic pro tebe, ale potřebujeme pohlídat věci, takže vezmi prosím tě ty tašky a stoupni se před kabinky,“ řekla a Edward očividně zabraný pohledem na kostkovanou podlahu skutečně udělal, co se po něm chtělo.

„Ty pojď se mnou,“ pípla ještě Alice a začala mě tahat kolem snad všech pultů v prodejně a strkat mi do rukou vše, co se dle jejích názorů mohlo hodit.

„Alice, já v tom v životě chodit nebudu. Vždyť to stejně nejde vidět, k čemu mi to bude?“ snažila jsem se.

„Neboj, já vím, co dělám.“

„Ale…“ nestačila jsem doříct, protože mi Alice rvala do náruče další kupku něčeho, co posbírala cestou.

„Žádné ale, tohle si vezmi a jdi si to vyzkoušet. Já se ještě na něco podívám a jsem u tebe. Kdyby byl nějaký problém, je tam Edward, ať ti pomůže.“ No bezva, já jí snad kopnu. Což bych bezpochyby udělala, kdyby po Alice nezbyl jen rozvířený prach. Vzala jsem teda ty cancourky látky a proplížila jsem se kolem ztuhlého Edwarda do kabinky co nejdál od něj. Což bylo asi dva metry. Korzety a podobné nepříjemnosti jsem dala rovnou bokem a začala si oblékat ty snesitelnější kousky. Tři z nich se docela daly a tak jsem je šoupla do košíku a k mému štěstí jsem vyhrabala i dva kousky, které jsem si vybrala sama, ty bych si vyzkoušela v případě, že by mi nedošla sms: Na to zapomeň, máš štěstí, že tam nejsem, ale to neznamená, že tam za chvíli nedorazím.

„Jsem tady,“ ozvalo se snad ještě dřív, než jsem tu smsku dočetla. Alice roztáhla závěsy a měřila si mě docela nepříjemným pohledem. Stála jsem tam v tmavě modrém krajkovém spodním prádle a přemýšlela o tom, co Alici udělám, až bude zase schopná přemýšlet, ale to jsem ještě nevěděla…

„Edwarde co na to říkáš,“ pronesl ten skřet a odhrnul záclonu ještě více. Mě se tak naskytl docela zajímavý pohled na Edwarda hypnotizujícího pro změnu nákupní košík.

„Ehm, co?“ prohodil, když se zrovna vzpamatovával a jeho pohled se stočil ke mně.

Snad poprvé byl ten případ stejně v šoku jako já a snad poprvé se mu to nepodařilo maskovat. Edward na mě koukal no, spíš třeštil oči. Já kdybych mohla, tak se červenám až na zadku a Alice začalo i přes její zapálení pro věc docházet, že tohle nebyl zrovna nejlepší nápad.

„Alice…“ zavrčela jsem na ní a v ten moment mi byl naprosto ukraden nevěřícný pohled prodavačky procházející okolo.

„Edwarde?“ prohodila záludně Alice a i přes to, že si nejspíš uvědomovala, co jí doma udělám, pokračovala v tažení.

„Do… brý, dobrý,“ vypadlo z něj a já rychle stáhla záclonu zpátky. Alice na mě hodila vítězný a povzbudivý úsměv, jako by mě měl názor toho výkvětu nějak zajímat a podávala další kousek. Ale to už jsem se naštvala. Místo jakéhokoli další prádla jsem na sebe naházela své, staré dobré oblečení, do košíku hodila to, co jsem brala za nositelné a kolem vytřeštěné Alice si to rázovala k pokladně. Edward, opět myšlenkami někde jinde šel tak nějak automaticky za mnou a Alice tam stála jako opařená v odeznívajícím šoku. Dobře jí tak.

Edward zaplatil a moc bych se divila, kdyby věděl, co právě teď dělá a taky to, že jeho sestra není v dohledu. Vydali jsme se ven z obchodu a Edward se konečně zastavil.

„Kde je Alice?“ Inteligentní věta, není-liš pravda.

„Vzpamatovává se,“ odpověděla jsem ledabyle a šla dál. Šlo vidět, že mému společníkovi je to stejně jedno a tak jsme se vydali směrem k autům. Další důkaz toho, jak okázale mě Edward ignoruje a další ujištění o tom, jak nepříjemné mi to je.

„Tak za prvé…“ ozvalo se za námi, „tohle mi prosím tě už nikdy nedělej. Za druhé: Edwarde, jsi snad můj bratr ne? A za třetí: sraz je až za dvě hodiny, máte v plánu tu tak dlouho čekat?“ Z Alice se slova hrnula jako voda o záplavách a veškerá vina z ní najednou spadla. Edward se jen otočil a nezaujatě šel nazpátek k obchodnímu centru. Musím uznat, že vypadal jak pod vlivem, jeho poslední strava byla beztak otrávená. I když to musela být už ve chvíli, kdy zjistila, kdo jí chce ulovit. No co, zaujala jsem stejný postoj a vydala se za ním. Alice zuřila.

„Alice, myslím, že Jasper chce, abys šla za ním k tomu nábytku,“ prohodil ještě Edward a já se napojila na Jasprovi myšlenky, abych se ujistila, že ta nádhera nekecá. Nekecal, a tak jsem ho dále následovala. Překvapující, že Edward věděl, co dělám a ani nepípl. Alice zatím vběhla do obchodu jako býk do arény a mě docházelo, že to opět nejspíš odskáče Jasper.

„Mluvil jsem s Carlislem…“ vypadlo z Edwarda, když jsme se dobelhali na lavičku uprostřed toho chaosu a já si poslušně sedla vedle něj.

„Hm?“ Opět inteligentní odpověď, tentokrát z mé strany.

„Říkal mi o tvém životě… lidském životě a o tom, co se dělo pak.“ Tak už i Carlisle, zrádce jeden.

„Neřekl by mi to, ale měl pocit, že je to, no ehm… třeba,“ řekl Edward a provrtával pohledem špičky svých bot. A do mě najela větší nejistota, než kdy předtím.

„A co ti řekl?“ vypadlo ze mě nečekaně.

„Mluvil o tom, proč jsi skočila a o tom, co se stalo před tím. Carlisle si není jistý, jestli ty víš, že se to dozvěděl, myslí si, že ne, a tak mi to řekl až na tom lovu.“

„Carlisle ví… Co ti řekl?“ Vyděsila jsem se, Carlislovi jsem neřekla všechno, teda spíš ne celou pravdu, ale i kdyby něco, cokoli věděl, proč by to říkal zrovna Edwardovi, když ví, jak si lezeme na nervy.

„Žil jsem v té době taky, vím, že nebyl zrovna nejlepší nápad neposlechnout, co ti doma říkali. Ale většinou jsme byli slušně vychovaní, kdyby mi ten starý parchant…“ Kdybych měla živé srdce, tak nejspíš vyskočí z hrudi, anebo dostanu infarkt. Nevěděla jsem co si o tom myslet a to, jak Edward zuřil, mi nepřišlo taky zrovna nejnormálnější.

„Edwarde, co ti Carlisle řekl?“ Snažila jsem se na to jít systematicky.

„Mluvil o tom, jak nešťastná jsi byla. A o tom, když jsi jim řekla, že o takový život nestojíš, a že chceš odejít… Rozbitý nábytek, křik, potrhaná látka… Když na to místo Carlisle přišel, nebyla už jsi tam.“ Ještě nikdy jsem neviděla Edwarda tak upřímného a raněného, „a pak tě viděl, jak se procházíš a chvíli potom jsi skočila. Carlisle se nenávidí za to, že tomu nezabránil, protože je přesvědčen, že mohl. Když jsi k nám přišla, zeptal se tě, proč jsi to udělala, a byl zvědaví, jestli mu řekneš skutečný důvod.“

„Nepřesvědčilo ho ani to, co se dělo potom. Chtěl svoji chybu odčinit tím, že ti pomůže alespoň na začátcích tohoto života, ale i tehdy udělal dle jeho názoru další nenapravitelnost.“ Nebyla jsem si jistá, jestli Edward mluví ke mně, nebo spíš pro sebe, ale znělo to z jeho úst zajímavě, v každém případě já nechtěla, aby si Carlisle dělal starosti.

„Nedávám Carlislovi nic za vinu. Způsobila jsem si to sama…“

„To neříkej, oni tě k tomu donutili. Jak se můžeš obviňovat z něčeho podobného?“ Edward se na mě konečně podíval a v jeho očích se zračilo nepochopení. Seděli jsme tam pod umělým stromkem a okolo nás se hemžili lidé.

„Nic se tam nestalo, utekla jsem,“ pípla jsem ještě směrem ke svému společníkovi.

„To ještě neznamená, že to bylo správné. To co udělali.“ V Edwardovi se konečně přestával vařit vztek a jeho pohled se očividně začal vyjasňovat, jenomže chvíli po tom, na něm byl opět vidět ten pocit zrady a nepochopení.

„Já se omlouvám, za všechno… Nevěděl jsem to, mrzí mě to.“ Byl roztomilý a mě ho začínalo být líto. Opatrně jsem mu dala ruku na rameno a doufala, že si to všechno nechá pro sebe. Nechápu, jak mi tak podstatná věc v Carlislově mysli mohla uniknout, nejspíš to bude v tom, že mě to prostě nenapadlo hledat. Opět se mi začali tělem procházet ti zvláštní mravenečci, a tak jsem tu ruku raděj sundala. Líbilo se mi, jak upřímný Edward dokázal být, a přemýšlela jsem, jak mu to vrátit. Opět mu sice neřeknu celou pravdu, ale alespoň ho to možná povzbudí.

„Víš o tom, že jsem byla jediný vegetarián ve Volteře? Myslím, že nic Ara neroštilovalo víc,“ řekla jsem a snažila se nahodit uklidňující atmosféru.

„A proč jsi tam byla?“ Edward už byl sice v pohodě a v klidu, ale v jeho hlase byla znát zvědavost.

„Potkala jsem Caiuse ještě když má osůbka putovala po Anglii. Nevěděla jsem, co po mě chtějí, ale nejspíš je zaujal můj talent a tak mě přesvědčili, ať jdu s nimi, že pak budu moct kdykoli odejít. Ono to s tím odcházením nebylo tak jednoduché, ale Eleazar mě od tama nakonec odtáhl. Je to příšerné místo, obzvlášť když máš čas o tom přemýšlet.“

„Jo to je,“ usmál se Edward a mě bylo najednou strašně příjemně. Je zvláštní, jak jsme si najednou rozuměli.

„Mimochodem, ještě máme hodinu a půl čas, nechceš jet se mnou, mám pro Alice menší překvapení. Ani si nevšimnou, že tu nejsme, Alice je do těch nákupů šíleně zabraná. Jinak, právě ti kupuje boty,“ prohodil Edward a uličnicky na mě mrkl. To byla ta poslední věc, se kterou bych mohla nesouhlasit. Postavila jsem se a tím dala jasně najevo, že vyrážíme.

„Poslyš,“ napadlo mě. „mohli bychom se před ostatníma ještě hádat? Nechce se mi to vysvětlovat,“ dodala jsem a Edward jen s úsměvem kývnul.

„S tím počítám,“ prohodil nadneseně a vydal se směrem k autu.

U Cullenů doma jsme byli tak do půl hodiny. Já jsem pořád čekala, co Edward hodlá dělat, nejdřív mě napadlo se podívat, ale to by pak nebylo ono. Sedla jsem si do obýváku a pozorovala Edwarda, jak poletuje z místa na místo a něco přenáší. V momentu, kdy už měl nejspíš všechno potřebné, pokynul směrem ke mně a vyšli jsme ven.

Edward popadl tři velké pytle a rozběhl se směrem do lesa. Mě to nedalo a běžela jsem za ním. Když už jsme překročili hranice s Kanadou, Edward zastavil. Ocitli jsme se na nějaké malé mýtince, kolem které se tyčilo plno kanadských borovic a ještě nějaké vyšší stromy.

„Co tu děláme?“ zeptala jsem se.

„Uvidíš,“ pronesl triumfálně Edward, „nejlepší na tom je, že to neuvidí Alice, neboť je zabraná do nákupů. Takže se jí to bude velmi těžko hledat,“ řekl, a když vytáhl z jednoho pytle jakési oblečení, došlo mi, co zamýšlí. Edward skákal ze stromu na strom a kousíček po kousíčku rozvěšoval Aliciny nejoblíbenější kousky z šatníků, jenž pravděpodobně v tuto chvíli zel prázdnotou. Stála jsem tam a civěla na něj…

„Hoď po mě prosím tě tím druhým pytlem,“ zašeptal Edward a já mu teda podala velkou kouli, v níž byli nejspíš nasáčkované boty. Edward poskakoval v okruhu asi sta kilometrů a evidentně se dobře bavil. Já jsem si vylezla na nejvyšší borovici a sledovala ho. No je fakt, že si to Alice zaslouží, ale když už se jal Edward pověsit i botky, které dostala od Esme k Vánocům, rozhodla jsem se ho zadržet.

„Alice taky ušetřila tvoje nejstarší knihy a desky,“ připomněla jsem mu. Edward jen protočil oči, ale boty mi poslušně vrátil.

„Tak dobře, ty jí necháme doma, ale schováme je.“ Stál si na svém. Jen jsem kývla a vrátila se na svoji borovici. Ještě, že do téhle části lesa nechodí moc turistů, protože tohle by nejspíš nepochopili. Ale líbilo se mi, že alespoň na chvíli zmizela ta Edwardova bezduchost, vypadal spokojeně.

„Hotovo,“ ozvalo se mi u ucha a já se málem propadla o pár větví níž…

Doufám, že se dílek líbil... Prosím o komentíky 8) 8)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of imagine 7. kapitola: