Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine 16. kapitola

04.06.2010 (09:30) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2453×

16. kapitola - Nejkrásnější věc, kterou můžeme objevit, je záhada.

A tak jsme se v nevědomosti z toho, co nás čeká, vydali do sálu…

Po boku Emmetta jsem nenápadně vplula do sálu, a opět dosedla na sedadlo uprostřed, takže jsem měla Edwarda po pravé ruce a Emmetta po levé. Edward se nejspíš naprosto smířil se svým osudem a něco se mu očividně honilo v hlavě, vzhledem k tomu, jak je můj mozek pro dnešek vyčerpán, vzdávám se možnosti to zjistit. Naopak Emmett, ten si nelámal hlavu vůbec s ničím. Seděl se svým zajícem na klíně, potichu si broukal a civěl před sebe. Zavrtala jsem se tedy hlouběji do sedadla a následovala Emmettova přikladu.

„Ty hele, Bells. Budeme hrát tichou poštu, co ty na to?“ vypadlo z Emmetta a já se zašklebila nad představou, jak Edward hraje něco podobného, nebo spíš, jak Edward hraje cokoli.

„No nevím, Emmette,“ pípla jsem a Edward se na svém sedadle napnul, „ale na druhou stranu…“ Právě jsem si vzpomněla na své zapřísáhnutí, jehož jedním bodem bylo, nebrat ohledy na Edwardovi bezpochyby pochybné city. Takže proč ne? Užijeme si to. Můj škodolibý úsměv byl asi docela viditelný, neboť se Edward narovnal ještě víc.

„Edwarde?“ zeptala jsem se tónem, který na něj alespoň kdysi platil. Ostatně může si za to sám, nemá si se mnou zahrávat.

„Ano,“ ozvalo se nejistě, doslova vyplašeně. Chudáček.

„Co, kdybychom si něco zahráli? Emmett má pravdu, film začíná až za takových patnáct minut,“ řekla jsem mile a naoko důležitě se podívala na hodiny nad vstupem do sálu. Edward se jen zavrtěl a hodil po mě dalším zadumaným pohledem.

„Co myslíš?“ zeptal se klidně a nedůvěřivě se na mě podíval.

„Ježkovy oči,“ vypadlo najednou z Emmetta, „volá Rose, počkejte tady,“ prohodil Emmett, jako bychom snad měli kam zdrhnout a vytratil se.

„Měli bychom na něj počkat,“ prohodil Edward s úšklebkem a nejspíš rád, že si jej nikdo nebude všímat. Ještě chvíli jsme tam seděli, než v sále začala zhasínat světla.

„Promiňte,“ omlouval se Emmett lidem, přes které se evidentně snažil dostat k nám. Film začal a já vymýšlela, co budu tak dlouho dělat, neboť ani Avatar nepotřeboval veškerou mou pozornost.

„Poslyš,“ naklonil se ke mně Edward, což mě docela překvapilo, „co kdyby byla nějaká možnost, jak se od Ara naprosto odpoutat, stála by jsi o ni?“ On mi s tím nedá pokoj. Co si asi myslí? Ptala jsem se sama sebe, ale na druhou stranu se mnou alespoň mluvil, takže bych toho mohla využít.

„Edwarde,“ řekla jsem s úsměvem a trošku se k němu přiblížila, „samozřejmě, že stála, ale jestli si myslíš, že jsem o tom ještě nepřemýšlela…“

„Přemýšlela, já vím. Ale… co kdyby byla možnost se jim postavit, udělala bys to?“ On mě snad zkouší, hajzl.

„Edwarde…“ Možná bych měla výčitky, kdyby někdo někomu něco dělal, ale takhle…

„Udělala bys to?“ zopakoval znovu a o něco důrazněji.

„Nenechám se spálit na prach, jen pro tvůj dobrý pocit. Nikomu z nás se nic špatného neděje…“

„Zatím,“ uchechtnul se sarkasticky. Nepatrně jsem na něj nazpátek zavrčela a on se začal zvedat, co to dělá? Rychle jsem se zvedla a vydala se za ním.

„To je tak…“ nedopověděl a mířil si to dále na pánské záchody. Sebrala jsem veškeré sebezapření a vydala se za ním. Když jsem vešla dovnitř, Edward už se sebejistě opíral o umyvadlo. Došla jsem až k němu a čekala, co udělá. Chvíli mě propaloval pohledem, ale pak mi položil ruku na rameno.

„Udělala bys to?“ řekl znova a já přemýšlela, co by se dalo takovému upírovi provézt, abyste ho nemuseli zrovna roztrhat na kusy. Edward se však ke mně naklonil a letmo mě políbil na čelo.

„Pro mě?“ zeptal se znova a svými rty bloudil po mém obličeji. Potichu jsem vdechovala jeho vůni a začala uvažovat o tom, co by se stalo, kdybych se skutečně Volturiům postavila. Když jsem to všechno promyslela, začalo mě napadat něco ve smyslu Edwardovi sobeckosti.

„Ne,“ řekla jsem lehce roztřeseně a chtěla se odtáhnout. Edward na mě hodil jeden z útrpných až naprosto zdrcujících pohledů, ale přitáhnul si mě k sobě. Opatrně mi prsty přejel od brady až na klíční kost a mě z úst unikl malý povzdech. Nejistě se ke mně naklonil a něžně si hrál s mými rty.

Po chvíli do mě opět najela vlna vlastní hrdosti a má osůbka začala uvažovat o tom, co že se to vlastně děje. Nakonec jsem došla k názoru, že si se mnou nikdo prostě zahrávat nebude. Chtěla jsem něco říct, ale ten zrádce toho využil a něžně, ale důrazně začal plenit má ústa.

Potichu jsem vzdychala a prsty si hrála s Edwardovými rozcuchanými vlasy. Edward mi lehce rukou přejížděl po páteři a já nevědomky začala přivírat oči. Opatrně jsem se o něj opřela a nechala ho hrát si s mými smysly.

„Jestli si myslíš, že jsem ti odpustil…“ řekl důležitě mezi polibky, „tak neodpustil.“ Veškeré rozumné myšlení se vypařilo, a tak mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, co že to vlastně řekl… Ccc, co on mi má co odpouštět, nikdo se ho neprosil…

Začalo se ve mně vařit všechno, co jen mohlo a já naprosto dokonale ztuhla. Edward si toho nevšímal a dále mi rukou jezdil po zadečku. Svými rty mě laskal na krku a sem tam provokativně skousl místečko, kde by měla správně být krční tepna.  Pomalu jsem se vzpamatovávala, a mým mozkem se začalo rojit nekonečně možností, jak Edwardovi nakopat prdel.

Nejdřív jsem ho chtěla praštit, jenomže, to by ho stejně nebolelo a nic by mu to neudělalo. Pak má mysl sjela k plánu Edwarda skutečně a doslova nakopnout tam, kam slunce nesvítí, ono v tomhle stavu by ho to zatraceně bolelo. No, ale vyhrála třetí, nejzákeřnější možnost…

Tím nejlepším úsměvem, jaký má maličkost jen dokázala vytvořit, jsem se na něj usmála a začala mu vycházet vstříc. Potichu zavrněl a pokračovat. Nechala jsem ho trošičku nakouknout do své chytré hlavinky plné roztomilých myšlenek na jeho osobu. To ho dokonale ukolébalo a za moment jsem ucítila jeho jemné, ale silné ruce, jak mi vyhrnují tričko. Ačkoli jsem nechtěla, tak mě to trochu překvapilo a já nevědomky vydechla, což Edwarda povzbudilo ještě víc.

Vtáhla jsem onoho andílka do nejbližší kabinky, a dávala pozor, abych si náhodou nezamkla dveře, neboť to by nebylo dobré pro můj plánovaný úprk. Edward se opět věnoval mým rtům, a já měla co dělat, abych neupustila od svého plánu. Jeho dotyky byly jemné a sebejisté, nechoval se hrubě, ale naopak byl velmi něžný a romantický, což mi zcela dokonale zatemňovalo mozek. Aby má vůle nebyla dočista zlomena, odtáhla jsem se od něj o kousek a začala se pro změnu věnovat já jemu.

„Ještě jsi mi neodpustil?“ zašeptala jsem mu do ouška, co nejsvůdněji jsem mohla a jemně skousla kůži pod krkem. Edwardovi černé rozvášněné oči ke mně vzhlédly a jeho hebká alabastrová ruka mě chytila za krkem.

„Ne,“ řekl prostě, ale rázně a v ten moment bylo rozhodnuto. Edward si mě namáčkl více na sebe a stáhnul mi tričko, které skončilo přehozené přes záchodovou mísu.  A já se hodlala chopit činu. Snažila jsem se ignorovat Edwardovi ruce jezdící mi po těle a věnovala se jeho rtům. Nenápadně jsem svými prsty našla pásek jeho kalhot a dala se do rozepínání. Edward překvapeně vydechl, ale nekomentoval to. Rozepnula jsem i zip a knoflík a chystala se mu kalhoty pomalu stáhnout.

„Bell,“ zasténal najednou a rukou mi zajel do vlasů, „to bychom neměli,“ zašeptal, „a už vůbec ne tady.“ Podívala jsem se mu do očí a spatřila v nich tolik pocitů najednou, až mi bylo líto, co se chystám udělat. Jenomže pak jsem si vzpomněla, na to proč, že to vlastně dělám. Edward mě opět políbil a nepřestával mě hladit.

„Jak jsi to myslel s tím odpuštěním,“ vysoukala jsem ze sebe mezi vzdechy.

„Tak jak jsem řekl,“ odpověděl teď už tvrdě a nedůvěřivě se na mě podíval. Můžeš si za to sám hošánku, řekla jsem si a usmála se tím nejsladším úsměvem na důkaz toho, že to chápu. Edward si jakoby oddechl.

„Ale jinak tě mám skutečně rád,“ zašeptal ještě. Jo, tak to už ti je houby platné, napadlo mě. Uvědomila jsem si, že jeho kalhoty zůstaly ve stavu, v jakém jsem je nechala.

„Ale…“ pípnul Edward, ale když jsem se začala lehce věnovat jeho podbřišku, jakýkoli odpor jej přešel. Kalhoty jsem mu opatrně stáhla i se spodkami a snažila se nevěnovat pozornost tomu, co ukrývaly. Nenápadně má osůbka posunula jeho hromádku oblečení za sebe, ale víc jsem toho nestihla, neboť mě Edward stáhnul na sebe a začal rozepínat pro změnu moje kalhoty, což byl alarmující stav.

Trošku jsem do něj žduchla a natáhla se pro svoje triko. Edward mi ještě jednou zavrněl do ouška a chtěl mi rukou vjet do kalhotek, ale to se kamarád přepočítal. Otočila jsem se, jak nejrychleji jsem mohla, sesbírala jsem ze země Edwardovi svršky a upíří rychlostí jsem vystřelila z místnosti.

Schovala jsem se za pult, kde se prodávají vstupenky a nenápadně se napojila na Edwardovy myšlenky. Nejspíš pořád na nic nemyslel, protože se nic neozývalo, ať jsem se na něj soustředila sebevíc. Ze sálu začali pomalu vycházet lidé a já čekala, co se bude dít.

„Ahoj Bells, kde jsi prosím tě byla?“ zeptal se Emmett, „a kde je Edward?“ To už mu ale zamrzl úsměv, neboť si mě evidentně projel pohledem a spatřil mou osůbku s Edwardovými svršky v ruce. Emmett se začal doslova nehorázně řehtat a já byla ráda, že jsou toalety na druhém konci oné plochy.

„Emmette, jdeme,“ zavelela jsem, Emmett se napřímil a skutečně vyšel za mnou. Z kapsy Edwardových kalhot jsem vytáhla klíčky od Volva a docela rychlím tempem, no… rozhodně rychlejším, než jakým obvykle vycházíte z kina, jsem i s Emmettem vyrazila k autu.

„Emmette?“ zeptala jsem se sedíc za volantem a startujíc Edwardova miláčka, „jestli pojedeš se mnou je to na tvé vlastní nebezpečí, protože skutečně nevím, co ti Edward pak udělá za tvoji spolupráci.“

„Bez obav, Bells, je to jen mezi vámi dvěma, do toho se přece nemůžu montovat,“ řekl naoko starostlivě a mě bylo jasné, že se nemůže nabažit myšlenky nahého Edwarda běžícího lesem a ještě lépe, nahého Edwarda v kině. Ale stejně si myslím, že největší radost a srandu zároveň má z představy, jak se Edward asi cítil a tvářil na to, co jsem mu provedla.

Cesta ubíhala rychle, což bylo asi tím, že jsem jela jako magor. Do dvaceti minut jsme byli před domem. Emmett si vzal Jeep a odjel vyzvednout Rose a ostatní a já se snažila tiše proplížit do svého pokoje.

„Bells?“ ozvalo se ode dveří Carlisleovi pracovny.

„Ano?“ zeptala jsem se nevinně a vymýšlela, co mu řeknu.

„Kde jste nechali Edwarda?“

„Carlisle, neboj, bude v pořádku. I když ještě určitě nevíš, o čem mluvím, tak se strašně omlouvám za to, co jsem provedla, a slibuju, že už to nikdy neudělám, ale Edward provokoval…“ řekla jsem a rychle se vypařila z místa činu. Carlisle se nad tím nějak zvláště nepodivoval, asi už si zvykl a vydal se nazpátek ke svému Mercedesu. Doběhla jsem do pokoje a zavřela za sebou dveře.

„Ahoj,“ ozval se od okna tichý vyrovnaný hlas. Hrůzou jsem sebou škubla a rychle se otočila k místu, od kterého vanul jemný větřík.

„Zkratka,“ zkonstatoval Edward jakoby nic. Jediná změna, kterou jsem byla schopna rozeznat, byla skutečnost, že už si evidentně obstaral kalhoty. Pomalu se postavil a lehkým tygřím krokem ke mně došel. Jeho pohled byl chladný, zuřivý a arogantní zároveň, jemně jsem se zachvěla a čekala, co udělá.

„Neboj, Bells,“ řekl ledově a něžně mě políbil na čelo.  Pak mě jen jednoduše obešel, otevřel a zase zavřel za sebou dveře a víc nic… Tak to bylo horší, než kdyby zuřil. Stála jsem pořád na tom samém místě jako přimražená a s vědomím, že z tohohle jen tak nevyváznu…

Doufám, že se dílek líbil... 8)

8) ...když tak zanechte komentík...

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of imagine 16. kapitola: