Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine 6. kapitola

30.03.2010 (18:15) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2290×

6. kapitola - Život je boj - přijmi ho

V momentě, kdy auto zastavovalo u příjezdové cesty, spatřila jsem Mont Everest a pod ním poskakující Alici…

Alice běhala pořád dokola jakési hromady, kterou stihla vytvořit, než jsme přijeli. Jasper s Rose byli doma dříve než my a tak jsem měla možnost zahlédnout Jaspera, jak stojí v jakémsi okně a nejspíš Alici pomáhá.

Když jsem se konečně vysoukala z auta a jala se pozorovat Edwardův vyděšený pohled, začalo mi pomalu docházet, co se děje. Na hromádce byly kromě jakého si dřeva taky nějaké knihy a oblečení, časopisy, jakási látka a když jsem spatřila letět i černou válendu (což už bylo na mě trochu moc), bylo mi jasné, v čím okně Jasper stojí. Emmett pevně držel Edwarda a ten naprosto nebyl schopen slova. V momentě, když už jsem si myslela, že Edward zbělel víc než byl, se ve vchodových dveřích domu objevilo krásné černé piáno, jež nelítostně táhla Rose za sebou.

Stála jsem tam jak připražená a s pobavením to pozorovala. Edward vypadal jako by právě prožíval třetí infarkt. Alice byla spokojená sama se sebou. Jasper nadšený Alicinou spokojeností. Rose se ve tváři zračil pocit zadostiučinění a Emmett se v intenzivních návalech smíchu snažil udržet Edwarda, který začal kolem sebe vřeštět a snažil se vytrhnou svému vězniteli, více méně bezúspěšně.

„Tak…“ řekla Alice a triumfálně se opřela o krásné klavírní křídlo, „jestli se bráško uklidníš a omluvíš Belle za všechno, co jsi jí způsobil, tak ten klavír ušetřím.“ Edward jen nevěřícně hleděl na Alici a klavír a nebyl schopen slova.

„Alice,“ vypadlo z něj, „to nemůžeš myslet vážně,“ prohodil zděšeně.

„Nemůžu, ale myslím. Esme nejspíš nadšená nebude, ale sám musíš uznat, že jsi to přehnal.“ Alice házela po Edwardovi propalující pohledy a mě sjela jedním omluvným. „A můžeš si za to sám.“

„Ale…“  Šlo vidět, že ten výjev dokonalosti stále nevěří tomu, co vidí.

„Tak co? Hm?“ provokovala Alice.

„Já se jí neomluvím… Vždyť jí ani pořádně neznáš. Nechápu, proč ti na ní tak záleží,“ řekl přidušeně a sjel Alici nepochopeným kukučem raněného psa. Mě se to přiznávám trochu dotklo.

„Moc dobře víš, že já vždycky vím, co dělám a nikdy bych nikoho nevystavila nebezpečí. To, že ty nemáš tušení, co chceš, není můj problém. Měl by sis v tom konečně udělat jasno bratříčku. Tak co… omluvíš se?“ zeptala se ještě.

„Já moc dobře vím, co chcu,“ bránil se Edward, „a omlouvat se nebudu.“

„Jak myslíš,“ pronesla Alice a zapálila hromadu vedle sebe.

„Alice!“ zařval najednou hystericky její bráška a vytřeštil oči.

„Ano?“ odpověděla s klidem a sunula to krásné černé piáno blíže k plápolajícímu ohni. Mě to najednou připadlo jako týrání zvířátek v přímém přenosu, a tak jsem se pokusila zakročit.

„No, myslím, že Esme by nebyla moc ráda, kdybys jí zničila tolik nábytku,“ nadhodila jsem nevinně.

„Neboj, myslíme si s Esme, že už by to chtělo změnu. Říkala jsem jí o tom a souhlasila, akorát to prý nemusí vidět, a tak odjela do města. Jen jsem musela slíbit, že to Edward přežije,“ zazpívala s úsměvem a opět obrátila pozornost na to vzpínající se kousek ode mě, „tak co? Máš poslední možnost.“

„Na to zapomeň. Alice jestli spálíš ještě nějakou část mého majetku, tak už tě ani Jasper nezachrání.“ Edward vypadal jako smyslů zbavený a divím se, že z něj nikdo kromě mě neměl strach. Alice však bezkompromysně sunula křídlo směrem k ohni. Hromádka ostatních věcí zatím potichoučku plápolala a měnila se v prach a já si jen tak zlehka vybavovala Edwarda uvnitř těch plamenů. Jenomže svým způsobem mi ho bylo líto, byla by ho škoda je moc hezký a možná nebude tak špatný, jak vypadá.

„Alice?“ pípla jsem při pohledu na pološíleného Edwarda.

„Ano?“ ozvalo se.

„Vážně myslíš, že to je dobrý nápad?“

„No, je to určitě lepší, než můj první plán. To jsem ho chtěla roztrhat na kousky a ty rozházet po lese, ale to se zdálo Esme moc drastické.“

„Aha.“ Má osůbka se zmohla jen na kývnutí.

„Hm, stojí ti to za to?“ poslala jsem Edwardovi.

„Být tebou ani nepípám, možná má Alice pravdu, ale tohle si vypijete obě. Vždyť už jsem se omluvil i přes to, že s tím nesouhlasím.“

„Hm, no a proč, že s tím vlastně nesouhlasíš?“ zeptala jsem se opět nevinně.

„Pche… asi mi tu něco uniká, ale pokud já vím, tak kdykoli se tu kdokoli jiný objevil, ostatní ho vyprovodili dříve, než se k nám stihl jakkoli přiblížit. A ty si tu přijdeš a nikdo s tím najednou nemá žádný problém,“ vztekal se v duchu, „krom toho, kdyby ses mi možná alespoň pokusila objasnit, proč ve tvojí hlavě vídám tak často to co v ní vídám, možná bych se uklidnil.“ Až jsem se divila jak mu to myslí, neboť stál jak připražený s očima stále vyvalenýma na Alici.

„O tom se zrovna s tebou skutečně bavit nehodlám.“ Když jsem si uvědomila, na co se mě ptá, začal se ve mně vařit jed i s krví dohromady. Co je mu do toho?

„Jo, to mě mohlo napadnout,“ poslal mi sarkasticky.

„Co se to tu děje?“ ozval se najednou Carlislův hlas z právě přijíždějícího Mercedesu.

„Carlisle, co tady děláš?“ ozval se Jasper.

„Esme volala, že se chystáte něco provést, a že z toho vůbec nemá dobrý pocit, a jak koukám tak měla naprostou pravdu. Může mi to někdo vysvětlit? A Alice okamžitě odtáhni to piáno tam, kde bylo.“ Carlisle si nás všechny měřil pohledem a jeho hlas nabýval na síle.

„Já ti to vysvětlím,“ vložila se do toho Rose a Emmett byl na Carlislův povel nucen pustit Edwarda. Ten vystřelil do domu za Alicí a už se ozývaly jen duté rány. Jasper jí běžel na pomoc a hromádka plamenů se zvesela zvětšovala.

Rose začala barvitě Carlislovi vysvětlovat, co se stalo ve škole a i to, co se dělo teď před jejich domem a já se jen snažila tvářit zamyšleně a dělat, že tam nejsem.

„Neboj, ty za to nemůžeš,“ řekl a otcovsky mě poplácal po zádech, „a s vámi si to ještě vyřídím. Edwarde, nech ji! A okamžitě to tu ukliďte. Za pět minut budete všichni sedět v obýváku a probereme to.“ Zdálo se, že když se Carlisle zatváří tak autoritativně jako teď i zahradní trpaslíci stáli v pozoru.

„Edwarde…“ zařval ještě Jasper.

Všichni Cullenovi stáli skutečně do pěti minut seřazení v obývacím pokoji. A Carlisle spustil.

„Tak, Alice my teď vysvětlí všechno, co se tu stalo, neboť jako jediná vidí úplně všechno…“ pronesl Carlisle.

„Ale…“ snažil se do toho vložit Edward.

„Ty mlč… z té kuchyně bude mít Esme určitě radost,“ nadhodil jeho otec naštvaně a tím chtěl evidentně poukázat na spoušť, kterou jeho děti nadělali, když se snažili zachránit Alice. Edward jen sklopil hlavu a vyčkával. Alice opět začala vysvětlovat vše, co se za den událo. Napadlo mě, proč mu to od Rose nestačilo, ale nechala jsem to být.

„Hm, skutečně je to pravda?“ zeptal se Carlisle, ve chvíli kdy Alice dokončila svůj přednes o tom, co se událo ve škole. Já se na něj podívala a jen nepatrně kývla, neboť už tak jsem si připadala dost příjemně. Carlisle jen zatnul čelist a zpražil Edwarda pohledem. Pak ta malá střapatá hlava pokračovala a líčila to ostatní, co následovalo.

„Alice, myslím, že máš pravdu a Edward to skutečně přehnal, ale to co jste tu prováděli, bylo taky moc. Edward se Belle samozřejmě znovu a nahlas omluví…“ řekl a zdůraznil slovo znovu a nahlas.

„Carlisle…“

„Myslím to vážně a víc už se o tom nebudeme bavit.“ Carlisle se zatvářil skutečně zatvrzele a neústupně a synáček tedy spustil.

„Dobře, moc se omlouvám za své chování a taky, že jsem byl hrubý,“ pronesl na oko kajícně Edward, ale hned na to dodal, „ale kdybys nám vysvětlila…“ dodal ještě, ale Carlisle ho zarazil.

„Edwarde, vím, že mezi sebou nemíváme tajemství, ale Bells je tady snad teprve dva dny, takže má nárok si alespoň prozatím uchovat své soukromí. A to do doby, než o tom s námi sama bude chtít mluvit.“ Carlisle k mému štěstí synáčka uzemnil a mě spadl kámen ze srdce. Pozornost se však opět obrátila na mě.

„Ehm… v pohodě,“ vykoktala jsem a Carlisle spokojeně pokračoval.

„Alice?“ vyzval i jí a dodal, „mimochodem doufám, že Edwardovi opět zařídíš pokoj.“ Na Carlislovu obličeji se najednou objevil úsměv, a nejspíš to zvedlo náladu i zmiňovanému individu. Alice se zatvářila útrpně, ale omluvila se.

„Dobře, jsem rád, že jsme si v tom udělali jasno… Pokud vím, tak Rose, Bella, Alice a Esme chtěli jet na nákupy a no… myslím, že se to i hodí. Emmett s Jasperem to tu douklízí a Edward mě doprovodí na lov. Chci si s tebou promluvit,“ prohodil k překvapenému synovi a pomalu se zvedal.

„Ahoj…,“ ozvalo se ode dveří, „na nákupy se pojede zítra… už jsem nakoupila všechno, co jsem si myslela, že zlikvidujete a dneska se bude uklízet.“ Ještě jsem neviděla Esme tak vytočenou jako dneska. Ale nezbývalo mi, než se vydat za ní a pomáhat.

„Ty nemusíš zlatíčko… to jen ta banda. Co si nadrobili, to si taky sní.“ Zlatý člověk, ale bylo mi to blbé, a tak mi nezbývalo než se bránit, Esme mě však zavčasu strčila do mého pokoje a zavřela dveře.

Den pomalu plynul a už se schylovalo k večeru, když jsem si všimla, že se Carlisle s Edwardem vrátili. Nic se ale nedělo a já si tak nějak začala číst. Jenomže v noci mi pomalu začalo docházet, proč je Edward občas tak mimo. Šest upírů se pod nátlakem svých vášní očividně snažilo zbořit čerstvě uklizený dům. Začala jsem Edwarda docela chápat, protože jestli tu bydlí takových plus mínus sedmdesát let, musel být trochu mimo.

Další dny však byly poněkud skeptické a zvláštní. Nakupování se stále odkládalo a já nabývala přesvědčení, že to Esme dělá Alici naschvál, za ten nepořádek z minula. Nejpodivnější však byla skutečnost, že mě Edward naprosto ignoroval.

Každé ráno mě Alice vecpala k němu do auta. Ono to už pak nebylo ani třeba, začala jsem tam sedat automaticky. Nikdy mě ani nepozdravil, ani nezavrčel. Pokaždé mě Edward mlčky a ohleduplně vodil z hodiny na hodinu. Vždy mi v jídelně nabral ten sajrajt a nešťastně si sedl naproti. A pokaždé si mě přestal naprosto všímat v momentě, kdy jsem vstoupila do jejich domu.

Nevěděla jsem, co se mu honí hlavou a popravdě mě to i docela zajímalo, ale neodvážila jsem se podívat. A o to horší to bylo, že jsem až neuvěřitelně toužila vědět, co mu Carlisle řekl. Co v něm vyvolalo takovou reakci. Nikomu dalšímu to však divné nepřipadalo, a tak mi nezbývalo než čekat co se bude dít dále a opět jsem nemusela čekat dlouho.

„Ahoj,“ ozvalo se za mnou, když jsem v pátek večer vycházela ze šatny od tělocvičny. Když jsem se otočila, mé oči spatřily toho malého ukecaného potížistu, jak se na mě usmívá a to doslova od ucha k uchu.

„Jedem na nákupy… hned,“ prohodila nadšeně a táhla mě ven.

„Jaktože tak najednou?“ vypadlo ze mě nešťastně a tiše jsem doufala, že si dělá srandu. Jenomže nedělala. Ve Volvu už seděla Esme s Edwardem a Jasperem a Alice mě sáčkovala přímo doprostřed toho uskupení, takže jsem před sebou měla Edwarda a Esme a vedle sebe zleva Alici a zprava Jazze, který z toho měl očividně jako jediný radost, nebo spíš srandu, samozřejmě když nepočítám Alice.

Esme se s Alicí o něčem zabraně bavila. Já je neposlouchala a koukala z okna před sebou. Jasper vysílal uklidňující vlny a Edward to všechno snaživě ignoroval. Jen mě tak nějak překvapilo, že tam není i Rose. V tomhle šíleném uskupení jsme dojeli až na místo a Alice všem rozdělila úkoly. Esme s Jasperem poslala pro nábytek a mě s Edwardem tahala po obchodech s oblečením, neboť dle jejího úsudku, zrovna my dva toho na sebe moc neměli. Problém nastal až v momentě, kdy Alice zabruslila do obchodu se spodním prádlem…

Komentíky... pěkně prosím... smutně koukám... 8) 8) 8)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of imagine 6. kapitola: