Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine 12. kapitola

08.05.2010 (10:45) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2240×

12. kapitola - Nenávidět je mnohdy větší rozkoš než milovat.

„No, to čumím… Do kýble… ty vole brácha…“ ozvalo se ode dveří.

Omámeně jsem otočila hlavu za oním zvukem a spatřila Emmetta, jak zaraženě, no spíš naprosto vyjeveně stojí pár kroků ode dveří a nemůže se rozhodnout, jestli třeštit zrak na nás, nebo hodnotit momentální škody na domě.

Vedle něj stála zaraženě Rosalie a hned, jak zhodnotila onu nastalou situaci, změnil se její pohled z překvapeného na rozzuřený a jala se nás spalovat pohledem. Že nás, to jsem si myslela až do doby než promluvila.

„Ty kreténe,“ ozvalo se z úst naší princezny a ani já nepřestala pochybovat o tom, že její zjev je založen na stejném principu jako optický klam. „Cos to zase vymyslel? To už ti totálně přeskočilo?“ hulákala Rose po bratrovi. Dokonce ani Emmett se ještě nevzpamatoval, a tak nebyl, kdo by Rosalii zastavil.

Až jsem si konečně uvědomila, co že se vlastně děje a pokoušela se z toho vzpamatovat, můj zrak padl na Edwarda. Ten setrvával pořád v té stejné pozici, neschopen se hnout a stále mě propaloval pohledem, vypadal, jako by ho zmrazili, okolí naprosto ignoroval. Blbec, jinak to nazvat nejde. Zhodnotila jsem, když má mysl konečně vystřízlivěla.

Nejdříve se naštve, a to prakticky naprosto zbytečně. Pak nějakým zázračným způsobem zapomene na jakékoli schůdné chování a ještě se vzteká. A nakonec po mě skočí. To by až tak nevadilo, já se tvářila taky bojovně, takže se to dalo čekat, ale proč se alespoň teď, když je po všem nevzpamatuje? Na co čeká?

„Ehm,“ odkašlala jsem si a hodila po něm vrcholně vytočený výraz. Reakce na moje odkašlání byla zvláštní. Edward se trochu napřímil, potichu zavrčel a ještě více mě natlačil na zem. A tak jsem raděj dělala, že tam nejsem.

„Okamžitě jí nech na pokoji!“ zavrčel směrem k nám něčí jemný hlásek a já v něm poznala Alici.

„Bello, promiň. Já to neviděla, byla jsem strašně zabraná do příštích nákupů a Jaspera. Trochu to nechápu, obvykle vidím alespoň záblesky, když se děje něco lidem, které znám, ale tentokrát jsem byla asi hodně mimo… A Jasper byl přesvědčený, že byste si neublížili,“ zkonstatovala smutně a snažila se od mojí osůbky odtrhnout Edwarda. Ten se opět ani nehnul a akorát na Alici vrčel.

„No tak brácha, vzpamatuj se,“ ozvalo se od přicházejícího Jaspera. Dobře, právě jsem si udělala jasno v tom, že mi s Edwardem zrovna přátelé nebudeme, a že už mě taky s… štve, ale co všichni blbnou, byla to i moje chyba. Ten barák jsme rozmlátili společně, ale i tak se nikomu nic nestalo.

„Bello?“ poslal mi v myšlenkách Jasper, nejspíš si vědom toho, že teď poslouchat budu. Očima jsem se zaměřila na něj a dala mu najevo, že vnímám. „Je strašně rozzuřený a rozhozený. Myslím, že právě proto se odsud nechce hnout, je naprosto v depresi a myslím, že i docela agresivní. Prakticky neví, co cítí, a to je hodně zlé. Myslím, že by spíš potřeboval na vzduch udělat si v tom pořádek.“ Hm, no, skvělá informace, hned jak ho donutím se pohnout, tak mu to vyřídím.

Chvíli jsem ještě projížděla myšlenky ostatních, abych se připravila na jejich reakce, až jsem si uvědomila, že celou domu stála kousek od nás Esme. Jediný důvod, proč se k tomu ještě nevyjádřila, byl ten, že prostě nebyla schopna slova.

Stáli jsme tam jako svaté sousoší. Všichni se vzpamatovávali a to doslova. Jediné, co zaměstnávalo můj mozek bylo, jak je donutit alespoň k nějaké činnosti.

„Edwarde?“ zavrčela jsem pro ostatní neslyšně a pokusila se vymanit z jeho sevření. Nešlo to příliš dobře, ale po chvíli mě Edward konečně přestal propalovat pohledem a sjel z mých očí ke rtům, jenomže pak, jakoby se vyděsil vlastních myšlenek, pevně semkl víčka a stisk mých rukou trochu povolil. Najednou se rozvířil prach a Edward nikde. To co zbylo ze záclon, se zavlnilo a ozval se tichý dopad. Už mě ale vážně začíná štvát. Co jsem mu udělala?

„Edwarde Anthony Masene Cullene, okamžitě se vrať do domu!“ zařvala Esme hlasem a stylem, který jsem u ní ještě neviděla, a ani si nedokázala představit. Pomalu jsem se vyhrabala na nohy a čekala, co se bude dít dál.

„Esme, nevím, jestli je to dobrý nápad,“ spustil opatrně Jasper, ale bylo na něm vidět, že si není jistý ani ohledně toho, čeho je momentálně schopná Esme.

„To mě nezajímá. Edwarde, okamžitě se vrať.“ Ale Edward nikde. Na parkovišti byly slyšet brzdy Carlislova Mercedesu a pro mou osůbku ještě Carlislův údiv. Lépe řečeno, byl připraven na všechno, ale jak si sám myslel, takovou ruinu nečekal.

Esme dál stála jako přikovaná a Carlisle cestou k ní vymýšlel, jak situaci vyřešit, neboť mu bylo jasné, že dalším šokovaným člověkem, upírem by to nespravil. Když už konečně vystoupal do toho, co zdánlivě připomínalo schody, všimla jsem si, jaké po svém zdevastovaném okolí hází obdivné pohledy.

„Víc už jste to zdemolovat nemohli,“ poslal mi v myšlenkách, „a kde je Edward?“ Kývla jsem na něj ve stylu, že nemám ponětí a začala uvažovat o tom, co vlastně dělá, co si myslí a co má v plánu. Ona poslední otázka mě zajímala nejvíce.

Ale tentokrát se má osůbka rozhodla zaujmout nové stanovisko. Cítila jsem se docela ublíženě a ten, se kterým mám problém, si prostě uteče a nechá mě tu, bez toho aby se to vyřešilo. Prostě jsem ho právě přestala omlouvat a skutečně se naštvala, a měla jsem to udělat už dříve, za to jak se chová.

To, že vypadá dobře a občas je schopen se ovládat natolik, aby se choval alespoň trochu slušně, mu nepomůže. Jestli má v sobě jakýkoli zmatek, je to jeho problém, ten já mívám taky a nikoho to nezajímá, v každém případě tím alespoň neznepříjemňuju život ostatním.

Emmett s Jasperem se prohrabávali ve zbytcích domu a hledali něco, co by se dalo ještě zachránit. Rose s Alicí oprašovaly a balily své oblečení, které bylo naštěstí docela v pořádku, což se samozřejmě nedalo říct o šatní skříni. Já jsem stála pořád na tom jednom místě a čekala, co vydedukují Carlisle s Esme.

„Miláčku to nevadí… Až se vrátí Edward, tak si s ním a s Bellou o všem promluvíme a určitě se všechno vysvětlí,“ spustil Carlisle, „a pokud jde o dům, tak si vzpomínám, že jsi chtěla dělat nějaké úpravy, a taky ti nevyhovovaly ty základy. Teď máme perfektní příležitost na přestavbu.“ Hm, šel na to systematicky.

„To máš asi pravdu,“ kuňkla smutně Esme.

„Super,“ ozvalo se krátké zapištění, jedeme nakupovat. Neboj Esme do večera máme nakoupeno a do rána spravené ty hlavní věci. Když nás zítra necháte doma, tak stihneme dodělat i pokoje.“ Alice hýřila štěstím a poskakovala okolo.

„S tou školou si to rozmyslím, ale jinak souhlasím s Alice,“ pronesl nešťastně Carlisle, nejspíš pod vzpomínkou na poslední nákupy, nebo spíš na jakékoli nákupy s Alice. Ale taky si nejspíš uvědomoval, že Esme to udělá radost a Alice se vzhledem ke stavu jeho ženy bude určitě držet zpátky.

„Zlato, moc se omlouvám, jestli jsem byla protivná, Carlisle má samozřejmě pravdu. A taky se ti omlouvám za Edwarda, poslední dobou je toho na něj hodně.“ O co jim jde? Proč mě nikdo nezdrbal? Vždyť je to i moje chyba? Mimochodem pokud jde o Edwarda, mluvila už jsem o tom, že mě to nezajímá?

„Ehm, já se omlouvám, Esme, byla to i moje chyba,“ pronesla jsem ukřivděně, štvalo mě, že na mou osůbku berou takové ohledy. Já se o sebe umím postarat.

„Bello, to neříkej,“ ozvala se Alice, „to že má bratříček bordel ve svých prioritách a snaží se omluvit si to něčím jiným, ještě neznamená, že má právo si to na tobě vylévat.“ A co to má společného se zlikvidováním Cullenovic rezidence? To že se Edward nejspíš zbláznil, vím taky.

„Alice má pravdu Bells,“ řekl Carlisle, a objal Esme, která se na mě taky usmívala. Zdá se, že všem až na mě je to nejspíš jasné.

„Drahý, možná bys s ním měl promluvit.“ Esme se otočila na Carlisla a na čele se jí objevila vráska starostí.

„Promluvím s ním, neboj,“ řekl Carlisle vyrovnaně a poté začal pomalu organizovat zbytek rodiny v přestavbě domu a úklidu.

„Carlisle?“ napadlo mě, „půjdu se podívat po Edwardovi a pokusím se ho dotáhnout domů,“ oznámila jsem a chystala se vylít si na něm to, že zmizel a co si o sobě vlastně myslí. No, i když možná bych ho právě teď neměla nějak zvláště dráždit, zase se prát by se mi nechtělo. Dobrá, promluvím si s ním. Carlisle na mě hodil varovným pohledem, ale nakonec kývnul.

„Asi se s ním nebude dát moc mluvit, ale hlavně mu vyřiď, že ho očekávám doma.“ Kývla jsem a vyrazila ven, když už se mnou mluvit nebude, což se asi stane, tak si alespoň provětrám hlavu, a zrovna to by se mi náramně hodilo.

Vyběhla jsem a plnou rychlostí běžela do lesa. Stejně je to zajímavé, jak to Cullenovi všechno berou s klidem, normální člověk by se zbláznil. I když je fakt, že oni si za ta léta zkušeností nejspíš z ničeho nic nedělají, ostatně já začínám být na mnohé věci taky docela flegmatik. Ale na druhou stranu, ta jejich schopnost tak rychle odpouštět   a tak podobně nebude jen tak, teda alespoň si to myslím. Anebo na to prostě nejsem jen zvyklá. Taky možné.

Běžela jsem dál a jediné, na co jsem po této definici Cullenovic chování myslela, byly stromy, kterým je třeba se vyhnout. Užívala jsem si nádherného čerstvého vzduchu a svobody, když v tom jsem vrazila do něčeho skutečně hodně tvrdého, a taky jsem si byla jistá, že ještě před nějakou tou setinou vteřiny to tam nestálo.

Posbírala jsem se a spatřila onu dokonalou postavu toho výkvětu, který mi tak dobrovolně pomohl zdemolovat dům mého stvořitele, jeho taky samozřejmě. Ostatně, kdo jiný by se v takových končinách potuloval, než upír v depresi. Překonám se, a nebudu se s ním hádat, to bych pro Esme a Carlisla udělat mohla. Ale i tak…

„Co tu děláš?“ řekl naštvaně, ale taky tak nějak odrovnaně.

„Vyšla jsem si na výlet, co myslíš?“ prohodila jsem a oprašovala si zbytky onoho oblečení a konečně mi došlo, že mě tak viděli všichni Cullenovi, tudíž by nebylo na škodu se převléct. Jediné co mě omlouvá je, že jsem byla trošku mimo. Ksakru, už vidím Emmetta, až se z toho vzpamatuje, určitě si na to vzpomene. „Hledám tě,“ dodala jsem už klidně.

„Proč prosím tě?“ zeptal se. Snažila jsem se s ním navázat nějaký oční kontakt, neboť jsem nabývala pocitu, že je má osůbka snad neviditelná. Moc se mi však nedařilo.

„Carlisle chce s námi mluvit, s oběma. Ostatní už spravují dům. Jo, a Alice chce na nákupy.“ Došlo mi, že chtít si promluvit je zbytečné. Edward se jen ošil a chtěl pokračovat v cestě, ale podle mého mínění, nějakým divným směrem.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se a hodila po něm obviňující pohled, neboť mi připadalo, že se z toho chce vykroutit.

„Domů, kam asi?“ odsekl, stále se dívajíc mimo mě.

„Jdeš opačným směrem,“ pípla jsem a začala se až nekontrolovaně mračit.

„Ty jdeš špatným směrem,“ zkonstatoval. Moment, zas tak naštvaná, abych nevěděla, odkud jsem přišla, má osůbka určitě nebyla.

„Jak to?“ zeptala jsem se poněkud vyvedeně z míry. Konečně jsem zaregistrovala na Edwardově tváři nějakou aktivitu mimických svalů, neboť se právě začal smát, nevím, co mu připadalo tak směšné, ale asi si nemohl pomoct, protože jinak si nedovedu vysvětlit, jak z tak melancholického výrazu mohl vykouzlit úsměv.

„No, jestli chceš pokračovat rovně… prostě logicky nazpátek do domu budeš muset jít opačně, odkud jsi přišla. A přišla jsi odtamtud,“ řekl a ukázal za mě. Edward se skutečně konečně vzpamatoval a vypadalo to, že tak dobře se už dlouho nepobavil. No, tak jsem se spletla no. Místo orientačního smyslu mám spíš orientační nesmysl, a to i na upíra dost vyvinutý. Ale teď to je tím, že jsem byla zmatená z té srážky. Určitě. Pevně v to věřím.

„Nech si ty chytrý řeči,“ řekla jsem, otočila se a vydala se k domu. Edward se smál a šel za mnou. Po chvíli mi to nedalo a začala jsem se taky smát. Musel být na nás skvělý pohled, dva upíři si jdou pomalou chůzí po divočině a řehtají se jak pominutí. Ale to neznamená, že mu odpouštím a nezlobím se, právě naopak. Myslím, že takové zdravé nepřátelství ještě nikoho nezabilo, a co tě nezabije, to tě posílí.

Doufám, že se dílek líbil...

...prosím o komentíky 8) 8)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of imagine 12. kapitola: