Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine 10. kapitola

25.04.2010 (19:15) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2629×

10. kapitola - Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny.

„Bello, no tak… Bello,“ vztekala se Alice před mým pokojíkem a já si právě uvědomila, že mi nezbývá nic jiného, než vyskočit z Edwardova okna a tvářit se, že jsem byla na lovu. Hodila jsem tedy na oko uraženým pohledem po chechtajícím se Edwardovi a skočila na první strom u domu.

„Alice, už jdu,“ prohodila má maličkost směrem ke dveřím a vydala se otevřít. Cestou ona maličkost děkovala bohu za to, že před tím zamkla.

„No kde jsi tak dlouho? Beztak jsi byla na lovu a mě nechala doma. Uvědomuješ si, kolik toho spolu ještě musíme probrat? A ty si jdeš klidně sama a ani mi neřekneš…“ Alice byla značně zabraná do svého proslovu a mezitím se prohrabovala v mých čerstvě nakoupených věcech. Při pohledu na to, co vybrala, se ve mně začala mísit lehká nervozita.

„Bello? Vnímáš mě, řekla a otočila se konečně na mě, „mimochodem koukám, že jsi to s tím lovem zrovna nepřehnala, oči máš tak akorát, takže si zajdeme ještě pozítří a spolu.“ Hm, no konečně musím uznat, že mám štěstí, že ty oči nebyli tmavší, neboť to mi nedošlo. Alice po mě hodila modrou vypasovanou košili a šedočerné kalhoty. Nebylo to tak hrozné, jak jsem čekala a tak mi nezbývalo než si to obléct.

Seběhla jsem schody a vyrazila před dům počkat na ostatní. Za chvíli se vedle mě objevil Edward s Rosaliiným autem a za ním Emmett v Jeepu. Edward mi stále se usmívajíc otevřel dveře na straně spolujezdce a v momentě si za nás sedali i Alice s Jasperem.

Snad poprvé všichni vypadali spokojeně. Edward se usmíval a Jasper se tvářil šťastně a to nejspíš díky Edwardově neobvyklému návalu pohody. Akorát Alice se při každém pohledu na Edwarda zaksichtila.

„Může mi někdo vysvětlit, co se tu děje?“ zeptala se Alice, když vystupovala z auta. Mě konečně došlo, že se jí evidentně nezdá chování jejích sourozenců. Jaspera to nejspíš taky napadlo a zpražil Edwarda pohledem, načež se ve mně začal objevovat neobvyklý pocit stresu a naštvanosti. Ale účinek to mělo správný. Edward se naježil a nahodil obvyklý ignorující výraz, já se snažila taky tvářit podrážděně a Jasper se začal soustředit na své ovládání a neustále narůstající počet lákavě vonících studentů.

„Musíme se začít hádat,“ ozvalo se mi u ucha při cestě do učebny, „Jasper je v pohodě, ale Alice to uvidí, a tu radost jí určitě dělat nehodlám,“ pronesl zamyšlený Edward.

„Ahoj Bello,“ ozvala se Jessica, teda alespoň myslím, že se tak jmenovala. Pamatuju si jí, protože její myšlenky se pořád divý a nechápou, proč mi dělá neustále společnosti Edward, i když za tu dobu už si mohla zvyknout.

„A musí to vypadat důvěryhodně,“ pokračoval Edward a já se zamyslela.

„Víš,“ napadlo mě, „Alice přece vidí to, jak se lidé rozhodnout, což znamená, že vidí to, jak přemýšlí a k čemu se jejich mysl nakonec rozhodne. A tak mě napadlo, že když dokážu zablokovat myšlenky, možná by se mi povedlo i tohle. Třeba jen určitou jejich část, aby jí to nepřipadalo divné,“ říkala jsem v polovičním transu a snažila se při tom dělat všechno proto, aby Alice tenhle rozhovor neviděla, a zároveň jí sledovat, jestli ho tedy vidí nebo ne. Vypadalo to nadějně.

„Skvěle… jsi geniální,“ vypadlo najednou z Edwarda, „to mě nenapadlo,“ řekl ještě a zatvářil se nadšeně.

„Hm, ale budeme to muset nejdříve vyzkoušet. Alice chce jet v sobotu na další nákupy, a pořád se dívá co si koupí… Kdybych jí to zablokovala, ozvala by se,“ další úvaha, ale vzhledem k Edwardovu triumfálnímu úsměvu asi sklidila úspěch.

„Dobře, jdu na svou hodinu. Jestli Alice neuvidí nákupy, dojde jí, že je to kvůli tobě a přijde si to vyřídit. Budu jí taky poslouchat. Tak zatím…“ řekl a nahodil zase svůj starý výraz.

Běhen hodiny jsem se snažila co nejvíce nevnímat učitele a naopak vnímat Alice. Znervóznilo jí, když skutečně nic neviděla. Byla tak nervózní, že se omluvila z hodiny a šla se projít. Mazec, napadlo mě. Byla jsem na sebe náležitě pyšná. Přestala jsem chudinku Alice trápit a snažila se najít mysl Edwarda, taky stále sledujícího Alice a následně se radujícího. Byl do toho tak zabrán, že mě dokonce neslyšel. Musela jsem vyvinout skutečné úsilí, aby mi věnoval pozornost, doslova jsem na něho ve svých myšlenkách křičela.

„Ehm, promiň,“ vypadlo z toho zrádce, když si konečně ráčil uvědomit, že s ním potřebuju mluvit.

„Takže, mám návrh. Budeme se chovat, tak jak si Alice a ostatní myslí, že se k sobě chováme a já jí prostě to ostatní zablokuji, tak aby nepoznala, že jí něco blokuji. Mimochodem, ani nevíš, jak mě to začalo bavit,“ prohodila jsem nadšeně ve své hlavě a v té Edwardově se mísila radost a nadšení zároveň.

„Skvěle sestřičko,“ pronesl pobaveně, což mě docela překvapilo, ale stále ve mně proudil ten pocit nadšení a tak jsem se rozhodla, že se vyprovokovat nedám. Já mu dám sestřičku…

„Sestřičko? Dobře bratříčku, dneska v noci se nehnu z pokoje, a jestli se ke mně přiblížíš byť jen na krok, obviním tě ze svádění vlastních sourozenců a vyhodím ven. Spokojený?“ zeptala jsem se nevinně a čekala na jeho reakci.

„Tak jsem to nemyslel,“ začal se rychle bránit. Prostě mužská inteligence, co byste chtěli…

„Hm, a jak jsi to myslel?“ pronesla jsem opět hláskem právě narozeného štěněte.

„Bells, mám tě rád, už jsem to říkal?“ prohodil s nadějí v hlase, očividně se snažíc změnit téma.

„Tím si to nevyžehlíš,“ řekla jsem a právě zazvonilo, takže jsem se začala věnovat raději jen Alici.

„Co to mělo být?“ vyhrkla Alice právě se blížící ke mně.

„Eh, promiň, jen jsem chtěla něco vyzkoušet. Víš… přemýšlela jsem, jestli je i tvůj talent závislý na myšlenkách, nebo ne.“

„Hej, jestli ještě někdy něco neuvidím, tak neznám bratra,“ vztekal se stále ten mrňavý skřítek.

„Neboj, už to nikdy neudělám,“ zalhala jsem a rychle se začala mračit na právě přicházejícího Edwarda, jak jsme se domluvili.

„Ahoj, tak co, jak to šlo?“ zeptal se Alice a ta jen nešťastně protočila oči.

„Nedělej, že jsi neposlouchal,“ prohodila Alice a v jejím hlase bylo jasně slyšet, že Edwardovi ještě neodpustila. Když se nad tím tak zamyslím, tak by to mělo být naopak, ale nechme to být. Alice se pokusila o úsměv, zamávala nám a uháněla na svou hodinu.

„V pořádku?“ zeptal se Edward a začal se usmívat.

„Jo jo, bráško, jde to,“ řekla jsem, abych ho poškádlila a pokračovala směrem k učebně. Edward jen potichu zavrčel, ale mlčky šel za mnou.

Biologie probíhala pomalu a klidně, no popravdě byla strašně nudná. Nevydržela jsem a začala se bavit prozkoumáváním hlav mých spolužáků, což nebyla zrovna nejzajímavější činnost, ale alespoň něco. Edward měl na věc očividně stejný názor a tak mi na to nic neřekl a sám se bavil tím samým.

Když hodina skončila, pomalu jsem si sbalila věci a chtěla jít do jídelny, ale můj momentální bráška mě popadl za ruku a jal se mě táhnout opačným směrem.

„Co to děláš?“ vztekala jsem se.

„Neboj,“ zašeptal jen a pokračoval v cestě.

„Brácha?“ zeptala jsem se znova a doufala, že na to alespoň nějak zareaguje.

Zavrčel, takže zareagoval. Chvíli na to však otevřel dveře malého přístěnku a zatáhl mě tam.

„Co blbneš?“ vypadlo ze mě nejistě.

„Poslyš, co kdybychom zmizeli?“

„Zmizeli?“ vypadlo ze mě v návalu překvapení.

„Jo zmizeli, alespoň na týden,“ řekl naprosto vážně, „můžeme jet na lov, nebo se někam podívat, jak budeš chtít. Rodině řekneme, že jedeš navštívit Eleazara, a já s ním také potřebuju mluvit. Něco si vymyslím. Budeme v Denali pár dní a pak prostě pojedeme, kam se nám zachce.“ Edward vypadal naprosto vyrovnaně a k mému překvapení to myslel naprosto vážně.

„Co tě to popadlo,“ vyslovila jsem první myšlenku, která mi přišla na jazyk.

„Já, no… ehm, víš, napadlo mě, že jsem na tebe byl skutečně protivný… když jsi přijela. A uvědomil jsem si, že je na čase to napravit. Když někam odjedeme, na nějakou menší dovolenou, já odčiním, co jsem způsobil, a taky na sebe budeme mít více času… abychom se poznali, a tak. No a musíš uznat, že tady to s celou rodinkou za zadkem nepůjde, anebo půjde, ale velmi těžko. Koneckonců jim nechci udělat tu radost, že bych už teď přiznal, že se nevraždíme pohledy. Věř mi, začali by se do toho všichni montovat. Mimoto nehodlám poslouchat Emmetta a Alici. Prostě… utečeme jim, alespoň na chvíli. Co ty na to?“ skončil konečně a hodil po mě natěšeným, upřímným a prosícím pohledem. Já pořád stála jako přimražená a snažila se vstřebat to množství informací.

„Ehm,“ vypadlo ze mě. No na nic lepšího jsem prostě přijít nemohla. Nebyla jsem na tyhle věci zvyklá. Nikdy jsem nestrávila tak hodně času s jedním upírem… to nemůžu přežít!

„No tak…“ prohodil Edward, aby na sebe přitáhl pozornost a jeho pohled se z upřímného změnil na přesvědčující, ba co, vědomě se snažil okouzlit mě natolik, že to přijmu, ale já se jen tak nedám. I když možná by to bylo zajímavé… my ženské nemáme ale vůbec pevnou vůli. Ksakru.

Edward se ke mně pomalu naklonil a políbil mně na ouško, což nebylo zrovna nejlepší, neboť má snažně udržovaná kamenná tvář začala pomalu polevovat. Opatrně jsem se nadechla a snažila se ignorovat Edwarda, který svými rty pomalu putoval od ouška po čelisti až ke rtům. Moje veškeré schůdné myšlenky byly v ten moment v koncích a začínaly to vzdávat. Edward mě párkrát políbil na rty a pak se opět ubíral směrem přes čelist, ale tentokrát k druhému oušku.

„Bude to zábava,“ řekl a jemně skousnul.

„Hm…“ vzdychla jsem a najednou jsem měla pocit, že cítím, jak se Edward usmál.

„Můžeme jet, kam budeš chtít,“ prohodil sladce a tentokrát sjel z ouška ke krku, za chvíli se k oušku však vrátil, „a můžeme dělat, co budeš chtít… Takže?“ zeptal se nakonec a já si byla najednou naprosto vědoma toho, že právě sprostě využívá svého vlivu na mou osůbku, a nejhorší na tom je, že mi to vůbec nevadí.

„Jsem tu chvíli,“ vypadlo ze mě, „a bude jim to divné,“ další důkaz mojí inteligence, ach jo.

„Nebude, a i kdyby, na tom nesejde,“ prohodil Edward a něžně mě políbil na špičku nosu. Má mysl už to vzdala a já si ho přitáhla blíže k sobě. Doslova jsem potřebovala políbit jeho rty, jenomže když jsem se o to pokusila, Edward chytil můj obličej do svých dlaní a přidržel si ho dobrý centimetr nebo dva od sebe. Takhle mě trápit.

„Pojedeš?“ zeptal se. Co si myslel, že mu v téhle situaci odpovím? Veškeré svobodné myšlení mě opustilo a přímý pohled do jeho tváře mi taky moc nepomáhal.

„Dobře,“ řekla jsem a při tom zaznamenala Edwardův úsměv. Jednou rukou mi vjel do vlasů a tou druhou si mě přitáhl za pas a konečně se začal naplno věnovat mým rtům. Když v tom…

Komentíky prosím, prosím... 8)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of imagine 10. kapitola: