Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínky bolí ale život končí šťastně........nebo ne 3. kapiotla

13.06.2009 (17:00) • Matys • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2908×

3. Kapitola- Škola

Nasedli jsme do aut a vyjeli jsme jako obvykle jsme vzaly moji hondu a Chrisův Jeep a vyjeli jsme ke škole zaparkovali na naše obvyklá místa a vylezli a stoupli jsme si k sobě a bavily se Aster zase vyprávěl nějaké vtipy a my se smáli na celé kolo. Když se na parkoviště přiřítil Jeep a Volvo musela jsem se usmát pořád stejní.

„Zvládneš to?" zašeptal mi Thomas do ucha tak abych to slyšela i já.

„Prosím dejte mi vaše zásnubní prsteny, dám do nich kousek svého štítu." Chvíli nechápavě koukali a potom mi je podali. Krom Thomase ten neměl nic čím bych ho mohla zaštítit.

„Dokážeš si uhlídat myšlenky?" ptala jsem se ho ale stejně když bude u mě tak bude zaštítěný. Jenom přikývne.

„Měli bychom vyrazit do tříd, za chvíli bude plno a je tu docela přeplníno nezdá se vám?" a všechny jejich pohledy směřovali na Cullenovi. Já se jen ušklíbla a šly jsme do tříd. Thomas my otevřel dveře a já jsem se na něj usmála a pohladila ho po tváři. A šly jsme do třídy. První hodinu máme všichni společnou. Naše rodina zabírá celý zadní lavice. Jediné volné lavice jsou ve předu a tak je jasný že někdo z Cullenů bude mít tuhle hodinu společnou. A taky že jo přišly Emmet, Alice a Jasper. Já měla hlavu otočenou k oknu a koukala se ven a vlasy jsem měla schovaný obličej. Nepatrně jsem se otočila abych na ně viděla. V jejich tváři bylo vidět překvapení ale také smutek. Že by bily smutní že mně ztratily to těžko. Otočila jsem se zpátky k oknu a nechala utéct slzu. Thomas my jí setřel a pohladil mě po tváři. Koukla sem se mu do očí které mi říkali že to zvládnu děkovně jsem se na něj usmála. Poté vešel učitel. Jelikož jsem rozdala část svého štítu tak jsem se cítila nejistá. Celý den jsem na sobě cítila jejich pohledy až do oběda než sem se sešla se svou rodinou.

„Izzy to je směšné, nemůžeš se takhle chovat věčně." Vyjela na mě Carla.

„Já vím." Povzdechla jsem si.

„Prosím vem si je zpět." Buď se mi to zdálo nebo ta věta měla dvojí význam? Natáhla jsem ruku a oni mi do nich daly svoje snubní prsteny. Sevřela sem je ale ne tak aby se rozbily sklonila jsem hlavu ke stolu a soustředila se přijímání zpět mého štítu bylo snadné, neopak to dávání bylo obtížné ale dalo se to snést. Když jsem se cítila psychicky zase silná zvedla jsem hlavu a otevřenou dlaň jsem dala nad stůl aby si každý vzal svůj prsten. Celou dobu jsem cítila pohledy na svých zádech.

„Můžete na mě přestat zírat?" zeptala jsem se až moc zvonivým hlasem. Všichni od mojí rodiny věděli že to není na ně. Ale důležitější bylo že na mně přestali zírat. Koukla jsem okolo sebe a viděla jsem že jídelna byla skoro prázdná ostatní si všimly že se rozhlížím a zjistili že se musí jít na další hodinu. Vstali jsme kluci odnesly tác mohli jsme jít. Thomas mi dal ruku kolem pasu a já mu zabořila hlavu do ramene. Poté jsme se rozloučily a každý zamířil do svojí učebny.

Edward:

Dnes jsme se přistěhovali do Anchorage. Předtím jsme bydleli v New Yorku. Už je to přes padesát let co jsem opustil Bellu. Jak si dobře pamatuji jsem se asi po roku a půl vrátil zpět abych se přesvědčil že je šťastná. Ale když jsem přijel do Forks nikde jsem jí nemohl najít. Tak jsem se zeptal Charlieho kde je Bella ale on mi řekl že zmizela. Ale z jeho myšlenek jsem zjistil kdy, ale taky to že má hrob. Vydal jsem se na hřbitov. Na hřbitově bylo napsáno jméno,datum narození i smrti, a ještě pár slov. Rozhodl jsem se jít k našemu bývalému domu že se tam složím a budu se utápět ve vlastním smutku. Dojel jsem domu vešel jsem do obýváku a ucítil tu známou ale i novou vůni. Byla to Bellina vůně ale nějaká jiná jako kdybi byla smíchaná s jedem upířím. Zavolal jsem mojí rodině za pár hodin přijeli a Carlisle mi potvrdil co jsem si myslel. Složil jsem se na zem. Čtyřicet let jsem Bellu hledal všude možně po světě. Marně nenašel jsem ji už jsem přestal doufat. Jak jsem nakonec řekl dnes jsme se přestěhovali do Anchorage cestou jsme se rovnou zapsali na střední když jsme dojeli domů vybalily jsme si. Každý jsme šly dělat jinou činnost já jsem se šel proběhnout. Když jsem byl v lese nadechl jsem se a nedaleko od sebe jsem ucítil pumu rozběhl jsem se za ní. Zrovna se vyhřívala na slunci když jsem po ní skočil a sál za chvilku jsem nad sebou uslyšel lapání  po dechu už jsem vyděl jak nějaká postava zmizela. Rychle jsem vstal a koukl se okolo sebe. Pak jsem to nechal plavat uklidil jsem pumu a šel jsem se projít v dáli jsem uslyšel troubit auto. Dál jsem se procházel po lese našel jsem malou loučku na kterou jsem si lehl a poddával se vzpomínkám na Bellu na její ruměnec když jsem jí políbil, na to jak se jí podlamovali kolena když jsem se na ni usmál, na to jak vždy když jsem jí políbil si mně k sobě více přitáhla. Na její smích, nádherné čokoládově hnědé oči, její mahagonové vlasy. Najednou se roztáhla obloha a já viděl hvězdy a měsíc. Takto jsem se odevzdával snění celou noc než na mně nakonec Alice zařvala v myšlenkách Edwarde pohni musíme do školy tak jsem se zvedl doběh jsem domu převlíkl jsem se do čistých věcí a jeli jsme ke škole já,Alicce,Jasper jsme jeli mým Volvem a Emmet a Rosalie jeli Jeepem. Když jsme dojeli ke škole stáli tam dvě auta Honda Civik karmínově červená a Jeep černý. U nich stáli čtyři holky a čtyři kluci. Všichni upíři.  Jedna dívka s hnědými vlasy do pasu natáhla ruku doprostřed skupiny a ostatní do ní vložily prstýnky ta dívka je sevřela v pěst a pak jí zase natáhla všichni si od ní ty prstýnky vzali a nasadily si je. Až teď jsem si všimnul že nikomu z nich nemohu číst myšlenky, Alice byla zase mimo z toho že nevidí jejich budoucnost a Jasper že necítí jejich emoce. Pak jedna blondýnka řekla větu jakou bych od ní nečekal.

„Měli bychom vyrazit do tříd, za chvíli bude plno a je tu docela přeplníno nezdá se vám?" a všechny pohledy se stočily na nás krom té hnědovlásky. Všichni vyrazily u dveří ji podržel dveře ten velký černovlasý ona ho za to pohladila po tváři. Měl jsem chuť po něm vyjet. Chtěl jsem tam stát já. Nevím co o se mnou je tohle jsem naposled měl když jsem bal s Bells. Ale ta nevím kde je. Povzdechl jsem si a šly jsme na hodiny.

Alice

Naše rodina byla zoufalá ale nejvíce Edward z toho že nemůžeme Bellu najít hledali jsme jí přes třicet let ale už jsme to vzdali teď jsme se přestěhovali do Anchorage. Dnes jdeme sem poprvé do školy. Zavolala jsem na Edwarda aby si pohnul abychom stihli školu za chilku se přiřítil a převlékl se mohli jsme nasednout do aut a vyjet na parkovišti byli samé ojetiny ale dvě auta byli krásná jedna byla Honda civik karmínově červená a druhé auto byl Jeep černý. A okolo stálo osm upírů. Čtyři kluci a holky divné bylo že jsem neviděla jejich budoucnost.

„Měli bychom vyrazit do tříd, za chvíli bude plno a je tu docela přeplníno nezdá se vám?" pronesla blondýnka a všechny pohledy se stočily na nás krom té hnědovlasé dívky. Někoho mi strašně moc připomínala ale nemohla jsem si vzpomenout koho. Odešli jsme na hodiny já, Emmet a Jasper jsme měli první hodinu společnou. Když jsme vešli do třídy tak všechny zadní lavice byli zaplněny těmi novými upíry. Překvapily nás. Ale ta dívka s hnědými vlasy koukala z okna a na nás se nedívala. Pořád mi v hlavě vrtalo koho mi tak připomíná. Jediná volná místa ve třídě byla úplně ve předu. Ta dívka se trošku na nás otočila ale když si všimla že se na ní koukám otočila hlavu zase k oknu vlasy měla obličeji tak jsem jí nemohla vidět. Poté jí ten černovlasý kluk pohladil po tváři bylo to jako kdyby jí utíral slzu. Poté se mu koukla do očí a usmála se na něj. Poté vešel učitel tak jsem musela dávat pozor celý den jsm ji sledovala. Takhle to šlo až do oběda kde jsem se sešla se svou rodinou. Celou dobu jsme je sledovali.

„Izzy to je směšné nemůžeš se takhle schovávat věčně." Vyčítala ta černovlasá holka někomu.

„Já vím." Povzdychla si hnědovláska. Takže tu máme první jméno Izzy.

„Prosím vem se ji je zpět." Zaprosila zase ta černovláska. Izzy natáhla jako ráno ruku doprostřed skupiny oni jí dali své zásnubáky ona sklonila hlavu ke stolu. Ruku ve které má prstýnky zatnula v pěst a přitáhla si jí k tělu. Po chvíli ji zase natáhla před sebe. Každý si vzal svůj prsten. Takže ta dívka se jmenuje Izzy a má nějakou schopnost která mi zabraňuje vidět budoucnost. Chytré.

„Můžete na mně přestat zírat?" zeptala se Izzy až moc zvonivým hláskem že jsem nadskočila. Radši jsme se otočily. Poté se rozhlídla se po jídelně. Vstali kluci jim odnesly táci. Ten černovlasý kluk chytnul Izzy kolem pasu a ona mu zabořila obličej do ramene. Potom se rozešli všichni do svých tříd. Já a Edward jsme měli poslední hodinu biologii. Na hodině jsme potkali Izzy seděla vzadu a zase nepřítomně koukala z okna vedle ní bylo jedno volné místo. Tak jsem si tam sedla.

„Ahoj já jsem Alice Cullenová." Ani se na mně nepodívala.

„Isabella Harwelová ale říkem mi Izzy." Zabručela. Dál jsme se nebavily. Když hodina skončila vystřelila ze třídy jako rachejtle.

„Cos jí udělala?" ptal se Edward. Já jsem jen na něj jen vyplázla jazyk. Vyšli jsme s Edwardem ven a u tý Hondy stála Izzy. Ruce na obličeji a vzlykala. Došla jsem k ní.

„Není ti nic?" ptala jsem se. V tu ránu ztuhla.

„Ne není." Zašeptala. Její hlas byl směsicí smutku a lásky.

„Mohli bychom si s vámi promluvit?" vložil se do toho Edward.

„Zeptáme se rodiny." Zašeptala. Potom jsem slyšela jek bouchly dveře od školy všichni jsme vzhlédly. Měla jsem šanci kouknout se jí do obličeje. Ale než jsem se stačila otočit už tam nebyla stála u toho černovlasého kluka.

„Chtějí si s náma promluvit, já na to nemám budu doma tady máš klíče od auta." A políbila ho na tvář a pak zmizela prostě zmizela. On si jen povzdychl a šel i se svou rodinou k nám.

„Těší mě jsem Thomas, toto je Chris a Bianka,Aster a Elizabeth, Lucas a Carla, a Izzy už zřejmě znáte." Pověděl nám.

„Těší nás já jsem Edward a toto je má sestra Alice." Všichni členové Thomasovy rodiny si Edwarda začali měřit nenávistným pohledem. Nevím co slyšel v jejich myšlenkách ale obličej mu zkřivila bolestná grimasa.

„Jestli se můžu zeptat kam zmizela Izzy a na co nemá? A proč jsme nemohla vidět vaší budoucnost?" ptala jsem se.

„Izzy má určité schopnosti, jednou z nich je to že Edward nemůže číst myšlenky, ty nemůžeš vidět naší budoucnost a Jasper cítit naše emoce." Řekl to jako kdyby to byla samozřejmost.

„Jak to že toho o nás tolik víte?" ptal se Edward.

„Řekněme že tyto informace máme z velmi spolehlivého zdroje." Odpověděl vyhýbavě Aster.

„A kam to zmizela a na co teda nemá?" ptala jsem se znova.

„To je další z jejich schopností umí se přemisťovat z místa na místo tuto schopnost převzala tady od Carli. A jestli chcete znáš ještě něco tak jestli bychom mohli zajet k vám domu." Odpověděl vyhýbavě. Buď se mi to zdá nebo nám tu něco tají. Poslala jsem Edwardovi.

„Ale ještě předtím musíme zajet pro Pietra a Annu Marii." Řekl Chris.

„Takže jestli to mám dobře chápat tak vás je deset?" ptal se Edward. Ostatní jen kývli. Jeli jsme k nám domu. Jelikož Emm, Rose a Jazz byli už doma tak jsme jim vysvětlili situaci. Že se jmenují Harwelovi je jich deset. A že ta Izzy je hodně zvláštní. Carlisla zajímala ta věta že jí převzala od Carli. Poté jsme na příjezdové cestě slyšeli auta. Přijel rudý Mercedes, Jeep a tentokrát Ferrari. Z aut vystoupily všichni jediný kdo tu nebyl byla Izzy. Byla jsem sklamaná že jí nemůžu poznat blíže. Přišel nějaký vysoký muž vypadal na itala, vedle sebe měl ženu o hlavu menší.

„Dobrý den jsem Pietro Harwel a toto je má rodina." Pozdravil ten vysoký. Všichni jsme byli před domem.

„Těší mě jsem Carlisle Cullen. A toto je taky má rodina." Odpověděl Carlisle. Pozval je dál všichni vešly posadily jsem se kam to jen šlo.

„Toto je má žena Anna Marii, a toto je Thomas,Lucas a Carla,Aster a Elizabeth, Chris a Bianka a Izzy ještě neznáte za chvilku se tady oběví." Odpověděl Pietro.

„Toto je má žena Esme, děti jsou Alice a Jasper, Emmet a Rosalie a Edward." Řekl Carlisle.

„Teď když mě omluvíte pudu si zavolat." Řekl Thomas, zvedl se a už byl venku ze dveří. Šel dozádu za dům my jsme ho viděli přes okno. Vyndal mobil. Po chvilce ho někdo zvedl.

„Izzy přijď prosím jsme u Cullenů." Řekl Thomas jak vidno zřejmě mluvil z Izzy.

„Ale už se přes to přece musíš přenést." Říkal jí něžným hlasem.

„Neboj zvládneš to."

„Ano doopravdy." Trochu se pousmál. Zřejmě se mu ji podařilo přesvědčit. Najednou se před ním objevila Izzy. Hned se mu schoulila v náručí. Zajímalo by mně kdo jí to udělal vypadá jako upíří troska. Nejradši bych zabila toho kdo jí to udělal. Slyšela jsem ušklíbnutí. Aster.

„Co je?" zeptala jsem se.

„Nic jen máš velmi zajímavé myšlenky." Ach jo další co umí číst myšlenky.

„A nejen to já ti je můžu změnit, docela tě zmást."odpověděl mi. Radši jsem myslela na to že za chvilku uvidím Izzy. Ze zahrady už byli na schodech. Slyšela jsem hlasité nadechnutí a vydechnutí. Vstoupil Thomas a za ním závěsu Izzy. Hlavu měla skloněnou k zemi takže jsem jí jako po sté neviděla do obličeje. Když došli ke své rodině tak se Izzy otočila na Thomase zády k nám. On jen zavrtěl hlavou. Povzdechla a otočila se. Hlavu měla kloněnou stále k zemi poté jí zvedla. To co jsem uviděla mě přikovalo k zemi. Pohlédla mi do očí.

„Ahoj Alice." Pozdravila mě a otočila hlavu na stranu.

„Bello." Zašeptali všichni zborově. Otočila hlavu zpět na nás.

„Zdravím." Řekla už všem všem se podívala do očí jenom Edwarda přejela pohledem.

„Bello." Zašeptal bolestně Edward. Přistoupil k ní blíže jenže Bella odstoupila. Edwardovy přeběhla přes obličej bolestná grimasa.

„Teď když mě omluvíte už půjdu." Řekla a zmizela. Carla si povzdechla.

„Nevíte kam šla?" zeptala jsem se jich.

„Ne nevíme, tohle udělala poprví." Zašeptal Thomas.

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/vzpominky-boli-ale-zivot-konci-stastne-nebo-ne-4-kapitola/

Autor: Matys (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky bolí ale život končí šťastně........nebo ne 3. kapiotla: