Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínky bolí ale život končí šťastně....nebo ne? 6.kapitola

24.06.2009 (20:30) • Matys • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2899×

<!-- /* Style Definitions */ p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal {mso-style-parent:""; margin:0cm; margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:12.0pt; font-family:"Times New Roman"; mso-fareast-font-family:"Times New Roman";} @page Section1 {size:612.0pt 792.0pt; margin:70.85pt 70.85pt 70.85pt 70.85pt; mso-header-margin:35.4pt; mso-footer-margin:35.4pt; mso-paper-source:0;} div.Section1 {page:Section1;} -->

6.kapitola.- Rozhodování

Hned co skončila hodina jsem se vydala do skříňky si tam uložit věci a poté jsem šla na oběd. Vzala jsem si nějaký blaf a šla si sednout k našemu obvyklému stolu. Sedla jsem si a čekala na ostatní. A při tom jsem přemýšlela jak co teď bude. Za chvilku ke mně přišla Bian.

„Izzy pojď si sednout k nám mi s nimi sedáme už něco přes dva týdny.“ Nabádala mě Bian.

„Ne, ne díky já si potřebuju něco promyslet. Zítra.“ Věděla kam tím narážím. Jen kývla hlavou a odešla. Najednou mi začal vibrovat telefon. Vyndala jsem ho z kapsy a kouknu na displej JACOB. Zvednu to.

„Ahoj Jaku, co potřebuješ.“ Zeptala jsem se ho mile. Byla jsem ráda že mluvím s někým kdo neví co se tu děje.

„Ahoj Bells, ani nevíš jak mi chybíš. Musím ti říct dvě zprávy jednu dobrou a jednu špatnou.“ Spustil.

„Jo mě taky chybí můj nejlepší přítel. Tak šup vyklop to. Nebo víš co. Začni tou dobrou.“ Nabádala jsem ho.

„Tak Bells teď se podrž. Včera se mi narodil syn. Panebože ten je tak nádherný a roztomilý. Je celý po mně akorát oči má po Erlize.“ Začal se rozplývat.

„Počkat, počkat takže ty ses konečně otiskl a já o tom nic nevím? Teda to jsi mě sklamal. A Syna? Vy máte syna a ani jsi mi neřekl že Elize je těhotná. A co svatba na tu jsem nebyla pozvaná. Jakobe Jakobe a to si říkáš nejlepší přítel? Měl by ses stydět.“ Vytýkala jsem mu. Na druhé straně bylo chvilku ticho a pak se ozval záchvat smíchu. A já se taky začala smát. Ale potom zmlkl.

„Ano Bello já se otiskl, Elize byla těhotná a svatba už taky byla. A omlouvám se že sem ti o ničem neřekl měl jsem hlavu plnou Elize a malého.“ Vykrucoval se z toho.

„Jo jo a jak se jmenuje?“ byla jsem zvědavá jak malé dítě.

„Johny.“ Řekl.

„Nádhera a teď ta druhá zpráva.“ Byla jsem zvědavá s čím se vytasí.

„Bells je mi to tak líto, Jde o Charlieho.“ Hned jsem ztuhla.

„Jakobe co se děje?“ bála jsem se o Charlieho. Nevědomky jsem koukla na stůl kde seděla moje současná rodina a má bývalá. Jak vidno všichni poslouchali protože Cullenovy ztuhly. Oni věděli že to co se týká Charlieho se mě strašně dotkne. I buď jenom říznutím nože do prstu.

„Je mi to líto Bells. Ale Charlie dneska dostal infarkt a nepřežil to.“ Řekl mi smutně. Mě se v tu chvíli zhroutil svět.

„Ne to nemůže být možné, prosím Jakobe že to není pravda. Prosím řekni mi že Charlie je živý a zdraví. Prosím.“ Prosila jsem ho zoufale. Po tvářích mi začali ztékat slzy.

„Je mi to líto Bells. A chci se zeptat jestli ho no pohřbíš ty nebo jestli to máme udělat mi.“ Ptal se.

„Udělám to já. Musím se z ním na posled pořádně rozloučit když jsem nemohla předtím. Tohle je moje poslední šance na odpuštění. Za chvilku tam budu. Zbohem Jakobe.“ Zavěsila jsem telefon jsem hodila na stůl. Složila si hlavu do dlaní a brečela. Najednou mě obmotali něčí ruce. Bylo mi jedno kdo to je. Jen jsem věděla že ten dotyčný je upír ne člověk. Brečela jsem mu do trička.

„Bells to bude dobrý. Co se stalo?“ zeptal se mě dotyčný překrásným sametovým hlasem.

„Charlie.“ Zaskřehotala jsem. Jediné slovo stačilo aby pochopil. A potom už jsem nic nevnímala protože jsem viděla jen tmu.

Edward

Potom co Bella vešla do jídelny si vzala tác s nějakým jídlem a sedla si k starému stolu kam dříve sedávali. Teď sedávají s námi. Byli tu všichni krom Bells. Bianka se zvedla a vydala se za Bellou. Ta vypadala že nad něčím usilovně přemýšlí. Bianka řekla Belle ať si sedne k nám ale ta řekla že si potřebuje něco promyslet. Tak se Bianka otočila a šla zpět.

„Co jí je?“ ptala se Elizabeth.

„Nevím, jen říkala že si potřebuje něco promyslet.“ Vysvětlila Bianka. Poté zazvonil telefon. Podle myšlenek z její rodiny jsem poznal že někdo volá Bells.

„Ahoj Jaku, co potřebuješ.“ Zeptala se ho mile.

„Jo mě taky chybí můj nejlepší přítel. Tak šup vyklop to. Nebo víš co. Začni tou dobrou.“ Byla netrpělivá a nervózní to jsem na ní poznal už od pohledu a nepotřeboval bych k tomu Jasprovu moc.

„Počkat, počkat takže ty ses konečně otiskl a já o tom nic nevím? Teda to jsi mě sklamal. A Syna? Vy máte syna a ani jsi mi neřekl že Elize je těhotná. A co svatba na tu jsem nebyla pozvaná. Jakobe Jakobe a to si říkáš nejlepší přítel? Měl by ses stydět.“ Vytýkala mu. Ale co bylo zvláštní bylo otiskl? Co mi to jenom připomíná? Po chvilce se začala smát.

„Jo jo a jak se jmenuje?“ byla zvědavá jak malé dítě.

„Nádhera a teď ta druhá zpráva.“ Najednou byla jak vyměněná už nebyla uvolněná ale měla strach.

„Jakobe co se děje?“ bála se to bylo poznat na dálku. Potom se koukla na nás. V očích měla tolik strachu že jsem se lekl.

„Ne to nemůže být možné, prosím Jakobe že to není pravda. Prosím řekni mi že Charlie je živý a zdraví. Prosím.“ Prosila ho zoufala. Po tvářích jí začaly stékat slzy. A já věděl že je zle. Teď mi říkal Jasper v myšlenkách že je na pokraji zhroucení.

„Udělám to já. Musím se z ním na posled pořádně rozloučit když jsem nemohla předtím. Tohle je moje poslední šance na odpuštění. Za chvilku tam budu. Zbohem Jakobe.“ Zavěsila než stačil něco říct. Telefon hodila na stůl a hlavu si složila do dlaní a brečela. Musel jsem vstát a jít k ní. Vidět jí takhle zmučenou mi rvalo srdce. Bylo to mnohem horší než když jsem jí viděl schoulenou v rohu u mě v pokoji. Sedl jsem si vedle ní a obejmul jí. Ona se mi schoulela v náručí. Bylo to nádherné jí opět mít u sebe.

„Bello to bude dobrý. Co se stalo?“ no tak to je skvělí nic jiného tě nenapadlo? Jsi hlupák.

„Charlie.“ Zaškřehotala a z očí se jí vylilo spoustu Nových slz. Ale stalo se co jsem nečekal. Když jsem se jí chystal vtisknout polibek do vlasů omdlela. Nevím jak prostě omdlela.

„Bello?“ zeptal jsem se. Nic začínal jsem být nervózní.

„Bello?“ jemně jsem s ní zatřásl stále nic. Tak jsem jí vzal do náruče. Jakmile jsem jí měl její hlava spadla dozádu. Celá jídelna utichla. Pohodil jsem s ní tak aby měla hlavu na mém rameni. A vyrazil jsem rovnou k našemu stolu.

„Jedu domu zavolej Carlieslovy ať tam přijede. Prosím vezměte věci také Belle. Sejdeme se tam.“ S tím jsem se sebral a šel k nám. Když jsem jí položil na sedadlo spolujezdce rychle jsem ho obešel a sedl za volant. Od školy jsem vyrazil jak šílenec. Když jsem dojel domu upírskou rychlostí jsem moji lásku vytáhl z auta a odnesl do obýváku. Tam se přiřítila Esme. V myšlenkách měla vepsanou hrůzu o Bells. Odnesl jsem jí k sobě do pokoje a tam jí položil na sedačku. Sledoval jsem jí vypadala jako když spí. Do domu se vřítil Carlisle. Esme mu vysvětlila kde je Bells. Ihned přišel do pokoje a začal jí prohlížet.

„Carlisle co jí je?“ ptal jsem se hystericky.

„Já nevím. Co se stalo?“ teď se ptal on.

„No na obědě jí volal nějaký Jakob že se mu narodilo dítě a potom že Charlie umřel.“ Když jsem mu to řekl jeho tvář přešla do pochopení a smutku.

„Aha.“ Řekl jen. Musí být psychicky velmi unavená nikdy jsem neviděl že by nějaký upír upadl do bezvědomí. Poté odešel. Zůstal jsem tam jenom já. Po asi dvou hodinách přijeli i ostatní. S nimi i Harwelovy. Sešel jsem dolu.

„Jak je jí.“ Vrhla se na mně Alice.

„Je pořád v bezvědomí. Carlisle říkal že na tom musí být psychicky na dně když se složila.“ Řekl jsem sklesle.

„Ani se jí nedivím.“ Vyjela po mně Rose.

„Rose nech toho.“ Uklidňoval jí Emmet.

„Jak nech toho Emmete? Copak to tady nikdo nechápe? Vždyť nás padesát let neviděla, má novou rodinu, přátelé, začala zase žít, pak se objevíme mi, co myslíš jak bys reagoval ty kdybi se ti po padesáti letech objevila tvoje láska která tě tak hnusně opustila, tvoje nejlepší přítelkyně, prostě osoby které jsi nejvíce v životě miloval? Které si mysleli že jsi už po smrti, že jsi stále člověk? Hmm? A když skoro na měsíc uteče aby si to urovnala v hlavě, a když to konečně má a vrátí se tak hned další den ti zavolá tvůj dávný přítel že se mu narodilo dítě a ještě k tomu že ti umřel tvůj otec? To je to k sakru tak těžké pochopit?“ teď už na mě řvala. Takhle jsem jí neviděl nikdy že by se někoho z rodiny zastala. A co mě udivilo tak že se zastala Belly. Poté jsme slyšeli jak kapka vody dopadá na zem. Instinktivně jsme se otočily za tím zvukem. Tam stála ona. Vypadala jako bohyně utrpení. Její oči byli jako bez života. Pomalu lidskou chůzí sešla ze schodů přišla k Rose.

„Děkuju.“ Šeptla a skočila Rose kolem krku. Rose byla nejdřív zaražená tak jako ostatní ale objetí opětovala. Když se Bella odtáhla tak začal mluvit.

„Musím jet do Forks. Musím pohřbít Charlieho. A potom pojedu do La Push.“ Řekla a po tváři se jí začali kutálet další slzy. Ve tvářích všech proběhl strach.

„Bello ne to ti nedovolíme.“ Začala na ní Alice zoufale. A kdyby mohla tak by také brečela.

„Klid Alice nejdu se zabít.“ A Bella se ušklíbla.

„Že ne? Tak co budeš dělat v La Push?“ zeptal jsem se pro změnu já.

„Jak jste určitě slyšeli z rozhovoru který jsem vedla dneska v jídelně tak se mému nejlepšímu příteli narodilo dítě a já bych ho chtěla jít pozdravit.“ Řekla nevině.

„A můžu se zeptat co je ten tvůj přítel zač?“ zeptal sem se uštěpačně.

„No dovol tenhle tón si nech pro někoho jiného. Jestli ti to ještě nedochází tak to byl on kdo mě držel při životě když si mě tam nechal.“ Vyjela po mně zostra. Takovou jí neznám. Rose to jen pobaveně sledovala a v myšlenkách měla zadostiučinění. S tím že jsem jí tam nechal to byla od ní pod pásovka a ona si to uvědomila.

„Promiň to jsem neměla říkat. Ale jak by ti bylo kdybych já začala urážet nějakého tvého dobrého přítele. Hmmm co třeba tvoje Volvo. Říkala bych že je to plechovka a že ji dám do šrotu?“ jak je vidět Bells se docela bavila na můj ůčet. Emmet už se válel po zemi smíchy a v jeho myšlenkách bylo Teda Éďo ta ti dává. Je mnohem lepší než dřív v myšlenkách ostatních jsem slyšel taky pobavení protože věděli co to auto pro mě znamená. Ale Harwelovy to nechápali. Najednou jsem u nich slyšel myšlenkovou konverzaci. Co to mělo být s tím aute? Hmm já nevím zeptáme se Izzy. Ano? Co se děje? To byla Bells No výš co to mělo být s tím autem? Ale on to auto přímo miluje divím se že si ho nevzal za manželku. Je mu přímo oddaný. Všichni Harwelovy se na to rozesmáli. Ostatní se na ně koukali jako kdyby spadli z vyšně a v myšlenkách ostatních byli jenom otazníky.

„Myšlenková komunikace.“ Vysvětlil jsem. Ale nikdo nechápal.

„Aster se dokáže napojit na mysl koho chce a může s ním komunikovat. Ale i s více lidmi n jednou. Ale co nedokážu pochopit je to že se napojil i na tebe Bello?“ odpověd jsem svedl do otázky.

„Dovolila jsem mu to.“ Řekla prostě.

„Ale zpět k tématu. Kdo je ten tvůj přítel a co je zač?“ zeptal jsem se mírněji.

„Jmenuje se Jakob Black. Určitě vám to jméno něco říká. Je to potomek Emphairma Blacka. Váže se na něj Quiletská legenda. Takže jak už jistě víte je to …… Vlkodlak.“ Tentokrát to řekla tak nevinným tónem že mě to donutilo se s ní nehádat. Teda nevím jestli to bylo hlasem nebo nějakou další schopností.

Bella

Když jsem seděla na schodech a poslouchala co říká Rose. Nechápu jak ale věděla jak se cítím. Ani jsem si neuvědomila že mi teče slza až když dopadla na podlahu se všichni otočily a viděli mě jak tam sedí. Sešla jsem dolu lidskou chůzí k Rose. Děkuji špitla jsem a objala jí. Chvilku váhala ale potom obětí opětovala. Když jsme se přestali objímat tak jsem řekla že musím jet do Forks a výslech začal. Nelíbilo se mi jak se Edward obořil na Jakoba tak jsem ho sjela. Potom jsem jim řekla že pojedu taky do La Push. A Alice hned začala vyvádět že se chci jít zabít. Tak jsem jim prostě vysvětlila že to tak není a že tam chci jít navštívit starého přítele. Když jsem řekla že je to vlkodlak tak nic neříkali.

„Ehm není vám nic. Já jen že vypadáte že jste dostali infarkt.“ Ušklíbla jsem se. Přešla jsem ke stolu a chtěla zavolat na letiště aby mi zabukovali jednu letenku do Seattlu ale v tom mi někdo ten telefon z ruky vytrhl.

„Co si myslíš že děláš.“ Vřískala Alice.

„Volám na letiště zamluvit si nejbližší let do Seattlu. Je na tom snad něco co ti vadí Alice?“ zeptala jsem se jí.

„Jo vadí mi že pojedeš sama.“ Teď už byla klidnější. Ale já neměla v plánu brát někoho s sebou a už určitě ne moji rodinu nebo Cullenovy.

„Tak na to zapomeň Alice. S sebou nikoho neberu a určitě né tebe protože ty bys toho využila k nákupům.“ Vymetla jsem jí námitky do obličeje. Jenom na mně vyplázla jazyk a odkráčela.

„Můžeš mi prosím vrátit ten telefon?“ zeptala jsem se jí a natahovala sem k ní ruku.

„Ne my totiž jedeme s tebou.“ Prohlásila hrdě. A mile se na mně usmála.

„Tak to teda ne. Jestli to náhodou nevíte tak já musím zařídit pohřeb a to zrovna není událost na které bych vás chtěla.“ Řekla jsem. Až pozdě jsem si uvědomila jak má slova vyzněli.

„Promiň Alice já to tak nemyslela.“ A svezla jsem se na sedačku vedle Alice.

„Já vím že ne.“ A objala mně okolo ramen.

„Tak můžeme je s tebou.“ A udělala ty svoje psí oči. Musela jsem se otočit a zadržovat smích tím že sem se kousala do rtu. Hroznej zlozvyk. Jen jsem záporně zakývala hlavou. Znovu žadonila.

„Ale no tak Bello. Mi chceme vidět Forks. Máme na něj spoustu vzpomínek.“ Když to dořekla tak se mi na povrh vyplavila jedna vzpomínka a to když mě opouštěl. Já jsem zavřela oči, svěsila hlavu a bolestně vydechla. Zdá se že pochopila.

„Promiň.“ Omlouvala se.

„To nic už je to padesát let. To já bych se s tím měla naučit žít.“ Dořekla jsem. Koukla jsem se Edwardovi do očí. Musela jsem stočit pohled protože v nich měl tolik bolesti až to nebylo možné. Ale tolik bolesti kolik jsem měla já on mít nemohl.

„Bells prosím.“ Pronesl útrpně Jasper.

„Ano Izzy prosím nahoď si štít.“ Teď žadonil Thomas.

„Omlouvám se.“ Pronesla jsem a nahodila štít. Koukla jsem na Jaspra ten se děkovně usmál, já jen kývla hlavou.

„Tak co Bells můžeme jet s tebou?“ žadonila Alice asi si myslela že nedávám bacha.

„Ne.“ Řekla jsem rázně.

„Ale Izzy my chceme taky poznat místo kde si žila.“ Vložil se do toho Chris.

„Ne.“ Znovu jsem protestovala. Všichni z mé rodiny na mě udělali psí oči. Oni věděli jak na mně.

„Ne.“ A otočila jsem se od nich. Ale už jsem byla jasně nakřáplá. Tohle si budu do konce existence nebo jestli nějaký konec vůbec budu mít, vyčítat.

„Bello prosím,prosím, prosím prosím prosím.“ A Aliciny znovu psí oči mě dodělali.

„Jen pod jednou podmínkou. Nikdo se mnou nepůjde k hranici. Opakuji nikdo.“ Dala jsem jim to s podmínkou.

„Ale Bells.“ To byl Edwardův útrpný hlas.

„Nech toho. Zrovna ty bys mohl vědět že když se k něčemu rozhodnu tak se mnou nikdo nehne. Ani hromadný psí oči“ a on to moc dobře věděl. Tak Alice teda zabukovala sedmnáct letenek do Seattlu.

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/vzpominky-boli-ale-zivot-konci-stastne-nebo-ne-7-kapitola/

Autor: Matys (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky bolí ale život končí šťastně....nebo ne? 6.kapitola: