Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine 2. kapitola

15.03.2010 (10:15) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2459×

2. kapitola - Vždy odpouštějme svým nepřátelům, nic je nedokáže rozzuřit víc.

Alice do mě hučela celou cestu do jídelny a mě se začalo dělat špatně. Zní to divně, ale asi budu první upír, který kdy byl nucen rozkopnou dveře školních záchodků s tím, že mu je blbě. A moc tomu nepomáhala ani kolem poskakující Jessica, vytočený a vrčící Edward a plná jídelna lidí.

„…a tohle je Emmett, už jsem mu o tobě říkala,“ zašveholila Alice a sedla si ke stolu.

„Ahoj, prý si adept na novou sestřičku,“ pronesl Emmett a začal mě drtit v náručí, „někdy musíte dát s Edwardem zápas. Konečně někdo u koho nemůže podvádět. Bude legrace. Tak co třeba zítra po škole v pět?“ vypadal fajn, asi s ním bude sranda. V každém případě mám někoho, kdo vypadá, že je ochotný trochu poškádlit Edwarda.

„Emmette,“ ozvalo se tiché zavrčení od vysoké krásné blondýny sedící vedle Emmetta. Strašně jsem se chtěla podívat co je zač, ale metr přede mnou se ozvalo varovné zavrčení.

„A toto je Rosalie,“ ukázala na tu nádhernou upírku sedící vedle Emmetta, „Edwarda už znáš, a tady je Jasper,“ skončila a pokynula k lehce zaraženému upírovi s blonďatými rozčepýřenými vlasy. Snaha o vykouzlení úsměvu, který by zakryl moji přicházející nervovou krizi, se nezdařila a nakonec jsem nejspíš působila naprosto zdeptaně, což nasvědčoval soucitný pohled Alice.

Jasper se při pohledu na mě nepříjemně ošil a to mou maličkost deprimovalo ještě víc. Řekla jsem si, že když se jen mrknu, co mu vadí, nemůže to uškodit, neboť ten inteligent naproti čte tyhle myšlenky taky. To jsem se ale sakra spletla. Jen co jsem se nenápadně pokusila nahlédnou do jeho mysli, něco mě pod stolem šíleně nakoplo. Být člověk, tak mi ta noha odletí.

„Au,“ sykla jsem vytočeně a uslyšela vrčící Alici.

„Jen chráním svojí rodinu,“ ozvalo se mi v hlavě. Hádě jedno.

„To je zase alibismus. Nemyslím, že vypadám tak nebezpečně,“ zavrčela jsem sarkasticky nazpátek.

Ještě chtěl něco říct, ale to už vedle začala pištět Alice a táhla ho někam pryč z jídelny. Emmett se smál, Rosalie do něj bušila pěstí a Jasper se pořád tvářil jako boží umučení. Něco mi říkalo, že je to u něj normální. Začala jsem se tedy přehrabovat v té zatuchlé páchnoucí hmotě a šklebila se nad představou, že to mám strčit do úst.

„Pojď, máme angličtinu. Už jsem s Jessicou domluvila, že si tě přebírám na starost.“ Alice vedle mě stála jako mohyla míru a nadšeně se usmívala, „a z Edwarda si nic nedělej, je jen podrážděný, protože tě ještě nezná a taky kvůli tvé schopnosti. Pokus se ho pochopit, snaží se nás chránit, no a je v tomhle ohledu trošku ješitný,“ dodala s šibalským úsměvem a táhla mě do třídy.

Angličtina probíhala docela pohodlným tempem. Alice mě posadila na volné místo vedle ní a já se snažila alespoň trochu dávat pozor. Párkrát jsem se jala prozkoumat okolí, ale to mě můj milovaný kolega z vedlejší třídy pokaždé začal zahrnovat řadou výhružek a varování, a tak mi nezbývalo než přestat pokoušet štěstí. Ale naprosto neodvratně jsem sama sebe ujistila, že si to zítra vynahradím. Alice sem tam koukala do blba a evidentně podle toho co viděla, se taky vždycky začala tvářit.

„Chtěla bych ti toho tolik říct,“ vypadlo z Alice, když nám učitel zadal práci ve dvojicích. „Ani nevíš, jak jsem se na tebe těšila, budeme skvělé kamarádky. Po škole musíš jet k nám, už jsem volala Esme a Carlislovi, že přijedeš. Budou nadšení. Hned potom tě provedu po domě a vyzkoušíme nějaké oblečení, přece nebudeš chodit v tomhle,“ prozpěvovala nadšeně a při tom mě sjela pohledem, který se z nadšeného začal měnit ve zhrozený.

„Alice, to že já znám Carlisla, neznamená, že Carlisle zná mě a už vůbec to neznamená, že mě chce vidět,“ pronesla jsem nejistě. Na Alice šlo ale vidět, že se jen tak nenechá odradit a já jsem si pořád nebyla jistá, jestli na tom nenese velkou vinu i moje oblečení, na které stále házela nechápavé pohledy.

„Neboj, bude rád, že tě vidí a že jsi v pořádku. A Esme bude nadšená za dalšího člena rodiny a…“ Moment člena rodiny?

„Alice? Jak… jak si to myslela?“ vypadlo ze mě vyjeveně a začala jsem se děsit nad pomyšlením, že budu s Edwardem a jeho potrefenými sourozenci sdílet jednu střechu.

„Ale nijak, tím se netrap. Důležité je, že si tady a že můžeme jet co nejdříve nakupovat, protože musíš uznat, že v něčem chodit musíš,“ rozhodla bezkompromisně.

„Ale mě se moje oblečení líbí, a mimoto na nějaké velké nákupy nemám ani peníze.“

„Ber to jako dárek na uvítanou,“ zašveholila Alice a mrkla na mě, „no a taky ti pak nějak budeme muset zařídit pokoj,“ dodala spíše pro sebe, čímž mě naprosto odrovnala.

„Co? Ehm… to nemůžu,“ vykoktala jsem nad představou, jak mě Alice automaticky začala začleňovat do rodiny. Vždyť nikoho z nich pořádně neznám, co když ti ostatní budou proti. A taky jsem zvyklá žít hlavně sama, jestli mám existovat s takovou skupinkou upírů za zadkem, tak mi přeskočí.

„Ale no tak, Bello, bude to zábava,“ šeptala Alice s nadějí v hlase a mě napadlo, jestli je tohle místo zrovna to pravé k mému pobytu.

„To ať tě ani nenapadne,“ rozčilovala se a nahodila zdrcený obličej. Začalo mě mrzet moje uvažování, když je na mě tak hodná, ale takhle to přece nejde.

„Alice, jsem tu první den a vůbec mě neznáš a já neznám tebe a…“

„S tím si nedělej starosti, viděla jsem tě přicházet už před měsícem a od té doby tě sleduju, kdyby sis to náhodou rozmyslela,“ přerušila mě, „a jestli chceš, můžeš se podívat na moje myšlenky, mně to nevadí a alespoň se budeš cítit lépe a poznáš nás,“ pokračovala přesvědčujícím a neoblomným hlasem.

„Ale to nemůžu, v tom má Edward pravdu. Tebe jsem viděla v jeho vzpomínkách a vím, že nejsi nebezpečná, nemám důvod se ti hrabat v soukromí,“ řekla jsem a tím překvapila i sama sebe. Nějak to tu na mě divně působí.

„Ale prosím tě. Nevymlouvej se, já vím, že si na to zvyklá a děláš to často, chápu tě. Edward by se taky zbláznil, kdyby nic neslyšel. A já před tebou nechci nic skrývat, už jsem ti říkala, že budeme kamarádky ne?“ prohodila s úsměvem a v ten moment zazvonilo na přestávku, za což jsem byla neskonale vděčná.

„A co ostatní hm?“ otočila jsem se na ni triumfálně.

„Co by, se všemi se pořádně seznámíš, máme na to času… bude to fajn, neboj. A mimochodem, jak tě Carlisle s Esme uvidí, budou tak nadšení, že ti ani nedovolí odjed, takže už se semnou nehádej. A pojď, máš historii,“ zavelela a mě nezbývalo než poslechnout.

Další třída byla ve vedlejší budově. Pomalu jsem se šourala za stále mluvící Alicí a pomalu se k nám přidala i Rose s Emmettem. Alice nás před třídou opustila, což mě donutilo se nervózně podívat na Rose a Emmetta. Ti se na mě jen usmáli a Rose mě čapla a táhla k jedné lavici, kde mě pro jistotu zatlačila do židle, jako by čekala, že si to rozmyslím a pak si sedla vedle mě. Emmett zabruslil do lavice za námi.

Když na mě Rosalie začala mluvit, poznala jsem, že dostala od Alice instrukce, a tak spustila. Šlo na ni vidět jak je ráda, že se konečně něco děje. Emmett mě pro změnu bral jako nový přírůstek, který je třeba zaškolit a to ho dokonce strašně bavilo, což mě teda spíš děsilo. V každém případě jsem pochopila, že s ním a Jasperem mám tělocvik, no a taky to, že to bude sranda.

Když zazvonilo, tak mi Emmett zrovna vyprávěl o medvídcích. To, že jsou docela chutní a velcí už jsem věděla, ale že jsou tak skvělý, jak tvrdil Emmett, mi očividně ušlo.

„Jinak poslyš, plánovali jsme takový menší lov s Jasperem a Edwardem na víkend, nechceš jet? Můžu ti je ukázat, vím, kde je těch méďů nejvíce,“ navrhl Emmett a táhl mě a Rose ze třídy.

„No díky Emme,“ vypadlo ze mě, „ale lov s Edwardem si nedovedu představit,“ zasmála jsem se hned, jak se mi vybavil lov s tím zabedněncem.

„Nemusíš mít strach, Edwarda zmáknu,“ zasmál se Emmett, když se k nám připojil ten blonďák.

Začala jsem si připadat nějak pohodově a klidně. V momentě, kdy kolem protančila i Alice, zabloudila ke mně myšlenka, že jsou prakticky fajn. No a taky ta, že je určitě Alice připravila na to, že přijdu. Teda akorát nechápu, proč to nesdělila i Panu dokonalému.

„Neboj, to ti pak vysvětlím,“ prohodila, když jsem se rozhodla, že se jí zeptám, „a jinak to neví ani Carlisle a Esme, chtěla jsem, aby byli překvapení,“ prohlásila pyšně a táhla mě na další hodinu. K mojí hrůze jsme měli španělštinu, ale nebyla jsem si jistá, jestli mě víc děsí vzhled té učitelky, nebo samotný předmět.

Seděla jsem v lavici a čekala, než začne hodina. Alice mi zatím vysvětlovala, že jde všechno podle jejích plánů, takže prý po škole pojedeme k nim. Pomalu mi docházelo, že jsem naprosto nenávratně lapena v Aliciných sítích. Snažila jsem se jí moc nevnímat, neboť mi stejně bylo jasné, že díky jejich přesile se tomu stejně nevyhnu. V tom však do třídy vstoupil ten výkvět inteligence a s naprosto lhostejným výrazem si sedl za nás.

„Proč vypadáš tak srovnaně? Tváříš se jako bych tě nutila jít do jámy lvové. Bude to zábava, už se těším, až si budeme povídat, musíš mi o sobě všechno říct, teda hodně už toho vím, ale i tak…“ Alice se zatvářila zasněně, ale pak pokračovala, „vím, že je toho dneska hodně, a že si nás tu nečekala, ale já si nemůžu pomoct. A stejně, je úplně zbytečné to odkládat,“ skončila a vrhla na mě podpůrný pohled. Edward si odfrkl, ale dále nás ignoroval. Alice na něho zavrčela a pak se otočila zpátky na mě.

„Mimochodem jsi určitě nervózní, že ti Edward nedovolil si nikoho z nás prověřit. Vím jak je pro Edwarda frustrující, když mu schovávám myšlenky,“ pronesla nahlas a důrazně naklonila hlavu jeho směrem, on na ni jen znovu potichu zavrčel.

„Nemusíš se ho bát. A jak jsem říkala, mně to nevadí a naopak budu ráda, když toho o mě budeš vědět co nejvíce,“ řekla a čekala na moji reakci.

„No, Alice, já nevím…“ Zezadu jsem doslova uslyšela Edwardův vítězný úsměv.

„Ale no tak, odpoledne budu zase zpovídat já tebe,“ podívala se na mě prosebně, a já začínala mít pocit, že chce zabít dvě mouchy jednou ranou. Mě uklidnit, a tomu, co si říkalo její bratr se pomstít.

V ohledu na Edwarda se mě začal zmocňovat pocit vítězství. Pro jistotu jsem se na něj ještě ohlédla, byl podrážděný a tvářil se jak špatně naladěný bouřkový mrak. Alice se na mě šibalsky usmála.

„Vůbec si ho nevšímej,“ řekla ještě, podívala se mi do očí a povzbudivě kývla.

Zlehounka jsem otevřela svou mysl a zašmátrala v okolí. Ucítila jsem jen proud Edwardových vytočených myšlenek, který dělal, že je plně soustředěný na výklad a ani nepípnul, což mi udělalo až nečekanou, až doslova škodolibou radost. No co zasloužil si to. A vypadalo to, že Alice je stejného názoru.

Zaměřila jsem se tedy na ni. Její myšlenky mě ohromily. Je zajímavé sledovat minulost a mysl někoho, kdo většinu svého života zakládá na svých vizích. Viděla jsem, jak se zmateně probudila a zjišťovala, čím se stala. Jak čekala na Jaspera a spolu vyhledali Cullenovi. Jak vystěhovala Edwardovi věci a nastěhovala se do jeho pokoje, dokonce i jak se tvářil. Bylo to zábavné. Přes nepřeberné množství další informací mě kromě lásky, kterou pociťovala k Jasperovi, a zbytku rodiny překvapilo hlavně to její nakupování. Jestli se Emmett zmínil o tom, že je to šílené, tak nejspíš ještě ubral. Za sebou jsem zaslechla lehké uchechtnutí a tak jsem se raději zaměřila na ty ostatní myšlenky.

Za chvíli už jsem byla hotová s celkovou prohlídkou, a bylo mi až nepříjemně při představě, jak jim má maličkost předtím nevěřila. Alice byla skvělá, ale to bych časem zjistila i tak. Udělalo mi to takovou radost, že jsem se skoro nevědomky definitivně rozhodla jet k nim a dokonce se obětovat i pro nějaké nákupy.

„To je skvělé,“ ozvalo se radostně vypísknutí vedle mě, „já to věděla,“ pípla ještě Alice a hodila dozadu vítězný pohled, který dával jasně najevo ‚já jsem to říkala‘. Zbytek hodiny už jsem vnímala jen rozzářenou Alice, ignorujícího Edwarda a znuděné okolí.

Snad se dílek líbil.

Prosím o komentář 8)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of imagine 2. kapitola: