Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine 17. kapitola

13.06.2010 (09:00) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2887×

17. kapitola - K odvaze nutí mě strach.

„Neboj Bells,“ řekl ledově a něžně mě políbil na čelo.  Pak mě jen jednoduše obešel, otevřel a zase zavřel za sebou dveře a víc nic… Tak to bylo horší, než kdyby zuřil. Stála jsem pořád na tom samém místě jako přimražená a s vědomím, že z tohohle jen tak nevyváznu…

Hned, jak jsem se vzpamatovala, nenapadlo mě nic lepšího, než vklouznout do trička se Šmoulinkou a začíst se do knihy, jako posledně. Jenomže v hlavě se mi pořád proháněla vzpomínka na Edwardův chlad a děs, který z něj sálal. Jestli jsem někdy hledala Edwardovi hranice snesitelnosti, tak jsem na ně právě narazila.

Na druhý den byli všichni klidní a spokojení, já ostražitá a Edward se zatím k mé úlevě neukázal. Tato neúčast mu vydržela až do večera. Dle jeho pohledu ještě nezapomněl na malý incident v kině, a když se opět vrátím k jeho výrazu, tak je více méně jasné, že ani nezapomene. Ale neudělal nic, i přesto, že jeho tvář byla ledová a kamenná, neustále na ní tančil mírný pokřivený úsměv.

Když se večer všichni začali zvedat z pohovek v obýváku, na kterých jsme se dívali na film, nenapadlo mě nic kreativnějšího, než se zvednout taky, a za účasti Šmoulinky se vrhnout na pokračování oné knihy.

„Bello?“ ozvalo se najednou od našeho rodinného bůžka pomsty.

„Hm,“ odpověděla jsem ostražitě a neustále si opakovala, že je tu se mnou i zbytek rodiny.

„To, že se ostatní zvedají, neznamená, že se povinně musíš odklidit do svého pokoje. Bude Podivuhodný případ Benjamina Buttona, slyšel jsem, že ten film máš ráda, nechtěla bys tu se mnou zůstat?“ Nebyla to otázka, spíš to zkonstatoval, ale tak nějak vypočítavě, nekompromisním stylem, až mě zamrazilo.

„Ehm, proč ne?“ odpověděla jsem s jistou obavou v hlase a poslušně se vrátila k pohovce. Edward s pohledem stále upřeným na mě, poklepal na místo vedle sebe.  ‚Nic se mi nestane, nic sem mi nestane, nic se mi nestane, nic se mi… Sakra.‘

K mému vlastnímu překvapení se mi skutečně nic nestalo, Edward seděl vedle mě a skutečně to vypadalo, že sleduje film, ale vzduch mezi námi dosahoval takové hustoty, že by to hydrometeorologické ústavy považovaly za nemožné. Když film skončil, postavila jsem se, tentokrát už odhodlaná, jít si číst. V ten moment se však Edward objevil přede mnou.

„Dobrou noc, Bells,“ řekl rezervovaně a stejně, jako minulou noc mě políbil na čelo. Víc nic. Bylo to zvláštní a šel z toho strach.

Docupkala jsem do svého pokojíku, zavřela za sebou dveře a opřela se o ně, snažíc se to vydýchat. Ve chvíli, kdy jsem uznala, že vypadám dostatečně uklidněně, má maličkost dostala neuvěřitelnou chuť navštívit koupelnu. Cestou jsem ze sebe doslova strhávala oblečení, a tím za sebou tvořila cestičku. Stoupla jsem si do sprchovacího koutu a nechávala horkou křišťálovou vodu stékat po svém napnutém těle.

Ráno jsem na sebe navlékla tmavé rifle, karmínové triko s delšími rukávy a sportovní černé boty. Alice, s níž jsem se srazila na schodech, to jakoby nejdřív schválila, neboť ani nepípla, ale za moment už stála přede mnou s nějakou taštičkou v ruce, než jsem se stihla vzpamatovat, zapínala mi na krku příjemně červený řetízek a v uších se mi objevili červené náušnice.

„Dokonalé,“ pochválila se Alice, ale najednou nakrčila obočí a hodila po mě obviňující pohled.

„Je to skvělé Alice, děkuju,“ ozvala jsem se rychle a Alicin výraz naštvaného bobříka trošku polevil.

„Ne, že to sundáš,“ prohodila ještě, ale dál už si mě nevšímala. Když odcházela, zaslechla jsem něco o chybějícím nákupu šperků, ale to už jsem dělala, že jí neslyším. Ještě jsem zahlédla Carlislea pomalu vycházejícího schody, jak se rychle pakuje do pracovny, nejspíš, aby si Alice nevšimla, že má na sobě stejné rifle, jako včera.

Slunce svítilo a mělo svítit až do úterka, a tak si Emmett vybojoval společný lov v Kanadě, tudíž nám nezbývalo, než se vydat takzvaně ‚na medvídky‘. Když Esme rozhodla, že vyrážíme, všichni jsme seběhli dolů, dokonce i Edward se uráčil dostavit, a začali se skládat do aut.

Když jsem otevřela vchodové dveře a spatřila celou spokojenou rodinku, která si to hodlala naprosto užít, naplnil mě jistý pocit pohody a klidu, ještě nikdy jsem si tak doslova neuvědomovala, jaké to je mít rodinu. Mé tělo začaly pomalu naplňovat částečky štěstí a já se s tetelícím úsměvem vydala k autům. Emmett jel s Jasperem a Alicí v Jeepu, Rose napadlo vzít své BMW a přibrala i Carlislea a Esme, Edward se rozhodl vyvětrat svého nového Astona Martina. Mířila jsem si to za Alicí poletující kolem Jaspera a cosi skládající do auta.

„Bells? Pojedeš se mnou?“ ozvalo se za mnou a já pocítila, jak se mi sametový, ale ledový hlas Edwarda vtírá do uší. Rezervovaně, ale mile se na mě usmál a bez dalších slov otevřel dveře spolujezdce u Astona Martina, očividně očekávaje, že tam nasednu. Esme stála naproti a usmívala se, nejspíš nadšená. Ouuu…

‚Co teď?‘ napadlo mě a přemýšlela jsem, jak se z toho vykroutit. Na druhou stranu, přece nepřiznám, že se ho bojím, to bych měla od Emmetta a určitě i Jaspera na talíři dalších sto let. Stála jsem tam jako přimražená a přemítala, Edward stál u otevřených dveří a nespouštěl ze mě oči. Pomalým a nejistým krokem jsem se vydala k němu a opatrně nasedla. Edward jen pomalu zabouchl dveře a následoval mého příkladu.

Cesta ubíhala docela rychle, celá rodina jela jako potrefená a já seděla pro změnu jako na jehlách. Edward nemluvil, ani se nijak nevyjadřoval, naopak působil sice ledově, ale naprosto vyrovnaně, dokonce se usmíval. Můj pud sebezáchovy mě donutil lehce probruslit jeho myšlenkami, ale ty byly naprosto čisté, jasné, žádný náznak čehokoli, prostě nic. Když zjistil, co dělám, jen se tajemně usmál, což mě frustrovalo ještě víc, a dále se věnoval cestě před sebou.

Ve chvíli, kdy jsme dorazili na místo, Edward pomalu vystoupil a otevřel mi dveře. Emmett opět organizoval a nakonec rozhodl, že tedy Carlisle a Esme půjdou lovit k jezeru, čehož se také rázně dožadovali. Já s Rose a Alice můžeme jít na tu horu vlevo a kluci půjdou údajně lovit medvídky na tu horu vpravo. Pro mě docela příjemná kombinace, až na to, že mi nějak nedocházelo, jak Emmett v tom chumlu pohoří dokáže rozeznat, co že je vlastně vlevo, a co vpravo, neboť hory byly snad všude.

Všichni se loučili se svými drahými protějšky a já se rozhodla jít napřed, když v tom se mi něčí ruce obmotaly kolem pasu.

„Příjemný lov, lásko,“ zašeptal mi Edward do ouška a mě se málem podlomila kolena, ani jsem si nebyla jistá, jestli to bylo šokem, strachem, vzrušením, nebo tónem jeho hlasu.

„Jdeme napřed, Bello,“ ozvala se Alice, mrkla na mě a spolu s Rose zmizela za stromy. Zrádce.

Edward si mě otočil k sobě čelem a nepatrně se usmál mé nejistotě. Začal se do mě pomalu vkrádat strach, neboť chladný úsměv a tvrdost jeho rysů budila i ve mně docela velký respekt. Jednou rukou mě stále držel za pas, a tu druhou zavedl až k mému krku, konečky prstů mi vjel do vlasů, dlaň si položil na mou čelist a palcem lehce přejížděl přes rty.

Tělem se mi pomalu rozlévala horkost a já rezignovaně přivřela oči. Edward se jen pousmál a pomalu se nakláněl k mému oušku. Mé tělo bylo najednou strašně citlivé. Zaregistrovala jsem každý jeho letmý dotyk, každý výdech i každé zachvění a stejně tak mě to všechno zbavovalo smyslů. Cítila jsem, jak se mi rychle zvedá a zase klesá hrudník, dokonce jsem si uvědomovala Edwardův ledový klid, který ve mně probouzel opět strach. Když mi věnoval letmý polibek za ouško a na krk, začala jsem přemítat, za jak dlouho se asi složím.

Najednou jsem se od něj trošku odklonila a přemýšleje, co to vlastně dělám, vyhledávala jeho rty. Byly už centimetr od těch mých, když v tom mě Edward zastavil.

Vzduch mezi námi by se dal krájet, měla jsem pocit, že dokonce slyším ubíhat čas. Edward si tu chvíli užíval a odmítal cokoli udělat, jen tam stál a zařezával se do mých smyslu zbavených očí. Po těle se mi rozlévala jakási slast, z jeho přítomnosti, dechu, doteků i z toho, jak mi jeho postoj i chování nahání hrůzu. Bylo to naprosto absurdní.

Edward se rty opět otřel o můj krk a byl si nejspíš vědom toho, že si může  dělat naprosto, co chce, neboť nyní už dívajíc se mi do očí, se rty centimetr od těch jeho, odpoutal svou druhou ruku od mého pasu a pomalu rozepnul nejdříve knoflík a potom i zip mých kalhot.

Stála jsem naprosto omámená na hranici vlastní rozervanosti a ze strachu před další vlnou čehosi, co bych už nemusela vydržet, jsem chtěla ustoupit o krok za sebe, ale nohy mě neposlouchaly. Začínalo mě to trápit, hodně trápit, má touha po jeho přítomnosti, polibku a dotecích byla tak velká, až pomalu začala připomínat bolest.

V tom Edward naprosto nepozorovaně zajel rukou do mých kalhotek, neudržela jsem se a vykřikla. Edward mě začal obratně a vášnivě dráždit a já zavírala oči a ani nevím, jestli jsem šeptala, nebo křičela jeho jméno. Opět jsem ho chtěla políbit, ale nedovolil mi to.

Nohy mě dočista zradily a moment na to, už jsem cítila za svými zády kůru jakéhosi stromu. Chyběla už snad jen sekunda nebo dvě do konce mého trápení a od očekávané svobody, když se Edward konečně dotkl svými rty těch mých. Začala jsem se třepat a odevzdaně se zhroutila na strom za sebou. Můj mozek to nebyl schopen pobrat a mé tělo se svíjelo v nepochopitelné agónii. Edward naposledy uhodil svým kamenným pohledem do mých očí, pohladil mě po čelisti a se sarkastickým úšklebkem zmizel.

Pár vteřin na to jsem se zhroutila ke kořenům obrovského stromu a začala vzlykat a oddechovat. Mé tělo nebylo schopné pohybu a můj mozek zase postrádal funkci myslet. Připadala jsem si strašně ztracená, ale na druhou stranu jsem už nemohla být šťastnější.

Každou chvíli se mi v mysli zjevil Edwardův pohled a já, ačkoli jsem nevěděla proč, jsem se rozvzlykala ještě více. Zraňoval mě jeho chlad. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale mé tělo najednou pohltil naprostý klid a já jen koukala na paprsky prosakující skrze stromy.

„Já ho zabiju,“ ozvalo se a já spatřila Rose, jak se nade mnou naklání.

„Jsem v pořádku,“ vykoktala má maličkost uvědomujíc si, že tam vlastně pořád ležím.

„Jo, já vím, to říkáš pořád,“ zkonstatovala, „co se to s mým bratrem děje? To je horší, než kdyby chodil jako tělo bez duše… Vždyť takhle se jen oba dva trápíte.“ Rose neustále mluvila a já měla pocit, že se mi chce snad po sto letech spát, když lidé brečí, potom taky obvykle usnou. Zavřela jsem oči a nic.

„To je v pořádku Bells,“ ozvala se Alice, „je jen vyčerpaná.“ Otočila jsem se k ní a hodila na ni tázavým pohledem.

„Myslím psychicky, Edward se poslední dobou chová tak odporně, že to vyčerpává i mě,“ prohodila.

„Ale on nic…“ chtěla jsem ho bránit, ale pak mi na mysli utkvěl pohled, kterým mě obdařil těsně před tím, než opět zmizel.

„Já to viděla Bells,“ prohodila Alice, jako by to bylo nad Slunce jasné.

„Bello, on tě trápí a to naprosto vědomě a naschvál,“ spustila Rose zase, „nemůže ti odpustit to, že před ním neomdlíváš, že jsi samostatná. Nesnese pomyšlení na skutečnost, že si na tebe Aro může dělat nárok a tobě to nevadí. Dokonce si myslím, že si nedokáže připustit, že milovat je možné a není to hřích. Je prostě jedna velká frustrace, nic si z toho nedělej, ale hlavně si to nesmíš nechat líbit.“ Rose ukončila svůj monolog a Alice přede mě hodila jelena.

„Na posilněnou,“ pípla a usmála se na mě.

„Díky, Alice,“ prohodila jsem a s těmito slovy se napila. Nálada se mi trošku zvedla a my se konečně mohly vypravit do lesa na něco vydatnějšího.

Děkuji všem za komentíky k minulé kapitolce...

...doufám, že se i tenhle dílek líbil... :):)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of imagine 17. kapitola: