Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínky bolí ale život končí šťastně....nebo ne? 18. kapitola

12.09.2009 (10:45) • Matys • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1742×

Bella

Rose byla štěstím bez sebe. Emmet začal okolo ní poskakovat a když chtěla něco vzít tak jí to zakazoval. Bavila jsem se pohledem na ně. Ale nakonec jsem se sebrala a šla k sobě do pokoje. Tam jsem si lehla na postel a vzala jsem si knihu. Ani ne po třech minutách jsem vytuhla. Když jsem se probudila bylo v domě nezvyklé ticho. Když jsem vstala tak jsem se šla kouknout kde všichni jsou. Byla tam je Kessie. Ihned si mně všimla.

„Kde jsou všichni?“ ptala jsem se.

„Na lovu. Rose zase dostala žízeň a všichni šli s ní. Bude zřejmě mít pořád věčí apetit.“ Ušklíbla se. Já jsem jen kývla a odebrala jsem se do pokoje. Pustila jsem si televizi a koukala se na nějakou komedii. Znovu jsem vytuhla. Když jsem se probudila měla jsem přes sebe přehozenou deku. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. Viděla jsem Edwarda jak si čte knihu. Byla to ta samá jakou jsem si četla já. Posadila jsem se a Edward vzhlédl. Usmál se když viděl že jsem vzhůru. Prohrábla jsem si rukou vlasy.

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se zmateně. Trošku se zamračil.

„No než jsi přišla za Kessie tak čtyři hodiny. A potom jsi spala až do teď celých čtrnáct hodin v kuse.“ Když to dořekl svalila jsem se zpět na polštáře. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu. Už jsem nechtěla vylézt. Slyšela jsem Edwardovo uchechtnutí. Mírně jsem zavrčela. Když to slyšel tak se zasmál. Slyšela jsem jak jde k posteli když si sedl tak jsem se vymrštila a svalila ho do postele. Ani nemrkl a on ležel v posteli ruce měl nad hlavou. Já na něm seděla obkročmo. Obličeje blízko sebe a z hrudi se mi dralo vrčení. Koukal se mi do očí. Měl v nich údiv a šok. Najednou se nadzvedl a políbil mě. Já jsem ho s radostí oplácela ale svůj stisk jsem nepovolila. Když jsme se od sebe odtrhli tak měl teď oči černé a byla v nich touha a chtíč. Nebojovala jsem s tím a znovu ho políbila. Náruživě a vášnivě. Otočil mně tak jsem teď byla pod ním já. Ruce jsem mu zamotala do vlasů. Přitáhla jsem si ho blíže k sobě. Zajel mi rukama pod tričko. Jeho rty se mi přesunuli na krk. Moje Ruce zabloudily pod jeho košili. Jednoduše jsem jí strhla. Přisála jsem se mu znovu na rty. Překulila jsem se na něj takže jsem na něm znovu seděla. Moje rty se mu přesunuli na krk. Kousala jsem ho do krku a ucha. Vždycky když zasténal mě to povzbudilo nevýslovně. Už jsem taky byla bez trička. Postupně jsme se laskali a svlékali. Co jsme dělali pak už si jistě domyslíte xD.

Po našem milování jsem se šla osprchovat. Když jsem se vrátila zpět do pokoje postel byla ustlaná a Edward nikde v pokoji nebyl. Vešla jsem do šatny s tím že se obléknu a možná ho tam najdu ale ne. On tam nebyl. Tak jsem se oblékla a sešla do obýváku. Rosalie, Esme, Alice a Kessie si prohlíželi nějaké katalogy s dětským oblečením a hodnotily ho. Docela se u toho bavili. Emmet s Jasprem seděli u televize a sledovali nějaký zápas. Ale Edward nikde nebyl. Šla jsem se tedy kouknout do kuchyně. Tam taky nebil. V domě nikde nebyl k nalezení.

„Nevíte kde je Edward?“ ptala jsem se. Alice vzhlédla.

„Šel na louku.“ Zašklebila se a stočila svůj pohled spět k časopisu. Já jsem zamumlala něco jako Díky. Lidskou rychlostí jsem překonala pozemek Cullenů. Měla jsem neblahé tušení. Co se může dít? V lese jsem se rozeběhla. Když jsem doběhla na louku uviděla jsem ho. Ležel uprostřed a měl zavřené oči. Chtěla jsem jít za ním ale z druhé strany louky vylezla nějaká žena šla rovnou k Edwardovy. Posadila se hned vedle něho naklonila se nad něj.

„Ahoj lásko.“ Zašeptala. On otevřel oči a koukal se na ní. Potom se pokřiveně usmál.

„Ahoj.“ Pohladil jí po tváři. Naklonil se k ní a políbil jí. já jsem zalapala po dechu. Odtrhl se o ní a otočil se ke mně. Stála jsem na kraji lesa. Paže ovinuté těsně kolem trupu a z očí mi vytryskly slzy. Edward se zvedl udělal dva kroky ke mně.

„Bells.“ Zašeptal. Já jsem se otočila a utíkala směrem domu. Běžel za mnou tak jsem použila svojí schopnost a teleportovala jsem se do domu. Tam jsem vyndala tašku a začala jsem do ní házet věci. Když jsem jí potom rychle odnesla do auta tak za mnou stála celá rodina.

„Mami co se děje?“ zeptala se Kessie. Otočila jsem se na ní a když viděla moje slzy zalapala po dechu jako předtím já. Přišla ke mně a objala mně.

„To bude dobré uvidíš. Co se stalo?“ ptala se. Ukázala jsem jí vše co jsem viděla. Ona na to zavrčela.

„Kessie jsi už velká a tak se tě zeptám pojedeš se mnou nebo tady zůstaneš s Cullenovýma?“ když jsem se zeptala s Cullenovýma všichni sebou trhli. Kasie chvíly váhala ale potom mi odpověděla.

„Pojedu s tebou budeš mě potřebovat. Skočím si sbalit věci počkej tu na mně.“ Kývla jsem. Teď mi připadalo že se ona stará o mě a ne já o ní. Odběhla. Šla ke mně Esme.

„Bello co se stalo že chceš odjet?“ ptala se zoufale. Ani se jí nedivím. Když jí chci odvést zatím jedinou vnučku. Ale než jsem jí stačila cokoliv říct přiběhl do garáže Edward. Chtěl jít ke mně.

„Stůj.“ Zavrčela jsem na něj ledově studeným hlasem. Zarazil se.

„Bells prosím. Odpusť miluji tebe.“ Jasně to by nebil s jinou.

„To určitě. Běž táhni si za tou svojí zrzkou se kterou jsi se muchloval na louce. Já už tě nechci ani vidět.“ Zařvala jsem na něj. Celý dům se najednou otřásl v základech. Venku padali stromy.

„Co že jsi udělal?“ zasyčela na něj nenávistně Alice. Potom sem přišla Kessie s taškou. Hodila jí do kufru. Edward na ní nechápavě koukal.

„Ti odjíždíš?“ ptal se nechápavě.

„Ano odjíždím a nejen já ale i MOJE dcera.“ Zdůraznila jsem slovo moje. Kessie se rozloučila s ostatními a nasedla si na sedadlo spolujezdce. Ještě štěstí že máme ty falešné pasy. Tak nás nikdo nebude moct vystopovat.

„To nemůžeš.“ Řekl pevně.

„Ne? Tak sleduj.“ Nasedla jsem do auta a prudce jsem se rozjela. Viděla jsem ještě ve zpětném zrcádku jak vyběhl a volal moje jméno. Nevěděla jsem kam jet.a potom mě napadla Volterra.

„Miláčku co by jsi řekla na to že bychom bydleli v Itálii?“ řekla jsem mdlým hlasem. Kessie zalapala po dechu.

„Mami ty chceš jet do Volteri?“ ta holka byla všímavá.

„Ano je to jediné místo co mně napadá kde by nás nemuseli hledat.“ Chvilku se nad tím Kessie zamyslela ale potom kývla. Náš příští směr Volterra. Plynový pedál jsem sešlápla ještě více na podlahu. Na letiště jsme dojeli za patnáct minut. Zaparkovala jsem v podzemní garáži. Stejně tu to auto najdou tak co. Zamířily jsem si to k terminálu. Měli jsme nevýslovné štěstí. Za deset minut nám letělo letadlo do Florencie. Šli jsme se odbavit. Lístky jsem koupila do první třídy. Zrovna jsme odlétali a já viděla přijíždět stříbrné volvo. Kessie jsem o tom nic neřekla. Viděla jsem ho ještě utíkat k terminálu. Otočila jsem se do předu a přemýšlela jsem jak teď budu žít. Rozhodla jsem se pro jednu radikální změnu. Budu se živit lidskou krví. Dám nabídnout i Kessie ale nevím jak bude reagovat. Moji pozornost upoutala vůně známého upíra. Vstala jsem. Kessie na mně koukala.

„Nic se neděje. Buď v klidu.“ Jen kývla. Šla jsem za tou vůní a uviděla Felixe. Ještě mě neviděl. Šla jsem přímo k němu. Vedle něj se choulil nějaký starý muž.

„Felixi?“ oslovila jsem ho nejistě. Vzhlédl když mě uviděl usmál se.

„Bello? Panebože co tu děláš?“ vstal. Obešel toho muže a objal mě.

„To bych se spíše měla ptát já ne?“ dobírala jsem si ho. Když jsem dříve byla ve Volteře Felix byl jeden z mála upírů kterým jsem nevadila a měli mě rádi. Objetí jsem mu opětovala.

„Ježíši Kryste, Bello co se ti stalo?“ prohlížel si mně nesmlouvavým pohledem.

„To nejhorší a zároveň to nejlepší co se mi stát mohlo. Však mě znáš. Já a moje přitažlivost pro problémy.“ Utekl mi slza. Setřela jsem jí jedním rychlím pohybem.

„Potkala jsi je že?“ jen jsem kývla. Povzdych si.

„Dost o mě co tady děláš ty?“ sklopil oči k zemi. Já jsem nazvedla obočí a vyčkávala. Po chvilce jsem začala klepat nohou a ruce dala v bok. Povzdychl si.

„Jel jsem za tebou. Ale když jsem tě viděl jak jdeš na letišti směrem k terminálu s tou dívkou jo a mimochodem kdo je ta dívka?“ vyptával se zvědavě.

„Mami?“ uslyšela jsem za sebou Kessie. Rychle jsem se otočila.

„Kessie? Proč nesedíš na svém místě?“ kárala jsem jí.

„Dlouho jsi nešla a tak jsem se začala o tebe dělat starost. Kdo to je?“ koukla se na Felixe. Ten se na ní usmál. Kessie ihned sklopila pohled a tím jsem poznala že se stydí.

„Kessie tohle je Kessie má taky namířeno do Volterri. Felixi tohle je Kessie moje dcera.“ Kessie vzhlédla a usmála se na Felixe.

„Těší mě ráda vás poznávám.“ Podala mu ruku. Felix jí jako správný gentleman políbil. Já jsem se tlumeně zahihňala. Tak to bude ještě zajímavé.

„Potěšení je na mé straně. Jsem rád že znám takovou krásnou dívku jako jsi ty. Máš nádherný půvab po tvé matce.“ Polichotil jí a zároveň i mě. Ale měl pravdu Kessie se začala čím dál víc podobat mě.

„Díky za ten úžasný kompliment Felixi.“ Dobírala jsem si ho. Otočila jsem se na Kessie.

„Pojď jdem si sednout na sedadla.“ Kessie se na mně nesmlouvavě podívala. Ale když viděla jak se na ní dívám pohledem že neuteče výslechu pousmála se. Prozatím jsme se rozloučily z Felixem a šli si sednout na sedadla. Když jsme se posadily začala jsem se jí vyptávat. A ona potom mě. Pak jsme se každá nechala unášet vlastními myšlenkami. Juksem myslela na Cullenovy a Kessie určitě na Felixe. Někde uprostřed letu jsem usnula. Probudila mě až Kessie s tím že přistáváme. Když jsme přistáli připojil se k nám Felix. Měl na letišti ve Florencii auto. Tak jsme nasedli. Já jsem si sedla do zadu a Kessie si sedla na sedadlo spolujezdce. Felixovi se na tváři vyklubal úsměv. Já jsem si opřela hlavu o opěrku a přemýšlela jsem co teď bude. Ani jsem se nenadála a už jsme projížděli branami Volterri. Kessie byla unešena krásou města. Ale já to tu znala moc dobře. Felix zaparkoval v garáži a vystoupily jsme. Došli jsme k výtahu a zamířili si to do velkého sálu. Ke trůnům a Arovy. Když jsme procházeli kolem Giany pozdravila jsem jí. ona na mně vyvalila oči a zamumlala něco jako pozdrav. Vstoupily jsme do sálu a všichni ztichli. Báli se mně a taky měli kvůli čemu. Zřejmě Aro nebil překvapený že mně tu vidí. Vstal z trůnu. Felix k němu přistoupil a podal mu ruku. Ten Arův způsob komunikace je docela otravný. Mě se nelíbí. Vezme vám jakoukoliv myšlenku a vzpomínky. Ale jako způsob komunikace je to účinné. Felix poodstoupil. Aro šel přímo ke mně.

„Isabell jsem rád že tě opět vidím.“ Objal mě. Já jsem stáhla štít a nechala ho ať se poprvé a naposledy koukne do mé mysli. Byla jsem pro něho dcerou. Když viděl mojí minulost zalapal po dechu. Nevím jestli tím co vidí a nebo šokem že jsem udělala to co si vždy přál. Když se dokoukal tak se odklonil. Podíval se mi do očí. Měl v nich údiv, bolest, vděk, otcovskou lásku a něhu. Musela jsem uhnout pohledem. Nesnesla jsem pohled do jeho očí. Otočil se na Kessie.

„Ahoj Kessie. Já jsem Aro.“ Kessie se mírně uklonila. Aro jí také objal. Uviděl myšlenky i jí. když jí pustil měl v očích obdiv.

„To je naprosto fantastické. S něčím takovým jsem se nikdy nesetkal. Vím co vás sem přivádí. Rád vám vyhovím. Jane.“ Zavolal. Jane byla moje dobrá kamarádka. Ihned přicupitala.

„Ano pane?“ mírně se uklonila.

„Ukaž Kessie a Isabele jejich komnaty.“ Jane se pousmála a přikývla. Otočila se a odcházela. My jsme šli za ní. Zavedla nás do duhého nejviššího patra. V tom prvním májí pokoje Aro, Marcus a Caus. Kessie měla pokoj hned vedle mě. A taky jak to bývá můj pokoj byl nádherný. Sladěn do červena a zlata. Sedla jsem si na postel a přitáhla si nohy k tělu. Pohupovala jsem se do předu a do zadu nějakou dobu než někdo zaťukal.

„Dále.“ Kníkla jsem. Vstoupil Aro.

„Isabelo chtěl bych si s tebou promluvit o samotě.“ Vystával váhavě mezi dveřmi. Já jsem jen kývla hlavou. Nechybí totiž málo k tomu abych se sesypala. Aro zavřel dveře a přešel k posteli.

„Víš Isabel. Jsem ti velice vděčný že jsi mi pro tentokrát dovolila nahlédnout do tvé mysli. Víš ty jsi život nikdy neměla jednouchý a tak bych ti ho chtěl co nejvíce zpříjemnit. Už tenkrát když jsi tady byla jsi pro mě byla dcerou. Teď ti chci nabídnout že bych tě pojal za dceru a Kessie taky.“ Vybalil na mně váhavě. Docházela mi jeho slova. On chce mě a Kessie adoptovat? Překvapeně jsem zamrkala.

„A to jako opravdu?“ byla jsem překvapena. Ale mile. On jen kývl. Já jsem se usmála.

„Jistě to je skvělé. Ale nejdřív si musím promluvit s Kess.“ Odpověděla jsem mu. Jemu se po tváři přetáhl úsměv až mu udělal vrásky kolem očí.

„Jistě. Promluv si s ní a přijď mi říct. Budu v pracovně.“ Vstal a otcovsky mě políbil na čelo. Odešel. Já jsem se usmála. Vstala jsem a šla ke skříni. Měla jsem tam nějaké věci a plášť. Který říkal že jsem člen rodiny a né gardy. Vzala jsem si nějaké přiléhavé šaty a šla do koupelny. Byli tam nějaký make-up. Umyla jsem se a udělala ze sebe člověka (upíra). Vlasy jsem si vyčesala a na oči jsem nanesla linku,stíny a řasenku. Když jsem si oblékala šaty konečně jsem si všimla jak vypadají. Měla holá záda a dávali se kolem krku. Byly nad kolena. Ale v zadu sahali až pod ně. Byli trochu volánkové. Měli sytě červenou barvu. K tomu jsem si vzala boty na deseticentimetrové podpatku a šla jsem za Kessie. Když jsem zaklepala ozvalo se dále. Tak jsem vešla. Kessie na mně chvilku koukala a potom řekla že mi to nevýslovně sluší. Když jsem jí řekla o tom že nás Aro chce tak nějak adoptovat rozzářily se jí oči. Potom řekla něco na co jsem nemyslela. Že úplně poprvé v životě bude princezna a já také. Zarazila jsme se. Ale ……. Líbilo se mi to. A to hodně. Tak jsem se rozloučila s Kessie a šla směrem Arova pracovna. Zaklepala jsme. Aro mě vyzval.

„Ahoj Aro. Mohla bych s tebou mluvit?“ zřejmě pochopil jak jsem se rozhodla a Kess taky.

„To je skvělé. Za měsíc vás na plese představím jako svoje dvě dcery. Bude to velkolepé.“ Objal mě. Když jsem viděla jak je šťastná neubránila jsem se a usmála se na něho. Ještě chvilku jsme si povídali a potom jsem se rozloučila a odešla. Nechtělo se mi do pokoje. Tak jsem procházela hrad. Do oka mi padli jedny dveře. Otevřela jsem je a nemohla věřit svím očím. Byla to knihovna. A byla obrovská. Ale co mě uchvátilo nejvíce byl ručně tesaný klavír co stál uprostřed. Bylo to křídlo. Bylo černé a ručně na něm vyřezané květiny. Jako omámená jsem k němu přistoupila a sedla si k němu na stoličku. Podle prachu jsem poznala že sem nikdo nechodí. Sfoukla jsem ho. Nadzvedla chránič na klávesy a opatrně jsem stlačovala jednu po druhé. Byl dokonale naladěný. Začala jsem hrát melodii kterou jsem jednou hrála u Cullenů doma. V místnosti se nádherně rozléhala hudba.

Aro

Byl jsem nadšený že Isabela přijala mojí nabídku. Ještě chvíli jsem seděl v pracovně než jsem uslyšel tóny klavíru. Ta melodie mi byla známá. A věděl jsem bezpochyby odkud pocházejí. Nikdo to té místnosti nesměl. Rozhořčeně jsem vstal a přemýšlel odkud tu melodii znám. Když jsem došel k oné místnosti uviděl jsem za klavírem Isabel. Stál jsem tam jako omámený. Až jsem si konečně uvědomil odkud tu melodii znám. Ze vzpomínek mé dcery. Ano už jí nazývám svojí dcerou. Hrála nádherně. Ruce jí jemně klouzali po klávesách. Byla půvabná. Melodie byla překrásná. Taková jemná, oddaná plná lásky. Ale konec je zakončen špatně z myšlenek tam byla naděje ale teď tam měla jen zoufalství a zklamání. Isabela byla tak ponořená do skladby že si nevšimla že tam stojím. Když dohrála položila si lokty na klávesy tak že vydali nepříjemný zvuk a rozplakala se. Přistoupil jsem k ní. Položil jí ruce kolem ramen a začal jí utěšovat.

„To bude dobré uvidíš. Šššššt.“ Sedl jsem si k ní a vzal jí do náruče. Plakala mi na rameni. Houpal jsem jí ze strany na stranu. Připadala mi tak křehká, zranitelná. Už nikdy nesmím dovolit aby jí znovu ublížil. Utěšoval jsem jí ale ona pořád plakala.

O měsíc později.

Dnes se koná ples. Dnes poprvé představím Kessie s Isabel jako své dcery. Od té doby co se mi Isabel vyplakala na rameni u klavíru máme silné pouto. Já jí a Kessie rozmazluji jak jen je to možné. Snažím se aby zapomněla na to co jí ten Cullen provedl. Podle myšlenek jejích myšlenek na ten osudový den jsem poznal o koho se jedná. S kým ji Cullen podváděl. Byla to Samantha. Je krásná. Ale i záludná. Ale nemůžu uvěřit že Cullen opustil tak milující osobu jako je Isabel a vyměnil jí za takovou mrchu jako je Samantha. Pozvání dostal samozřejmě i Carlisle a jeho rodina. Isabel jsem o tom nic neřekl protože jsem věděl že by vyšilovala. Od té doby co oběvila klavír tráví u něj mnoho času. Složila nádherné skladby. Ale všechny jsou smutné a plné bolesti. Ale přesto tak překrásné. Zrovna sedím v trůním sále a hradem se rozlévají tóny další skladby. Vítám hosty. Zrovna přijeli Cullenovy. Tato skladba je nejkrásnější jakou jsem kdy slyšel. Je úžasné jaký má talent. A taky je úžasné ozvučení hradu. Takže to slyšíte všude. I ve sklepení. Ale jen z té místnosti. Kdyby hrála na klavír u sebe v pokoji tak by nic slyšet nebylo. Cullenovy právě vstupují do velkého sálu. Rozhlíží se kolem.

„Carlisle příteli jak se ti daří?“ postoupil jsem k němu blíž. Ostatní z jeho rodiny se rozhlíželi okolo a hledali původ hudby. Nátáhl jsem k němu ruku ale on se na mně koukl pohledem. Já ti na to neskočím. Já jsem stáhl ruku a pokrčil rameny.

„No zkusit jsem to musel.“ Zasmál jsem se a on se mnou.

„Aro chtěl bych ti představit svojí rodinu. Toto je moje žena Esme, pak je tady Emmet se svou ženou Rosalii, Jasper a Alice, a Potom Edward se Samanthou.“ Při vyslovení Samanthina jména se mu tvář zkřivila bolestí. Ani se mu nedivím. Otočil jsem se na Edwarda. Vím že čte myšlenky.

„Doneslo se ke mně mladý Edwarde že máš dceru.“ Zeptal jsem se mimochodem a myslel jsem na Carlisla a zbylé členy rodiny. Přepočítával jsem je a schválně jsem si říkal kdepak má svou dceru když je Samantha máma. Jemu přeběhla po obličeji emoce.

„Samantha není její matka. Matka mé dcery s ní před měsícem odjela a nic o nich nevíme.“ Naklonil jsem hlavu zkoumavě na stranu.

„A pročpak odjela?“ věděl že jako vládci mi to musí říct. Jsem zvědav jak se toho vykroutí.

„Neměl jsem sílu jí říct že jsem si našel přítelkyni do které jsem se zamiloval. Nechtěl jsem ublížit ale jednou mě s ní objevila.“ Objal Samanthu kolem pasu a přitiskl si ji víc k boku. Hnusil se mi. Jasper vycítil mé emoce. Otočil jsem se na něj.

„Co si o tom myslíš ty Jaspre. Se svým darem?“ vyptával jsem se ho. Povzdychl si.

„Myslím si o Edwardovy že je pitomec. Bella mu dala vše. Svou lásku, dceru. Obětovala by se pro něho bez rozmyšlení a jí jenom sprostě využil a odhodil jako kus hadru. Nikdo z rodiny jeho ženu nemá rád. A on to ví.“ Nenávistně se podíval ne Edwarda. Ženu? Koukl jsem se mu na ruku. Měl na ní snubní prsten. Povzdychl jsem si a přešel jsem zpět k trůnu kde jsem se posadil. Přivolal jsem si k sobě komerného. Řekl jsem mu aby zavolali Isabelu a Kessie. A aby si vzali pláště. Ale když budou u dveří tak ať je tam nechá chvilku čekat a zavolá mně. Odběhl. Po chvilce se vrátil. Vstal jsem a šel k nim. Stáli před dveřmi a Kessie vypadala už na osmnáct. Byla jako dvojče Belly. Ale nikdo nevěděl že je to matka s dcerou. Obě si byly jako kamarádky.

„Nechte si kapuci stažené hluboko do obličeje. Nemluvte ano? A ať se děje cokoliv zůstaňte klidné.“ To směřovalo hlavně na Isabel. Obě kývli. Kapucu jsem jim nasadil sám. Přitom jsem je políbil na čelo. Nabilo jim vidět do obličeje. Jen červené oči jim zářili. Isabela se totiž ihned po příjezdu rozhodla změnit od základů. Kessie to jen chtěla vyzkoušet ale lidská krev jí natolik zachutnala že u ní zůstala. Zhluboka jsem se nadechl a šel ke svému trůnu. Isabela a Kessie. Kessie si vybrala italské jméno. Jelikož ho Isabel má tak nemusela. Kessie si říká Lucia. Isabel si sedla na Markův trůn a Lucia na Caiův. Seděli vzpřímeně jako správné šlechtičny. Každá z jedné strany natáhla ruku. Natáhli je najednou. Od Isabel jsem uslyšel rozhořčení.

Proč jsi je pozval. Nechci znovu trpět. Víš jak mě bolí je spolu vidět? Prosím tati. Já tě prosím.

Naléhavě se na mně koukla. Byla zoufalá to už jsem věděl. Zakroutil jsem hlavou. Povzdechla si a odvrátila jí. Bylo mi jí líto.

Proč jsi je pozval Aro. Copak chceš aby znovu trpěla? Pak si všimla prstýnku na ruce.

O můj bože. Tohle jí zabije jsi si toho plně vědom? Propusť jí prosím. Žadonila. Otočil jsem se ke Cullenům.

„Carlisle toto jsou moje dcery. Lucia a Isabela.“ Představil jsem je. Při vyslovení Isabelina jména s sebou všichni cukli. Isabel se na ně otočila.

„Těší nás.“ Viděl jsem jak Isabel a Lucia společně trošku pokynuli hlavou dopředu a do zadu. Isabel vstala. Šla ke dveřím směrem na pláž. Nechal jsem jí jít. Potřebuje být sama. Cullenovy se za ní nechápavě koukali.

„Kam šla?“ ptal se Emmet nechápavě.

„Isabel není moc společenský tvor. Má ráda své soukromí a taky hudbu. Jak jste slyšeli hrát klavír po hradě tak to byla ona. Ztratila osobu hodně blízkou.“ Nebudu jim nic jiného vykládat. Lucia vstala přišla blíže ke mně. Políbil jsem jí na obě dvě tváře a ona odešla na druhou stranu než Isabel. Kdybych je neznal tak bych řekl že jsou dvojčata. Ale tak stejné a přesto každá jiná. V sále jsem zůstal s Cullenovýma. Zavolal jsem si komorníka aby je odvedl do jejich pokojů ve třetím patře. Nenechám je na jednom poschodí s Isabel a Luciou. Vstal jsem a odešel do své pracovny. Měl jsem výhled na oceán. Stoupl jsem si na balkon a sledoval obzor. Jak jsem se tak rozhlížel uviděl jsem u jednoho kamene něco zlatavého. Najednou jsem si uvědomil že je to Isabel. Povzdychl jsem si a vrátil jsme se dovnitř. Mám ještě nějakou práci.

Autor: Matys (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky bolí ale život končí šťastně....nebo ne? 18. kapitola: