Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínky bolí ale život končí šťastně....nebo ne? 21. kapitola

02.10.2009 (21:00) • Matys • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1669×

Edward

Potom co my Carlisle řekl že jsem Bellu přivedl do kómatu a že mám hledat Kessie a na Samanthu se vykašlat tak jsem se svezl na kolena znovu. Po nějaké době jsem se vzchopil a začal jsem sepisovat žádost o rozvod. Když jsem í měl napsanou tak jsem chtěl jít za Bellou. Stráže mi to nechtěli dovolit. Alice to viděla a tak s nimi promluvila. Když jsem došel k Belle byla jako kdyby spala. Ale nespala byla v kómatu. Jen díky mě. Začal jsem vzlykat bez slz. Nevím jak dlouho jsem tam jen seděl a koukal na Bellu. najednou mě popadla zlost a já musel najít Kessie. Samantha říkala že jí může najít. Vlítnul jsem do jejího pokoje jako velká voda.

„Okamžitě koukej Kessie najít.“ Zavrčel jsem na ní. Ona se postavila a došla ke mně.

„Ale miláčku proč bys měl hledat nějakou holku když jsem tady já.“ Pověsila se mi kolem krku.

„To nemyslíš vážně že ně? Kessie je moje dcera a já jí najdu. A neříkej mi miláčku protože nic takového už pro  tebe nejsem. Nevím co jsem si myslel. Byla jsi jen takové chvilkové pobláznění které mi zničilo rodinu. A jestli jí nenajdeš tak přísahám že tě osobně zabiju.“ Vypadl jsem z jejího pokoje. Zamířil jsem si to zpět k Belle.

­­­­­**********

Samantha naštěstí uposlechla jak mojí tak Carlislovu radu. Docela jsem se divil že něco takového řekl. Se Samanthou jsme se rozvedli. Po našel rozvodu zmizela a už se neukázala. Kessie se sesypala z toho že je Bella v kómatu a ještě k tomu kvůli mně. Nepomluvila se mnou od té doby. Aro byl také zdrcen ale ne tolik jako Kess. Aro posílal gardu aby zabila všechny co je věznily. Byla to totiž Viktoria. Naštěstí ji zabily takže bude už od ní klid. Rozáliino těhotenství probíhalo i nadále bez komplikací. Teď je v osmém měsíci. S miminkem komunikuje myšlenkami. Ještě jí čeká měsíc a prcek bude na světě. Rose je i přes to že je Bella v kómatu šťastná.

******

Už to budou dva roky co je Bella v kómatu a pořád se nechce probudit. Jasper u ní nemůže být protože cítí obrovskou bolest. Rosalii se narodila holčička. Jmenuje se Emilia. Je nádherná. Snad se Bella brzy vzbudí

Bella

Nevím jak dlouho bloudím temnotou ale bude to už určitě dlouho. Slyším hlasy svých blízkých a dokonce slyším jak mi říkají co se děje nového. Rosalii se narodila holčička Emilia. Její hlásek zní jako zvonkohra lízátek jinak se to popsat nedá. Dlouhou dobu se chci už probudit. Nevím kde se vzal ten zkrat ale najednou jsem otevřela oči. Světlo mě oslepilo a já jsem rychle zase oči zavřela. Otevírala jsem je pomalu. Světlo už mě neoslepilo. Já jsem si mohla v klidu prohlédnout kde ležím. Byla jsem ve svém pokoji. Vymrštila jsem se do sedu. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikdo tu nebyl. Opatrně jsem vstala ale nohy se po podlomily a já jsem upadla. Musela jsem se přidržet postele abych nespadla. Žízeň jsem měla obrovskou. Sedla jsem si na postel.

„Je tu někdo?“ zachraptěla jsem. Ale nic. Potom se od pokoje vřítila malá holčička. Koukala jsem se na ní. Vzápětí se do pokoje vřítila Kessie.

„Emilio říkala jsem…….“ Zarazila se uprostřed věty. Když mě viděla rozeběhla se ke mně.

„Mamí.“ Zapištěla jěště předtím a už mě drtila v náručí. Všichni se seběhli. Kessie mě konečně pustila a já šla z náruče do náruče. Jen Edward chyběl nakonec zůstala malá Emilia.

„Ahoj Emilio já jsem tvá teta Bella.“ Usmála jsem se na ní. Ona se na mně taky usmála. Natáhla jsem ruce a otevřela náruč. Bez zaváhání mi do ní skočila.

„Jsem ráda že jsi vzhůru. Všichni se kvůli tomu trápily. Ale hlavně Strance Edward a Kessie.“ Šeptala mi do ouška. Když jsem jí pustila seděla mi na klíně. Byla jsem unavená. Carlislovy to neuniklo.

„Teď by jsme Belle měli dopřát odpočinek. A potom zajdeme na lov.“ Vyhnal je slušně všechny ven.

„Prohlédnu tě a potom si můžeš prospat.“ Poučoval mě. Já jsem jen kývla.

„Kde je Edward?“ zašeptala jsem. Slyšela jsem všechno co mi řekl. Že to se Samanthou nevěděl co bylo.

„Na lovu. Až příjde hned ho k tobě pošlu.“ Uklidnil mě. Když byl hotov s prohlídkou tak jsem si lehla a hned usnula. Nic se mi nezdálo. Když jsem se probudila tak se nade mnou skláněl anděl. Usmála jsem se.

„Ahoj.“ Zašeptala jsem. On se zamračil. Můj úsměv zmizel

„Co se děje?“ sedla jsem si. Šlo to ztěžka.

„Musím se ti omluvit za všechno co se stalo….“ Chtěl pokračovat ale já mu dala prst na rty.

„Já vím.“ Zašeptala jsem. Pohladila jsem ho rukou kterou jsem mu dala na rty po tváři.

„Jak to můžeš vědět?“ oponoval mi.

„Všechno co jste říkaly. Každé slovo. Jsem slyšela. Vím vše co se tu dělo.“ On se zatvářil šťastně ale i poraženě najednou. Nevěděl co si má myslet.

„Chtěl bych vědět jestli jsi schopna mi znovu odpustit. Jestli jsi schopna mě milovat nadále i potom co se stalo.“ Naléhal. Do pokoje se vřítila celá rodina.

„Tak Belli jde se na lov.“ Skákal nadšeně Emmet.

„Emmete zklidni se. Takhle tu skákat má nárok jen Emilia.“ Och jak krásně jsem ho usadila. Přestal skákat a vyčítavě se na mně koukl. Ostatní se jen zasmáli. Já jsem vstala ale znovu se mi podlomila kolena. Jasper který stál nejblíže mě zachytil.

„Díky.“ Vděčně jsem se na něj podívala. Ostatní se tvářily starostlivě.

„Co? Jen se mi podlomila kolena.“ Pokrčila jsem rameny.

„Nevím jestli by jsi měla někam chodit. Přineseme ti krev sem.“ Carlisle a ty jeho rady mi začínají lézt krkem. Protočila jsem oči.

„Carlisle mohl by jsi se prosím aspoň na pár minut přestat chovat jako doktor.“ Sepjala jsem ruce v prosíku. Ostatní se rozesmáli. Kdybych Carlisla neznala myslela bych si že na mně vyplázne jazyk jako malé dítě. Ale on se jen zasmál.

„Tak já se upravím a přijdu za vámi.“ Vyháněla jsem je z pokoje. Edward zůstal sedět na posteli. Stála jsem u otevřených dveří.

„No ty taky.“ Řekla jsem. Nasadila jsem kukuč copak mu nedochází že on taky. Ostatní se zase zasmáli. Edward se zamračil. Ale beze slova vstal a šel ke dveřím. U dveří se zastavil a koukl se na mně. Usmála jsem se. Políbila jsem ho na tvář.

„Za chvilku přijdu.“ Jen pokýval hlavou a pohladil mě po tváři. Otočil se a odešel. Já jsem se dopotácela do koupelny. Zalezla jsem pod sprchu a nechala na sebe pustit proud teplé vody. Což mi připomíná že si půjdu zaplavat do oceánu. Když jsem se vykoupala tak jsem si vzala na sebe džíny a triko s dlouhým rukávem. Na nohy jsem nasadila tenisky. Vlasy jsem dala do culíku. Vyšla jsem z pokoje a narazila do Edwarda. Chytil mě než jsem mohla spadnout na zem. Držel mě jednou rukou kolem pasu a druhou měl volně kolem těla. Já jsem měla ruce na jeho ramenech.

„Nějaký nedočkavý.“ Dobírala jsem si ho. On se ke mně nahnul a vášnivě mě políbil. Moje reakce byla automatická. Zapletla jsem mu ruce do vlasu a přitáhla ho blíž k sobě. Někdo si vedle nás odkašlal. Byl to Emmet. Odtáhla jsem se od Edwarda a koukla se na Emmeta naštvaně.

„Ty máš jediné štěstí že nemám sílu ti dát pár facek.“ Edward se rozesmál. Za námi se ozval hlas.

„Čemu se smějete?“ byla to Rosalie. Alice taky přicházela ze smíchem.

„Ale jen jsme probírali že bych tvého manžela mohla trošku zmlátit. Ale opravdu jen trošku.“ Hájila jsem se při pohledu Emilie.

„Rouse by mě nedala že ne miláčku.“ Fňukal jako malé dítě.

„Ale je to ve tvém zájmu drahý možná se ti konečně rozsvítí a budeš krapet rozumný.“ Zasmála se Rosalie. Já jsem se začala smát. Ostatní se přidali. Mezitím k nám došel i Jasper,Carlisle, Esme a Kessie. Emilia šla také. Oni chtěli jít hlavním vchodem ale já jsem šla na druhou stranu chodby. Oni šli k výtahu a já ke schodišti. Edward se zmateně otočil.

„Kam jdeš?“ zamračil se.

„Přece do lesa na lov. Ale já se na rozdíl od vás nepotáhnu hlavním vchodem.“ Protočila jsem oči jako kdyby to nebylo jasné. Otevřela jsem tajné dveře cihlou ve zdi která byla schovaná za závěsem. Usmála jsem se na ně.

„Jdeme?“ oni pokrčily rameny a šli jsme tajnou chodbou. Už dlouho tudy nikdo nešel naposledy já. A to mě napadá jedna otázka. Když jsme došli na druhý konec byly jsme u příkopu. Přeskočila jsem ho. Za mnou šli všichni.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ oni se zarazily. Edward mě objal kolem pasu.

„Dva roky Bello.“ Zašeptal a v hlase měl tolik bolesti.

„Není to tvoje vina. Měla jsem si dávat větší pozor a nenervovat tě tolik.“ Zakroutila jsem hlavou. On si jen povzdychl. Otočil si mě čelem.

„Bello to že jsi byla dva roky v kómatu je moje vina. To já jsem tě odhodil na tu zeď.“ Ztrápeně sklonil hlavu. Nadzvedla jsem mu ji.

„Edwarde přestaň brát veškerou vinu na sebe.“ Když jsem vyděla jeho odmítaví obličej tak jsem to upřesnila.

„Je to viny nás obou. Já jsem tě neměla vyprovokovat a měla jsem být víc pozornější. A ty jsi neměl tak impulzivně jednat. Mohlo se ti něco stát.“ až teď jsem si vzpomněla na rodinu která tu s námi je. Viděla jsem jak stojí u sebe a každý se snaží koukat jinam. I Emmet se koukal jinam a tak nám dopřávali soukromí.

„Můžeme jít lovit.“ Zvolala jsem.

„No to je dost.“ Zamumlal si Emmet pod vousy. Ze dvou stran mu přiletěl pohlavek. Jeden od Rose která chovala Emiliu v náručí a druhý od Esme která zářila jako vánoční stromeček. Protočila jsem zase jenom oči. Všichni jsme se nějak vypařily. Měla jsem opravdu velkou žízeň. Ulovila jsem dvě pumy, jednoho medvěda a dvě srnky. Edward mě vždy pozoroval. Když jsem byla plná začal lovit Edward. Při lovení byl opravdu sexy. Hladově jsem se dívala na jeho tělo. Jeho svaly se vlnily jak se napjal ke skoku. Když byl hotov tak jsme šli k hradu. Tam jsme si sedli nad příkop a čekali na ostatní. Koukali jsme se navzájem do očí. Pomalu jsme se k sobě přibližovaly. Nakonec jsme se políbily. Polibek byl nejdříve něžný ale začínal nabírat na intenzitě. Povalila jsem ho do trávy. Zasmáli jsme se. Smích mezi našimi těly působil jako elektrický proud. Přetočil se na mně a naše rty se znovu spojily. Jezdila jsem mu rukama po zádech. On objížděl křivky mého těla. Zastavil se na stehně. Přesunul se na můj krk. Slyšela jsem jak k nám někdo jde.

„Edwarde nejsme sami.“ Zavzdychala jsem protože zrovna laskal můj krk. On se usmál. Musela jsem se odtáhnout abychom skončily než nás někdo takhle uvidí. Nakonec z lesa vyšli všichni. Já tam seděla v tureckém sedu a Edward ležel na zemi opřený o jednu ruku. Když všichni vyšli usmála jsem se. Oni přeskakovaly pohledem ze mě na Edwarda. Zasmála jsem se jim. Vyskočila jsem zase na nohy. Edward už stál taky. Otevřela jsem tajné dveře a vela do hradu. Chci skočit za Arem. Domluvila jsem se s Edwardem. Cestou jsem zmizela. Objevila jsem se v recepci. Seděl tam nějaký mladík. Došla jsem za ním.

„Ahoj jak se jmenuješ?“ ptala jsem se ho. On byl zaskčený.

„Leonardo slečno. Co pro vás mohu udělat?“ ptal se. Mrkl na mně. Zamračila jsem se. Najednou se otevřeli dveře a v nich stála Jane. Když mě uviděla zarazila se ale potom ke mně přiběhla a objala mě.

„Jsem tak ráda že jsi opět vzhůru.“ Pištěla mi do ucha.

„Taky tě ráda vidím. Musíš mi říct vše co se dělo ale nejdřív musím za Arem.“ On se jen usmála. Vešla jsem do trůního sálu. Všichni ztichly. Koukla jsem se na Ara. Asi to ještě neví.

„Ahoj tati.“ Usmála jsem se na něj.

„Isabel.“ A už mě drtil v náručí. Obětí jsem mu opětovala. Když mě pustil usmála jsem se na Markuse a Caia. Ty jen pokývali hlavou. S Arem jsme probrali vše možné. Potom jsem se ale rozloučila a odešla do pokoje. Když jsem procházela kolem recepce ten Leonardo mě oslovil.

„Slečno? Nechtěla by jste někam někdy zajít?“ zřejmě neví s kým má tu čest.

„Milí Leonardo už ti někdo říkal kde jsem?“ přistoupila jsem blíž k recepci. On zavrtěl hlavou. Usmála jsem se.

„Jsem Isabela Volturi. Dcera Ara.“ Usmála jsem se. Jemu se tep rozběhl.

„Asi ti nemusím říkat co to znamená?“ ptala jsem se ho dál. Nebyl schopen slova tak jen zase zakýval hlavou.

„Tak vidí. A potom mám několik důvodů. Jeden je ten že nejsi můj typ. Další je ten že mu otci by se nejspíše nelíbila představa že jsem s člověkem. Další je ten že můj přítel není moc rád když se na mně jiní muži dívají a už vůbec ne když mě zvou na schůzky. Další je ten že já ho miluji a on mně. Potom je tu ještě něco. Mám s ním dceru. A tohle ber jako hrozbu. Mojí dceru necháš na pokoji. Jestli s k ní přiblížíš skončíš jako můj oběd. Tak si dávej pozor ano?“ vražedně jsem se na něj podívala. Byl vyděšený. Jen zase zakýval hlavou. Usmála jsem se.

„Jsem ráda že jsme se domluvily. A být tebou na tohle bych si pamatovala. A nemyslela na to že jsi mě pozval můj přítel čte myšlenky a nebyl by zrovna nadšený že jsi mě někam pozval.“ Sladce jako med jsem se nahnula nad pult. Otevřeli se dveře. Byl tam Edward. Když mě viděl jak se nakláním nad Leonarda tak se zeptal.

„Co se tu děje?“ byl ihned u mě. Já jsem se na něj usmála.

„Nic jen jsem si přátelsky promluvila s Leonardem.“ Otočila jsem se na Edwarda. Potom jsem se koukla na Leonarda.

„Jsem ráda že jsme se dohodli.“ A táhla jsem Edwarda od něj pryč. Začínala jsem vidět že Edward začíná vřít. Dotáhla jsem ho do pokoje. Tam jsem ho přirazila na dveře a začala vášnivě líbat. Chtěla jsem ho. Hned se poddal. Najednou jsem na dveřích byla já. Když se přesunul na můj krk slastně jsem zavzdychala. To ho popohnalo a vzal mě do náruče. Obmotala jsem mu nohy kolem pasu. Líbali jsme se. Když jsme dorazily k posteli položil mně na ní. Znovu se přesunul na můj krk.

„Jsi tak nádherná a přitažlivá když někomu vyhrožuješ.“ Zasmál se mi do ucha. Mě přeběhl po páteři mráz.

„A ti tak roztomilý a úchvatný když žárlíš“ oplatila jsem mu to. Znovu jsem vyhledala jeho rty. Zajela jsem mu rukama pod košili a tu mu strhla. Edward zase zajel rukama pod moje tričko a strhl ho i s podprsenkou. Už dávno jsem se před ním nestyděla. Rukama jsem obkreslovala jeho dokonalou hruď. Přetočila jsem se na něj a líbala ho na krku. Došla jsem až k uchu. Tam jsem zašeptala „Miluji tě.“ A následně do něj jemně kousla. Edward se zachvěl a přetočil se zpět na mně. Sjel rukama až k zapínání mích džínů. Jedním pohybem je rozepnul a druhým strhl. Já jsem udělala to samé s jeho kalhotami. Ležela jsem před ním jenom v kalhotkách a on měl na sobě boxerky. Znovu jsem se překulila na něj. Líbala jsem ho na rty. Vášnivě. Jak jsem na něm seděla obkročmo několikrát jsem pohnula pánví nahoru a dolu přes jeho přirození. Zase se na ně přetočil. Strhl z nás poslední kusy oblečení. Rukou sjel až k rozkroku. Zlehka po něm přejel ale u mě to vyvolalo impulz vzrušení. Chvilku si se mnou hrál ale potom naše těla spojil v jedno. Bylo to tak dravé ale při tom tak něžné. Celou noc jsme se milovali a neměli dost. K ránu jsme ale museli z postele ven. Když jsem došla do koupelny a pustila si sprchu a sprchovala se přišel Edward. V koupelně jsme pokračovaly v milování. Nakonec jsme usoudily že je konečně na čase toho nechat. Máme na to celou noc. Když jsem byla oblečená. Měla jsem na sobě kraťasy a top na prsa samozřejmě v modré barvě. A na nohou jehlové boty tak přiběhla Emilia.

„Teto , této pomoc strejda Jasper a táta se perou.“ Já jsem se zasmála a šla podle vůně. Došla jsem do tělocvičny. Tam se na sebe vrhali kluci.

„Ale no tak pánové jsou tu dámi.“ Dala jsem mezi ně štít. Byly oba dva naštvaní. Já jsem v náručí držela malou a kluci tam stáli přišpendlený kvůli mému štítu. Emilia si přelezla k Rose které tam stála a koukala se láskyplně na svojí dceru. Já jsem se otočila zpět ke klukům.

„Může mi říct někdo co se tu děje?“ poklepávala jsem nohou. Oni se na sebe podívali.

„Zničil mi Jeep.“ Zavřískal Emmet na Jaspra.

„A ty Alici Porsche.“ Zasyčel Jasper zpět na Emmeta. Kokla jsem se na Alici. Ztrápeně v ruce žmoulala kousek svého kanárkově žlutého Porsche. Milujíc se koukla na Jaspra a nenávistně na Emmeta. Já jsem vybuchla ve smích. Až mě z toho bolelo břicho. Ostatní jsem zřejmě pobavila. Díky tomu smíchu povolil štít. Najednou se stalo to co jsem nechtěla. Štít nabíral barvy a začal se různě vlnit. To bylo zlé. Když se tohle jednou stalo praskl jako bublina ale mnohem z větší intenzitou. Jelikož jsem seděla na židli tak jsem vstala. Snažila jsem se štít ovládnout ale nešlo to.

„Vypadněte.“ Poručila jsem jim.

„Proč?“ ptal se Emmet. Pohledem přeskakoval ze štítu na mně.

„Neptej se proč a vypadněte.“ Všichni se vyklidily. Zase až na Edwarda.

„Edwarde jdi.“ Otočila jsem se na něj.

„Ne Bello co se to děje?“ zase ty otázky.

„Všechno ti povím potom ale teď jdi.“ Odešel. Snažila jsem se ovládnout štít ale viděla jsem že je pozdě. Vybuchl. Mě to vymrštilo proti zdi probourala jsem jí. koutkem oka jsem viděl jak se Rosalie otočila aby chránila Emiliu. Nevím kde jsem přistála ale vím že jsem na seobě měla aspoň dvě tuny kamení.

„Bello.“ Slyšela jsem volat Edwarda. Ucítila jsem jak ze mě sundávají kameny. Když mě odhrabali tak jsem se konečně mohla volně nadechnout.

„Panebože Bello. Není ti nic?“ ihned mě zvedal.

„Ty vole to byla šlupa.“ Zakašlala jsem. Emmet se zasmál. Když mě Carlisle prohlídl tak se na mně Edward starostlivě koukal.

„Co to bylo?“ odsekával jednotlivá slova. Já jsem se kajícně usmála.

„Můj štít?“ odpověď jsem převedla v otázku.

„Stalo se ti to už někdy?“ ptal se Carlisle fascinovaně.

„Jen párkrát.“ Pokrčila jsem rameny a znovu jsem zakašlala. Ten prach byl hrozný. Zamávala jsem rukou před obličejem abych ho rozehnala.

„Bello!“ zasyčel Edward.

„Co? Já nevím jak se to stalo. Já to neovládám. Myslela jsem že to nic není když se to potom neukázalo. Ale nikdy to nedošlo až takhle daleko. Dříve to byly jen malé bublinky které poškodily pár stromů a ne že zdemolují jednu místnost a při tom to ještě stačí tlakovou vlnou odhodit upíra proti zdi.“ Rozčilovala jsem se. Najednou přiběhl Aro a několik upírů.

„Co se tu děje?“ ptal se Aro.

„Jen malá závada ve výrobně. Chci vrátit peníze.“ Odsekla jsem a běžela pryč. Nevím kam jsem běžela. Prostě jsem musela vypadnout.

Edward

Když Bella dostala záchvat smíchu tak pobavila ostatní ale najednou její smích ustal. Koukala se někam mezi kluky. Viděl jsem tam něco zvláštního. Byla tak nějaká jakoby blána. Podle všeho to byl Bellin štít. Ale měnil tvar a barvy na něm skákali. Bella šla blíž k němu. podle jejího výrazu byla plná soustředění.

„Vypadněte.“ Poručila nám jako pravá autorita. Nikdy to na nás neuplatňovala tak proč teď?

„Proč?“ ptal se Emmet. Pohledem přeskakoval z Belly na tu kouli.

„Neptej se proč a vypadněte.“ Radši Bellu poslechly. Jen já zůstal.

„Edwarde jdi.“ Otočila se na mně.

„Ne Bello co se to děje?“ chtěl jsem vědět jak jí mohu pomoct.

„Všechno ti povím potom ale teď jdi.“ Odešel jsem. Právě v čas. Ozvala se rána jako kdyby bouchl velký balón a zdi se začali sypat. Před námi se rozbořila zeď. Viděl jsem jak jí Bella proletěla. Rosalie rychle otočila Emiliu tak aby ji chránila před kamenem. Bella narazila do zdi a spadla na zem, kamení ji zasypalo.

„Bello.“ Zakřičel jsem. Ihned jsem z ní začal sundávat kameny. Ostatní mi pomohli. Když jsme jí vyhrabali zhluboka se nadechla.

„Panebože Bello. Není ti nic?“ ihned jsem jí zvedal

„Ty vole to byla šlupa.“ Zakašlala. Emmet se zasmál. Když jí Carlisle prohlídl tak jsem jí sjel pohledem.

„Co to bylo?“ odsekával jsem jednotlivá slova. Bella se kajícně usmála.

„Můj štít?“ odpověď převedla v otázku.

„Stalo se ti to už někdy?“ ptal se Carlisle fascinovaně.

„Jen párkrát.“ Pokrčila rameny a znovu zakašlala. Ten prach byl pro ní hrozný. Zamávala rukou před obličejem abych ho rozehnala.

„Bello!“ zasyčel jsem.

„Co? Já nevím jak se to stalo. Já to neovládám. Myslela jsem že to nic není když se to potom neukázalo. Ale nikdy to nedošlo až takhle daleko. Dříve to byly jen malé bublinky které poškodily pár stromů a ne že zdemolují jednu místnost a při tom to ještě stačí tlakovou vlnou odhodit upíra proti zdi.“ Rozčilovala se. Najednou přiběhl Aro a několik upírů.

„Co se tu děje?“ ptal se Aro.

„Jen malá závada ve výrobně. Chci vrátit peníze.“ Odsekla a běžela pryč. Nevím kam běžela. Chtěl jsem jít za ní ale Carlisle mě zadržel.

„Můžu se zeptat co se tu děje?“ ptal se rozladěně Aro. Carlisle mu dal ruku a Aro viděl vše. Byl znepokojen tím co se dělo s Bellinou mocí. Celý den jsem potom Bellu neviděl. Nikdo jí neviděl. Aro jí nechal hledat ale nikdo jí neviděl. Byl jsem rozladěný. Nikdo nevěděl kde by mohla být. Na druhý den se Bella objevila u sebe v pokoji. Přišel jsem za ní.

„Kde jsi byla? Víš jaký jsem měl o tebe strach?“ vyčítal jsem jí.

„Nech mě být Edwarde.“ Odsekla mi. Zarazil jsem se. Sebrala si věci a šla do koupelny. Tam se zamkla. Nechápal jsem její chování.

Autor: Matys (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky bolí ale život končí šťastně....nebo ne? 21. kapitola: