Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine 5. kapitola

24.03.2010 (11:00) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2565×

5. kapitola - S hloupostí se nepouští do boje ani pánbůh.

„Já věděl, že to dokážeš, brácha. Přece jenom si chlap. Ale že jsme se načekali. Já už myslel, že jsi na kluky,“ ječel Emmett po celém domě a hrdě poplácával Edwarda po ramenou.

„No, ale že to půjde tak rychle, to jsem nečekal,“ pronesl ještě Emmett s úctou v hlase a nadějně pohlédl na bratra.

„Nic ti nehodlám vyprávět Emmette,“ vypadlo z něj, „nic se nestalo, jen si roztrhla košili.“ Edward se snažil bránit, ale Emmet se s tváří někoho, kdo se rozhodně nenechá obelhat, nehodlal vzdát. Nechala jsem je a rozhodla se zjistit, kde najdu nějaké své věci.

„Ahoj,“ zapištěla Alice, chňapla mě za ruku a kamsi táhla.

„Nejdřív ti musíme něco obléct,“ konstatovala a postavila mě opět do její šatny.

„Už jsem vybrala všechno, co potřebuješ. Bude se ti to líbit. Věř mi.“

„Ale Alice, já chci svoje oblečení, jsem na něho zvyklá a vážně se v něm cítím dobře,“ snažila jsem se, ale bylo mi to na dvě věci. Alice na mě hodila pohledem rozzuřeného býka v aréně a do rukou mi bezkompromysně narvala hromádku oblečení i s botami. Když jsem se mrkla, co se stane, když si to neobleču, tak mi beztak naschvál ukázala vizi jak ničí mého volkswagena broučka doslova na prach. Nezbývalo mi, než popadnout tu kupku a jít se převléct. Alice mě ještě obdařila spokojeným výrazem a zase mě někam táhla.

„A tohle je tvůj pokoj…“ zazpívala nadšeně a čekala na mou reakci. Pokoj to byl nádherný. Jo jo, v jednoduchosti je krása. Jedna stěna byla skoro celá prosklená a zvenku ke mně doléhalo světlo prosakující skrze vysoké stromy. Protější tmavě modrou stěnu pokrývala různá cédéčka, dvdéčka a zajímavé knihy, které k mému údivu působili nově, a ještě k tomu většina z nich patřila k mým oblíbeným.

Na další stěně vysela krásná velká televize s nějakými přehrávači a v poslední byly zabudovány dvoje dveře, první do šatny a druhé do černo-bílé koupelny, krásně sladěné s modrými doplňky stejně jako v pokoji. Když jsem svou pozornost nasměrovala nazpátek do pokoje, došlo mi, že kromě černého konferenčního stolku tu ještě stála nádherná černá postel s tmavě modrým saténovým povlečením. Což mě dost vyvedlo z míry, ale byla to nádhera.

„Je to krása Alice,“ vykoktala jsem ze sebe v úžasu, „vážně moc děkuju.“

„Já jsem tak ráda, že se ti to líbí. Esme bude mít taky radost,“ řekla a skočila mi kolem krku.

„Mimochodem, jenom… co budu dělat s tou postelí?“ zeptala se má maličkost a Alice zbledla víc, než byla. Popravdě se trošku začala podobat Marcusovi.

„No ehm,“ vypadlo z ní, „strašně se mi líbila, hodí se tu. No a něco tu být musí, jinak by to bylo divné.“ Alice skončila a nadějně mi pohlédla do očí doufajíc, že jí to věřím, což se teda šeredně mýlila. Ale vzhledem k tomu, že se mi nechtělo znovu pozorovat ten smrtelný výraz, nechala jsem to a dále se rozhlížela po místnosti.

„Děcka, jde se do školy,“ zvolal Emmett svým hurónským hlasem a jal se pozice hlavního vedoucího školky v přírodě. Nezbývalo mi, než na sebe rychle naházet oblečení a vyletět před dům, kde už byla otevřená garáž a já v ní spatřila svého milovaného volkswagena broučka. Natěšeně jsem se k němu vydala, když v tom mě někdo opět chytil za rukáv a táhl pryč.

„Ne Bello, nemůžeme jet do školy jako průvod. Pojedeš s Edwardem,“ prohodila jakoby mimochodem a zase mě začala cpát do Volva.

„Alice prosím tě, oni stejně čekají, že přijedu sama. Takže to, že pojedu svým autem, určitě nikomu vadit nebude,“ bránila se má maličkost, ale předem mi docházelo, že je mi to houby platné. A opět jsem měla pravdu.

„Ale no tak, už tak jedeme pozdě. Edward tě neukousne, má to zakázané.“ Alice se na mě smířlivě podívala a zabouchla za mnou dveře. Edward mě opět okázale ignoroval a celou cestu mlčel. Obava, že celý můj pocit usmíření je jenom pocit byla čím dál jasnější.

Edward prudce přibrzdil auto před školou a beze slova se vydal na svou první hodinu. Vzala jsem si mapku ze včerejška a rozešla se taky směrem ke škole. Ostatní na mě pořád civěli, ale k mému milému překvapení to nebylo tak hrozné jako včera. Cestou jsem narazila na Alice, jak drbe Edwarda za to, že mě tam nechal a neukázal mi cestu na hodinu, ale myslím si, že ho to stejně moc nezajímalo.

Když se má osůbka mihla kolem nich, ten inteligent se naštvaně otočil, chytl mě za loket a táhnul k jakýmsi dveřím. Tam se zastavil, vystrčil mě do dveří, zavrčel a otočil se na patě. Hned jak jsem se z toho vzpamatovala, nezbývalo mi než se vydat na své místo a cestou přemýšlet, co se mu zase honí hlavou.

Byla zrovna matematika, u které jsem děkovala za tak rychlý mozek, neboť jinak by to byl jeden z těch předmětů dovádějíc mě pomaloučku do hrobu, samozřejmě v případě, kdyby to šlo. Ale jinak to byla docela nudná hodina.

Když zazvonilo, mé ruce začali líně balit věci do koženého batůžku od Alice. Vydala jsem se v polovičním transu ke dveřím a pomaloučku začala doufat, že to dneska rychle uteče. Když v tom mě popadla něčí silná ruka a táhla mě chodbou pryč. Hned jak jsem se vzpamatovala, došlo mi, že ona ruka patří Edwardovi rychlými kroky se blížícímu k učebně biologie.

Ve tváři měl naprosto ignorující až doslova znuděný výraz a naštvaně hleděl před sebe. Po chvíli jsem se ocitla ve třídě, kde mi Edward odsunul židli a prostě mě do toho místa narval. Hned na to si sedl vedle mě, opřel se a bezvýrazně civěl do prázdna.

„Co to děláš?“ zavrčela jsem na něj, když už jsem se opět vzpamatovala.

„Rodinka má pocit, že jsem k tobě zezačátku nebyl dostatečně milý a tak tě mám dneska nestarosti, abych si to u tebe vyžehlil,“ prohodil sarkasticky a hodil po mě jeden z jeho hraných úsměvů. Pak zase jen seděl a díval se před sebe.

„Bezva, Alice má pocit, že se ke mně nechováš dostatečně slušně a zase to odnesu já. Nemusíš se obtěžovat, já na ty hodiny trefím, kdyžtak se zeptám.“ Edward se na mě ani nepodíval a zase se jen vytočeně zasmál, což byla evidentně snaha o skrytí právě se v něm vařícího vzteku.

„Na to zapomeň,“ prohodil přeslazeným hláskem. „Alice to uvidí a já se s ní pak hádat nebudu.“

„Pche, Alice určitě viděla i tohle. Mimochodem, jestli si myslíš, že se nechám tahat po škole jen proto, abys ty neměl problémy, tak to se šeredně mýlíš,“ zavrčela jsem na něj potichu. Jen se zase uchechtnul tím svým vševědoucím úsměvem a nekomentoval to.

Pan Benner začal s hodinou a já pořád přemýšlela jak se tomu bídákovi pomstít. Najednou se Benner otočil od katedry a vzal do rukou jakýsi sešit.

„Tak koho si dneska vyzkoušíme… tak co třeba slečnu Swanovou?“ pronesl a ještě chvíli hleděl do papíru před sebou. Tak to by bylo fajn, jen si před něho stoupnu, prošmejdím mu lebku a mám za jedna a hned druhý den. Skvělé.

„Hm, anebo ne. Slečna Swanová je tu teprve druhý den. Tak co takhle pan Culllen?“ řekl a se zvednutým obočím se podíval směrem k Edwardovi. V ten moment však mou hlavou prosvištěl plán pomsty. Ve chvíli, kdy se mnou sledovaný objekt konečně došoural ke katedře, jsem schválně uvolnila svou mysl a nahlédla do té Edwardovi. Ten se na mě podíval s lehkým šokem v obličeji.

Jeho plán byl jasný. Učivo neuměl, neboť se mu po celou jeho existenci bezobratlí tak nějak nelíbili, tudíž se jimi nikdy nijak nezabýval. Chtěl tedy všechno vyčíst z toho, jak na to bude Benner myslet, pokaždé když mu podá otázku. Lidé to tak dělají běžně.

A tak jsem začala. Můj plán byl rafinovaný a dokonalý zároveň. Edward byl zmatený z toho, že mě slyší a očividně čekal, co se bude dít. Konečně mu z obličeje spadl ten hraný sarkastický úsměv. Musela jsem se pochválit.

„Takže pane Cullene, vyjmenujte mi základní druhy bezobratlých v latině.“ Ha to byla moje chvíle. V okamžiku jsem zablokovala jak Bennerovu mysl, tak i všechny naše spolužáky, neboť ti hleděli do otevřených knih před sebou. Pak už jsem jen sledovala Edwarda tvářícího se jako rosnička na poušti. Valil na mě oči a byl tak v šoku, že dokonce ani nemyslel.

„No tak, pane Cullene, poslouchám,“ připomněl se Benner.

„Jo, hm, no. Malý moment pane profesore,“ vypadlo z Edwarda a začal mě provrtávat pohledem. Měla jsem neuvěřitelnou chuť svalit se na zem v návalu křeče, ale má osůbka se zatím statečně držela a já se jen neslyšně řehtala. Na Edwardovi bylo poznat, že si právě všiml toho návalu veselý v mé hlavě a potichu zavrčel.

„Ty jedna malá…“ prohodil ten symbol dokonalosti u tabule a já měla co dělat, abych skutečně neskončila pod lavicí.

„Můžeš si za to sám,“ poslala jsem mu nazpátek a představovala si, jak na něj vyplazuju jazyk.

„No tak, pane Cullene, dozvíme se od Vás dneska alespoň něco,“ pronesl Benner stále setrvávající v překvapení z toho, že jeho nejlepší žák nezná odpověď.

„Omlouvám se, pane profesore. Nějak nejsem ve své kůži a nemohu si vzpomenout,“ pronesl ten bídák svým sametovým hlasem a omluvně se podíval na učitele.

„Takže to máme dneska za pět, ale nepochybuji o tom, že si to spravíte,“ řekl učitel, a co mě štvalo nejvíce bylo, že mu na to jeho divadélko Benner skočil. Pustila jsem tedy všechny doteď blokované mysle a jala se pro jistotu blokovat tu svou. Edward se otočil a s pohledem anděla pomsty si to rázoval rovnou ke mně. Sedl si vedle mě a já se instinktivně začala odtahovat. To se mi ale nepovedlo, neboť mě chytl za ruku a v momentě, kdy jsem nabývala dojmu, že už jí nebude muset ani pálit, aby z ní byl prach, mě stáhl těsně vedle sebe.

„Dělej tak, ať si tě odsud Aro nemusí odnést v krabičce od sirek,“ šeptal mi zuřivě do ucha. Nechápala jsem, proč zrovna on, který o mě nic neví, je tak jistě přesvědčen o mých stycích s Volterrou. Ne, že bych tam nikdy nebyla, ale špeh ze mě taky nebyl.

„Začínám mít obavy, že místní holky tě považují za neodolatelného jenom proto, že tě ještě neslyšeli mluvit,“ zašklebila jsem se na něj a rozhodla se, že ho ještě trošku poškádlím, neboť co mi může udělat ve třídě plné lidí. A venku se prostě schovám k Alice.

Opět jsem se věnovala svému daru, ale v ten moment mi došel význam toho, proč si mě Edward tak tiskne k sobě. Pokaždé, když mě biť jen napadlo něco, co by se mu nemuselo líbit, mi začal drtit tu část těla, kterou měl právě po ruce.

„Znají se dva dny a podívej…“ zaslechla jsem vzrušený šepot odněkud zezadu.

„Vždyť oni jsou přece taky z Aljašky. Já jsem věděla, že s někým musí chodit,“ řekla další holka a já se musela uchechtnout. Pak mi ale nezbývalo, než se zase otočit na ten výkvět vedle.

Edward si evidentně všiml mého chabého pokusu zjistit, jestli to Alice sleduje a zakroutil mi rukou tak nepříjemně, až jsem sykla bolestí a to už bylo co říct. K mému překvapení se však Edwardovým obličejem mihl vyděšený výraz a sevření v okamžiku povolilo. Pustit mě ještě nejspíš nehodlal, ale alespoň se začal věnovat výkladu, nebo se tak alespoň tvářil.

Já mezitím kňučela a mnula si natáhnutou ruku s chrastícími kostmi uvnitř, jinak se to říct ani nedalo. Edward po mě hodil ještě jeden útrpný výraz, ale dál se mě snažil ignorovat. Když se mé rozdrcené kosti rozhodly podstoupit poslední krok k obvyklé celistvosti, zaskučela jsem o něco více, že to museli slyšet i ti dva co seděli za námi a Edward v ten moment očividně nevědomky začal moji chorou ruku hladit. Hned jak mu to došlo, ztuhl a zatvářil se frustrovaně. Výhodu to mělo v tom, že už mě úplně pustil. Nejspíš uznal, že už toho bylo dost.

Konečně se ozval vysvobozující zvonek a já se v rychlosti sbalila a chtěla odejít. Jenomže v tom mě Edward zase chytl a šel se mnou ven. Tentokrát se očividně snažil být milý, ale lepší pocit to ve mně nevzbudilo. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale napadlo mě, že se mu pomstím jinak. Zpomalil a s pohledem upřeným před sebe mě směroval do jídelny. Tam se postavil do řady vedle mě a začal nabírat ten sajrajt. K mému překvapení mi dal jeden tácek do ruky, zaplatil a šťouchal mě tak dlouho, dokud mě nedošťouchal k jejich zatím prázdnému stolu.

„Promiň, přehnal jsem to,“ řekl prostě a za moment už jen hleděl z okna.

„Čaute lidi,“ zaduněl Emmettův hluboký hlas. Rosalie na nás jen zamávala a šla si spolu s Jasperem stoupnou do řady.

„Kde je Alice?“ zeptala jsem se a doufala, že se tak vyhnu dnešní pohromě s nákupy.

„No,“ začal zamyšleně Emmett, „říkala něco o tom, že jede koupit dostatek dřeva a zápalky pro Edwarda. Máme ho prý zatím hlídat, aby nikam neutekl, než se vrátí.“ Emmett se zatvářil natěšeně a dodal: „Mimochodem máme zakázáno nechat tě s tím vrahem, takže tě má po zbytek dne na starost Jasper. Máš mu prý hlídat myšlenky, když tu teď Alice není, abychom měli jistotu,“ skončil potichu s na oko vážným hlasem.

„Alice říkala, že kolem čtvrté by s ním měla být hotová,“ pronesla Rosalie naprosto vyrovnaným a nefascinovaným hlasem. A já uvažovala, jak můžou o vraždě vlastního bratra mluvit s takovou lehkostí.

„Čímž chci říct, že se nemusíš bát, ty nákupy stihneme,“ dopověděla a mrkla na mě.

Edward se postavil a hodlal vyjít z jídelny, ale chvíli na to ho čapl Emmett kolem ramen a posadil nazpátek na místo. Začalo mi docházet, že mstít už se nebude třeba. Sotva, co jsem se rozhodla, že to nechám na Alice a přitom se budu kochat Edwardem rvaným na cucky, došla mi nová sms. A v ní stálo: Na to zapomeň, jen do něj. Alice

A tak jsem se s čistým svědomím pustila do Edwarda, ten chtěl v okamžiku, kdy mu to došlo po mě skočit, ale Emmett jej stále drtit ve svém medvědím sevření. Hledala jsem u něho v hlavě myšlenku, která by vysvětlovala důvod, proč si mě tak spojuje s Arem. Ale moc to nešlo, Edward mi do toho pořád kecal.

„Omluvu za ruku přijímám, ale o ničem jiném nebyla řeč. Mimochodem to mám dovolené od Alice,“ poslala jsem mu a začala mu ukazovat tu smsku.

„To je sice fajn, ale uznej, že nejsi fér,“ zaskučel a ukazoval mi, jak strašně se ke mně snaží chovat mile, i když mi nevěří ani slovo a jak se neuvěřitelně ovládá, aby mi nezakroutil krkem. Idiot. Zas tak špatně na tom s tím bojem nejsem, ale přece nemůžu zrušit Carlislova prvního syna. No, i když Alice je evidentně jiného názoru.

„Volterra, medvěd, lov, cokoli… sakra,“ ozvalo se najednou v Edwardově mysli a já si uvědomila, že si mě právě představuje v té roztrhané košili při včerejším, vlastně dnešním lovu a k mému potěšení se té vzpomínky nemohl zbavit. Pro jistotu, aby se na své trápení mohl plně soustředit, jsem zablokovala myšlenky celé jídelně a okolí. Edward jen zaskučel a jeho oči začaly pomalu, ale jistě opět tmavnout.

„Děcka, Alice píše, že si nevšimla, ale za hodinku začne svítit slunko a bude až do večera, takže nás Carlisle omluvil a můžeme jet domů… hurá!“ zašeptal nám nadšeně Emmett.

Nechala jsem tedy Edwarda na pokraji deprese Edwardem na pokraji deprese a odběhla si do skříňky pro věci. Za chvíli jsme už seděli naskládaní v autech a jeli domů. Měla jsem docela radost, že jel s námi i Emmett držící Edwarda, protože ten by mě nejspíš zabil. V momentě, kdy auto zastavovalo u příjezdové cesty, spatřila jsem Mont Everest a pod ním poskakující Alici…

Komentíky prosííím 8) 8)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of imagine 5. kapitola: