Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínky bolí ale život končí šťastně....nebo ne? 20. kapitola

28.09.2009 (17:15) • Matys • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2001×

Isabel

Aspoň že to ví Carlisle. Nemohla bych tady jen tak chodit a nikomu nic říct a u Carlisla mám jistotu že to nikomu neřekne. Ráno jsem vstala poněkud pozdě. Šla jsem se vysprchovat. Když jsem byla vykoupaná šla jsem k šatně a tam jsem si vzala cigaretové džíny tmavě modré. K tomu jsem si vzala sexy top. Na nohy zase boty na jehlovým podpatku. Tentokrát ne černé ale bílé. Dneska jsem si vzala zase kapuci s krytím na záda. Šla jsem do společenské místnosti. Tam byli shromáždění všechny upíři. Jako vždy se čekalo na mně. Slyšela jsem jak si tam povídají. Já jsem vešla a rozrazila sem dveře. Všichni ztichli. Došla jsem až k židly kde sedává Aro a osadila se na ní. Koukla jsem se na Felixe.

„Co víme?“ můj hlas byl chladný oproti včerejšku.

„S Demetrim jsme hledali. Po Viktorii ani stopy ale narazily jsme na stopu Lucii. Dovedla nás do nějakého skladiště v Riu. Ale tam se ztrácí.“ Úzkostně se na mně podíval.

„Ale to není vše jestli se nemýlím?!“ ptala jsem se dál. On zakroutil hlavou a pokynul k nějakému upírovy vedle něj.

„Vaše výsosti. Jsem Hektor. Mám dar můžu podle vzpomínek na tu osobu jí vyhledat.“ Mě se rozzářily oči.

„Jak je tvůj talent spolehlivý?“ to mě zajímá především.

„Zatím mě nikdy nezklamal. Ale vzpomínky na tu osobu musí být intenzivní jinak to nepomůže.“ Já jsem kývla.

„Hektore jestli je s tvým talentem najdeme daruji ti bohatství a moji nekonečnou spolupráci. Když budeš mít nějaký problém pomohu ti. Ale musíme je najít oba dva.“ Jemu se rozzářily oči a kývl. Já jsem vstala a odcházela.

„Isabelo.“ Zavolala na mně někdo. Já e otočila a viděla jsem že je to Samantha.

„Ano Samantho?“ to by mně zajímalo co chce.

„Vím že mě nemáš ráda ale mohla bych ti pomoct hledat.“ Nabídla se.

„A proč bys to dělala? Nic ti nedlužím ani ty mně. A navíc jak vidím tak to nebude jen tak.“ Pousmála jsem se.

„Ne nebude to jen tak.“ Natočila hlavu na stranu. Najednou jako kdyby mě někdo kopl do břicha. Zavrávorala jsem o krok do zadu.

„To je neslýchané jak se opovažuješ na mně používat svojí schopnost. To že jsi žena Edwarda neznamená že tě nezabiji. I když si cením Carlilsovy rodiny myslím že by nikomu nevadilo že bych tě zabyla.“  Když jsem na ní vyjela s tím že na mně používá svojí schopnost polovina gardy zareagovala. Začali vrčet. Někteří se přikrčily na bojové pozice. Roztáhla jsem přes ně štít. Byly jako moje ovečky a já jejich maminka. Pocítila jsem dloubání do štítu. Vypadala že se soustředí. To dloubání bylo nepříjemné ale nebylo bolestivé. Ona vytřeštila oči. Já šla pomalými kroky k ní. Vytřeštila oči a začala ustupovat.

„S tím jsi nepočítala že? Tvoje schopnost na ně nefunguje že? A čím pak to je? Hmm.“ Na oko jsem se zamyslela.

„Myslím že to bude moje schopnost. Tak teď tě varuji. Ještě jednou ucítím nátlak z tvé strany. Ať už od schopností nebo něčeho jiného nebudu mít s tebou slitování.“ Stála jsem před ní. Edward si stoupl před ní.

„Ustup upíre.“ Nakázala jsem mu s hlubokou autoritou. Sklonila se mu ramena a on ustoupil.

„Tak teď holčičko hezky vyklop vše co výš.“ Nakázala jsem jí taky s autoritou. Necekla. Luskla jsem prsty a stráže přistoupily.

„Odveďte jí do jejího pokoje a hlídejte jí nesmí vám utéct.“ Každém jí vzal za ruku a táhl pryč. Otočila jsem se a šla ke dveřím.

„Isabelo jak můžeš.“ Zařval za mnou rozhořčený Edward. Bylo to jako řezání nožů. Tak a to je konec mojí trpělivosti. Otočila jsem se a koukla se mu do očí.

„Jak se dovoluješ tady na mně řvát. Měl by jsi mi být vděčný. Jen tě využívala. Nezajímal jsi jí ty ale tvoje konto. Jen tě využívala. Chtěla se přes tebe dostat ke Kessie a tu pak zabít. Chtěla abys jí potřeboval. A kdyby tohle všechno měla tak by sbalila co nejvíce peněz a utekla by. Na stole by ti akorát nechala žádost o rozvod. Taky když je tady někdo idiot. Opustíš ženu která tě milovala dala ti dítě a začneš si s takovouhle flundrou která tě využívá. Tak na mně neřvi jak jsem mohla.“ Zařvala jsem. Můj hlas vylétl do výšin. Edward se vyburcoval na skočil po mně. Hodil mně na protější stěnu. Narazila jsem do zdi a spadla na zem. Pak se všichni vrhli na Edwarda. Já jsem švihem vstala. Ale zamotala se mi hlava a svezla jsem se na zem. U stěny stáli všichni Cullenovy a sledovali co se tady děje. Když mě viděl Carlisle jak se kácím k zemi byl ihned u mě.

„Jsi v pořádku? Není ti nic?“ ptal se úzkostně. Pomáhal mi vstát.

„Ne nic mi není. Jen se mi zamotala hlava.“ Starostlivě se na mně podíval. Pousmála jsem se. Když jsem se jakš takš vzpamatovala šla jsem k Edwardovy kterého drželi Felix, Demetri a ještě další čtyři upíři. Už sebou přestal cukat.

„Kdyby tě viděl Aro tak tě nechá zabít. Ale jelikož máš štěstí a já nejsem můj otec nechám tě zavřít na duhou stranu hradu. Co nejdále do Samanthy. Toto bude tvůj trest. Do té doby než nalezneme Luciu budeš jen v té místnosti. Krev ti budou samozřejmě nosit.“ Nějak mě začala bolet hlava. Zhluboka jsem se nadechla. Přešla jsem ke stolu a posadila se za něj. Hlavu jsem si složila do rukou. Potom jsem vstala. Nevšímala jsem si nikoho potřebovala jsem si lehnout. Když  jsem došla ke mně do pokoje tak mě hlava nesnesitelně jako kdyby v ní byla malá opička a bouchala tam na bubínek. Lehla jsem si na postel i s pláštěm. Chvilku jsem ležela ale potom mi klesla víčka a už byla jenom tma. Nic než tma.

Carlisle

Když Edward odhodil Bellu na zeď měl jsem o ní strach. Vždyť je o tolik víc zranitelná než mi. Stáli jsme u zdi. Garda držela Edwarda a Bella se pokoušela vstát. Ale zase se svezla k zemi. Hned jsem byl u ní.

„Jsi v v pořádku? Není ti nic?“ ptal jsem se úzkostně.

„Nic mi není. Jen se mi zamotala hlava.“ ani bych se nedivil kdyby měla něco vážnějšího. Kdybych jen věděl co se stane potom neříkal bych to neříkal. Bella šla rovnou k Edwardovy.

„Kdyby tě viděl Aro tak tě nechá zabít. Ale jelikož máš štěstí a já nejsem můj otec nechám tě zavřít na duhou stranu hradu. Co nejdále do Samanthy. Toto bude tvůj trest. Do té doby než nalezneme Luciu budeš jen v té místnosti. Krev ti budou samozřejmě nosit.“ Zhluboka se nadechla a sedla si ke stolu. Hlavu si složila do dlaní. Když jsem chtěl jít k ní vstala a odešla. Edwarda odvedli na druhou stranu hradu a hlídali ho tam. Celý den se potom Bella neukázala. Měl jsem o ní strach. Chtěl jsem mít jistotu že jí nic není ale nevěděl jsem kde má pokoj. Ptal jsem se všech od nás. Akorát Esme mi řekla že jednou jí viděla jít po schodech nahoru. Šel jsem po nich. Objevil jsem se v honosnější chodbě kde byli doje dveře. Z jednich jsem cítil pach Belly. Šel jsem k těm dveřím a zaklepal jsem. Nic se neozývalo ale když jsem se zaposlouchal do zvuků v pokoji tak tam byla. Slyšel jsem sípavý dech. Rychle jsem otevřel dveře. Ležela na posteli a měla na sobě plášť. Upíří rychlostí jsem byl u ní. Pokoušel jsem jí vzbudit ale marně nereagovala. Zorničky na světlo také nereagovali. Vzal jsem jí tedy do náruče a šel s ní na ošetřovnu kterou tu měli kvůli těžce zraněným upírům. Když jsem jí tam donesl byla tam nějaká dívka okolo sedmnácti let. Když mě viděla zděsila se.

„Panebože co se stalo?“ vyjekla.

„Víte co se stalo dneska ráno?“ jen kývla.

„Uhodila se do hlavy a já mám podezření na těžký otřes mozku.“ Ona se zatvářila pochybovačně.

„Není jako normální upíři. Je mnohem více zranitelná. Kdysi dávno prošla proměnou ale nebyla to normální proměna v upíra. Zůstali jí nějaké lidské vlastnosti. A tohle je jedna z nich.“ Pochopila. Pomáhala mi ji vyšetřit. Několikrát dokola jsem jí vyštřil ale pokaždé mi vyšlo to stejné. Je v kómatu.

„Nemůžeme nic udělat. Teď to je jen na ní.“ Otočil jsem se a odcházel jsem. Šel jsem do pokoje a tam sem si sednul na sedačku byl jsem zničený. Bella je v kómatu a já ji nemohu pomoct.složil jsem hlavu do dlaní. Najednou se otevřeli dveře.

„Carlisle co se děje?“ klečela přede mnou Esme.

„Jde o Bellu.“ v tu ránu tady byla celá rodina.

„Vy jste jí našli? A kde je? A co je sní?“ ptala se když viděla můj zmučený pohled.

„Celou dobu tady byla s námi. Měli jsme jí pod nosem a nikdo jsme si toho nevšimli.“ Alici to došlo

„Isabel?“ ptala se

„Ano.“ Přitakal jsem. Alice se rozzářila. Ale to nadšení hned odpadlo.

„Carlisle?“ vložil se do toho Emmet.

„Víte jak jí dneska hodil Edward na tu zeď? Jen kývli a vyčkávali.

„Ošklivě se bouchla do hlavy. Má silný otřes mozku a je v kómatu.“ Slyšel jsem několikanásobné zalapání po dechu.

„Můžeme jí vidět?“ Ptala se Alice. Já jsem vstal a obmotal Esme ruku kolem pasu. Šli jsme na ošetřovnu. Všichni se sesypali okolo ní. Esme se mi rozvzlykala v náručí. Měl jsem v plánu zajít za Edwardem.

„Půjdeme všichni Carlisle.“ Nekompromisně řekla Alice. Tak jsme všichni šli do Edwardova pokoje který dala hlídat Bella. Když jsme vešli do pokoje tak tam Edward přecházel ze strany na stranu.

„Víš co jsi udělal?“ vyjela na něj Alice. Edward se ušklíbl a dál pokračoval v přecházení Alice se nakrčila že po něm skočí ale Jasper jí chytil.

„Je v kómatu. Isabela je v kómatu kvůli tobě.“ Vyjela na něj pro změnu Rosalie. Udělala krok k němu Emmet jí objal. Nechtěla se nechat ale nakonec to vzdala.

„A víš kdo je Isabela?“ zavrčel na něj Emmet. Edward se zastavil a podíval se na něj nechápavě.

„Tak sakra už přemýšlej. Koho znáš asi se stejným jménem?“ držela ho Alice za ramena a silně s ním třásla. Jasper k ní přiskočil ale ona se nepustila. Tak mu musel pomoct Emmet. Edward zalapal po dechu.

„Ano Bella. Matka tvé dcery je v kómatu do kterého jsi jí přivedl ty. Měl by jsi se stydět. Místo toho abys byl venku a hledal svojí unesenou dceru tak tu přecházíš a uvedl jsi jí do kómatu.“ Přidala se Esme. Edward se sesunul na podlahu.

„Kessie? To jí unesli? A Bella je kvůli mně v kómatu. Panebože.“ Alice a ostatní odešli. Já jsem zůstal.

„Edwarde měl by jsi se vzchopit. Musíš především najít Kessie. Bellu přivést k vědomí a udělat něco se Samanthou.“ Nakazoval jsem mu. On se u Samanthi zatvářil jako bůh pomsty. Otočil jsem se a odešel. Šel jsem rovnou k Samanthě. Pustily mě do jejího pokoje. Pohodlně si ležela na posteli a četla si knížku. Když mě uviděla tak si sedla a usmála se.

„Co pro tebe mohu udělat?“ ptala se sladce. Zamračil jsem se na ní.

„Tak zaprvé najdeš Kessie a za druhé podepíšeš žádost o rozvod a za třetí vypadneš a už nikdy nezkřížíš moji rodině cestu.“ Nařídil jsem jí autoritativním hlasem otce. Samantha nikdy nebyla moje dcera. Nikdy jsem jí tak nebral. Začala se smát.

„Jo a když to neudělám tak co.“ To se holčička přepočítala. I když nemám rád zabíjení její smrt bych si vychutnal.

„Smrt. Myslím že celý hrad a ani moje rodina by neměla problém si to vychutnat. A teď se k nim s radostí mohu přidat i já. Varuji tě. Jestli jí nenajdeš příjdeš o život.“ Zasyčel jsem a vypadl od ní. Šel jsem za Bellou zkontrolovat její stav

Autor: Matys (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky bolí ale život končí šťastně....nebo ne? 20. kapitola: