Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínky bolí ale život končí šťastně....nebo ne? 5.kapitola

22.06.2009 (20:00) • Matys • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2619×

5.kapitola- Výlet

Bella

Jezdila jsem dny a noci. Už jsem pryč dva týdny a ještě jsem nedospěla k žádnému názoru. Musím si zaskočit na lov. Když jsem byla plně sytá šla jsem lidskou rychlostí k autu a přitom jsem přemýšlela. Miluje mě ještě vůbec? Mám se vrátit? Miluji Edwarda vůbec? Tolik otázek a žádné odpovědi. Tak si to vezmeme po pořádku. Miluje mě? Nevím a to se dá zjistit leda tak že se vrátím a to mě přivádí k další otázce. Mám se vrátit? Ano musím mám tam rodinu která mě potřebuje a miluje a to mě zase vede k další otázce. Miluji ho vůbec ještě? Strašně ho miluji ale zároveň ho nenávidím že mně opustil. Při mém rozjímání jsem došla k mému autu. Rozhodla jsem se že jestli mně Edward ještě miluje tak ho vezmu spět ale jestli mě nebude chtít půjdu na nějakou vysokou školu na druhé straně světa. Tak jsem sedla do auta a jela jsem domu cesta trvala asi týden. To jsem tak daleko od domova?.

Edward

Bella už je pryč dva týdny. Hrozně se o ni bojím. Nejen že je tak dlouho pryč ale taky co se stalo. Jak byla hrozně zesláblá. Potom mi do pokoje vstřelila Alice

„Bella se vrací." Vískala.

„Kdy?" hned jsem ožil.

„Za týden." Řekla mi. Měl jsem radost že přijede ale byl jsem zklamaný že až za týden. Totiž těch čtrnáct dní ve škole bylo k nevydržení. Všichni měli starost o Bellu. A obzvlášť ty myšlenky spolužáků jak jsem krásný a atd. a taky kluků že tu není Bells.. musím se přiznat hrozně jsem žárlil.

O TÝDEN POZDĚJI

Bella

Míjela jsem zrovna ceduli Vítejte v Anchorage. Než jsem ráno vyrazila zastavila jsem se v hotelu a umyla se a v obchodním centru koupily modré šaty a bílé baleríny. Vlasy jsem si svázala do nepořádného drdolu. Dojela jsem před náš dům nikdo nebyl doma tak jsem zauvažovala kde mohou být. Určitě jsou u Cullenů. Nasedla jsem do svého auta a vyjela směr Cullenovi když jsem dorazila před jejich dům slyšela jsem v domě jenom jedno nadechování a vydechování. To musí být Esme. Šla jsem ke dveřím a zazvonila. Když otevřela a viděla mě stát ve dveří skočila mi kolem krku.

„Ahoj Esme." A taky jsem jí objala.

„Ach Bello já měla o tebe takový strach kde jsi byla?" a táhla mě do obýváku.

„Tak povídej kde jsi byla a co se stalo než jsi zmizela?" přinutila mě si sednout do křesla a sama si sedla na gauč proti mně.

„No Esme já ani nevím prostě jsem jezdila autem po státech a přemýšlela." Odpověděla jsem jí jenom na tu první otázku.

„A co ty Esme co jste dělali celou dobu beze mě?" zeptala jsem se jí tentokrát já. Ona posmutněla.

„Ach Bello bez tebe to už nebylo ono." Posteskla si a začala vzlykat. Já si k ní přisedla a začala jí utěšovat.

„Už je to dobré Esme jsem tady." Zatím. Domyslela jsem si.

„Ani nevíš jak dlouho jsme tě hledali a nemohli najít." To jsem hned skoprněla. Oni mě hledali.

Esme moje napětí vycítila. Tak se hned ptala.

„Co se stalo Bello?"

„Vy jste mě hledali?" ptala jsem se nechápavě.

„Ano. Edward se asi tak dva roky potom co jsme odešli vrátil aby se jen ujistil že se máš dobře ale když se dozvěděl že jsi zmizela tak nás zavolal v našem domě jsme našli tvoji vůni a zkoušeli tě najít. Hledali jsme tě čtyřicet let Bello." Vysvětlila mi Esme. Já se zvedla a odešla k oknu. Koukala jsem se na zahradu.

„Co se stalo Bells." Věděla že budu vědět co myslí. Tak jsem spustila.

„Od té doby co mi Edward řekl tehdy v lese že mně nemiluje a že jste odjeli tak jsem se zhroutila. První týden byl nejhorší nejedla jsem, nepila museli mě dát do nemocnice na kapačky." úplně jsem se ponořila do příběhu a vzpomínala.

„Ve spánku se mi pořád promítal ten okamžik. Každou noc jsem se probouzela s křikem Charlie se už ani nechodil dívat jestli se mi něco nestalo. Jednou mi řekl že jestli se nevzpamatuji tak mě pošle do Jacksonvilu. Ale já mu ztropila takovou scénu že radši dal pokoj. Asi dva dny po mích devatenáctých narozeninách jsem se rozhodla že už musím začít žít.Jela jsem k vám před dům s tím že moje noční můra musí skončit. Ale tam mě našla Viktoria." Slyšela jsem jak Esme zavrčela když jsem vylovila její jméno. Já jsem dělala že sem si toho nevšimla.

„Řekla mi že mě přišla zabít ale všimla si že tam nejste a tak se začala rozčilovat že to neuvidí a takový ty keci. A když viděla že bych smrt s náručí uvítala tak mi řekla že když musížít ona věčnost bez Jamse tak já budu žít věčnost bez Edwarda. Tak mě kousla ale než přeměna začala úplně tak utekla. Já jsem se z posledních sil odplazila do obýváku. Tam jsem přečkala přeměnu. Když skončila vyběhl jsem hluboko do lesa a ulovila jsem si pár kusů zvěře. Jelikož jsem nevěděla kde je hranice překročila jsem jí tam mě napadla Jakobova smečka. Ale jelikož poznal že sem to já tak jsme se domluvily že ten první rok novorozeného strávím ve vašem domě. Pro případ že by se něco stalo chodily se mnou lovit. Po dvou měsících mě prohlásily za mrtvou. Šla jsem se kouknout na svůj pohřeb. Když jsem tam viděla Charlieho a Renee tak jsem to nevydržela a znova se zhroutila. Musela jsem odejít začít nový život. A to se mi podařilo mám novou milující rodinu. Ale je pravda že jsem na Edwarda nikdy nezapomněla. Od Viktorie jsem měla pokoj až do teď jak jsem před třemi týdny zmizela přemístila jsem se na louku ve Forks. Na kterou mě brával Edward když jsem byla ještě člověk. Potkala jsem jí tam. Chtěla mě zabít což se jí málem podařilo. Jak určitě víš mám štít nejen proti psychickému ale i fyzickému útoku. Tak jsem kolem sebe natáhla štít nějakou dobu jsem ho držela ale Viktorie byla vytrvalá bouchala, kopala, kousala do štítu tak dlouho než jsem to nevydržela a praskl. Pak už jsem neměla sílu se bránit. Tak mě hodila na o tři stromy které se pod tím náporem zlomily. Když jsem ležela pod tím stromem tak jsem se zvedla když šla ke mně lidskou chůzí. Z posledních sil jsem se přemístila sem na dvůr kde jste mně našli vy." Dokončila jsem, celou dobu co jsem vzpomínala mi tekly slzy po tvářích. Když jsem se otočila byly tu všichni. Celá moje rodina a Cullenovi. Když jsem se všem koukla do očí (teda Cullenům) viděla jsem tu bolest. To já bych měla cítit tu bolest ne? Otočila jsem se zpět k oknu. Slyšela jsem jak někdo jde za mnou. Neotočila jsem se. Dál jsem nepřítomně koukala z okna. Podle té vůně jsem poznala Edwarda. Stoupl si my za záda.

„Dokážeš mi odpustit?" začal.

„Nevím co ti mám odpouštět." Rozhodla jsem se hrát blbou.

„Přece to že jsem tě tam nechal v tom lese. Že jsem ti řek že tě už nemiluji. To byla ta nejčernější lež jakou jsem kdy řekl. Dokážeš mi odpustit to že jsem tě tam nechal napospas Viktorii? Dokážeš mi to vše odpustit a vzít mě zpět? Protože tě Bello miluji. I celý vesmír je malinkatý oproti lásce kterou k tobě chovám." Skončil svůj monolog. Já tam stála, koukala se pořád z okna, po tvářích mi tekly slzy a vstřebávala jsem ta slova. Poté jsem se na něj otočila.

„Výš Edwarde je pravda že jsi mi hodně ublížil, a je také pravda že jsem tě nikdy nepřestala milovat. Ale nejsem si jistá jestli jsem ti zatím schopna odpustit. Ale jedno vím určitě že za nějaký čas to určitě příjde a ty budeš první kdo se to dozví. A teď pojedu domu." Stím jsem ho obešla nasedla do svého auta a jela domu.

Edward

Dneska by mněla přijet Bells. Já se těším jako malé dítě až jí znovu uvidím. Když končila škola tak jsme jeli domů. Před naším domem stála Karmínová Honda. Ta musí být Belly. Když jsme vešly do domu Esme na nás mávla rukou ať jsme zticha. Poslouchali jsme co Bells vypráví. Ani si nás nevšimla jak byla zabraná do vzpomínek. Na sobě měla světle modré šaty a bílé baleríny vlasy měl svázané do neposedného drdolu. Nehorázně jí to slušelo.

„........na svůj pohřeb. Když jsem tam viděla Charlieho a Renee tak jsem to nevydržela a znova se zhroutila. Musela jsem odejít začít nový život. A to se mi podařilo mám novou milující rodinu. Ale je pravda že jsem na Edwarda nikdy nezapomněla. Od Viktorie jsem měla pokoj až do teď jak jsem před třemi týdny zmizela přemístila jsem se na louku ve Forks. Na kterou mě brával Edward když jsem byla ještě člověk. Potkala jsem jí tam. Chtěla mě zabít což se jí málem podařilo. Jak určitě víš mám štít nejen proti psychickému ale i fyzickému útoku. Tak jsem kolem sebe natáhla štít nějakou dobu jsem ho držela ale Viktorie byla vytrvalá bouchala, kopala, kousala do štítu tak dlouho než jsem to nevydržela a praskl. Pak už jsem neměla sílu se bránit. Tak mě hodila na o tři stromy které se pod tím náporem zlomily. Když jsem ležela pod tím stromem tak jsem se zvedla když šla ke mně lidskou chůzí. Z posledních sil jsem se přemístila sem na dvůr kde jste mně našli vy."

Nemohl jsem uvěřit tomu co tu povídá. Poté se otočila tváře měla pokryté slzami každému z nás pohlédla do očí. Nevím co tam viděla ale otočila se zpět k oknu. Jenom tam tak stála a koukala ven. Přešel jsem k ní. Vím že mně musela slyšet ale nijak to nedávala najevo. A začala jsem se omlouvat.

„Dokážeš mi odpustit?" zeptal jsem se jí.

„Nevím co ti mám odpouštět." Dělala nechápavou

„Přece to že jsem tě tam nechal v tom lese. Že jsem ti řek že tě už nemiluji. To byla ta nejčernější lež jakou jsem kdy řekl. Dokážeš mi odpustit to že jsem tě tam nechal napospas Viktorii? Dokážeš mi to vše odpustit a vzít mě zpět? Protože tě Bello miluji. I celý vesmír je malinkatý oproti lásce kterou k tobě chovám." Stále tam stála a koukala z okna. Po tvářích jí tekly nové slzy. Poté se na mně otočila v jejích očích jsem viděla tolik smutku ale taky ......lásky?

„Výš Edwarde je pravda že jsi mi hodně ublížil, a je také pravda že jsem tě nikdy nepřestala milovat. Ale nejsem si jistá jestli jsem ti zatím schopna odpustit. Ale jedno vím určitě že za nějaký čas to určitě příjde a ty budeš první kdo se to dozví. A teď pojedu domu." S tím mě obešla, nasedla do auta a odjela. Já jsem tam stál jako opařený. Vstřebával jsem co mi právě řekla. Přešel jsem k pohovce a sesunul se na ní. Hlavu jsem si dal do dlaní. Za chvíli si ke mně někdo sed podle myšlenek to byla Esme.

„Edwarde dej jí čas. Vždyť je to už padesát let co jste se naposledy viděli." Chlácholila mě Esme.

„Neměl jsem odcházet. To byla ta největší chyba jakou jsem když udělal. Teď už mi nikdy neodpustí." Začal jsem vzlykat. Nevím jak dlouho mě Esme utěšovala ale nakonec jsem se zvedl a odešel na louku která mi připomínala tu ve Forks. Lehl jsem si doprostřed louky a nechal se znovu zaplavovat myšlenkami. Na louce bylo malé jezírko. Potom jsem uslyšel jak někdo křičí.

„Chrispohre Harwele až se mi dostaneš pod ruku tak se mi nepřej." Ten hlas bych poznal kdekoliv. To byla Bella a podle toho tónu jsem poznal že se docela bavila tak jsem se schoval za strom a pozoroval je. Chris doběhl na louku s tím že Bells setřásl. Ale Bella najednou skočila ze stromu a Chrise schodila do toho jezírka. Poté přešla k okraji a koukala se spokojeně do vody. Ale v tom Chris vyskočil z vody a Bells do ní schodil když vylezla její tričko prosvítalo. Pod ní měla červenou podprsenku. Byla mokrá od hlavy až k patě a vypadala božsky. Nakonec pomohla Chrisovy vylézt z vody.

„Dneska my už nechoď na oči." Syčela a odběhla. Chris si povzdychl a odběhl. Já jsem poté vylezl ze svého úkrytu a vstřebával její vůni co tu ještě byla. Když úplně zmizela šel jsem domu. Tam jsem šel do svého pokoje pustil si Bellinu ukolébavku a poslouchal jí až do rána než jsme se mněli vydat do školy.

Bella

Když jsem přijela domu tak tam nikdo nebyl. Tak jsem šla do obýváku a sedla si na gauč. Ani jsem se nenadála a všichni byli v obýváku.

„Panebože Izzy jsem tak rád že jsi se vrátila, ani nevýš jaký jsem měl o tebe strach." A už mě objímal Thomas.

„Já omlouvám se že jsem tak zmizela. Musela jsem si to utřídit v hlavě." A objala jsem se ze zbytkem rodiny. Sedli jsme si a já jim řekla vše co jsem dělala a kde jsem byla. Ale taky to co se stalo než jsem se objevila za domem Cullenů a omdlela jsem. Chris si mně začal dobýrat

„Hmm na to že jsi stará padesát let neumíš se vůbec prát." Na to jsem jen protočila oči. Tak si znova rejpnul.

„A co v posteli tam to taky děláš jako když se pereš?" to už jsem nevydržela a skočila po něm ale on se mi vysmeknul a běžel ven. Tak jsem běžela za ním ve dveřích našeho domu jsem na něj zakřičela.

„Chrispohre Harwele až se mi dostaneš pod ruku tak se mi nepřej." Z představy že mu zlomím vaz jsem byla nadšená. Běžela jsem za ním ale aby si myslel že ho nepronásleduji vyskočila jsem na strom. Nakonec jsem doskákala až na nějakou louku. Skočila jsem na Chrise a shodila ho do jezírka. Vítězoslavně jsem se postavila na okraj a koukala se do vody. Najednou mě ale Chris stáhl a já spadla do vody. Byla jsem mokrá od hlavy až k patě. Vylezla jsem z jezírka Chrisovy jsem taky pomohla.

„Dneska mi už nechoď na oči" sykla jsem na něj. Když jsem doběhla domu rozrazila jsem dveře.

„To je debil, idiot, teď abych se znova převlýkala ale to si chlapeček za rámeček chlapeček nedá." Syčela jsem naštvaně teď už v pokoji. Ze zdola jsem slyšela smích.

„Vy toho taky nechte nebo v tom jezírku skončíte taky." Syčela jsem na ně. Dole smích ustal a já nahoře se rozchechtala. A pak kdo je tady autorita já nebo Pietro s Annou Marii. Vykoupala jsem se a oblékla si černé džíny a červené sportovní tílko. Vlasy jsem svázala do culíku a sešla dolu. Hned ke mně přišel Chris.

„Chrisy nech toho. Já nechci nic slyšet." Odpálkovala jsem ho. V obýváku se to nedalo vydržet tak jsem šla do pokoje a pustila si na cd svojí ukolébavku. Poslouchala jsem až do rána než do pokoje vtančila Bianka že musíme do školy. Tak jsem vstala a oblékla jsem si modré upnuté tričko které zvýrazňovalo moje křivky a tmavě modré džíny. Vlasy jsem pořádně rozčesala a nechala je volně rozpuštěné. Na oči jsem si dala lehce broskvové stíny řasenku a na rty průhledný lesk. Musela jsem uznat že jsem vypadala dobře. Vzala jsem si svůj batoh z učebnicemi a vydala se ke svému miláčkovy. Nasedli jsme do aut a vyrazily jsme směr škola. Ale ještě jsem dostala omluvenku od Pietrola že jsem měla chřipku. Když jsme dorazily na parkoviště bylo skoro prázdné. Bylo tu pár skořápek a pak naše auta. Cullenovy zatím nikde. Vystoupily jsme já jsem přešla ke kufru svého auta a sedla jsem si na něj. Jednu nohu jsem si opřela o nárazník a čekali jsme. Najednou se ze zatáčky vyřídil Jeep a za ním Volvo. Určitě zase závodily. Nemohla jsem si pomoct a rýpla jsem si.

„Pořád jako malí oba dva ani za těch padesát let se nezměnily." Natož se všichni rozřehtali. Nejenom moje rodina ale i oni. Když všichni vystoupily stoupla jsem si a šla směrem k Alici.

„Panebože Alice ani nevíš jak jsi my chyběla." A objala jsem jí. Ona mi objetí taky objetovala.

„Ty mě taky, víš jak my chybělo to tvoje brblání na nákupech." Stěžovala si.

„No tak to už nikdy neuslyšíš." Říkala jsem jí.

„Proč?" ptala se nechápavě

„Protože jsem se pomalu stala stejným maniakem jako jsi ty." Vysvětlila sem jí. Ona jenom zavýskla jako malé dítě a znova mi skočila kolem krku.

„No tak to je skvělí ona nestačí Alice, to musí na svojí stranu taky přitáhnout Bells." Brblal si Emmet. Všichni se začali smát.

„Jo Emmete taky si mi chyběl." Řekla jsem ironicky a hodila na obličej škleb. Což znamenalo smích ostatních.

„Taky jsi my chyběla nemám i koho dobýrat." Znovu si rýpnul.

„No tak na to zapomeň, nevíš co mím tak být tebou tak to nezkouším." Přišla jsem k němu a odejmula ho. Kdyžmě konečně pustil došla jsem k Jasperovy.

„Bello já se to chci omluvit za to co se stalo na těch narozeninách-." Nenechala jsem ho to domluvit.

„Jaspre nech toho. Já nemám ti co odpouštět." A odejmula jsem ho.

„Taky jsi my chyběl. Neměl mi kdo zlepšovat náladu." Zasmála jsem se když jsme se odtáhly. Potom jsem šla k Rose.

„I ty jsi my chyběla."

„Bello já ti dlužím taky omluvu- ." znovu jsem utla dalšího.

„Nechte s tím omlouváním kdo dneska ještě jednou vysloví slovíčko promiň nebo nějaké jiné omluvné skočim po něm a je mi jedno kdo to bude." Dupla jsem si. Zase se všichni rozesmáli. „Jdeme na hodiny." Poručila jsem. Všichni jsme se sebrali a odešli. Nevěřila jsem ž můj hlas má váhu i u Cullenů. První hodinu jsem měla jako vždy s mojí celou rodinou, a s Alicí, Emmem a Jasprem. Hodina byla nekonečná. Nudila jsem se a kdyby to bylo možný určitě bych usla. Konečně se ozval ten spásný zvuk- zvonek. Sbalila jsem si věci a šla na další hodinu. Tu jsem měla s Edwardem. Biologie. Jaká ironie. Pomyslela jsem si. Došla jsem do třidy a posadila jsem se na svoje obvyklé místo. Za chviličku už procházel dveřmi. Když mě uviděl usmál se tím pokřiveným úsměvem. Já jsem se na něj taky usmála. Co se to se mnou děje? Já se směji a od srdce. Sedl si vedle mě.

„Ahoj." Pozdravil mě.

„Ahoj" oplatila jsem mu. Dál jsme vedli rozhovor o různých věcech. Než nás vyrušil profesor. Poté jsem věnovala pozornost jemu ale jako vždy mě to přestalo bavit. Tak jsem vytáhla svoje desky s mými kresbami a vytáhla z ní čistý papír. Na chvilku jsem zavřela oči a hledala tvář kterou bych mohla nakreslit. Nakonec jsem si vybrala Charlieho. A lidskou rychlostí jsem začala kreslit. Nejdříve okolo obličeje poté oči,nos,ústa, obočí prostě kontury. Nakonec jsem si nechala vlasy a límeček s čouhajícím tričkem. Pod to jsem napsala kdo to je a datum kdy to bylo namalováno. Tohle bylo moje hobby. Maluji už padesát let. Namalovala jsem i krajinu, a některé momenty z mého lidského života abych je nezapomněla. Udělala jsem si takovou knihu mým životem. Od té doby kdy jsem se přestěhovala do Forks, první okamžik, a atd. prostě kdyby to někdo pročítal tak by řekl že je to mistrovské dílo. Z mé rodiny to vlastně nikdo neví. Jenom ví že si občas něco nakreslím a to je vše. Mám tam portrét všech kdo kdy v mém životě vystupoval. Když jsem Charlieho dokreslila tak jsem papír zase schovala. Právě včas šel ke mně totiž učitel.

„Á slečno Harwelová copak to tu máte. Nechcete se s tím podělit s ostatníma spolužáky?" dobíral si mně profesor. Sáhla jsem do tašky a vyndala papír se zápisky ze včerejška.

„Oh ano pane profesore moje zápisky ze včerejška které souvisí z dnešní látkou?" ušklíbla jsem se. Profesor jen něco zabrblal nebylo mu rozumět. Debil zamumlala jsem si pod vousy. Na to se Edward rozesmál. Stáhla jsem štít. Nech toho nebo ti ukážu, ty nevíš co dokážu. Vyhrožovala jsem mu. Hned se přestal smát a určitě ještě víc zbledl. Na to jsem se začala pro změnu začala smát já. Udělal protivném škleb což mě rozesmálo ještě víc. Už jsem se smíchy válela po lavici. Přišel ke mně učitel ale já ho darem který jsem si vypůjčila od Bianky. Někdy se moje moc hodí. Dříve jsem svůj dar moc nepoužívala ale teď když se tu objevily oni tak je to minimálně pětkrát za den.

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/vzpominky-boli-ale-zivot-konci-stastne-nebo-ne-6-kapitola/

Autor: Matys (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky bolí ale život končí šťastně....nebo ne? 5.kapitola: