Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine 4. kapitola

20.03.2010 (17:30) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2357×

4. kapitola - Diplomacie: pokračování války jinými prostředky.

Esme tichounce otevřela dveře a soucitně se na mě zadívala. Snad v ten samý okamžik roztáhla ruce a jala se mě drtit ve svém náručí.

„Zlato, jsem tak ráda, že jsi tady. Nemusíš se bát, už tě nikam nepustíme. Zatím se můžeš nastěhovat do pokoje pro hosty, zítra zajedeme nakoupit všechno potřebné,“ pronesla a se stále soucitným pohledem se na mě opět zahleděla.

„Esme, to je od tebe milé, ale myslím, že to nebude nejlepší nápad. Co by tomu řekli ostatní, a taky já už tady dům mám a jsem zvyklá žít sama. Nemám v plánu vás jakkoli obtěžovat.“ Všemožně jsem se pořád dokola snažila vymanit z bydlení s dalšími sedmi upíry a Edwardem za zadkem. I když mi s nimi bylo příjemně, je tu stále ta pravda, že je znám teprve den.

„Bez diskuzí. Neboj, zvykneš si,“ ozvalo se ode dveří a já v nich spatřila usmívající se Alice, „mimochodem, nemluvil tu někdo o nákupech? Zítra po škole ve čtyři. Já vezmu Bellu a Rosalii a společně tě vyzvedneme Esme.“ Alice se stále usmívala a chystala se k odchodu.

„Ale Alice…“ chystala jsem se protestovat, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem se cítila spíš nadšeně a nahrnula se do mě touha jí všechno odkývat.

„Ne Bello, jak jsem řekla. A právě ti stěhujeme věci. Už zbývá jen něco málo. Než si doprohlížíš dům, budeme hotoví,“ oznámila mi, čímž mě dokonale odrovnala. Stála jsem tam a civěla na ně jako Aro na Caiusův pohřeb a přemýšlela, jestli se mi to jenom nezdá.

„Ehm, dobře,“ špitla jsem lehce proti své vůli, ale nějak mi docházela síla odporovat a tím jí to všechno pokazit.

„Já to věděla, jsi skvělá,“ zapištěla a v momentě mi zase vysela na krku.

„Zlatíčko,“ pronesla mile dojatá Esme, „o dům se ti postarám, nemusíš mít strach.“ Carlisle mě otcovsky poplácal po zádech a chvíli na to mě drtil Emmett.

„Vítej ségra,“ zařval do útrob domu a dodal, „s Edwardem jsem si to už vyřídil. Nemusíš mít strach, ani nemukne.“ Dokončil vítězně a přestal mě svírat v náručí. Začala na mě opět zlehka usedat nervozita a opět mě to podezřele rychle přešlo. Mezitím mě ještě přivítala Rose a já už plánovala lov, když v tom do místnosti vplul Jasper a pocit klidu ve mně ještě vzrostl.

„Hej,“ ohradila se má maličkost v momentu pochopení, „to všechno děláš ty?“ zamračila jsem se na něj a podivila se, jak jsem to mohla přehlédnout.

„Rád tě poznávám,“ řekl a hodil po mě omluvný úsměv.

„Ták Bello,“ Alice opět stála vedle mě a snažila se mě vytlačit z místnosti, „prohlídni si zbytek domu a pak se zastav u mě. Něco hezkého ti oblečeme a půjdeme na lov,“ zazpívala a zase zmizela.

„Ale proč,“ mě chce Alice vyoblékat zrovna na lov, napadlo mě. Ale zdálo se, že mě nikdo neposlouchá, a tak jsem se vydala do dalšího pokoje.

Pokoj na konci chodby byl skoro celý prosklený, teda jeho celá polovina. Jedna stěna byla obložena cédéčkami od Debussyho po Nirvanu a nechyběla tu ani úctyhodná sbírka knih. Uprostřed stála černá kožená pohovka a na malé boční stěně viselo domácí kino. Na pohovce byli poházené nějaké knihy. Sedla jsem si a vzala jednu do ruky. Byl to nějaký hodně starý výtisk Romea a Julie. Hned vedle toho však ležela další otevřená kniha, když jsem ji otočila a podívala se na její obal, stálo tam ‚Zkrocení zlé ženy‘, nevím proč, ale musela jsem se pousmát, neboť ty dvě knihy nějak nešly dohromady.

„Doufám, že se dobře bavíš,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a spatřila Edwarda mračícího se a sedícího v okně.

„Ehm, promiň,“ vypadlo ze mě a něco mě přinutilo se na něj zadívat. Byl krásný, měl nádherné hluboké oči a rozcuchané bronzové vlasy, když můj pohled sjel k jeho košili a pokračoval stále níž, přestala jsem vnímat, co vlastně dělám. Byl mnohem krásnější, než kdokoli z nás. Ještě chvíli na něj má maličkost zírala, ale pak si decentně odkašlal. Když mi došlo, co dělám, zadívala jsem se mu opět do očí, a kdybych mohla, tak se červenám až na zadku.

„To nevadí, určitě tě poslala Alice,“ řekl jen a já se raději zvedla k odchodu. Když už jsem pomalu míjela futra, napadlo mě, že je nějaký moc v klidu.

„Žádné nadávky, urážky a podobně? Nic?“ zeptala jsem se a doufala v prostou odpověď ‚ne‘, nebo něco podobného.

„No,“ pronesl a já začínala mít pocit, že mlčet by byl lepší nápad, „Alice mi vyhrožovala nákupy, Jasper smrtí v případě, že bude Alice smutná. Emmett zase myslel na hromádku popela. Esme s Carlislem mi neustále posílali prosby, ať to nezkazím. A Rose zavolala Eleazarovi, který mi po telefonu promlouval asi půl hodiny do duše. Spokojená?“ zavrčel arogantně a očividně doufal, že sklopím oči a odejdu. To se však hošánek prekérně mýlil.

„Jo, to by šlo,“ prohodila jsem nevinně, hodila po něm spokojený pohled a vyšla z pokoje. Na cestě mezi schodištěm a obývákem se však v záchvatu křeče svíjel Emmett a nemohl ani mluvit. Měla jsem pocit, že se dobře baví, ale nenapadala mě slova, tak jsem ho nechala.

„Myslím, že jsem mluvila o tom, že máš skončit u mě v pokoji, o obýváku nebyla řeč,“ zapištěla Alice a táhla mě zpět ke schodům. Emmettovi takhle věta evidentně nepomohla a jen co se postavil, už zase ležel.

„Zítra pojedeme na nákupy a ani nemusím říkat, jak se těším. Ale do té doby musíš v něčem chodit. Takže na…“ prohodila a mrskla po mě něčím červeným, co nenápadně připomínalo cár čehosi, co si říká látka, až na to, že to bylo skoro průhledné. Za chvíli na mě přistály ještě rifle, což jsem sice ocenila, ale stále mi na mysli ležel ten hadřík v druhé ruce.

„Alice“ zvolala má maličkost směrem do šatníku s už oblečenými kalhotami.

„Hm?“ ozvalo se.

„Poslyš, ty kalhoty jsou sice fajn, ale nemáš tam něco delšího,“ řekla jsem a zamávala červenou látkou.

„Ale no tak Bells,“ pohlédla na mě nešťastně a v rukou dřímala stejně červené střevíčky s jakousi kytkou.

„Ne, ne, ne to prostě ne,“ zhrozila jsem se a chtěla se bránit. Ale Alice nejspíš uznala, že toho už na mě dneska bylo dost. Sebrala tu látku i střevíčky a s pohledem postřelené laně se opět vydala do útrob šatníku.

„Na,“ zapištěla po chvíli a podala mi vypasovanou černou dámskou košili. Když jsem zhodnotila, že nevypadá až tak špatně a jala se ji oblíkat, Alice opět ponořila hlavu do botníku.

„Co tyhle?“ zeptala se a podávala mi šílené černé páskové botky na jehlovém podpatku.

„Na to zapomeň,“ Chudák Alice hrábla do skříně a vytáhla jemné baleríny.

„Tyhle?“ zkusila to.

„To nejsou boty,“ bránila jsem se.

„To chceš chodit v tomhle?“ řekla a rezignovaně vytáhla něco mezi botaskami a horolezeckými botami. Připadala jsem si divně, ale působili na mě docela sympaticky. Byli sportovní, ale zároveň vypadali elegantně, ani velké, ani titěrné.

„Ehm, jo?“ pípla jsem zoufale, ale podle Alicina zděšeného pohledu mi došlo, že to nebyl zrovna nejlepší nápad.

„To ne!“ vykřikla zoufale a já radši o krok ustoupila.

„Ale no tak zlato,“ ozval se Jasper náhle stojící vedle mě, „vypadají dobře a neboj, zítra něco koupíme. Ale už jí nech odpočinout, bylo toho na ní dneska skutečně hodně,“ šeptal uklidňujícím hlasem a já byla ráda za jeho existenci jako nikdy předtím.

„Ale…“ Chtěla protestovat, ale to už jsem si obouvala ty boty dříve, než by si to mohla rozmyslet.

„Hm, no není to tak hrozné,“ prohodila Alice smířeně a začala se usmívat.

„Jde se, pospěšte,“ zařval Emmett do domu a v ten moment mě Alice popadla a vlekla dolů. Tam stála Rose s Edwardem a Jasperem a všichni, teda až na Edwarda se usmívali. Rose mu však ‚lehce‘ zabodla loket do žeber, a přes Edwardovu tvář se mihl pokus o úsměv.

„Dobrá,“ začal Emmett jako by se snažil srovnat bandu neposedných skautů, „Rose, já a Bella jdeme na západ, Edward s…“ nedořekl, neboť na něj skočila Alice a něco mu zapáleně šeptala.

„Edward s Bellou a Jasperem jdou na sever, já s Rose na západ a Alice s Esme a Carlislem chtějí zůstat doma. To sice nechápu, ale je to tak,“ pronesl Emmett zmateně a ukázal směrem ke dveřím, „mimochodem lidi nepřehánějte to, o víkendu jedem na medvídky,“ dokončil s pohledem natěšeného dítěte a hrnul se ze dveří. Jestli tohle někdy pochopím, to si skutečně nejsem jistá.

Rozhodla jsem se tedy následovat Jaspera a mezitím přemýšlela, co Alice asi chystá. Běžela jsem lesem a užívala si čerství vzduch, cestou se však ve mně začal projevovat až nezvyklí pocit přátelství a pohody. Nahodila jsem bezstarostný a uvolněný úsměv a přivřela oči.

„Lidi jestli nechcete překročit hranice s Kanadou, měli bychom brzdit,“ připomněl vysmátý Jasper a začal zpomalovat. Když mi stále nedocházelo, o čem to mluví, všimla jsem si uvolněného Edwarda běžícího vedle mě a po očku sledujícího mou maličkost. Hned jak si uvědomil co děla a vzpamatoval se, začal docela hlasitě vrčet na Jaspera, ten se však pořád nějak nemohl zbavit úsměvu, což Edwarda zrovna neuklidňovalo.

„Takže, tady se rozdělíme a tak za hodinu tu zase dáme sraz.“ Snažila jsem se na Jaspera alespoň mračit, ale pod návalem klidu, který ke mně vysílal to ani nešlo. Jasprovi myšlenky však asi moc kajícné nebyli, protože klid neklid se na něj Edward vrhnul. Asi už toho bylo na chudáka moc. Chudáka? Asi už mám taky dost. No nějaká lehká svačinka by neměla zaškodit.

Pro jistotu jsem každému ještě zkontrolovala hlavu, a jak bylo jasné, že se nezačnou trhat na kusy a pálit, vydala jsem se hlouběji do lesa. Cestou mě napadlo, kolik věcí se dneska prakticky stalo a kupodivu se mi to i líbilo, zdá se, že moje nová rodina bude fajn.

Byl nádherný večer, na obloze zářil úplněk, v dálce protékala říčka, okolní trávu pokrývala třpytící se rosa a nedaleko číhala na svou kořist voňavá puma. Prostě idylka. Vydala jsem se po tom příjemném pachu pumy a sem tam ještě házela očkem po okolí. Když mě napadlo, že je ten správný moment, rychle jsem se rozběhla ke sledovanému objektu. V tu chvíli se však stalo neuvěřitelné množství věcí najednou.

V nedalekém houští to zašustělo a vyběhl z něj Edward. Já se tak vyděsila, že mi to podjelo a místo k pumě jsem spadla na Edwarda. Puma se taky vyděsila a s naježenými chlupy prchala k řece.

„Co tu děláš?“ zavrčel na mě.

„Kochám se krajinou, idiote,“ zavrčela jsem nazpátek a začala se pomalu zvedat.

„Vtipné,“ konstatoval jakoby mimochodem, „mohla bys alespoň dávat pozor při svých pokusech něco ulovit,“ otočil se na mě triumfálně.

„Já ti dám pokusy. Nevím, kdo tu tak bezohledně vpálil jako špatně řízená střela a…“ nedopověděla jsem, neboť mi právě došlo, že na mě Edward zírá. Podívala jsem se tentýž směrem a zjistila, že Alicina jediná pro mě sympatická košilka je nejen roztrhlá skoro na dvě části, ale ještě k tomu přišla o pár knoflíků. Edward na mě pořád bez špetky slušnosti civěl a pomalu ale jistě mu začali černat oči.

V rychlosti jsem zkřížila ruce na prsou a čekala, až se vzpamatuje. Když si to konečně uvědomil a zvednul oči, napadlo mě, že se pod mým pohledem anděla pomsty vzpamatuje, ale místo toho se najednou objevil vedle mě a bez košile! V tu chvíli mnou proběhla vlna zhrození, ztuhla jsem a první co mě napadlo, bylo zjistit na co vlastně myslí.

„Nedělej to,“ zavrčel na mě v duchu, ale pohledem se ani nehnul. Vypla jsem pro jistotu a doufajíc v jeho zdravý rozum čekala, co se stane. Zlehka mě začala omamovat jeho vůně a přestala jsem vnímat nejistotu, která z něj sálala. Edward se snažil hledět mi do očí a zlehka uchopil mou levou ruku a vsunul jí do rukávu své košile. Pomalu mě obešel a to samé udělal i s pravou. Nepatrně se mě při tom dotkl a mnou jakoby projela vlna jiskřiček. Edward to asi cítil stejně, neboť rychle ucukl. V momentě stál přede mnou a pomalu zapínal knoflíček po knoflíčku až ke krku. Ani nevím jak, ale najednou jsem se přistihla, jak přivírám oči, do kterých Edward stále zařezával svůj pohled. Lehce mě pohladil po tváři a já omámeně vzdychla. To nás však oba dokonale probralo. Edwardův pohled se změnil z něžného na frustrovaný a z něj na ledový až arogantní. A já si uvědomila, že nejlepší bude vydat se za tou zmizelou pumou. Hodila jsem po něm jeden z neutrálních výrazů a vyběhla směrem k řece.

Po asi desetiminutovém prohledávání okolí jsem jí našla a nehodlala se jí jen tak vzdát. Došlo mi, že tentokrát bude skutečně lepší prozkoumat okolí. Nic tu však nebylo a tak mi nic nebránilo k výtečné noční svačince. Puma skutečně přišla vhod. Podle pachu byli kousek odsud ještě další, ale na ty už nezbyl čas. Vydala jsem se tedy na smluvené místo.

Jasper seděl na pařezu zády ke mně a civěl do prostoru. Edward už taky přibíhal a tak jsem si odkašlala.

„Kde jste, řeklo se hodinu ne?“ prohodil, když se otáčel naším směrem, ale jak nás spatřil, zmrzl mu úsměv na rtech a nadzvedl jedno obočí. V obličeji se mu mihl náznak pochopení a začal se naprosto přiblbě usmívat.

„Jaspere to ne…“ Jala jsem se bránit. On na mě jen kývl, neboť to asi vycítil, ale smát se nepřestal. Edward to zabalil jako první a vydal se k domovu.

V domě už nikdo kromě Esme a Emmetta nebyl, tak jsem si oddychla a vydala se ke skleněným dveřím. Když v tom se Emmett vrhnul na Edwarda a začal ho drtit v železném objetí a hrdě poplácávat po zádech…

Doufám, že se Vám kapitolka líbila.

Prosím komentíky... 8)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of imagine 4. kapitola: