Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine 18. kapitola

17.06.2010 (21:00) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2804×

18. kapitola - Usmívej se, bude hůř!

„Díky, Alice,“ prohodila jsem a s těmito slovy se napila. Nálada se mi trošku zvedla a my se konečně mohly vypravit do lesa na něco vydatnějšího.

„To si nesmíš nechat líbit Bello,“ spustila opět Rose, když jsme se spolu s Alicí rozhodly dát si malý dezert v podobě rysa. Běžela jsem dál a pronásledovala onu příjemnou vůni, která se rozprostírala okolo. Soustředila jsem se a zároveň se odmítala při tak příjemné aktivitě věnovat tomu… Ach jo…

„Vážně,“ pokračovala bojovně, „je to bídák, a tohle si nemůže jen tak dovolit.“ Rose se nedala odradit a mě nezbývalo, než uznat, že má pravdu. Cestou nazpátek jsem se snažila zrekapitulovat situaci a vymyslet, co dělat dále.

Moc se mi to nedařilo, ale čím více jsem si uvědomovala nevyhnutelný střet s Edwardem, tím více byla má mysl rafinovanější. Problém byl jen ten, že jedna část mě už mu nechtěla ubližovat, doslova prahla po tom, aby bylo po všem…

„Bello, ty mě vůbec neposloucháš,“ zkonstatovala naštvaně, „jestli mají muži dvě části, tak v Edwardovi momentálně převažuje ta horší. Jestli ti ublíží, tak ho zabiju, ale mnohem lepší by bylo tomu předejít,“ řekla ještě s chladnou rozhodností v hlase a odhodlaně se dívala před sebe.

Už jsem z toho všeho skutečně unavená, obávám se, že ačkoli si to nechci připustit, asi se mě to, co Edward provedl, skutečně hodně dotklo. Na druhou stranu jsem si to tak trochu zasloužila, pravda trochu. Ale co s tím? Ach…

„Bello, vzchop se,“ prohodila s překvapující razantností Alice. Asi má pravdu, přece se jen tak nevzdám. Z mých slabých plánů na zákrok proti Edwardovi se začaly stávat plány mnohem silnější a nebezpečnější.

Běžela jsem po boku svých nových sester a na tváři se mi začal rýsovat doslova neodolatelný úsměv. Alice se vítězně usmála a Rose, když spatřila Alice, tak se taky rozzářila. Blížily jsme se pomalu k cíli a já začala vyhledávat pach Edwarda, abych se ujistila, že je poblíž.

Jeho dokonalá vůně mě po pár metrech uhodila do nosu a my začaly zpomalovat. Rychle jsem se v běhu ještě upravila a nahodila nejsvůdnější úsměv, jaký má maličkost dokázala vytvořit. Za chvíli jsme byly na mýtince. Rose a Alice se nadšeně vítaly se svými polovičkami a já si to mířila k Edwardovi opírajícímu se o Astona Martina.

Jeho vítězný arogantní úsměv se nedal přehlédnout, jednu ruku měl opřenou o střechu auta a druhou se jakoby nevědomky hrabal ve vlasech. Očividně ho poněkud vykolejilo, že se usmívám a nejspíš ještě více, že jdu s tak přátelským vzezřením k němu. Nejistě mě sjel pohledem, ale usmívat se nepřestal.

„Edwarde?“ řekla jsem sladce, ale nevinně zároveň, přistoupila jsem k němu a přitulila se. Edwardovo svalstvo se napnulo, ale stále si snažil zachovat postoj. Nejistě se naklonil, zlehka mě políbil do vlasů a svou ruku nasměroval ke mně za pas.

Využila jsem svou chytrou a talentovanou hlavinku a začala se mu přehrabovat v myšlenkách. Byl maximálně překvapený a můj vpád do jeho mysli jej vykolejil ještě více. Pokud jsem to správně pochopila, tak čekal, že buď budu vrcholně vytočená, anebo nešťastná, on mě uklidní a bude klid. No, nepovedlo se. Mermomocí se snažil uchránit přede mnou své myšlenky, ale moc se mu to nedařilo. Jeho tvář zvážněla a on ztuhl na místě.

Po mém těle bloudila nervozita, ale v ten moment jsem si užívala jasnou převahu, kterou má osůbka nad ním měla. Zlehka jsem se mu opírala o hruď, hladila ho pod krkem a pozorovala jeho vnitřní boj. Jak už však má mysl narazila na citlivá témata, která se přede mnou zoufale snažil schovat, anebo jsem cítila, že ho to trápí, nezbývalo mi, než to přerušit, nechtěla jsem mu příliš ublížit.

Opatrně ke mně zvedl hlavu a zkoumavě si mě měřil. Z obličeje mu na chvíli zmizel ten arogantní úsměv a nahradil ho upřímným, ale poněkud raněným, netrvalo však dlouho a jeho výraz se vrátil do původní podoby. Něžně se ke mně naklonil, objal mě a políbil do vlasů.

„Ještě jsme neskončili,“ zkonstatoval. Opět jsem tedy přistoupila na jeho hru a nahodila svůj oslňující, dle mého, úsměv. Edward mě vzal za ruku a odvedl na stranu spolujezdce, přidržel mi dveře a já snažíc se zakrýt paniku nastoupila.

Cesta byla dlouhá, a o to delší se mi zdála, když si Edward majetnicky položil svou ruku na mé stehno. Chtěla jsem ucuknout, ale přece jenom mu takovou radost neudělám. Díval se před sebe a nemluvil. Já v duchu doslova odpočítávala kilometry. Auto zastavilo v garáži a my vystoupili.

„Pojď se projít,“ vypadlo najednou z toho bídáka. Pomalu jsem se otočila a nervózně zvažovala své možnosti.

„Ne díky, lov mi stačil,“ řekla jsem prostě a chtěla jít do domu.

„Bojíš se?“ zeptal se s posměšným úšklebkem v hlase.

„Ne," prohodila jsem nezúčastněně.

„Dokaž to,“ ozvalo se za mnou a já se netrpělivě otočila, vědoma si toho, že tentokrát, jestli se mě dotkne, nenechám se.

„Nehodlám se s tebou prát, Cullene,“ vypadlo ze mě a on dle jeho výrazu pochopil.

„Takže se bojíš,“ zašeptal.

„Ne, už jsem Carlisleovi a Esme způsobila dost problémů, nehodlám jim ještě sprovodit ze světa syna.“ Najela do mě vlna vzteku, co si o sobě myslí?

„Pche… Skutečně si myslíš, že by se ti to povedlo,“ řekl tvrdým a posměšným hlasem, „měla by ses krotit Bello, jsi tu sama, nikdo z nich tu není,“ pokračoval potichu a mířil opět ke mně.

„Edwarde,“ zanadávala jsem poněkud rozladěně, „můžeš mi laskavě vysvětlit, jak jsi to myslel?“

„Moc dobře víš, jak jsem to myslel.“

„Co si o sobě ksakru myslíš, hm?“ Vztek se ve mně pomalu stupňoval, a já měla co dělat, abych mu jednu nevrazila.

„Radím ti mě nedráždit, nemuselo by to pro tebe dopadnout dobře,“ prohodil těsně u mého ucha, opět se snažíc si mě k sobě přitáhnout. Neudržela jsem se a jednu mu vrazila. Nejdřív na mě překvapeně vytřeštil oči, ale pak nahodil svůj klasický výraz a vydal se do domu.

„To jsi neměla,“ zkonstatoval jakoby mimochodem a pokračoval v chůzi. Celý zbytek dne, a prakticky až do rána, jsme se s Edwardem úspěšně propalovali pohledy, a snažili se navzájem vyhýbat.

Ještě jsem Emmettovi několikrát pochválila lov, teda to bych nedělala, kdyby za mnou co půl hoďky nechodil s větou: „Tak jak se ti líbil lov, Bells?“ A ještě se u toho tak přiblbě neculil, ale na mě si nepřijde, stačí mi jeden otravný bratr, ještě tak mít dva. Ostatně z těch tří jsem považovala jediného Jaspera za normálně myslící bytost.

Druhý den jsem si opět vzala hromádku oblečení, kterou mi v pokoji zanechala Alice, na což si má maličkost už začínala zvykat. Respektive, kdyby tu nic nebylo, začala bych panikařit. Poté mě opět Alice klasicky vměstnala do auta k Edwardovi, ten opět nemluvil a jel jako šílený. Takže všechno při starém.

Přežila jsem první hodinu, následně druhou hodinu, pak dokonce i třetí, a pak… a pak byla biologie.

Došourala jsem se do lavice a odevzdaně zabruslila na židli. Nikdo si mě naštěstí nevšímal, a tak jsem začala předstírat vzduch, což se mi dařilo až do doby, než se ona vznešená persona objevila ve dveřích. Edward mě okamžitě vyhledal pohledem a následně se zářivě usmál. Aaa… Pak vplul na místo vedle mě a nepřestávaje se usmívat předstíral, že si čte.

„Edwarde,“ vypadlo ze mě už tak nějak ze zvyku.

„Hm?“ ozvalo se.

„Odkdy se zabýváš vznikem a vývojem bezobratlých živočichů?“ zeptala jsem se nevinně, když si má maličkost přečetla nadpis kapitoly. Edward jen protočil panenky, ale následně se jen bezstarostně usmál.

„Věčnost je dlouhá, Bells, bylo na čase začít s něčím novým.“ Idiot. Pan Benner vešel do třídy a já místo vzduchu předstírala, že dávám pozor.

„Slečno Swanová?“ vyrušilo mě najednou.

„Ehm, cože?“ vypískla jsem polekaně a Edward se zašklebil.

„Jste zkoušena,“ oznámil mi učitel a já se tedy odporoučela k tabuli. Bezstarostně jsem se prohrabala v učitelově mysli, přečetla si vše podstatné a spustila.

„Bezobratlí jsou velká skupina živočichů…“ Najednou se mi v mysli vyjevil obraz Edwarda, avšak s naprosto krvavýma očima. Stál před Arem a v jeho obličeji se zračila bolest a překvapení…

„Pře… představující asi 95 % všech živočišných…“ Další výjev. Aro se usmíval a nakláněl se k nějaké vyplašené dívce, asi byla novorozená, její myšlenky byly hrozné a ona sama vypadala velmi ztrápeně.

„Myslel jsem, že to chceš vidět… Nebo už tě moje minulost nezajímá?“ zeptal se vypočítavě.

„Ne natolik a ne teď…“ vrátila jsem mu a snažila se soustředit pouze na Bennerovu mysl, to se mi však příliš nedařilo. Já ho nakopu, hned jak se odsud dostaneme.

„Skutečně,“ dodal a pokračoval v promítání svých vzpomínek.

„Slečno Swanová, dovíme se i něco více?“ prohodil Benner trochu překvapený a podrážděný zároveň.

„Jo, ehm. Představující asi 95 % všech živočišných druhů. Nemají obratle, tudíž ani páteř, proto…“ Další výjev, tentokrát to byla vzpomínka ze včerejška, byla v ní má osůbka svíjející se pod Edwardovými doteky. Ztratila jsem jakoukoli nit.

„Ano?“ zeptal se znova Benner.

„A proto… proto se jim říká bezobratlí… Mírně odlišný význam má skupina bezestrunní, která nezahrnuje žádné… Nezahrnuje žádné strunatce.“ Edward mi stále promítal vizi, ve které mě dráždil a nevynechával žádné detaily, doslova se v tom vyžíval.

„Jsou-li mezi bezobratlé řazeni pouze mnohobuněční živočichové, jedná se o… o parafyletický taxon. Historicky… Historicky se však mezi bezobratlé řadili i prvoci, takto pojatý taxon je polyfyletický.“ Právě se mi v mysli promítl okamžik, kdy mě Edward políbil a já lehce zavrávorala.

„Slečno Swanová, vidím, že to umíte, ale také jsem si všiml, že Vám není zrovna nejlépe. Takže to necháme na zítra. Ano?“ řekl učitel a já mu to úlevně odkývala a pomalu se vracela do lavice.

„Tak copak?“ zeptal se ten…

„Ehm, co?“ Dělala jsem nechápavou.

„Jak se ti to líbilo?“ prohodil znova se zrakem upřeným k tabuli.

„Jsi…“ vyprskla jsem.

„Hm, co jsem? Říkal jsem ti, že nemáš dráždit…“

„Pche,“ ulevila jsem si a vnímala už jen učitele. Edward se jen usmíval a stále hypnotizoval prostor před sebou.

„Ahoj Bello.“ Alice si mě odchytla hned na cestě z biologie a táhla mě do jídelny. Edward kolem nás jen prosvištěl.

„Alice,“ pípla jsem jejím směrem a kývla jí na pozdrav.

„Opět se omlouvám za svého evidentně přiblblého bratra,“ řekla a zašklebila se, byl na ni docela zajímavý pohled.

„To je v pohodě Alice, zvykám si,“ dodala jsem lhostejně.

„Ale no tak Bello,“ řekla a zavěsila se do mě. Vešly jsme do jídelny a postavily se do řady. U našeho stolu seděl Emmett s Rose a Jasperem, vedle kterého byla tři volná místa, a to pro Alice, mě a Edwarda, jako vždy.

Edward se po chvíli přiřítil jako velká voda a začal Emmettovi něco naštvaně vysvětlovat. Emmett se jen šklebil a očividně potlačoval smích. Edward to nakonec vzdal, evidentně pod nátlakem Jasperova uklidňování. Otočil se směrem do jídelny a opřel se o stůl.

S Alice jsme si nabraly jídlo, dokonce Alice vzala i tác pro Jaspera a mířily jsme si to ke stolu. Lehce jsem si odkašlala, abych upozornila Edwarda, na to aby uhnul na své místo, ale ono nic. Zkusila jsem to podruhé, pořád dělal, že tam nejsem. Naštvala jsem se, ale k mému překvapení do mě najela spíše vlna ledového klidu.

„Edwarde,“ zavrčela Alice. Jen jsem na ni kývla stylem ‚já to zvládnu‘ a Alice se chvíli na to začala připitoměle usmívat.

„Cullene? Mohl bys prosím své bezesporu dokonalé pozadí přenést na svoji část stolu. A to ještě dříve, než tě z té svojí vykopu?“ zeptala jsem se s oním ledovým klidem a na důkaz své trpělivosti jen líně pozvedla obočí.

„Jo,“ řekl, jakoby to bylo to nejjednodušší, co po něm můžu chtít a s vítězným šklebem se přesunul.

„Mimochodem, já mám dokonalé pozadí?“ zeptal se s vážnou tváří lehce doplňovanou úsměvem, který se mu nepodařilo skrýt.

„Jo, a bezpochyby i to na druhé straně,“ prohodila jsem lhostejně a očima pokynula k jeho rozkroku, „ale myslím, že tvému mozku by se i přes to lépe dařilo v hlavě.“

Ta část jídelny, která nás slyšela, se začala otřásat smíchy, snažíc se to zakrýt jídlem, neboť přece jenom jsou to Cullenovi. Edward stál chvíli přimražený na místě a nejspíš vstřebával, co jsem mu právě řekla. Emmett se dusil hlávkovým salátem a Jasper s Rose a Alicí prostě vyprskli. Vítězně jsem si sedla a doslova s chutí se zakousla do jablka, které má maličkost objevila na tácu. Jablko bylo děsně nechutné, jak mi později došlo.

Zbytek dne ubíhal v klidu. Edward nikde a všichni ostatní spokojení. Hned po osvobozujícím zazvonění jsem se vydala ze školy a mířila si to přímo k Volvu. Edward už se o něj opíral a čekal na zbytek rodiny. Přicupkala jsem k němu jako první a postavila se kousek od něj.

„Tak co, pojedeme?“ zeptala jsem se mile. Odpovědí mi bylo pouhé zavrčení.

„Hm?“ upozornila jsem na sebe.

„Samozřejmě, že pojedeme,“ řekl Edward, pevně stiskl mou ruku a chystal se mě nacpat do auta.

„Hej,“ ozval se známý hluboký hlas mířící k nám od budovy, ve které sídlila ředitelna. Otočila jsem se a spatřila mohutnou vysokou postavu, jak si to s přátelským úsměvem na mě a vraženým na Edwarda míří k nám.

Ahojky, děkuji všem za komentíky k minulému dílku...

...doufám, že se líbil i tento... :)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of imagine 18. kapitola: