Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine 3. kapitola

17.03.2010 (13:45) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2505×

3. kapitola - Jediný nepřítel je uvnitř nás samých.

Když hodina konečně skončila, táhla mě Alice do další budovy. Tam mě vítězně předala Emmettovi, který opět navázal řeč na svoje medvídky. Když došel k tomu, že to prakticky popsat ani nejde, tak trval na tom, ať se podívám.

Emmettovi myšlenky byly jeden velký vtip. Pokud si zrovna nehrál s medvídkama, nebo netrávil čas s Rose, což jsem se snažila přeskočit, tak se zabýval hlavně tím, jak si z někoho vystřelit. A k mé nevýslovné radosti byl ten někdo hlavně Edward.

Po chvíli se k nám přidal Jasper a já se zase uklidnila. Když už nic, tak jsem byla vděčná za to, že tam šli se mnou. Tělocvik byl docela nudný, ale i tak to uteklo rychle. Emmett si dokonce odpustil pár vtípku, které se mu honily v hlavě a Jasper se prostě snažil ignorovat dění.

Kluci mě ujistili, že na mě na parkovišti bude čekat Alice a já se teda odebrala do dívčích šaten. Když jsem však odcházela, něco mě prudce přirazilo na zeď. Sykla jsem bolestí a spatřila vrčícího Edwarda.

„Poslali tě Volturiovi, že?“ vyprskl naštvaně a dál mě tlačil ke zdi.

„Proč by mě měli poslat, co blbneš?“ nedala jsem se.

„Vím, že Aro sbírá podobné talenty jako jsi ty, a taky vím, že má zájem o mě a Alice. Mimochodem jsi na ně myslela v souvislosti s Emmettovými myšlenkami. Máš nás za úkol dovézt…“ pronesl přesvědčeně Edward a provrtával mě svým ónixovým pohledem.

„Ne nemám. Ve Volteře jsem byla před dvěmi lety. Pak jsem odjela na Aljašku. Mohl bys mi přestat drtit ruce,“ z hrdla se mi vydralo tiché zavrčení, ale on jen lehce povolil a stál dále jako přimražený, „teď jsem se rozhodla usadit tady, ale to mě nenapadlo, že jste tu taky.“

„To ti tak budu věřit,“ uchechtnul se pro sebe a dál na mě hleděl.

„Budeš muset. Nechápu, co jsem ti provedla. Pokud vím, tak tvoje rodina se na mě vrhla a začala mě obskakovat a tahat k vám. To jsem rozhodně v plánu neměla,“ syčela jsem na něj a začalo mi docházet, že Edward má rád cizí upíry asi stejně jako já. V každém případě mi nevěřil ani slovo, ale tak nějak uznával, že v tom mám asi pravdu.

„Je to zvláštní, ale z ničeho nic se tu objeví mladý krásný upír, s takovou schopností a naprosto náhodně se hned první den seznámí s mojí sestrou, která nečekaně také oplývá neobyčejným nadáním,“ prohodil sarkasticky.

„Za to já nemůžu. Jak jsem řekla, Alice se mi pověsila na paty sama a pokud jde o to, že jsem zrovna tady, tak to je prostě jen tím, že mi poradil Eleazar, že je to tady pro nás ideální,“ řekla jsem a jala se mu ukazovat své vzpomínky, jak mě Eleazar odvedl z Volterry a vysvětloval mi, že jestli se chci usadit tak tady, nebo na Aljašce.

Mezitím jsem začala uvažovat o tom, že upíra jako je Eleazar jsem ještě nepotkala. Bylo až zvláštní, jak hodný a moudrý dokázal být. Promítala jsem Edwardovi veškeré myšlenky, u kterých mi nevadilo, že je viděl a ty, co jsem považovala za vhodné k tomu, aby mě odsud nemusel odvát vítr, neboť bojování mi nikdy nějak zvláště nešlo, spíš mě nenapadlo se to učit. Když jsem však svou pozornost opět zaměřila na zmateného Edwarda, neušlo mi, jak zvláštně mě pozoruje. Zašla jsem propadat panice a vážně uvažovat, že nejjednodušší by bylo prostě odjet nazpátek na Aljašku, protože tohle skutečně nemělo smysl. Když už jsem se konečně rozhodla a zvedla hlavu, Edwardův obličej byl až neuvěřitelně blízko. Nechápala jsem ho. Když se však ke mně naklonil ještě víc, někdo rozkopl dveře vedoucí na chodbu…

„Na to zapomeň. Ani o tom neuvažuj. Jak tě vůbec mohlo napadnout…“ Alice však v polovině věty ztuhla nad tím, co viděla. Edward si uvědomil, co dělá a odskočil ode mě.

„Omlouvám se, nechtěla jsem. Já se tak lekla, že mě nenapadlo podívat se dál,“ zapištěla provinile. Něco mi říkalo, že ji ani tak nezaskočilo to, co viděla.

„Nic se nestalo Alice,“ zavrčel jejím směrem Edward a vystřelil ven z budovy.

„Moment, neudělal ti nic, že ne?“ hodila po mě Alice zmatený výraz a šlo vidět, jak jí to šrotovalo v hlavě.

„Ne, já ho sice moc nechápu, ale nejspíš mu lezu na nervy. No ehm, co teď máme v plánu?“ zeptala jsem se, abych odvedla pozornost od tématu.

„No teď jedeme k nám, Esme už na nás čeká, bude nadšená,“ šveholila Alice a začala plánovat. Když jsme konečně došly k autům, zamířila jsem si to ke svému broučkovi. Ale v ten moment mi Alice vytrhla klíčky z rukou a stála opřená o broučkovi dveře. Budeš u nás dlouho a auto nepotřebuješ. Takže pojedeš s Edwardem a já ti odvezu autíčko domů. Co ty na to? Ani si nevšimneš, že tu nejsem.

„Co ehm, Alice ne. Nepojedu s Edwardem. Nechápu, proč nemůžu prostě jet za vámi a pak zase domů?“ vztekala jsem se, neboť mi představa mojí maličkosti zavřené s Edwardem v autě rozhodně nepůsobila radost.

„Bells, neboj. Jak od nás budeš chtít jít domů, doprovodím tě, a můžeme si skočit cestou na lov, co ty na to?“

„Klidně, byla jsem sice na lovu nedávno, ale to nevadí. Auto si však odvezu sama,“ řekla jsem rázně a chystala se jí vzít klíčky.

„Jo a jak k nám pak trefíš,“ nadhodila Alice triumfálně, dotančila si to k Volvu a podržela mi přední dveře a v momentě už startovala broučka.

„Jak dlouho tu ještě chceš stát?“ zavrčel Edward a mě došlo, že pořád stojím a vyjeveně koukám na místo, kde ještě před chvíli stálo mé autíčko i s tím malým zrádcem. Nedůvěřivě jsem si tedy sedla vedle Edwarda a zahleděla se před sebe.

Z Edwardova chování jsem vydedukovala, že změna v jeho postoji k věci nenastala. A tak jsem se začala tvářit stejně zapškle. Cesta proběhla relativně v klidu a v naprostém tichu. Aby to nevyznělo hloupě, snažila jsem se koukat z okna. Naštěstí ten důkaz dokonalosti vedle mě dělal, že tam není.

Když auto pomalu zastavovalo a já spatřila zářící Alici a Emmetta na terase obrovského bílého proskleného domu, mé mrtvé srdce poskočilo úlevou. Alice mě doslova vytáhla z auta, čapla mě za ruku a táhla do domu. Měla jsem nepříjemný pocit, že Emmett je tam od toho, kdybych se náhodou pokusila o útěk. Vešla jsem do prosklených dveří a Alice mě hned odtáhla do prvního patra.

Vstoupila jsem do krásné místnosti, které vévodilo velké černé piáno, po jeho levé straně u prosklené stěny stála velká plazmová televize a sympatický bílý gauč. Na opačné straně pokoje zas byl starý krb, nad kterým visel dřevěný vyřezávaný kříž a do vedlejší stěny byla vestavěná malá knihovníčka.

Po těch pár sekundách přemítání o pokoji jsem si však uvědomila, že uprostřed toho všeho stojí nastoupená celá Cullenovic rodina, až na Alice, omluvně drtící mou ruku a Emmetta hlídajícího dveře, což jsem nechápala, neboť mi bylo jasné, že nezbývá nic jiného než se s tím smířit. Celá rodina kromě Edwarda a Carlisla se usmívala. Carlisle vypadal jako by se právě zavrtal do země a naprosto ztuhl, dokonce vypadal, že není schopen ani přemýšlet.

„Tak ráda tě poznávám,“ pronesla usmívající se žena se světle hnědými vlasy a jala se mě objímat, „Alice volala, že přijedeš, ale že dovede někoho tak roztomilého jsem nečekala,“ pronesla a já se nezmohla na slovo. Jen Edward si odfrknul, načež na něj Rosalie vrhla smrtelný pohled, až se divím, že neshořel.

„Bells?“ ozvalo se Carlislovým směre. Vypadal vyvedeně z míry, ale co mě překvapilo nejvíce, bylo, že měl snad radost. Chtěla jsem zjistit na co v porovnání se mnou myslí. Lehce jsem nahlédla do jeho mysli a spatřila vzpomínku.

Byli jsme oba ve vodě a kolem bouřily neklidné vlny. Carlisle pozoroval můj překvapený obličej a snažil se mě chytit. V tom však připlula obrovská vlna a praštila mnou o trup lodi…

V momentě mi došlo, na co vzpomíná a rychle jsem zablokovala Carlislovu mysl. Při pohledu na Edwarda mi však bylo jasné, že to všechno viděl a bude se dožadovat vysvětlení.

„Ach, Bells, jsem tak rád, že tě vidím, a že jsi v pořádku,“ řekl Carlisle s úlevou v hlase a drtil mě ve svém náručí. Ještě nikdy jsem se necítila tak dobře. Otcovství, které jsem z Carlisla cítila, bylo zvláštní. Obklopoval mě tak nezvyklí pocit bezpečí a rodinné pohody, že jsem nevěřila, že se to skutečně děje.

„Musíš mi všechno vyprávět,“ zavelel Carlisle a posadil mě mezi sebe a Esme na sedačku. Chvíli jsem na ně ještě hleděla, a pak mi nezbývalo než začít. Popsala jsem Carlislovi celý svůj upíří život, od osamělého cestování po Anglii, přes pobyt ve Volteře až po Eleazarovo vysvobození a pobyt na Aljašce. Když došlo na téma mé schopnosti, která Carlisla doslova fascinovala, nezbývalo mi, než to všem vysvětlit. A to hlavně proto, že Carlisle nechápal, jak toho o něm můžu vědět tolik, když jsem ho při našem posledním setkání skoro neznala. Všichni dokonce i s Edwardem napjatě poslouchali a hned jak jsem skončila, tak se rozjela diskuze na téma mojí existence. Byla jsem ráda, že se nikdo neptal na moji přeměnu, to by nemuselo být příjemné.

Carlisle s Esme se pořád usmívali, Emmett s Jasperem se připravovali na lov, Rosalie si lakovala nehty a Alice se mě snažila vytáhnou ze sedačky a ukázat mi dům.

„Tady je pokoj Rosalie a Emmetta,“ řekla a ukázala na místnost přede mnou. Byl to krásný útulný pokoj s masivní postelí, dvěma skříněmi a velkým zrcadlem. Alice mě popadla a táhla dál.

„Tady je pokoj Carlisla a Esme. Hned vedle se nachází Carlislova pracovna a naproti je Edwardův pokoj, když tak si to všechno prohlédni, za chvilku se vrátím, Jasper něco potřebuje,“ zašveholila a pak ještě dodala, „Edward v pokoji není, takže se nemusíš bát.“

S tím jsem v rychlosti shlédla stylově zařízený pokoj Carlisla a Esme a vrhla se na Carlislovu pracovnu. Byl to určitě nejzajímavější pokoj v domě. Uprostřed pokoje stál krásný starý vyřezávaný stůl a stěny byly obloženy knihami a starými obrazy. Z toho všeho mě nejvíce zaujal velký obraz ve zlatém rámu, na kterém vévodili Aro, Caius a Markus jako špatně naladěné sochy svobody dokazujíc svou svrchovanost a moc. Vedle nich s vážnou tváří postával Carlisle.

Znala jsem ten obraz z Arovi minulosti, ale ve skutečnosti vypadal mnohem nepřirozeněji a to hlavně díky představě dobromyslného Carlisla pobývajícího na tak temném a zatuchlém místě jako je Volterra. Když se mi podařilo odtrhnout od něj oči, zaujala mě stará oprýskaná kniha ležící na stole. Byla snad stejně stará jako její majitel, nacházeli se v ní zápisky o různých lidech obviněných z čarodějnictví a kacířství. Na konci každého zápisku ležel lísteček s Carlislovými poznámkami. Bylo podivně skličující, že dle jeho vlastních slov bylo sotva pět procent z těch lidí skutečně vinných, a i tak měli na svědomí pouze manipulaci s různými omamnými bylinami a podobně.

„Byla to zlá doba,“ ozvalo se za mnou, „zdá se, že lidem nedělá problémy ničit sami sebe a to i bez našeho přičinění,“ pronesl bolestně Carlisle do ticha, které mi připadlo najednou tak neúnosné.

„Jsem ráda, že jsem na vás narazila,“ řekla jsem s úsměvem, „od počátku téhle mojí existence se snažím najít nějaký její smysl. Nenapadlo mě, že i lidé jako my můžou žít tak příjemný život.“

„Děláme proto vše co je možné. Každý máme vzpomínky, které nás tíží,“ Carlisle se zahleděl na obraz Volturiů a pak jeho pohled sklouzl ke mně, „proč jsi tehdy skočila z té lodi a kam ses potom proboha poděla?“ zeptal se užasle, čímž zlehounka proťal už tak mrtvé srdce v mé hrudi.

„Ani nevím, připadalo mi to jako nejlepší řešení. Rodina mě chtěla bez jakýchkoli ohledů provdat. Můj život byl naprosto dokonale narýsovaný. Dusilo mě to. Připadala jsem si jako ježek v kleci,“ vyprávěla jsem a kyslík se mi zadrhával kdesi uvnitř těla, „až jednoho dne, když jsme všichni spolu s tebou Carlisle, seděli u večeře na té lodi, uvědomila jsem si, že o takový život nestojím. Nemohla jsem tu noc usnout. A tak, kolem čtvrté hodiny ráno, kdy je pozdě jít spát, ale do snídaně ještě daleko, jsem se šla projít. Najednou mi to krásné prostorné moře připadalo jako dokonalá příležitost k osvobození. Rychle jsem v těch saténových šatech přelezla zábradlí a pak už si jen užívala ten opojný pocit svobody. Bolest, kterou jsem pocítila při dopadu na hladinu, mi činila neuvěřitelnou úlevu,“ pokračovala jsem a Carlisle nahodil útrpný výraz.

„Potom se objevil tvůj obličej nedaleko mě. Lekla jsem se, ale nestihla jsem o tom přemýšlet. Pak si jen vzpomínám na ránu, kdy mnou proud vody hodil na něco tvrdého. Po nějaké době jsem se probrala v naprosté agónii z bolesti, která mnou prostupovala. Nikdo kolem nebyl. Jediné co jsem stihla zaznamenat byl nedaleký hluk, a tak jsem se odplížila do jakési jeskyně na pobřeží. Ta bolest byla tak silná, že jsem si ani neuvědomila, že se kameny pode mnou začali propadat,“ Carlislův obličej zaplnily výčitky a s pohledem muže stojícím na doutnající hranici hleděl z okna, „slyšela jsem, že mě někdo přišel hledat. Ale na tom vlhkém skrytém místě bys mě nenašel. Nemusíš si nic vyčítat Carlisle,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv.

„Když se mi vrátila síla a to ve větším množství než se dalo čekat, začala jsem si všechno pozpátku probírat. Na pobřeží nebyli žádní lidé, jen les. Takže nemusíš mít strach, nikomu nebylo  neublíženo. Zůstala jsem tam ještě asi měsíc, možná víc, nepočítala jsem dny. Až narostla větší jistota v mém sebeovládání, vydala jsem se do Londýna. A dál už to znáš,“ dokončila jsem a pokusila se o úsměv.

„Kdybych věděl…“ pronesl zmučeně Carlisle do prázdna, „cítil jsem v okolí upíra a jen na chvíli odběhl. Ochromoval mě strach z toho, že tě ti lidé našli. Ale po nějaké době mi nezbývalo, než to vzdát. Čekal jsem v Londýně, jestli neuslyším nějaké zvěsti o novorozených, ale nic se nestalo.“ Carlisle už pomalu šeptal. Usmála jsem se na něj a doufala, že v domě nikdo není. Dle okolních myšlenek tu byla jen Esme, která se s myšlenkami bolestnými blížila k pracovně.

Prosím komentíky... 8) 8)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of imagine 3. kapitola: