Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine 11. kapitola

01.05.2010 (14:30) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2536×

11. kapitola - Je horší než válka - z války mít strach.

„Dobře,“ řekla jsem a při tom zaznamenala Edwardův úsměv. Jednou rukou mi vjel do vlasů a tou druhou si mě přitáhl za pas a konečně se začal naplno věnovat mým rtům. Když v tom…

Když v tom se z nenadání, ale pomalu otevřeli dveře. Edward si toho okamžitě všimnul a v mžiku zaujal obrannou pozici, čímž chci říct, že se postavil přede mě, což mě docela potěšilo. Jak to, že si ani jeden z nás nevšiml, že se někdo blíží? Během sekundy mnou projeli všechny možné verze, včetně té s Alicí, nehledě na skutečnost, že se mi ji nejspíš nepodařilo zaštítit tak dokonale, jak jsem čekala.

Když jsem se konečně vzpamatovala a uvědomila si, že by nebylo na škodu zjistit co se vlastně děje. Došlo mi, že Edward je přikrčený, ztuhlý a potichu vrčí. Má maličkost nenápadně vykoukla zpoza jeho ramena a ve chvíli kdy spatřila, kdo stojí ve dveřích, málem se zavrtala do země.

„Ahoj… Bello,“ vypustila Jane ze svých chladných úst v sarkastickém úsměvu. Nedivím se, že jsme ji neslyšeli přicházet, ví, že bych jí poznala, hlídá si myšlenky. Edward se napjal ještě více, než byl a hodil po mě nejdříve nešťastným, poté frustrovaným a nakonec ledovým a lhostejným pohledem. Stála jsem tam a očima těkala mezi mrazivě klidnou Jane a ustupujícím ublíženým a následně určitě velice rozzuřeným a zatrpklým Edwardem.

„Jane,“ řekla jsem a nespouštěla z ní oči. Ta si jen odfrkla a posměšně si měřila Edwarda i mě.

„Měli jsme v New Yorku nějakou prácičku… Napadlo mě, že budeš nejspíš tady,“ řekla svým jemným dětský a přesto tak děsivým hláskem a Edwardovým obličejem se mihl šokovaný výraz.

„Aro se chtěl jen ujistit, že jsi nezapomněla na naši dohodu.“ Nic horšího snad říct nemohla. Na Edwardovi bylo vidět, že všechny jeho pochybnosti a obavy se naplnili. Na to bych ani nemusela umět číst myšlenky. Mrzely mě jeho úvahy, ačkoli jsem věděla, že ani on z nich není nejšťastnější. Chvílemi ve své mysli bojoval sám se sebou, ale jeho stanovisko bylo jasné, tohle prostě není dobré pro jeho rodinu a rodina je to hlavní. Takový nával emocí jsem snad ještě nikdy neprožila. To se bude těžko vysvětlovat, a to prakticky o nic nejde.

„Jistě, že ne,“ donutila jsem se říct.

„To jsem nanejvýš ráda… Více vás nebudu rušit. Můžete… pokračovat.“

„Jane?" napadlo mě, „jak jsi věděla, že budeme zrovna tady?" Tahle otázka mi ležela v žaludku od chvíle, co jsem ji spatřila ve dveřích.

„Nebylo těžké to zjistit," řekla jen a hodila na nás ještě jeden ze svých povýšených pohledů a za moment po ní zbyla jen rozmazaná čmouha.

„Edwarde?“ zeptala jsem se nejistě a čekala na jeho reakci. Jen stál a s naprosto ledovým výrazem koukal před sebe. Jeho obličej byl klidný a vyrovnaný, ale v jeho očích byla jasně vidět zrada a bolest, kterou právě pociťoval. Najednou se napřímil a rozhodným krokem se vydal ze dveří. Rychle jsem se rozběhla za ním s nadějí, že si mě alespoň vyslechne. Volturiovi jsou prostě Volturiovi, ale co mu udělali tak hrozného, že jej až tak fanaticky nenávidí, to nechápu.

„Edwarde…“ zkusila jsem to znovu. Stejně chladně jako byla jeho chůze, se otočil a odhodil mě na protější stranu. V okamžiku byl u mě a tiskl mě k popraskané zdi.

„Co s nimi máš? Hm?“ zeptal se a propaloval mě svým teď už naprosto černým a naštvaným pohledem.

„Nic… neboj. Jen…“

„Jen?“ zeptal se.

„Nic hrozného se neděje. A už vůbec ne nic, co by vám mohlo ublížit, to bych nedovolila. Když se uklidníš, pojedeme domů a já ti to všechno vysvětlím,“ snažila jsem se ho zklidnit.

„Nic co by nám mohlo ublížit? Tak jak je možné, že Jane věděla, kde tě hledat?“ prskal kolem sebe, když v tom se na chodbě objevila Alice.

„Edwarde, uklidni se. Co se zase stalo? Byla jsem příliš zabraná do Jaspera, podívala jsem se až teď. Promiňte,“ řekla provinile a házela na nás zvídavé pohledy.

„Byla tu Jane…“ pronesl Edward a stále se mě snažil zpražit pohledem. Být kukuřice, je ze mě popcorn.

„A?“ vyletělo k mému překvapení z Alice.

„Alice, byla tu Jane a kvůli ní… Volturiovi! Říká ti to něco?“ Alice se nezúčastněně dívala na vztekajícího se Edwarda. A já nechápala, jak může být tak klidná.

„Edwarde, sleduju Beliinu budoucnost od doby, co jsem zjistila, že se k nám přidá. A ano, občas pomyslela na to, že bude muset navštívit Volturiovi. Vím to. Ale jsme upíři, všichni, všichni máme nějakou minulost a k tvému překvapení někteří z nás znají nebo chvíli byli ve Volteře. Například Carlisle,“ přednesla Alice vševědoucně.

„Alice!“ ječel náš milovaný ‚bráška‘, „oni věděli, že tu bude. Chápeš?“ Edward právě procházel něčím, jako je záchvat abnormálního vzteku.

„No tak… já jsem jí pozorovala, ať je to cokoli, je to nebezpečné maximálně pro Bellu. Je to svobodný člověk, upír… může si dělat, co chce. I Jasper tvrdí, že by nám nedokázala ublížit. Všichni v tom máme jasno, jen ty máš pořád nějaký problém…“ Tak teď už se vztekala i Alice. Nehledě na to, že se o mně bavili, jako bych tam právě nestála.

„Ale…“ chtěl ještě něco dodat Edward, když v tom se za Alicinými zády objevil Jasper.

„A jé, ti dva pitomci chtějí dokazovat, jak strašně se nenávidí. A doufají, že jim na to někdo skočí. A to zrovna teď. I když zrovna dneska jim to jde skvěle… Měl bych to říct Alice. I když to by mě Edward asi nepochválil, evidentně to bude důvod, proč to dělají. Docela to chápu, než aby se pak na vás sesypala celá rodina, tohle je fakt lepší.“ Jasperovi myšlenky byly sice trochu zmatené, ale alespoň byl v klidu, sice mu asi nedocházelo, co se právě děje, ale…

„Alice,“ řekl Jasper tentokrát nahlas, „myslím, že bychom je měli poslat domů, ať si to vyříkají a udělají si v tom jasno. Edward nejspíš stejně potřebuje na vzduch,“ pronesl Jasper vítězně a nejistě se na mě podíval.

„Jo,“ vypadlo ze mě konečně alespoň něco, „pojedeme domů a já to tam Edwardovi vysvětlím, všechno. Není to vůbec složité, neboj,“ prohodila jsem směrem k němu, „prostě se jen uklidníme a promluvíme si.“ Snažila jsem se tvářit neoblomně a sebevědomě, ale asi mi to moc nešlo.

„Ale vy…“ chtěl ještě dodat Edward.

„Edwarde, když už nic, mohl bys věřit alespoň mě, což mě docela deprimuje. Já vím, co dělám,“ řekla ještě Alice a jala se táhnout Jaspera na další hodinu. Edward to evidentně vzdal, chytl mě za loket a táhnul k autu.

Já, ačkoli jsem byla zmatená z Aliciného postoje k věci, jsem právě uvažovala, jak moc je jí má osůbka vděčná, a že to umí brát s tak chladnou hlavou. Hned jak jsme dorazili k autu, což netrvalo moc dlouho.

Edward otevřel dveře a bez jakýchkoli servítek mě vecpal na sedadlo spolujezdce. Docela změna od rána… obávám se, že výlet nebude, a já tak mám nejspíš po starostech.

„Budeš sedět a nebudeš mluvit. Všechno probereme, až doma. Ostatně tam dorazíme za pár minut.“ Za Edwardem se rozvířil prach a snad v té samé chvíli byl slyšet motor auta. Upíří rychlost, neupíří rychlost. Co kdyby ho někdo viděl? Potichu jsem seděla a přemýšlela, co se asi bude dít dál, ale nakonec na to moc času nezbylo, neboť skutečně za pár minut má maličkost vstupovala do domovních dveří Cullenovic vily.

„Takže?“ vylezlo z Edwarda, když jsme oba stáli naproti sobě uprostřed obýváku. Při pohledu na něj mi došlo, jak neskutečně pění, a taky skutečnost, že tohle půjde velice těžce. Nejdříve jsem měla pocit, že by mi mohla pomoct slabost, kterou Edward chová k mojí osůbce, ale teď se obávám, že už mi nepomůže ani anděl strážný, i když v mém případě to bude nejspíš Aro.

„Co máš teda s Volterrou?“ zeptal se už umírněný Edward, který však stále zatínal pěsti, až mu běleli klouby. A tak jsem spustila.

„Když mě Caius našel v Anglii, stala se menší nehoda. Sledovala jsem malého kluka z jednoho domu na náměstí v Londýně. Svítilo zrovna slunce. Byla jsem schovaná. Když v tom se z jedné zatáčky vyřítil kočár se splašenými koňmi a hnal se přímo na to dítě. Nevydržela jsem to a upíří rychlostí jej strhla na stranu, do stínu samozřejmě. Události se strhly tak rychle, že to nikdo nemohl vidět. Ten kluk byl tak v šoku, že ani nezaregistroval, co se stalo. Lidé si prakticky ničeho nevšimli. Jenomže v jednom z těch domů se právě schovával Caius s půlkou gardy, a ten si to vyložil jako naprosté riskování s odhalením naší existence. Osobně si spíš myslím, že si uvědomoval můj talent. Řekl, že to je nehorázný přestupek, a ten se také bude muset potrestat, avšak kdybych s ním odjela do Volterry…“ Na chvíli se má osůbka zamyslela nad různými možnými teoriemi oné situace, můj společník mě z toho však vytrhl.

„Dál,“ řekl drtící opěradlo gauče a s přivřenýma očima, asi aby se uklidnil.

„S Arem se dohodli, že mi odpustí v případě, že s nimi zůstanu. Já neměla stejně nic na práci a nikoho, koho bych znala, tak jsem jim to odkývala s podmínkou, že se budu živit zvířecí krví. Jenomže po nějaké době mi došlo, jak je to místo odporné, zatuchlé, zkažené a jaké kreatury jsou upíři v něm žijící. Věděla jsem o Carlislovi, takže mi logicky došlo, že takoví nejsou všichni. Chtěla jsem pryč, ale nešlo to. Pak však přijel Eleazar a přemluvil Ara, aby mě pustil. Ten to udělal, ale pod podmínkou, že se budu pravidelně vracet, navštěvovat je a v případě, že budou potřebovat pomoc, pomůžu.“

„Jak… jak se s nimi můžeš vůbec stýkat?“ vypadlo z něj, což mě docela rozzuřilo.

„Jak? Edwarde, děláš si srandu. Ono… jak se s nimi mám asi nestýkat? Prostě nemám jinou možnost. Nevím, jestli to chápeš, ale je to tak,“ vztekala jsem se potichu.

„Pche…“ ozvalo se jakoby mimochodem, „tak mi teda vysvětli, jak je možné, že Jane věděla, že budeš tady? Hm?“ řekl triumfálně, jako bych si z něj snad dělala srandu. Proč ksakru nikomu nevěří? No dobře, proč mi nevěří?

„Nevěděla, myslela si to. Mimochodem, odešla jsem s Eleazarem, takže logicky budu buď v Denali s Eleazarem, nebo u Carlisla. Obávám se, že ani Jane jiné vegetariány nezná.“

„Tak myslela? Hm? Dost chabé, nemyslíš?“ nadhodil sarkasticky a já začínala mít nehoráznou chuť mu nakopat prdel. Tak já mu upřímně a naprosto přesně vylíčím, kde je problém a on si snad myslí, že si z něj dělám srandu…

„Nemyslím. Můžeš mi vysvětlit, proč se tak chováš?“ vyprskla má maličkost, „myslela jsem, že jsme si všechno vysvětlili už tenkrát. Dokonce jsem ti potom dovolila nahlédnou do mojí hlavy, tenkrát ti nic nevadilo, ale najednou je to problém?“

„Tak proč mi to nedovolíš teď?“ zeptal se opět triumfálně, „na co tak zásadního myslíš?“ dodal.

„Já jen nechci, abys viděl každý můj nepříjemný zážitek. Mimochodem, když jsem se hrabala ve tvojí minulosti já, byl jsi strašně uražený a tvrdil mi, že to je tvá soukromá věc a nechceš, aby se ti v ní někdo hrabal. Tak nechápu, co máš za problém.“ Skutečně jsem nechtěla, aby Edward viděl některé mé nepříjemné rozhovory s Arem a moje neustálé utíkání před Caiusem, kterému očividně jeho žena nestačila, nebo dokonce výcvik gardy, který po mě Aro vyžadoval, já na takové věci nikdy nebyla a už vůbec jsem na ně nebyla pyšná. A taky tu jde o princip.

„Aha takže ona nejen, že přiběhne za tím… za Arem kdykoli si pískne, dále pomáhá těm zrůdám v zabíjení a nečekaně vlastní takový dar, ale ještě k tomu ona nedokáže vysvětlit, jak je možné že někdo s povahou a mocí Jane se objeví v takovém zapadákově jako je Forks a to hlavně v případě, kdy to není smrtelně nutné. Kdybys věděla… Já nechápu, jak jsem ti mohl tak věřit… Vždyť si jen…“ To však nestihl doříct, neboť nechápu jak, ale ve mně vybouchla taková vlna vzteku, ublížení, bezradnosti a ostatních nehorázných pocitů, až jsem se neovládla a Edwardovi vrazila takovou facku, až proletěl knihovničkou od Esme a následně na to, na něj začaly dopadat jednotlivé knihy.

Nevím, jestli si to zasloužil, ale mě jeho chování tak strašně zabolelo. Nikdy jsem si žádného upíra nepustila tolik k tělu, a nejspíš proto jsem na tyhle věci nebyla zvyklá. Kdybych mohla, plakala bych. Tolik emocí jsem nepocítila dobrých osmdesát let.

„Hm, co jsem? Nic o mně nevíš.“ Edward vypadal až legračně, když se snažil vyhrabat z hromádky, kterou jeho dopad způsobil. Nedalo mi to a začala jsem se potichu smát. Jinak to nešlo.

„Můžeš mi vysvětlit, co to děláš?“ ptal se, ale když jsem se v obavách z jeho reakce přikrčila a připravila k boji, zaujal naprosto stejné postavení. Najednou jsem však zaváhala a udělala krok zpět. Edward si to nejspíš špatně vyložil a vrhnul se na mě.

Lekla jsem se a pokusila se uhnout, ale bylo mi to houby platné. Stalo se z nás střapaté klubko, nějakým zázrakem postupující do schodů nahoru k pokojům. Nevím, proč mě napadlo, že v mém pokoji budu v bezpečí. Asi nějaký syndrom z dětství. No co. Edwardovi jsem zablokovala veškeré své myšlenky a zajímavé na tom bylo, že ho to docela vyvedlo z míry, z čehož plyne, že bez své moci není zvyklí bojovat. Ale i tak jsem chvilkami měla pocit, že se mi snaží neublížit.

Nevím, jak se to stalo, ale tak nějak mé osůbce došlo, že jsme právě zlikvidovali zábradlí na schodišti a prorazili dveře Edwardova pokoje. Hned potom, co popadalo pár polic s knihami a cd a následně skončila Edwardova pohovka na dvě části, proletěli jsme proskleným oknem o dvě patra níž, a to na zahradu.

Ačkoli jsem si stále byla vědoma toho, že kdyby skutečně chtěl, dalo by mi mnohem více práce udržet části svého těla pohromadě, ale tak nějak bylo jasné, že zdevastování Edwardova pokoje nebyl zrovna nejlepší nápad, a to hlavně proto, že jej to donutilo k větší bojovnosti a i já se svým výcvikem měla co dělat.

Hned po tom, co jsme dokonale srovnali se zemí nově zasazenou a spravenou zahrádku od Esme, nějak mě nenapadlo nic lepšího, než se vrátit do domu. V momentě, kdy má maličkost zaregistrovala onu skutečnost, že i vchodové dveře jsou průchodné i bez otevírání, nezbylo nic lepšího, než se vzpamatovat a přestat Carlislovi likvidovat barák.

Odhodila jsem tedy Edwarda na druhou stranu místnosti a chtěla promluvit, ale nějak jsem to nevychytala a namísto zklidněného spolupachatele jsem spatřila velkou díru ve zdi. Vážně jsem se snažila i přesto něco říct, avšak nějak nezbyl čas. Necelou sekundu na to už jsem ležela mezi něčím, co až nápadně připomínalo Esmeninu sbírku porcelánu.

To mě docela vytočilo. Rychle jsem vyběhla to, co kdysi byly nejspíš schody a dostala se tak opět do obýváku. Edward na mě však zase zaútočil a my skončili v části místnost, kde se nacházela televize, jenomže tentokrát to tu tak nějak připomínalo spíš rizoto. Ve chvíli, kdy už byla i Emmettova speciální obrazovka na několik desítek kousíčků, které už dohromady stoprocentně nedá, Edwarda to místo očividně přestalo zajímat. To zjištění mě napadlo v momentě, kdy jsem se ocitla na kuchyňské lince.

Využila jsem své chvilkové převahy a odkopla Edwarda do jídelny, čímž má milá maličkost udělala z jídelního stolu a jeho osmi židlí doslova hromádku dříví, dobrou tak maximálně na podpal.

Rychle jsem se odklidila nazpátek do obýváku, rozhodnuta zachránit kuchyň, která na tom prozatím nebyla až tak špatně, tzn. ještě měla dveře, okna a troubu. Když v tom mě Edward chytil za pas, nejdříve se mnou práskl o stěnu, ale pak jsem tak nějak letěla vzduchem a po chvíli dopadla na něco dřevěného. Najednou mi došlo, že mám nějak moc času o tom přemýšlet.

Vzhlédla jsem a spatřila Edwarda, který na mě naprosto nepochopitelně valil oči a i přesto, že bojovnost z jeho očí ještě nevyprchala, stál jako přimražený. Začala jsem se rozhlížet kolem sebe a zjistila, že ležím v nějakých černých třískách s kousíčky jakýchsi drátků, když už jsem spatřila i slonově bílé klapky, došel mi důvod Edwardova šoku. No co? Vždyť je to jen klavír, ostatně hodil mě tam on.

Edwardovi jeho ztuhlost moc dlouho nevydržela a chvíli na to už byl zase u mě. Jenomže já jsem byla nějak vyvedená z míry a má schopnost se jakkoli hýbat, nebo dokonce bránit byla minimální. Edward to poznal a jen tak tam nade mnou klečel, držel mi ruce u hlavy a očividně se vzpamatovával ze šoku nad svými ztrátami.

To jsem si ovšem myslela až do chvíle, než můj zrak padl na Edwardův rozkrok, neboť v oné oblasti byly kalhoty poněkud napnutější, než kdekoli jinde na jeho těle. Hned jak mi to docvaklo, nejistě jsem zabruslila k jeho očím a spatřila mnohem, ale skutečně mnohem tmavší barvu, než kdy měli. Pro jistotu jsem rychle sklopila pohled a zaměřila se na Edwardovu košili. Byla celá potrhaná a poničená, dokonce jsem zaznamenala i nějaké trhliny v těch zmiňovaných kalhotách. No, moje oblečení na tom bylo podstatně hůř, což nejspíš napomohlo momentální situaci, teda hlavně co se Edwardova klína týče.

Chvilku jsme se tam tak nehybně vzájemně měřili. Musel to být šílený pohled, celý barák doslova na součástky a mi dva se propalujeme pohledy v třískách z klavíru. Nedalo se nic dělat, a tak jsem povolila všechny své doposud napjaté svaly, přestala na ně vynakládat jakýkoli tlak a i hlavu položila do toho, co zbylo z klavíru.

Edward však nepovolil. Čekala jsem něco v tom smyslu, že tedy nakonec dostal rozum, nebo třeba zakopání válečné sekery, anebo přinejhorším další ledový pohled a jeho vzdalující se postavu. On však místo toho seděl nade mnou a odmítal se pohnout, naprosto mě očima přišpendlil k těm svým a dokonce ani na nic nemyslel. Asi nějaký sek, nechápu.

Po chvíli se však vzpamatoval, nespouštěje oči z těch mých se sehnul a za moment doslova zaútočil na mé rty. Přestala jsem naprosto vnímat okolí. Nejdříve mi udělá takový zmatek v pocitech a potom dělá tohle? Má osůbka snad nikdy nebyla zmatenější a spokojenější zároveň. Užívala jsem si jeho přítomnost až do doby…

„No, to čumím… Do kýble… ty vole brácha…“ ozvalo se ode dveří.

Komentíky prosím 8) 8) 8)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of imagine 11. kapitola: