Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínky bolí ale život končí šťastně....nebo ne? 19. kapitola

14.09.2009 (15:15) • Matys • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7255×

Alice

Měsíc je to už co Bella odešla. Nedala o sobě vědět. Edward si přivedl domu tu Samanthu. To je taková kráva. Právě nám přišla pozvánka od Ara že jsme zvaní na ples. Koná se na počest jeho dcer. Aro má dcery? Jak? Kdy? Dala jsem to přečíst ostatním z rodiny. Taky se divily že Aro má dcery. Ale ples se konal už za tři dny. Tak jsme si vzali doklady a vyrazili jsme na letiště. Koupily jsme si nejbližší let do Italie.

O PÁR HODIN POZDĚJI V ITÁLII ( VOLTERRA)

Právě vjíždíme do bran města. Nemůžu se dočkat až poznám Arovy dcery. Jane nás vede přes recepci až do Velkého sálu. Na jednom za tří trůnu přesně uprostřed. Když jsme vešli tak se Aro postavil.

„Carlisle příteli jak se ti daří?“ zeptal se mile. Přistoupil k nám blíže. Teď jsem si všimla že se hradem nesa nádherná ale přesto smutná melodie klavíru. Koukala jsem zmateně. Odkud pochází ta hudba. Natáhl ke Carlislovi ruku ale on jí nepřijal. Aro pokrčil rameny.

„No zkusit jsem to mohl.“ Zasmál se. Carlisle s ním.

„Aro chtěl bych ti představit svojí rodinu. Toto je moje žena Esme, pak je tady Emmet se svou ženou Rosalii, Jasper a Alice, a Potom Edward se Samanthou.“ Při posledním slově se zatvářil bolestivě.

„Doneslo se ke mně mladý Edwarde že máš dceru.“ Zeptal se Aro jen tak mimochodem. Koukal se mu pozorně do obličeje. Edwardovy po obličeji přelétla emoce tak rychle že jsem jí nepostřehla. Pak Edward odpověděl na nějakou Arovu myšlenku.

„Samantha není její matka. Matka mé dcery s ní před měsícem odjela a nic o nich nevíme.“ Aro naklonil zkoumavě hlavu na stranu. Vyzvídal dál.

„A pročpak odjela?“ to by mně zajímalo co řekne. Já bych ho nejraději nakopala do prdele sama.

„Neměl jsem sílu jí říct že jsem si našel přítelkyni do které jsem se zamiloval. Nechtěl jsem ublížit ale jednou mě s ní objevila.“ Ten blbec. Ještě chvilku a skočím mu po krku. Pak se otočil na Jaspra.

„Co si o tom myslíš ty Jaspre. Se svým darem?“ jak to že o nás ví tolik?? Pak Jazz odpověděl.

„Myslím si o Edwardovy že je pitomec. Bella mu dala vše. Svou lásku, dceru. Obětovala by se pro něho bez rozmyšlení a jí jenom sprostě využil a odhodil jako kus hadru. Nikdo z rodiny jeho ženu nemá rád. A on to ví.“ Nenávistně se podíval ne Edwarda. Aro si povzdychl a přivolal si k sobě nějakého sluhu. Ten odběhl a za chvilku se vrátil. Aro vstal a vyšel ze dveří. Ani jsem si nevšimla ale skladba přestala hrát. Pak se dveře znovu otevřeli a Aro vešel. Za ním se táhli dvě osoby. Podle ladnosti pohybu jsem usoudila že jsou to ženy. Ale byli zahalená pláštěm. Každá si sedla na jeden z trůnů. Z pod pláště byli vidět jen zářivé červené oči. Chvilku si nás prohlíželi a potom každá natáhla jednu ruku k Arovy. Dotýkali se a podle ticha jsem usoudila že komunikují. Viděla jsem jak ta po Arovy pravé straně se na něj koukla. Aro zavrtěl záporně hlavou. Ta dívka si povzdychla a odvrátila hlavu. V tom vzdechu bylo tolik bolesti a zoufalství. Potom promluvil znovu Aro.

„Carlisle toto jsou moje dcery. Lucia a Isabela.“ Ta vlevo se jmenovala Lucia a ta co si povzdychla byla Isabela. Všichni jsme při vyslovení jejího jména ucukli. Isabela se na nás koukla.

„Těší nás.“ Pozdravil je Carlisle. Obě jen kývli. Proč nemluví? Potom se stalo něco nečekaného. Isabela vstala. S neskrývanou nonšalancí se rychle protáhla kolem nás. Vyšla nějakými dveřmi. A to by nebil Emmet aby nedržel zobák.

„Isabel není moc společenský tvor. Má ráda své soukromí a taky hudbu. Jak jste slyšeli hrát klavír po hradě tak to byla ona. Ztratila osobu hodně blízkou.“  Chápali jsme jí. naprosto přesně jsem věděla jak se cítí. Takže to byla ona kdo hrál? Začíná mě zajímat. Když to dořekl vstala i ta duhá. Lucia. Aro jí políbil na tváře a zmizela ve dveřích na opačné straně sálu než přišla. Připadali mi jako dvojčata. Stejně krásná a ladná chůze. Potom Aro zase někomu pokynul aby nás odvedl do pokoje. Aro se někam vypařil. Když jsme byli s Jasprem sami sedla jsem si na postel a začala přemýšlet.

„Zajímalo by mně co se Isabel stalo že se tak rychle vypařila.“ Svěřila jsem se mu.

„Alice to není naše věc. Nenech se tím zatěžovat. Je to její soukromí a mi se do něho nebudeme plést.“ Políbil mně na krk. Zachvěla jsem se. Otočila jsem se a políbila jsem ho na rty. Potom jsme se nechávali unášet naší touhou.

Bylo asi něco klem čtvrté ráno kdy se hradem znovu rozezněli tóny klavíru. Skladba byla nádherná ale zase smutná. Bez nádechu naděje. Ležela jsem Jasprovy v náručí a poslouchala nádherné skladby. Nakonec jsem ale vstala a převlékla se. Políbila jsem Jaspra na čelo s tím že se kouknu po hradě. Moc se mu to nelíbilo ale nechal mě jít. Šla jsem za zvukem klavíru. Došla jsem až k jednoduchým dveřím. Vzala jsem za kliku ale bylo zamčeno. Zvuk najednou ustal. Někdo za mnou si odkašlal. Úlekem jsem nadskočila. Když jsem se otočila stál tam Aro a vedle něho stála jedna z jeho dcer. Nepoznala jsem kdo to je. Ale asi to bude Lucia.

„Alice nech Isabel na pokoji. Už takhle to má těžké.“ Řekl mi Aro. Kývla jsem hlavou. Lucia najednou přišla k těm dveřím. Zaklepala a potom vklouzla dovnitř. Koukala jsem za nimi. No nesmím se divit. Je to její sestra.

„Alice mohli bychom si popovídat?“ já jsem kývla. Tak jsme vyšli.

„Víš Alice zajímalo by mě kdo je ta dívka která má s Edwardem dítě.“ Tak jsem mu převyprávěla celý příběh.

„Promiň že jsem dotěrný ale jak jí mohl Edward opustit? Vždyť jsi říkala že se strašně moc milovali.“ Ptal se nechápavě.

„To taky nechápu. Bella ho miluje určitě pořád ale osud jí nijak nepřeje.“ Povzdechla jsem si. Najednou se před námi objevili Lucia s Isabel.

„Alice mohla by jsi nás nechat o samotě?“ mě nezbývalo nic jiného než souhlasit. Ještě jsem viděla jak Isabel s Luciou jdou s Arem směrem do pracovny. Já jsem šla dál hradem. Motala jsem se tam chvilku a pečlivě si ho prohlížela. Přišla jsem do chodby kde byli portréty. Byli tu ženy a muži z různých dob. Potom jsem zaslechla zvonivý smích dvou osob.ten zvuk se přibližoval. Byla to Lucia s Isabel. Povídali si a při tom se smáli. Když mě uviděli ihned přestali. Šli dál a nic jsem od nich neslyšela. Najednou se zastavily u jednoho obrazu. Byla na něm nějaká žena. Jedna z dívek na něj ukázala ale potom rychle stáhla prst. Něco pošeptala té druhé a obě zmizeli upíří rychlostí u výtahu. Já jsem přešla k tomu obrazu. Pozorně jsem se na něj zadívala. Upoutala mě jmenovka. Isabel Lucia Volturi . Aha tak od tud mají svá jména. Šla jsem k výtahu výtahu. Je čas abych se začala připravovat. Dojela jsem do patra kde máme pokoje a šla se nalíčit. Šaty jsem tu měla připravené. Když jsem byla hotová ze sebou šla jsem pomoct Rose a Esme.  Když jsme byli hotové tak jsme si vyhledali své polovičky. Cestou k výtahu se k nám připojily Samantha s Edwardem. Když jsme sešli do sálu bylo to tu nádherně vyzdobené. Všichni se volně bavily a tak jsme se taky připojily.

Bella

S Kessie jsme šli do mého pokoje. Já jsem se šla vykoupat. Když jsem vešla do pokoje tak se mě Kessie hned ujala. Začala mi na hlavě dělat nádherný účes.

(http://www.moda.cz/e/sites/www.moda.cz/Autori/Lucie_Lukacikova/20071217_Kouzelne_Ucesy_Na_Ples/images/1.jpg_1541401839.jpg- účes)

za skříně jsem vyndala šaty. Byly nádherné.

(http://nd01.blog.cz/221/250/0eca3d55d9_33693762_o2.jpg - šaty.) a k tomu jsem si vzala boty stejné barvy

(http://nd01.blog.cz/910/077/1ef1bdfe9f_40927125_o2.jpg - boty, ty růžové).  K tomu jsem si vzala svůj kámen. Na to jsem si vzala plášť. Teď jsme šli ke Kessie do pokoje a začala jsem já chystat jí když se umyla. Učesala jsem jí jednoduše ale přesto pro ní dokonale.

(http://1.bp.blogspot.com/_q2vBKS0O8JM/SaLo_okOS6I/AAAAAAAALXE/oLNp-_sv_24/s1600-h/uces_pro_dlouhe_vlasy_long_hairstyle+%2865%29.jpg – účes Kessie.)

Její šaty byli taky nádherné byli světle fialové.

(http://hyperinzerce.cz/x-cz/inz/1718/1718369-plesove-saty-na-miru-1.jpg - šaty Kessie. jsou to ty vpravo naoře. Dívka otočená zády.) měla k tomu nádherné boty.

(http://www.botyaobuv.cz/assets/clanky/2009-04/clanek00013/title_clanek00013.jpeg - boty Kessie.) byla celá překrásná. Jemně nalíčené. Natáhla si na sebe plášť.opatrně si nasadila kapuci aby si nepoškodila účes. Došli jsme k Arovy do pracovny. Když nás viděl přichystané usmál se.

„Tak jste nachystané mé dámy?“ ptal se mile.

„Ano jsme. Už se nemohu dočkat až si zatančím.“ Poskakovala Kessie.

„Klid Kess. Na uvítání tě představím jako Luciu. Tak se nepodřekněte.“ Obě jsme kývli políbil nás každou na čelo a potom pro něco sáhla do stolu. Vyndal dvě saténové krabičky. Kessie dostala jeden a já ten druhý. Když Kessie otevřela víčko nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Dostala od něho náhrdelník a ještě ke všemu diamantový.

(http://shopiq.cz/files/sperky/Nahrdelniky/a2969_g42_99_v.jpg - náhrdelník Kessie) když jsem já otevřela víčko byl tam náramek a prsten.

(http://www.altman.cz/site/p_eiak1471r.jpg.jpg - prsten Isabely.) byl nádherný a ten náramek k němu skvěle pasoval

(http://www.antiquedesign.cz/images/shop/5/5-4-1.jpg - náramek. jen si představte místo toho zeleného červené.)

Kessie připnul náhrdelník a mě zase náramek. Prsten jsem si nasadila. Objali jsme ho společně. Zasmál se. Potom jsme se sebrali všichni tři a šli jsme do Velkého sálu kde na nás čekali hosti. Když Aro vystoupil na můstek vyžádal si pozornost. Začal s proslovem.

„Milý drazí. Mí přátelé z daleka i blízka. Dnes jsme se tu sešli s úmyslem přivítat do rodiny dvě naprosto úžasné bytosti. A je mi ctí že je mohu nazývat svými dcerami. Prosím přivítejte Isabelu a Luciu.“ Dokončil svůj proslov. Já jsem se zhluboka nadechla. Vykročila jsem na schody. Ale v tu chvíli mě někdo odhodil na zeď. Slyšela jsem jak se rozbíjí sklo. Jedině o co jsem měla strach byl můj otec a dcera. Ale také Cullenovy. Vyskočila jsem jak nejrychleji jsem mohla. Nikde jsem neviděla Kessie ani Ara. Byl tu zmatek.

„Dost.“ Zařvala jsem na celý hrad. Otřásl se v základech. Všichni se zastavily. Přiběhla jsem k nějakému upírovy který tu stál a dohlížel na to zvrácení. Neviděl mě. Teleportovala jsem se, v jednu chvíli jsem stála před ním a druhou chvíli jsem ho držela pod krkem přimáčknutého ke zdi. Vrčela jsem. Upír se mi vzpíral ale na mně neměl.

„Kde je Lucia a Aro.“ Zavrčela jsem nenávistně.

„Ha jsi slabá Isabelo. Nikdy už je neuvidíš.“ Vysmíval se mi do obličeje. Já jsem zavrčela znovu. Utrhla jsem mu ruku. Zařval bolestně.

„Mluv kde jsou.“ Pořád nemluvil. Tak jsem mu utrhla i druhou ruku. Začal se cukat.

„Tak kde jsou.“ Ječela jsem. Hlas se mi zvednul o tři oktávy víš. Přikrčil se.

„Odvedli je dolu do sklepení kde je mučí.“ Potěšeně se usmál. Pořád jsem ho držela pod krkem. Naštěstí jsem měla kapuci na hlavě. Držela jsem ho pod krkem a otočila jsem se k ostatním upírům.

„Toto se stane každému kdo je s ním. Ihned vypadněte nebo skončíte jako on a to možná ještě hůř.“ Zařvala jsem na celý sál plná vzteku. Ztratila jsem toho už hodně. Všichni upíři co byli s ním se klidily z oken a utekli. Pousmála jsem se. Vzala jsem toho upíra a hodila ho do první kobky kterou  jsem našla. Strážím jsem nakázala ať ho hlídají že jestli uteče tak za to zaplatí životem. Dál jsem o neřešila. Zavolala jsem si Demetriho.

„Demetri prosím musíš je najít. Jsou to jediné co mám.“ Několikrát se mi zlomil hlas. Kývl

„Felixi.“ Zavolala jsem ho k sobě.

„Vím jak moc jí miluješ už od prvního shledání. Tak tě prosím vezmi nějaké muže a jdeme za je najít.“ Nakázala jsem mu.

„Ale Isabel to nemůžeš. Co kdyby se ti něco stalo. My je najdeme neboj se.“ Chlácholivě mě podržel za ramena.

„Ale co když jdete pozdě. Lucia je tak zranitelná.“ Neuměla jsem si ji představit jak bojuje.

„Uvidíš. Bude to dobré. Ty se postarej zatím o tohle a mi je najdeme.“ S tím všichni zmizeli. Já jsem se úzkostně dívala na místo kde zmizeli. Až teď jsem si uvědomila že je tu sál plný upírů. Potřebuji panáka vodky. Došla jsem do kuchyně kde jsem si pořádně cvakla. I když jako upírovy mi to může být jedno ale je to uklidňující. Ale když necháte alkohol v upírovy dostatečně dlouho nějak se stane že jste trochu opilí. Vrátila jsem se zpět do Velkého sálu. Teď jsem se pořádně rozhlédla kolem sebe. Všechna krev byla vylita a křišťál byl roztříštěn. Sedla jsem si na kraj podia a čekala jsem. Nervózně jsem házela nohama. Jelikož pódium bylo vysoké tak jsem nedosáhla na zem. Bylo mi jedno že tady jsou všude upíři. Nevím jak dlouho to bylo ale najednou vedle mě někdo seděl.

„Isabel mohla by jsi prosím přestat uvidíš přivedou je zpět.“ Byla to Alice.

„Alice sama moc dobře víš že tomu nevěříš.“ Odsekla jsem jí. Byla zaražená. Vzdychla jsem.

„Promiň.“ Omluvila jsem se. Alice se pousmála. Potom se otevřeli dveře a dovnitř vstoupil Felix. Vyskočila jsem na nohy a šla pár kroků k němu. Až teď jsem si všimla zmučeného výrazu co měl.

„Ne.“ Zalapala jsem po dechu. Kolena se mi podlomila. Klečela jsem na podlaze a obličej v dlaních. Brečela jsem. Najednou u mě byl Felix a zvedal mě ze zemně. Držel mě v náručí. Konejšil mě.

„No tak Isabel bude to dobré. Narazily jsme na nějakou stopu vzhlédla jsem. Kapuca mi spadla. Ihned mi jí nasadil zpět. Podal mi kus látky.

„To je kus Luciiných šatů.“ Vytřeštila jsem oči. Podal mi ho. Přičichla jsem si. Ten pach jsem poznávala. Ale chvilku mi trvalo než jsem přišla na to čí je.

„Viktoria.“ Zalapala jsem z novu po dechu. Jak jinak se od Cullenů ozvalo zavrčení. Otočila jsem se k nim.

„Co prosím?“ věděla jsem jako Bella co mají s Viktorii. Ale jako Isabel se nesmím prozradit.

„Isabel dovol nám abychom se připojily k tvému hledání. Viktoria je dlouho nepřítelem naší rodiny.“ Oni chtějí jít po Viktorii. To nemůžu dovolit. Co Esme, Co Rose a ta je ještě k tomu těhotná. Já chci je tu mít ale i nechci aby šli po ní. A co Kessie. Bylo chvilku ticho. Popošla jsem ke Carlislovy.

„Jste si jistý? Opravdu chcete nasazovat svoje životy na to aby jste zachránily mojí sestru a otce. Opravdu jste připraven na to že by jste ztratil někoho z vaší rodiny? Třeba Alici? Malého skřítka? Nebo Esme? A nedej bůh Rosalii?  Promyslete si to. Nechci aby někdo z vás zemřel.“ Nechci aby to někdo z nich odnesl. Miluji je. Koukala jsem se mu zpříma do očí. Doufala jsem že odmítne ale i že ne.

„Dámy by mohli zůstat v hradě a mi by jsme se vydali je hledat Aro je můj přítel celá staletí.“ Položil mi ruku na rameno. Povzdychla jsem si sklopila jsem hlavu. Carlisle byl o hlavu vyšší jak já.

„Dobře zůstaňte. Na lov můžete chodit kdykoliv za brány města. A prosím nikdy mě nevyrušujte. Obzvlášť ne u klavíru prosím.“ Otočila jsem se na Alici. Ta se nepřítomně podrbala na hlavě a koukla se stranou. Teď bych měla rozpustit společnost.

„Chtěla bych vám poděkovat nejen za svého otce ale i sestru že jste přišli. Teď bych vás ráda poprosila aby jste odešli.“ Formálně jsem je vyhodila. Přistoupila jsem k Felixovy.

„Felixi prosím pošly zvědy a hledejte je. Prostředky jsou k dispozici. Prosím co nejrychleji je najděte. Demetri ty jdi s Felixem. Hledejte. Prosím.“ Na posledním slově se mi zlomil hlas. Otočila jsem se k moři. Dva šli za mnou.

„Ne chci být sama. Ukliďte to tu.“ Šla jsem dál. Nikdo tu nebyl tak jsem si sundala kapuci. Rozpletla jsem si účes a nechala jsem vlasy volně padat na ramena. Došla jsem na útesy. Vlál vítr. Narážel do mě a vlasy a plášť sfoukávali směrem k hradu. Stála jsem tam a sledovala západ slunce. Nakonec jsem neodolala. Sundala jsem si plášť. Pověsila ho na strom který stál na kraji útesu celé věky. Skočila jsem do vody. Cítila jsem jak šaty sají vodu. Člověka by stáhli až ke dnu. Ale mně ne. Když jsem byla mořská panna plavala jsem k výčnělku skály který koukal z vody. Na kraji útesu jsem slyšela volání mého jména. Plavala jsem za ten výčnělek a malinko vykoukla. Na útesu stála Samantha. Nechtěla jsem jí dál sledovat. Potopila jsem se až na dno. Ležela jsem tam klidně. Mím dobrým zrakem jsem sledovala dění okolo mě. Ryby to měli tak jednoduché. Koloběh života je lehký. Zavřela jsem oči a myslela jsem na Kessie a Ara. Kde mohou být? Co z toho Viktoria má? Najednou něco rozčeřilo hladinu. Rychle jsem otevřela oči. Do vody skočil Edward a Samantha. Blbli jak malé děti. Potom se ale začali milovat. Musela jsem pryč. Za prvé jsem je nechtěla šmírovat a za druhé mě to neskutečně bolelo se na ně dívat. Plavala jsem na druhou stranu pobřeží. Byla tam jeskyně. Když jsem byla dostatečně suchá tak jsem se proměnila zpět. Teď musím co nejrychleji pro plášť. Použila jsem svojí schopnost a přenesla se ke stromu. Rychle jsem si nasadila plášť když jsem si nasazovala kapuci tak jsem se otočila k moři. Nebily na hladině vidět. Ale najednou se vynořily. Smáli se. Koukla jsem se na měsíc který byl v úplňku a právě vycházel. Potom jsem se podívala zpět na ty dva. Koukali na mně jak na zjevení. Otočila jsem se a lidskou chůzí jsem šla do hradu. Procházela jsem chodbami a vzpomínala jak jsme tady chodily s Kessie a skvěle se bavily. Zastavila jsem se u výtahu. Když se otevřeli dveře vycházel z nich Emmet s Jasprem. Všimli si mně. Vyšli z výtahu.

„Emmete Jaspre. Mohla bych s vámi mluvit?“ obezřetně se po sobě podívali ale nakonec přikývli. Šla jsem do výtahu a oni se mnou. Zmáčkla jsem tlačítko dvě. Zavedla jsem je do svého pokoje.

„Chtěla jsem vás požádat o jednu laskavost.“ Posadily se na gauč a já na postel.

„Dobře mluvte.“ Řekl Emmet formálně. Já se zasmála. Ale ne od srdce. Nikdy jsem neviděla Emmeta aby byl tak formální. Nechápavě na mně koukali.

„Až půjdete na lov prosím stavte se pro mě půjdu s vámi.“ Emmet vyvalil oči. Jasper kývl.

„A druhá laskavost je aby jste mi tikali. Já nejsem jako můj otec mě se nemusíte bát. A potom bych vám ještě něco chtěla ukázat. Následujte mě prosím.“ Vyšla jsem z pokoje. Zamířila jsem na druhou stranu než byl výtah. Šli jsme po schodech dolu. Až jsme došli k jednim dveřím. Otevřela jsem je a vešla jsem dovnitř.

„Ráda bych vám pobyt ve Volteře zpříjemnila co nejvíce to jde. Vím že se tu necítíte dobře. Mrzí mě že jsem vás do toho zatáhla. Ale teď zpět k tomu co jsem chtěla.“ Po levé ruce jsem zmačkla vypínač. Rozsvítila jsem ho.

„Toto je tréninková hala. Zde se můžete zdokonalit ale i vyblbnout.“ Viděla jsem jak se Jasprovy rozsvítily oči.

„To je paráda.“ Začal hulákat Emmet jak malý.

„Jsem ráda že se vám to líbí a teď když mě omluvíte mám ještě práci.“ Otočila jsem se a šla ke dveřím.

„A kdy sundáš ten plášť?“ ptal se najednou Emmet. Otočila jsem se. Jasper do něj dloubl loktem.

„Ráda bych ho sundala ale nemohu. Je to součást mé osoby a tak to taky zůstane.“ Poslední slova jsem řekla až moc ostře. Otočila jsem se na podpatku a odešla. Měla jsem namířeno k ženám Cullenovým. Když jsem došla do jejich patra tak jsem šla rovnou k Alici. Zaklepala jsem. Ozvalo se dále.

„Alice mohla bych tě požádat nešla by jsi se mnou. Chtěla bych tobě a potom ještě Esme a Rose něco ukázat.“ Chvilku na mně koukala vyjeveně ale kývla. Počkala jsem u výtahu. Alice mezitím shromáždila Esme a Rosalii.

„Rosalie, Esme, Alice chtěla bych vám něco ukázat.“ Usmála jsem se. Vstoupily jsme do výtahu a já zmáčkla tlačítko mínus čtyři. Holky se po sobě koukly. Rose si položila ruku na mírně vypouklé bříško. Pousmála jsem se. Vystoupily jsme z výtahu a já šla chodbou která vedla do sladu s oblečením. Nikdo sem nechodí. Otevřela jsem. Sáhla jsem po vypínači. Sklad byl pod hradem. Byl velký jako jedna čtvrtina hradu. Holky lapali po dechu.

„Prosím pojďte ještě tudy.“ Poprosila jsem je. Zavedla jsem je do části z dětským. Rosalii a Esme se rozzářily oči. Když jsem se otočila na Alici už se hrabal ve věcech.

„Proč to všechno?“ ptala se Esme.

„Já vím že je pro vás těžké být tady. Tak vám to tu stejně jako Emmetovy a Jasprovy zpříjemnit.“ Povzdychla jsem si.

„Co mají kluci?“ ptala se Esme váhavě.

„Tréninkovou halu.“ Zahihňala jsem se. Esme se taky zasmála. Rose zvedla oči v sloup. A Alice ani nevnímala.

„Nechám vás aby jste si cokoliv vybrali neostýchejte se.“ Otočila jsem se a šla ke dveřím.

„Nezůstaneš tu?“ ptala se zklamaně Esme.

„Ne mám povinnosti možná se později zastavím.“ Slíbila jsem jí. jen kývla. Já jsem si to mířila za Carlislem. Byl v knihovně.

„Carlisle mohla bych vás vyrušit?“ zeptala sem se ho zdvořile.

„Jistě vy vždy. Co potřebujete?“ usmál se na mně.

„Chtěla bych vám něco ukázat. Mohl by jste jít za mnou?“ kývl. Vstal od stolu. Šel směrem ke mně. Zamířili jsme si to ke klavíru.

„Carlisle pochopte že vám nijak nebráním odejít. Ale když jste tady tak se vám pokusím zpříjemnit pobyt a ještě něco vám potřebuji říct.“ Zavedla jsem ho ke dveřím ke klavíru.

„Pochopte že tato místnost je pro mne velmi důležitá. Nikdo kromě mě, někdy mé sestry a příležitostně Ara sem nesmí. Tak si toho prosím važte a choďte sem jen sám.“ Otevřela jsem dveře a vstoupila. Carlisle šel za mnou. Zalapal po dechu když to tu uviděl. Knihovna byla okolo každé stěny v místnosti. Na jedné straně byl krb a uprostřed klavír. U krbu byla lenoška a nějaká křesla.

„Prosím využij tuto knihovnu moudře.“ Slyšel že jsem mu začala tykat. Otočil se na mně a přivřel oči.

„A teď ta druhá věc.“ Zhluboka jsem se nadechla a sundala kapuci. Carlisle vytřeštil oči.

„Bello.“ Řekl jen a už mě mačkal v náručí.

„Jsem ráda že jste tady. Strašně se mi po vás stýskalo.“ Vyprostila jsem se z jeho objetí.

„Bello co to děláš? Proč si tady. A proč ostatním nic neřekneš?“ vytýkal mi.

„Teď na to není vhodná doba Carlisle. Jen tě prosím nikomu neříkej že jsem to já.“ Zavřela jsem oči a mnula si spánky.

„Je ti něco?“ držel mě kolem ramen.

„Já jen nezvládám to. Všechno se mi hroutí.“ Rozbrečela jsem se. Otcovsky mě objal.

„To bude dobré uvidíš. A kde je Kessie?“ copak mu to ještě nedošlo?

„To jí unesli. Prosím Carlisle musíme jí najít každá minuta bez ní je jako utrpení. A jestli jí ublíží nepřežiji to.“ Vzlykala jsem dál.

„To bude dobré uvidíš. Najdeme je.“ Chlácholil mě. Chtěla bych tomu uvěřit. Je jsem kývla. Poodstoupila jsem nasadila jsem si kapuci a vydala se ke dveřím.

„Přeji hezkou zábavu Carlisle.“ Odešla jsem. Šla jsem rovnou do svého pokoje. Tam jsem se konečně převlékla z těch šatů do džínů. Vzala jsem si lehký top. Džínovou minisukni a k tomu boty na vysokým jehlovým podpatku. Vzala jsem si jen takový pláštík že měl jen kapucu a halil mi záda. Byl černý a skvěla mi padl k oblečení. Zavazoval se kolem krku. Šla jsem za klukama. Vešla jsem s stála u dveří. Oni bojovali a při tom se smáli.

„Bavíte se?“ řekla jsem potěšeně. Oba najednou přestali a koukli se na mně. Emmet obdivně pískl.

„Ty jo. Vpadáš úžasně.“

„Díky. Jen jsem se přišla podívat jak se bavíte.“ Pousmála jsem se.

„Ano skvěle se bavíme. Jaspra jsem prozatím vždy porazil.“ Vytahoval se Emmet. Koukla jsem se na Jaspra. Ten ho vraždil pohledem. Zasmála jsem se.

„Tak co kdybychom se vsadily Emmete?“ jemu hned probliklo v očích.

„Dobře o co?“ když vyhraji budeš celý dva dny zticha a nepromluvíš ani slovo.“ Emmet se zarazil. Jasper se začal pochechtávat.

„A když vyhraji já tak ty sundáš ten plášť a koupíš mi nový džíp.“ Chvilku jsem váhala ale potom jsem kývla. Souhlasila jsem s tím protože jsem věděla že vyhraju. Mrkla jsem na Jaspra. Ten dostal záchvat smíchu. S Emmete jsme si stoupli každý na jednu stranu místnosti. On do bojové pozice a já stála narovnaná a usmívala jsem se. To Emmeta trochu zarazilo. To můj úsměv zvětšilo. Vystartoval po mně. Pohotově jsem mu vždy uhnula. Avšak už mě to přestávalo bavit. Když znovu po mně skočil vzala jsem ho za ruku a prokličkovala na zem. Ležel na břiše ruce za zády. Seděla jsem na něj obkročmo.

„Tak co Jaspre kdo je vítěz?“ dělal nám rozhodčího. Mrkla jsem na něj. Znovu se zasmál. Emmet se snažil vykroutit ale já ho chytla pevněji.

„No Emmete myslím že teď budeš dva dny zticha.“ Dobíral si ho Jasper a válel se na zemi smíchy. Pustila jsem Emmeta a vyskočila jsem od něj. Když se zvedl oprášil se a otočil se na mně. Chtěl něco říct a já jsem zvedla hlavu víš a významně se mu podívala do očí.

„Jaspre dohlídneš na něj prosím? Jestli řekne jediné slovo byť jen něco zamumlal i když pro sebe tak bude celý týden tady chodit jen v trenkách s barbínama.“ Jasper zase vybuchl v smích. Šla jsem ke dveřím a otočila se na Emmeta. Přiložila jsem si prst k puse na znamení toho že má být zticha.zatvářil se uraženě ale nic neřekl. Tak jsem odešla. Když jsem šla ke klavíru potkala jsem Edwarda se Samanthou. Zrovna se procházeli hradem. Prošla jsem okolo nich. Všimla jsem si že má Edward snubní prsten a Samantha taky. Zavřela jsem oči. Nevědomky mi stekla jedna slza. nechala jsem jí tam. Šla jsem dál. Došla jsem až ke dveřím od mé posluchárny. Carlisle tam byl. Vzhlédl když jsem vešla.

„Nevadí že ruším. Jen bych jsem si chtěla zahrát.“ Sundala jsem si plášť.

„Ne nerušíš. Našel jsem tu pár drobností a docela mně zaujali. Tak hledám.“ Svěřil se mi. Já jsem kývla a dál to neřešila. Sedla jsem si ke klavíru a začala hrát. Hrála jsem to co mně v poslední době trápí. O mé bolesti když vidím Edwarda se Samanthou. Jak ještě je jediný muž kterého miluji ženatý. O tom jak mi chybí Kessie a Aro. Ztratila jsem pojem o tom kde jsem a co dělám. Dokonce jsem zapomněla i na Carlisla.

Esme

Isabel byla velmi milá ale byla zoufalá. Viděla jsem jí to na očích a potom co se včera stalo s její sestrou a Arem se zhroutila. Nikdy jsem neviděla nikoho tak trpět. Vlastně ano viděla. Bellu. Ach kde je té konec. Dcerko moje tolik mi chybíš. Ale když nám ukázala sklad s oblečením a svěřila se nám s tím abychom si to tu co nejvíce zpříjemnily tak jsem se málem rozbrečela. Potom co odešla jsme s Alicí a Rose začali koukat po oblečení. Najednou se hradem zase rozezněli tóny klavíru. Přestala jsem se dívat na oblečení a poslouchala jsem. V té skladbě bylo tolik bolesti a smutku že jsem se málem rozplakala. Ale Rose se skutečně rozbrečela. Pláč byl teď její nedílnou součástí těhotenství. Přisedla jsem si k ní a objala jí.

„Musí strašně trpět. Nevím co bych dělala já kdyby unesli někoho z nás.“ Brečela Rose. Isabel hrála dlouho a krásně. Nakonec někdy kolem deváté večer skladby ustali. Mi jsme se taky zvedli a šli k výtahu. Když jsme dojeli do našeho patra šla kolem Isabel. Šla po schodech nahoru. Šla jsem do ložnice mě a Carlisla. Carlisle tu nebil. Šla jsem se osprchovat. Když jsem se vrátila seděl na posteli a myšlenkami byl někde jinde.

„Dneska jsem mluvil s Isabel. Ukázala mi svoji hudebnu.“ Zarazila jsem se. Vždyť Aro říkal že tam chodí jen ona.

„Hodně trpí. Jak hrála byl jsem tam taky. Studoval jsem tam nějaké listiny. Dovolila mi tam přístup. A když hrála vypadala tak křehce. Zranitelně a vypadalo to jako že nevnímá okolní svět. Úplně zapomněla že tam jsem. Podle mě jí hudba hodně pomáhá. Pouští svoje emoce ven.“ Povzdychl si. Sedla jsem si k němu. A chlácholila ho.

„Bude to dobré uvidíš. Má to teď těžké. Ztratila otce a sestru.“ Políbila jsem ho na tvář. On se na mně otočil a pohladil mně po tváři.

„Esme jsi to nejdůležitější co mám. Nevím co bych si bez tebe počal.“políbil mě a my jsme se nechaly unášet na vlnách touhy.

Autor: Matys (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky bolí ale život končí šťastně....nebo ne? 19. kapitola: