Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine 14. kapitola

22.05.2010 (08:15) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2422×

14. kapitola - Neper se, život Ti dá přes hubu sám!

Opět jsem si sedla do křesla a chtěla se začíst, ale v tom jsem si všimla blikajícího mobilu. Měla jsem vypnutý zvuk, ono stejně kdo by mě asi tak hledal, ale přesto na displeji svítilo osm nepřijatých hovorů. Byla tam i jedna zpráva, překvapeně jsem jí otevřela a v ní stálo: Radil bych ti to zvednout. Demetri

Stála jsem tam jako přimražená a nevěřila vlastním očím. Ještě nějakou chvíli se mě držela ta ztuhlost, ale pak jsem se vzpamatovala. Rychle jsem prošmejdila Alicinu mysl, abych zjistila, jestli to viděla nebo ne. Po zjištění, že má teďko rozhodně lepší věci na práci, než sledovat mojí osůbku, jsem rychle vyskočila z okna a uháněla k lesu.

Až když jsem uběhla několik desítek kilometrů, došlo mi, že potkat někoho z našich, asi by to neustál. Upír jen v podkolenkách, fialovém tričku se Šmoulinkou a k tomu s mobilem v ruce, to bylo moc i na mě. Když jsem si to tedy uvědomila, prudce jsem zabrzdila a nervózně házela pohledy po okolí.

Telefon opět začal zvonit a já ho ztuhle pozorovala. Nevědomky jsem doufala, že by třeba přestal, ale ono nic. Pištivý zvuk se nesl lesem a já si dodávala odvahy k tomu, to zvednout. Přesunula jsem prst na zelené tlačítko k přijetí hovoru a nervózně jej stiskla.

„Ano?“ zeptala jsem se opatrně.

„No, konečně,“ ozvalo se z druhého konce, „pevně věřím, že to nezvedání telefonů nemám brát jako vzpouru…“ Byl to Demetri, jak jinak.

„Co chceš?“ prskla jsem na něj a čekala, co odpoví. S Demetrim jsme se nikdy nesnášeli dobře, proto nechápu, proč Aro ke komunikaci se mnou vybral zrovna jeho.

„Ale no tak, přece by ses nezlobila?“ zeptal se, „Aro má pocit, že o tobě dlouho neslyšel a zdá se, že myšlenka tvé absolutní svobody a nekontrolovanosti ho pronásleduje ve dne v noci. Nejdříve tě chtěl nazpátek, ale nakonec uznal, že má Marcus pravdu, když tvrdí, že tě tu stejně nepotřebujeme.

A tak rozhodli, že aby bylo vše tak jak má, budeme s tebou udržovat častější kontakt a budeme tě také častěji hlídat. Takže máš dvě možnosti, buď se vrátíš do Volterry a budeš si moct dělat, co chceš, anebo tě budeme hlídat, což by se té tvojí nové rodince nemuselo líbit.“

„Nemáš pocit, že už to tak nějak přeháníte? Nic vám nedělám, a každých pět let se vracím se vám ukázat, jak jsem slíbila, a…“ bránila jsem se.

„Dej mi jí,“ přerušil mě najednou kdosi vedle něj a já poznala ledově chladný hlas Caiuse.

„Takže podle tebe to přeháníme?“ zeptal se a jeho nepříjemný hlas se mi zařezával do uší, „pokud vím, měli jsme tě nejdříve zabít, ale nakonec jsi měla možnost zůstat ve Volteře. Poté jsme však slevili a prokázali naši důvěru, loajalitu a úctu k tobě a tvému daru tím, že jsme souhlasili s touto dohodou a tobě se stále něco nelíbí?“ Ošila jsem se pod jeho slovy a chtěla protestovat, ale nakonec jsem si to přece jenom nedovolila.

„Dohodli jsme se, že se budu vracet na složité mise a navštěvovat vás co pět let. Pokud jsem to správně pochopila, tak teď se mám vrátit, anebo mě budete hlídat,“ odpověděla jsem klidně a tiše čekala.

„Netvrdím, že by nás delší čas strávený ve tvé společnosti nepotěšil. Na to si však Isabell příliš tvrdohlavá. Pokud se tedy nevrátíš alespoň na pár měsíců, nenutíme tě. Ale jsi jedna z nás a jsi mimo Volterru. Vkládáme v tebe takovou důvěru a věříme ve tvé schopnosti natolik, že ti to dovolíme. Ale pochop nás, rádi bychom měli přehled, co naši drazí členové dělají, jak žijí a celkově jak se jim daří a co od nich můžeme očekávat,“ řekl sladce, jako otec domlouvající neposlušnému dítěti. Byla jsem v pasti, neměla jsem mu na to co říct. Že se nevrátím do Volterry, bylo však jasné.

„Jak mě chcete hlídat?“ prohodila jsem rezignovaně a čekala, co z něj tedy nakonec vyleze.

„Nijak složitě. V místě, kde momentálně budeš pobývat, bude někdo z nás a jen zjistí, informace, které potřebujeme, nebude tě nijak omezovat, jen se přesvědčíme, že svůj samostatný život zvládáš bez úhony a podobných nepříjemností. Ještě nevím v jakých časových intervalech, ale jak jsem řekl, nebudeš o tom vědět, takže si s tím nemusíš dělat starosti.“ Tak tohle má jen dva vysvětlení, buď se bojí toho, co můžu dělat za jejich zády, anebo čekají na nějakou moji chybu, aby mě mohli odtáhnout nazpátek do Volterry, jiné vysvětlení neexistuje.

„Dobrá,“ řekla jsem nešťastně.

„Ale no tak, Isabell. Těšilo mě opět si s tebou promluvit a doufám v naše brzké shledání.“

„Hm,“ vypadlo ze mě, neboť mě právě nenapadala žádná vhodná fráze, kterou bych je neurazila. Z druhého konce se ozvalo jen tiché uchechtnutí a následné ticho.

Odrovnaně jsem stála pořád na tom samém místě a přemýšlela co dál. To, že mě budou hlídat, a co asi zamýšlejí, bylo jasné. Větší starosti mi však dělalo vědomí, jestli bych tím měla zatěžovat Cullenovi. Mohlo by to pro ně být nebezpečné, a taky by se jim to nemuselo líbit. Možná bych měla odjet. Oni mě nevystopují a Volturiům zase nahlásím změnu působiště.

Rozběhla jsem se pomalým odpočinkovým během směrem k domu a cestou se ještě zastavila u říčky nedaleko nějaké louky. Ponořila jsem do ní nohy a přivřela oči nad příjemným lechtáním, které mi proudící voda způsobovala.

No, stanovisko je jasné. Všechno vysvětlím Carlisleovi. Naopak Edwardovi neřeknu nic, protože ten už by mě nejspíš skutečně zabil, nebo by se o to alespoň pokusil.

„Ehm,“ ozvalo se kdesi pár metrů přede mnou a já s trhnutím otevřela oči. Stál tam před chvíli zmiňovaný a naprosto bez výrazu si mě měřil. Když se pohledem zastavil na mém tričku, i přes to, že se jakémukoli výrazu doslova a očividně bránil, jeho obličej se změnil v pobavený.

„Co chceš?“ zeptala jsem se s přivřenýma očima a odmítala se sním nechat jakkoli vyvézt z míry.

„Nic, jen mi připadalo vhodné, abys věděla, že tu nejsi sama,“ odvětil a dál tam stál.

„Hm, díky,“ prohodila jsem a nastalo ticho.

„Hezké triko,“ řekl a zašklebil se při tom, na odpověď evidentně nečekal a tak jsem to přešla.

„Jdi si po svých, Cullene. Chci si odpočinout… sama,“ dodala jsem a spatřila jeho teď už podrážděný pohled, jak si mě nedůvěřivě měří.

„Copak? Volturi se ti zdá jako příjmení hezčí?“ zeptal se a já měla chuť po něm něco hodit. Zmohla jsem se však jen na zavrčení, ale zato hlasité a znějící nebezpečně. Ignoroval to.

„Kde jsi byla?“ Další otázka. Štve mě.

„Proběhnout se,“ nadhodila jsem prostě.

„Hm, v tomhle oblečení tě z ničeho nic najednou napadlo vyskočit z okna a jít se proběhnout,“ konstatoval.

„Ano, Edwarde v tomhle oblečení mě z ničeho nic najednou napadlo vyskočit z okna a jít se proběhnout.“ Více už se nevyptával a já si vzpomněla, že musím za tím Carlislem. Rychle jsem se postavila a běžela do domu dřív, než si Alice uvědomí, že jsem jej opustila v tomhle oblečení.

Nepozorovaně jsem skočila do okna, převlékla se, vzala si klíčky od auta, které Esme chytře nechala na nočním stolku a opět vyskočila z okna ven. Po dlouhé době má osůbka konečně usedala za volat mého milovaného Broučka.

Plnou rychlostí jsem se vydala k nemocnici a za moment se ptala sestřičky na to, kde najdu doktora Cullena. V nemocnici bylo cítit o poznání více lidské krve, než kdekoli jinde, což je samozřejmě pochopitelné, ale mě to nedělalo vůbec dobře.

Lidské krve jsem se napila jen párkrát a to převážně v případech, kdy jsem pobývala v nějakém městě, a tam dlouho svítilo slunce, občas jsem byla vyhladovělá a prostě jsem se neovládla. Ale to bylo už dávno. I přesto se však styku s ní raději vyhýbám.

„Carlisle,“ pozdravila jsem a vplula do pracovny.

„Bells, co tady děláš? Za pár hodin máte být ve škole…“

„Potřebovala bych s tebou mluvit.“

„Nějaké problémy s Edwardem?“ zeptal se a ustaraně na mě pohlédl.

„Ne, to ne. Jenom, víš… volal mi Demetri…“ začala má maličkost a vše mu důkladně popsala. Mluvila jsem rychle a potichu, takže kdokoli koho by třeba napadlo poslouchat, hlavně co se lidí týče, by neslyšel naprosto nic.

Carlisle celou dobu zamyšleně seděl a poslouchal. Když jsem skončila, vypadal zamyšleně, očividně si uvědomoval, že co se bude dít dál, závisí jen na něm.

„No…“ vypadlo z něj. „Aro je můj velmi dobrý přítel a jsem si naprosto jist, že by se zajisté nezachoval jakkoli nečestně, a také si myslím, že ačkoli si na své sbírce talentů velmi zakládá, určitě nebude chtít vyvolat podobný neoprávněný rozruch.“

„Carlisle, Aro je sice docela spravedlivý, ale na toto je taky docela háklivý, a jakákoli správnost věci jde v takové situaci bokem.“ Carlisle ale nevypadal, že by si to nechal vymluvit a tak jsem ho nechala.

„Dobrá, ale i kdyby chtěl tebe nebo nás nějak napadnout, zajisté by se mu všechno vysvětlilo, a já bych se s ním už nějakým způsobem domluvil, nehledě na to, že není proč se bát. Možná, že to co říkají myslí skutečně vážně.“

„Carlisle, ale…“ pípla jsem, neboť mi tak nějak nedocházelo, jak může být tak v klidu, asi ve Volteře nepobyl dostatečně dlouho, anebo to vidím moc černě.

„Může mít obavy, že o tebe přijde úplně,“ pokračoval, „a to by pro něj byla určitě velká rána, protože některé mise je velmi obtížné zvládnout, a také je tu samozřejmě ta věc, že si své sbírky váží, jak už jsem říkal. Tím, že na sebe upozorní, dává tak nějak najevo, že s tebou počítá, čímž si pojistí, že se na něj nezapomene.

Arovi je jedno, kde jsi, když patříš do jeho gardy a na příkaz přijedeš, tudíž když se ví, že patříš k nim. Dokud ho necháme při vědomí, že to tak skutečně je, utvrdí se tím jeho i tvá pozice a on může být klidný. Což by bylo ideální.“ Carlisle konečně vypadal, že skončil a tak jsem se rozhodla mu alespoň trošku přiblížit, co by se stalo kdyby, ale jakoby to vycítil a nenechal mě ani začít.

„Bells, to bude v pořádku, jsou to jen formálnosti. Není třeba se tím nechat vyvézt z míry. Můžeme se uklidnit a žít spokojeně dál, jako doposud. Byl jsem ve Volteře dlouho, vím, jak jednají.“ Hm, budiž, jak mě tam zase dokopou, budu o tom přemýšlet a diplomacie se stane mým hlavním koníčkem. Ach jo. Ale asi má pravdu, stresovat se je zbytečné, nějak to dopadne.

„Díky Carlisle, doufám, že máš pravdu. Budu už muset jít,“ zkonstatovala jsem s úsměvem a zvedala se ze židle.

„Bells, prosím vyřiď Edwardovi, že chci, aby se sem po škole stavil… bez diskuzí. Měj se…“ dodal ještě a usmál se.

„Nashledanou Carlilse,“ vrátila jsem mu a nedýchajíc se vydala skrz nemocnici k autu.

Ještě jsem se stavila domů pro věci a vyrazila ke škole. Byla jsem ráda, jak to Carlisle vzal, a co si o tom myslí, svým způsobem má pravdu. S úsměvem jsem zaparkovala před školou hned vedle aut mých milovaných nynějších sourozenců a vydala se na hodinu.

„Bello,“ ozval se za mnou pisklavý hlásek Alice, „jsem moc ráda, jak jste to s Carlislem vyřešili,“ zazpívala zvesela a já si uvědomila, že to prakticky viděla.

„Já taky Alice. Pár dní bez rozruchu by mi nevadilo,“ pípla jsem a sedala si do lavice. Alice samozřejmě docupkala vedle mě.

„Bude to v pohodě, neboj,“ pronesla ještě s úsměvem a poťukala si vševědoucně na hlavu. „Hm, jen Edward je naštvaný. Vzteká se, protože si před ním kryju myšlenky.“

„No spíš ho to dohání k šílenství,“ ozval se najednou za námi Jasper, „ví, že to jsou myšlenky o Belle. Prostě si nedá pokoj.“ Jasper se zamračil a zakroutil hlavou.

Po přestávce mě čekala biologie s Edwardem. A neminula, jak jsem doufala. Nenápadně jsem se došourala do lavice a předstírajíc vzduch zabruslila na místo vedle ‚Pana Cullena‘. Bože, proč? To nestačí, že jsem upír?

Edward se jen mračil a zaujatě se díval před sebe, nejspíš přemýšlel. Hm, což nasvědčuje tomu, že to umí. Což naznačuje to, že jsem ho evidentně podceňovala. Jak jsem mohla?

„Hm, jo…“ vzpomněla jsem si, „Carlisle vzkazuje, že se máš po škole ‚dostavit‘ do nemocnice,“ zatrylkovala jsem a Edward ke mně konečně zvednul hlavu, „a bez diskuzí,“ dodala má osůbka zcela nevinně, ale za ty blbé řeči dneska ráno si to zaslouží. Potichu na mě zavrčel a spustil…

„Ty… ty jsi mluvila s Carlislem?“ zeptal se a nejspíš mu docvaklo, co před ním Alice schovávala.

„Jo,“ řekla jsem prostě a chystala se ho ignorovat.

„A o čem?“ nedal se.

„Co je tobě do toho?“ zasyčela jsem na něj a otočila se před sebe. Jen na mě opět zavrčel, ale více se k tomu nevracel. Celý zbytek hodiny seděl a místo sledování učitele sledoval mě, tedy pokud se bezohledné házení rozzuřenými pohledy dá nazvat sledováním. No, hlavně, že nemluvil, to by bylo o poznání horší.

Doufám, že se dílek líbil... 8)

Prosím o komentíky...  8) 8)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of imagine 14. kapitola: