Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine 20. kapitola

08.09.2010 (18:45) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1896×

20. kapitola

„To tě neomlouvá,“ zazdila jsem ho a v myšlenkách na něj řvala, aby se vzpamatoval. Hned jak mu došla vážnost situace a rozzuřený a zároveň zkoumavý pohled Felixe, hned ho to přešlo. Dal znamení, že chápe a my se spolu s Carlislem snažili nějak vybruslit z toho, co nás možná nemine…

Carlisle teda diskutoval s Felixem, který napřímeně seděl ve světlém křesle a s nepřístupným a skutečně hodně naštvaným pohledem si měřil ostatní členy rodiny. Když jeho oči doputovaly až ke mně, už to nebyl ten milý a přátelský Felix, ale naopak ten chladný bezohledný Volturi, což mě mrzelo.

Opřela jsem si lokty o kolena a pohled sklopila k zemi na znamení toho, že mi je to líto, ale Felix se jen odvrátil a zaměřil se zpět na Carlislea. Edward stál za svým otcem, ale místo aby se vložil do rozhovoru, upíral své kajícné a smutkem prosycené topazové oči ke mně a nejspíš se z myšlenek snažil vyčíst, co se mi honí v hlavě.

Myšlenky jsem nechávala v hlavě jen tak plynout. Začínalo mi být jedno, jestli je někdo poslouchá nebo ne. Přehrávaly se mi vzpomínky z Anglie, Volterry i z Denali. Důležité i sotva patrné věci z té temnější části celého mého dlouhého života, některé dobré, ale hodně z nich špatných. Ze všeho nejvíce mi na mysli vyvstával pocit viny za všechno, co jsem kdy udělala, nebo naopak udělat mohla. Felix mě nejspíš nenávidí. Carlisleovi a Esme způsobuju plno problémů. Aro mě chce očividně zpátky. A Edward…

Když oba skončili, Carlisle vyprovodil Felixe a zbytek rodiny se postavil a odcházel do svých pokojů. Jen Edward zůstal stát na stejném místě a bez jakéhokoli náznaku pohybu upíral své přivřené oči mým směrem. Stále se svým osobním myšlenkovým bludištěm a pocitem bezmoci nad nastalou situací jsem se zvedla a chtěla zmizet ve svém pokoji a pročistit si hlavu. Udělala jsem pár velmi rychlých kroků ke schodišti, když…

„Bello?“ zašeptal najednou Edward a jedním ladným pohybem mě zastavil. Jeho sametová dlaň mě přidržovala okolo pasu a on vyčkával, až se k němu otočím. S očima stále upřenýma k zemi jsem se tedy pomalu otočila a pohledem tak narazila na špičky jeho tmavých bot.

Udělal nepatrný krok ke mně a já ucítila jeho provoněný dech, jak mi ovanul tváře. Přivřela jsem oči a potichu vdechovala vzduch prosycený jeho přítomností. Dvěma prsty své druhé ruky mi něžně zvedl bradu, čímž mi nezbylo, než se mu podívat přímo do očí. Zrcadlilo se v nich plno pocitů. Něha, možná láska, náklonnost. Touha být blíže. Obavy. Vina. Nepopsatelné štěstí… bolest.

Rukou mě jemně pohladil po líčku, přivřel oči a otřel naše nosy o sebe. Lehce jsem se zachvěla, ale ani se nehnula. Jeho dech byl pravidelný a klidný. Přitáhl si mě blíže k sobě a hlavu zabořil do mých vlasů. Přitulila jsem se k jeho pevné hrudi pokryté jemnou látkou tmavé košile a užívala si pocit bezpečí a jistoty, která z něj sálala. Jeho silné ruce se obemkly pevněji kolem mě a schovaly tak mojí osůbku ve svém náručí.

„Promiň Bells, za všechno,“ zašeptal bolestně. „Neexistuje způsob, jakým bych to mohl omluvit, ale přes to… odpusť mi. Prosím…“ Neodpověděla jsem. V hlavě prázdno – ticho, vymeteno. Stáli jsme tam spolu a ani jeden už nepromluvil. Jen naše myšlenky si spolu tiše povídaly a zpovídaly se ze všech svých tajemství. Doplňovaly se a reagovaly na sebe, jako by jeho i má mysl tvořila celek.

Po skutečně velmi dlouhé době se nahoře na schodech ozval zvuk vrzajících dveří a Edward si mě přimknul ještě blíže k sobě, jako by mi někdo v tomhle domě mohl ublížit. Trošku mě to probudilo a konečně jsem otevřela oči. Obloha za okny byla černá a prosycená hustými mraky ozářenými stříbrným měsícem nad stromy.

„No tak děcka,“ ozval se Emmett, „tak si tu alespoň rozsviťte,“ prohodil pobaveně a cvaknul po vypínači u schodů. Z Edwardova hrdla se ozvalo tiché zavrčení, ale Emmetta to nějak nevzrušovalo.

„No tak Edí, klidně ji pusť, já ti ji nevezmu,“ prohodil ještě a mířil si to do garáže. Edward ještě jednou a o něco hlasitěji zavrčel, ale odpovědí mu byl pouze hlasitý smích vycházející z garáže. Když se však za pár vteřin ozvalo zavrzání dveří znovu. Edward se napřímil, něžně se na mě usmál a vyhoupl si mě do náruče. Byla jsem najednou tak spokojená, smířená a uklidněná, že jsem prostě nemohla protestovat.

Než se mi povedlo vzpamatovat se, už mě pokládal na moji novou měkkou postel. Posunul mě doprostřed a lehl si vedle. Opět mě schoval ve svém objetí a zavřel oči. Naše myšlenky už byly tiché a oba už jsme si jen užívali přítomnost toho druhého.

Čím víc jsem si však uvědomovala jeho blízkost, tím více mě lákala. Po chvíli jsem pootevřela oči a začala zkoumat Edwardovu uvolněnou tvář. Krásné ostré rysy, husté řasy, střapaté bronzové vlasy obepínající andělův obličej a plné rudé rty stáčející se do pobaveného úsměvu - očividně způsobeného mými neposlušnými myšlenkami. Když jsem se zastyděla, jeho úsměv se ještě prohloubil. Oči však neotevřel.

Zablokovala jsem mu tedy myšlenky a pokusila se zatvářit zamračeně. Moje mysl se však cítila tak nějak osamocená a ten pocit se jí vůbec nelíbil. Edwarda to ale hned probralo a se zmateným výrazem hodnotil ten můj zamračený.

„Bells,“ prohodil, když zjistil, co to způsobilo, a na jeho obličeji se opět objevil úsměv. Uraženě jsem na něj hleděla a čekala, až ho to přejde. Opřel se o lokty a stáhl si mě pod sebe. Jeho oči bloudily po mém obličeji a zkoumaly každý jeho detail. Za moment je nahradila jeho jemná dlaň, lehce se dotýkající pouze bříšky prstů. Jeho pohled byl teď vážný, fascinovaný.

Cítila jsem, jak se mi napětím zrychluje dech, což způsobilo pohyb hrudníku, který Edwarda okamžitě upoutal. Jemnými prsty bloudil po mém dekoltu a očima následoval cestičku, kterou jeho doteky vykreslily. Přivřela jsem oči a přemítaje nad tím, co mě tak rozhodilo, jsem se snažila zpomalit dech.

Edward si toho nejspíš všiml a mému chabému pokusu se potichu uchechtnul. Jeho oči se vrátily k mým a okouzleně se do nich zaklesly, ale ruka pokračovala. Když se dostala až pod košili a za moment po tom k lemu kalhotek, vyvedlo mě to z míry natolik, že jsem najednou nedokázala ovládat svou mysl.

Když byly Edwardovo moje myšlenky opět volně přístupné, jako by do něj uhodilo. Napnul se a jeho oči nabraly černější barvu, než jakou jsem u něj kdy zpozorovala. Avšak šlo vidět, že se jen tak nehodlá nechat vyvézt z míry.

Jednou rukou se opíral o čelo postele, druhou mi rozepínal knoflíčky košile a rty se konečně začal přibližovat k mým. Chtěla jsem ho políbit, ale nepovedlo se mi to. Něžně se mi otřel o koutek a cestou ke druhému skousnul spodní ret. Potichu jsem vzdychla a rukou vjela do jeho vlasů ve snaze si jej přitáhnout blíže. Vymanil však mou ruku z jeho vlasů a uvěznil mi ji nad hlavou.

Opět se ke mně sklonil a konečně mě něžně, ale příliš krátce políbil. Na protest jsem zavrčela, ale dál se mi to nepovedlo rozebírat, neboť můj tok myšlenek přerušil zvuk trhající látky. Košile byla ta tam a Edward každý kousek mé odhalené kůže pokryl nespočetně polibky. Od krku, přes mezeru mezi ňadry, bříško… rtům se však vyhýbal.

Svíjela jsem se pod ním, ruce uvězněné nad hlavou a zvažovala možnosti útoku, neboť dle mého to až příliš protahoval. Nejspíš to však vycítil, naklonil se nade mě a lehce přejel mé rty těmi svými. V momentě kdy se oba naše jazyky setkaly, projel mnou neskutečně nádherný pocit. Prohnula jsem se v zádech a vydechla mu do úst.

„Bells,“ zavzdychal a slastně zavrčel.

„Bello,“ ozvalo se ode dveří a já si mlhovatě uvědomovala, že už v ní nejsme sami. „Tak tohle je přesně ten důvod, proč jsem ti koupila postel,“ špitla Alice hrdě, ale kupodivu trochu provinile a hodila na křeslo jakési oblečení. Edward zavrčel a schoval mě pod sebou.

„Děcka no tak…“ prohodil Emmett a tvářil se, jako učitel v mateřské školce - opět. „Jde se do školy.“

„Vypadněte – oba - okamžitě,“ hláskoval Edward a než jsem se stačila vzpamatovat, ležela jsem na posteli sama, schovaná pod dekou a Edward vyhazoval své sourozence z místnosti. Následně prásknul dveřmi a zamknul. Na chvíli se opřel o dveře, zavřel oči a prsty si mnul kořen nosu.

Hned jak jsem se dala trošku do pořádku a byla schopna rovně stát, rozešla jsem se k němu a rukama rovnou zamířila ke knoflíkům na jeho košili. Políbila jsem ho za ucho, na krk, a poté si stejně, jako před tím on, vykreslovala polibky cestičku po jeho vzdouvající se mramorové hrudi.

V momentě jsem ležela přišpendlená zpátky na posteli. Edward roztrhal moje kalhoty a…

„Edwarde Cullene, jestli roztrháš to prádlo od Prady, tak tě zničím.“ Alice. Přesně v ten moment se prádlo změnilo na hromádku několika desítek krajek. Edward se na chvíli zastavil a fascinovaným pohledem prozkoumával mé obnažené tělo.

Trošku jsem se zastyděla a znervózněla. Přece jenom, nikdy jsem nic podobného nedělala. Když si Edward všiml mých myšlenek, láskyplně se mi zahleděl do očí a jemně si začal hrát s mými rty, kterými pak postupoval níže a níže…

O pár hodin později jsem ležela schoulená vedle Edwarda, který si pohrával s našimi propletenými prsty. V domě podle všeho nebyla ani noha a za okny padal hustý déšť.

„Bells?“ ozvalo se mi najednou u ucha.

„Hm?“

„Co kdybychom si vyrazili na malou svačinku?“ prohodil usměvavě a začal mi prstem kreslit jakési obrázky na hřbet ruky.

„Hm,“ špitla jsem znovu, spokojeně se posadila a začala se rozhlížet kolem sebe. Všude okolo byly poházené zbytky oblečení a některé části postele byly lehce rozdrolené a sem tam i poškrábané a podobně.

„Ne hned,“ zašeptal opět, posunul si mě blíže do náruče a opřel se o čelo postele. Na protest jsem se však postavila, vyklouzla zpoza bílé přikrývky a zamířila ke koupelně. Edward jen vydechl a oči mu povylezly z důlků.

„Já neřekla kdy,“ prohodila jsem uličnicky a za moment otevírala dveře sprchového koutu. Kolem mě prosvištěla šmouha a v ten moment stál Edward pod sprchou a vtahoval mě dovnitř…

Stejně tak probíhalo dalších pár dní, akorát s tou výjimkou, že jsme poslušně chodili do školy, neboť tohle Carlisle odmítal omlouvat. Ale i tam se vždycky nějak dalo ukrást pár chvilek pro sebe. Skoro po každé noci strávené v mém pokoji, do kterého se Edward prakticky přestěhoval, jsme vyrazili na malý lov, nebo se jen tak proběhnout. Vždycky, když svítilo slunce, jsme se vytratili na Edwardovu, teď už naši, louku daleko od zbytku rodiny, školy, starostí… všeho.

Cítila jsem se plnější a šťastnější než kdykoli předtím a stejně tak i Edward zářil na všechny strany. Buďme upřímní – působilo to popravdě na celou rodinu, neboť Esme byla taky až překvapivě nadšená, Carlisle byl rád, že je celá rodina spokojená a chudák Jasper to všechno cítil. Neustále chodil a usmíval jako měsíček na hnoji a stejně tak i ovlivňoval zbytek rodiny, takže no…

Tyhle chvíle byly tak dokonalé, až jsem občas nevěřila tomu, že jim to vydrží. A taky jsem měla pravdu. Když byla zrovna angličtina, kterou jsem měla z celé rodiny jenom já, ukázal se na ní i Felix. Přátelsky jsem na něj kývla a zašeptala pozdrav. Felix nahodil neutrální výraz, ale pokynul směrem ke mně.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ oznámil mi šeptem chladně. „Počkej mě před jídelnou.“ Po hodině jsem si tedy posbírala věci a vyrazila k jídelně. Edward ke mně přišel, obmotal mi ruce kolem pasu a chtěl mě dovést ke stolu, ale nechtěla jsem mu přidělávat starosti a raděj ho poslala pro jídlo.

Alice však po mně hodila zmatený a zároveň tázavý pohled, což mi nějak nedávalo smysl. Její mysl byla nesrozumitelná a pořád dokola si přehrávala nejasnou vizi. V ní jsem se nejdříve hádala s Edwardem, byla jsem zlá a chladná… Pak se do toho přimíchal Carlisle a Alice. Edwardův pokoj – zničený. Potom… Edward stál na útesu a s prázdným výrazem hleděl do dálky. Oči měl karmínově rudé. Rudé! Za chvíli všichni běhali po lese. Obrázky se měnily jak na běžícím páse.

…Co se děje… Myslím to vážně, Edwarde… Carlisle… …Nevěřím ti, musí to být něco jiného… …Bells? Bello! …Carlisle, ona je pryč… Co když nelhala… Alice? Alice!...

Ahojky, vím, že dílek přidávám po hodně a to skutečně hodně dlouhé době, ale věřte, měla jsem k tomu své důvody - starosti... Teď jsem však zpátky a dílky budou opět přibývat častěji. Tuto kapitolku jsem se snažila alespoň z části udělat příjemnou a oddechovou. Doufám, že se alespoň trochu líbila a není tak děsivá, hrozná a nečitelná... Komentíků moc nečekám, ani na nich netrvám, ale za každý budu moc vděčná a děkuji...

Vaše svědomí zpytující Be

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of imagine 20. kapitola: