Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínky bolí ale život končí šťastně....nebo ne? 7.kapitola

29.06.2009 (19:00) • Matys • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2262×

7. kapitola: Znovu Doma

Když jsme odjeli domů začali jsme balit. Vždyť letadlo nám jelo za dvanáct hodin. Já do tašky hodila pár věcí protože jsem nějaké ještě měla ve Forks. Když jsem byla hotová z balením sedla jsem si k oknu. Na nic jsem nemyslela, jen se rozhlížela po okolí. Najednou někdo zaťukal ale já neodpovídala.

„Izzy.“ Zašeptal Thomas. Neodpovídala jsem. Pořád jsem koukala z okna. Zavřeli se dveře. Thomas šel ke mně.

„Thomasi já nevím co mám dělat. Když si už myslím že to zvládnu objeví se tu oni. Když se smířím s tím že už s tím nic nenadělám když nás znají zemře mi otec. Já nevím jestli jsem udělala dobře když jsem souhlasila aby jeli všichni. Neber si to osobně ne že bych nechtěla abyste jeli ale něco mi říká že tohle dobře neskončí.“ Vydechla jsem.

„Izzy ať se stane cokoliv jsme rodina a my budeme za tebou stát ať je tvé rozhodnutí jakékoliv. Na to nezapomínej. A ohledně Edwarda. Sem ti chtěl hlavně říct rozhoduj se srdcem, vědomí tentokrát odsuň stranou.“ Řekl mi.

„Thomasi já vím že tím ti ubližuji. Odpusť mi.“ Na to jsem ho objala.

„Izzy přece na začátku našeho vztahu si mi řekla že mě nedokážeš milovat tak jako Edwarda ale také že mě nechceš ztratit že ve mně máš oporu. Já jsem to tehdy přijal. I když tě miluji nedokážu ti bránit. Chci abys byla šťastná a toho dosáhneš jedině když budeš s Edwardem. Ber to na vědomí. Izzy buď šťastná s tím koho opravdu miluješ.“ A políbil mně na čelo a potom odešel. Divím se mu že dokáže mojí bolest tak snášet. Jelikož všichni byli zalezlí u sebe v pokojích a věnovali se svým drahým polovičkám tak jsem musela vypadnout. Běžela jsem chvilku doběhla jsem na malou loučku. Cítila jsem tady Edwardovu vůni musel tu před chvílí být. Šla jsem doprostřed louky a sedla si. Začala jsem znovu vzpomínat. Na Pheonix jak mě zachránil před Jamesem. Přitom jsem se koukla na jizvu po jeho kousnutí kterou jsem měla na zápěstí už nepatrnou. Přejela jsem po ní prstem. Poté prasknula větvička a já jsem ihned vyskočila a postavila se do bojovné pozice. Z lesa vylezl Edward a ruce měl zdvižené v gestu že jde v dobrém.

„Promiň nechtěl jsem tě vylekat.“ Omlouval se hned.

„To nic.“ A nesměle jsem se usmála. On mi úsměv oplatil. Znovu jsem si sedla. Pobídla jsem ho ať si také posadí. Udělal to sedl si naproti mně. Z téhle situace jsem byla poněkud rozpačitá. Koukala jsem se na svoje ruce které jsem měla v klíně a když jsem vzhlédla pořád se na mně díval tak jako kdysi. S láskou a něhou ale tentokrát bylo v jeho očích i něco jiného touha. Dlouhou chvíli jsme se koukali jeden druhému do očí dostala jsem silné nutkání se ho dotknout. Moje tělo reagovalo dřív než jsem mohla myslet. Zvedla jsem ruku ale v půli pohybu jsem zaváhala ale svůj pohyb jsem dokončila. Pod mým dotykem slastně přivřel oči a zachvěl se. Když otevřel oči mněl je jako tekuté zlato tentokrát on natáhl ruku ale nezaváhal jako já předtím. Když se mně dotkl projel mnou proud a zachvěla jsem se a také jako on předtím slastně přivřela oči. Když jsem otevřela oči tak jsem se koukla do těch Edwardových a začal se ke mně pomalu naklánět. Ve mně se začali hádat dva hlasy hlas srdce a rozumu.

Srdce

No tak polib ho vždyť ho miluješ a nic jiného si přece nepřeješ. Máš šanci být zase šťastná. Za šanci nic nedáš.

Rozum

Nelíbej ho. To že ti říkal že tě miluje neznamená že to myslí vážně. Zpomeň si na dobu před padesáti lety to ti taky říkal jak moc tě miluje a pak tě odkopl. Nechal tě tam napospas Laurentovy a Viktorii. Když ho teď políbíš budeš poté litovat a už se z toho nevyhrabeš.

Hlas rozumu měl větší převahu než hlas srdce. Už byl kousek ode mě. Naštěstí mi zazvonil mobil.

„Promiň musím to vzít.“ Omluvila jsem se mu. Odtáhla jsem se od něj a zvedla telefon. Volala mi BIANKA.

„Ano?“ ptala jsem se jí. A v duchu jsem si říkala Štěstí že jsi zavolala jinak bych udělala nějakou hloupost.

„Pojď domu kde lítáš, za chvilku musíme vyrazit abychom stihly letadlo.“ Vytkla mi.

„Ano mami.“ Řekla jsem jí sarkasticky. Jen se zasmála a zavěsila. Já jsem mobil schovala zpět do kapsy.

„ Promiň musím jít uvidíme se a letišti.“ Nečekala jsem na odpověď a utekla sem. Když jsem doběhla domu šla jsem se převléct. Vzala jsem si ty blankytně modré šaty a k nim boty stejné barvy na podpatku se šněrováním jak mají baletky. Vlasy jsem si svázala do copu a oči jsem si nanesla šedivé stíny. Přes to jsem dala bílí svetr s knoflíčky. V pokoji jsem si vzala svůj batoh a mohli jsme vyrazit. Sedla jsem si do své hondy civik se mnou jel Thomas. Všichni si sedli po párech do svých aut a vyjeli jsme směr letiště. Dojeli jsme dvacet minut před startem letadla. Já jsme vylezla z auta a sedla si na kapotu. Po chvilce mi volal JACOB

„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho.

„Ahoj Bells, tak co kdy přijedeš?“ ptal se.

„Teď jsem na letišti. Jede se mnou i moje rodina a nějaký známí takže nejedu sama a v Seattlu jsem tak za deset hodin.“ Vysvětlila jsem mu.

„Rodina a nějaký známí?“ ptal se podezřívavě.

„Potom ti to vysvětlím. Jo a budu chtít vidět malého. Musím se přesvědčit že je fakt po tobě.“ Zavtipkovala jsem.

„No tak to je samozřejmost. Se Samem je to domluvené. Můžeš na naše území a neporušíš smlouvu. Ale jenom ty sama. Na nikoho jiného se to nevztahuje.“ Vysvětlil mi.

„Ano Jakobe taky jsem jim řekla že se mnou do La Push nikdo nepude. Bude to tak lepší musíme si promluvit v soukromí. Hele musím končit za chvilku mi to letí tak zatím ahoj Jaku.“ A čekala jsem na jeho odpověď.

„Jasně tak za nějakých deset hodin. Ahoj Bello.“ Rozloučil se.

„Ahoj.“ Ještě sem ho pozdravila. Zavěsila jsem a už přijížděli Cullenovy.

„Izzy proč si mu řekla že Culenovy jsou jenom známí, vždyť je to taky rodina?“ ptala se Elizabeth.

„Víš Elizabeth.teď jste moje rodina vy. Oni se ani nerozloučily a prostě odjeli od té doby už je nepovažuji za svou rodinu.“ Vysvětlila jsem jí. Ona se zatvářila chápavě a smutně se na mně usmála. Carlisle, Esme, Emmet a Rose vystoupily z Mercedesu a Alice, Jasper a Edward vystoupily z Volva.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem je. Vstala jsem z kapoty svého miláčka a šla směrem k nim. Musela jsem se jich znovu zeptat.

„Jste si jistí že chcete jet se mnou? Pohřeb není zrovna dvakrát dobrá událost jak poznat Forks.“ Ta druhá část otázky byla mířená na mojí rodinu.

„Izzy neblbni. Chceme poznat kde jsi žila jako člověk.“ Nabádal mě Lucas.

„Tak jo jdeme než nám to uletí.“ Rezignovala jsem. Nemělo cenu se s nimi hádat za prví byli umanutí jako já a za druhý měli moc argumentů. Zlatá teleportace než tohle. Poslala jsem Asterovy a rukama naznačila na letadlo. Toho rozesmálo. Já se na něj zakřenila což ho rozesmálo ještě víc.

„Tak jo už toho nech.“ Vřískala jsem na něj vztekle.

„Řekla sis o to sama.“ A vyplázl na mně jazyk. Než jsme vešly do letadla tak jsem se před ně postavila a začala sem.

„Varuji vás jestli někdo způsobí biť jen malou turbulenci tak si ho podám a je mi jedno kdo to bude.“ Na to se všichni rozřehtali. Obzvlášť Emmet.

„To platí obzvlášť na tebe Emmete a Rose.“ Usadila jsem ho. Což rozesmálo ostatní. Emmet se zatvářil ublíženě. Já se na něj jen vítězoslavně usmála. Na což se zatvářil ještě víc mrzutě. Což sem nevydržela a rozesmála se. Všichni na mně koukly jako kdybych se zbláznila. Ale když jsem ukázala na Emma tak pochopily. Pak jsem vyzvedla lístky a rozdala je. Sama jsem váhala jestli do Forks mám jet. Ne tož ještě s Cullenovýmy a mojí rodinou. Thomas mojí nejistotu vicítil.

„Izz co se děje? Proč jsi si tak nejistá.“ Ptal se mně.

„Víš možná je to naposled co jedu do Forks a nejsem si jistá jestli brát vás s sebou byl tak dobrý nápad.“ Svěřila jsem se mu.

„Ale Izzy, to nemyslíš vážně. Víš jak všichni jsou zvědaví kde jsi žila? To jim tu radost chceš zkazit? Neboj se určitě to není na posledy co jedeme do Forks.“ A mrkly na mě.

„Co-?“ chtěla jsem se zeptat co tím myslel. Ale najednou se mi podlomila kolena a já padala k zemi ale Thomas mě chytil.

„Izzy není ti nic?“ ptal se mně starostlivě.

„Ne jen se cítím strašně unavená jako kdyby ze mě někdo vysával energii. Prosím odnes mě do letadla ať si můžu odpočinout.“ Poprosila jsem ho. Přikývl vzal mně do náručí a odnesl do letadla. Když nás uviděli ostatní hned přiskočily a ptali se co se děje.

„Nic jsem jen trochu unavená.“ Vykrucovala jsem se z toho.

„Trochu?“ ušklíbl se Edward. Já na něj hodila jenom přivřené oči. Carlisle mě vyšetřil ale nic nenašel. Seděla jsem na sedadle u okna vedle mě seděla Alice. Nevím proč si nesedla s Jasprem. Vím že v jednu chvíli jsem koukala z okna a v druhou chvíli mě Alice budila.

„Bello no tak Bello, vztávej.“ Třásla se mnou.

„Klid Alice, já jsem spala?“ zeptala jsem se jí nevěřícně. Ona se jen pobaveně ušklíbla a odpověděla.

„Jo už to tak vypadá. Ty jo čeho se od tebe ještě dočkáme?“ a začala se smát. Jelikož už jsme stáli tak jsem se zvedla ale hlava se mi zamotala natolik že sem upadla spět do sedadla. Samozřejmě že to nikomu neušlo.

„Není ti nic?“ Carlisle si mně starostlivě měřil.

„Ne jen se mi strašně zamotala hlava.“ On se na to zatvářil nějak divně ten pohled jsem nechápala.

„ tohle není normální, nejdřív se ti podlomí kolena vyčerpáním, potom usneš na celých deset hodin a potom se ti nakonec zamotá hlava. Jak říkám tak tohle není normální.“ Konstatoval.

„A můžeš mi Carlisle říct od kdy já jsem normální?“ obořila jsem se na něj. Což všechny okolo mě rozesmálo. Už se mi zase smějí. To mně naštvalo.

„Nechte toho.“ Na což se země zatřásla a začala bouřka.

„No tak teď pro to mám snadné vysvětlení.“ Řekla jsem jim. Oni se na mně jenom nechápavě koukly teda až na Alici ta věděla o co jde.

„Nová schopnost.“ Řekla jsem nenuceně a vstala jsem a šla ven z letadla.

„Jak to? Vždyť si nikoho z počasím ještě nepotkala?“ otázku mi položil Jasper od toho bych to nečekala.

„Zřejmě v letištním areálu musel být upír od kterého jsem jí přebrala. Občas mi to uklouzne.“ Vysvětlila jsem a šla z letadla. Nasedli jsme do aut a jeli směr Forks.

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/vzpominky-boli-ale-zivot-konci-stastne-nebo-ne-8-kapitola/

Autor: Matys (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky bolí ale život končí šťastně....nebo ne? 7.kapitola: