Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínky bolí ale život končí šťastně....nebo ne? 15. kapitola

29.08.2009 (14:30) • Matys • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1776×

Edward

Potom co Bella zakřičela do lodi že hoří běželi Jemeny příď a všichni naskákali do vody. Když se Kessie po chvilce vynořila koukla se kolem sebe.

„Kde je máma?“ ptala se. Koukl jsem se okolo sebe stejně jako ostatní.

„V lodi.“ Zhrozil se. Na to Bella vyběhla. Stála na straně.

„Mami skoč dělej. Musíš. Už nic jiného už neuděláš. Přišel čas pamatuješ?“ vykřikla na ní Kessie. Bella odhodila batoh který měla v ruce na nejbližší útes a skočila do vody. Potom loď bouchla. Jelikož se Bella nevynořovala tak se nejdříve potopil Emmet a pak i já. Bella chvilku plavala na jednom místě. Dlouze se mi podívala do očí a pak sklopila zrak. Kolem ní se objevila záře. Když odezněla byla Bella jiná. Místo nohou měla ocas. A na z šupin měla na prsa dozádu okolo krku nějaký triko nebo co to bylo. Ploutev měla taky zlatou. V myšlenkách ostatních se zračil údiv a nevěřícnost. Potom jsem zaslechl Carlislovy myšlenky. Ten článek z té knihy je tudíž pravdivý. Jen by mně zajímalo jestli Kessie. Otočil jsem se na Kessie. Ta byla taky mořská panna. Vypadala úplně stejně jako Bella akorát že barvy hrála do jemně červena. Bella vyplavala na povrch. Já také. A i ostatní.

„Bello? Co to je? To je to tajemství co jsi nám nechtěla říct?“ ptal jsem se. Byl jsem naštvaný.

„Ano. Promiň ale to jsem jako za tebou měla přijít po třech letech. Ahoj jsem tvoje bývalá přítelkyně kterou jsi dvakrát opustil! Pamatuješ si mně vůbec? Jo a mám s tebou dítě? A mimochodem já i ona se měníme na mořský panny? Copak by jsi to pochopil? Asi ne. Když to nechápeš ani teď. Asi byla chyba se vracet.“ Sjela mně. Má pravdu nechápu to.

„Teď není čas na hádky. Vysvětlí se to až se dostaneme na pevninu.“ Kárala nás Esme. Bella si povzdychla a potopila se. Ukázala nám směr kudy se plave. Bylo to zvláštní vedle ní takhle plavat. Doplavali jsme k tomu útesu na kterým byl ten batoh. Bella na něj vyskočila. Prohledávala ho.

„Kessie můžeš?“ o co jí žádá? Kessie k ní přišla a natáhla ruku. Objevila se okolo Belly pára. Potom zase ta záře a Bella byla zase normální. Měla dvě nohy. Vyndala si řetízek a nasměrovala ho nad batoh. Z kamene se vydala malá záře batoh najednou zmizel.

„Kde je?“ ptal jsem se. Bella schovala přívěšek.

„Na ostrov.“ Víc neřekla. Skočila zpět do vody. Vynořila se. Otočila se kolem sebe. Potopila se. Byla vidět její ploutev. Musím uznat že jí tahle podoba taky moc sluší. Najednou se za ní a Kessie objevily bublinky byli docela daleko. Přidali jsme do tempa a za pár minut jsme je dohnali. Najednou zastavila a vynořila se. I když opodál jsem udělal to samé. Uviděli jsme před sebou ostrov. Otočil jsem se na Bellu. Plavala k nám a když byla u nás řekla.

„Konečně doma.“ Potopila se. Plavala na jednu stranu ostrova. Potom se vynořila a koukla nahoru na útes. Potom se potopila a plava hluboko. Najednou kolem nás profrčela a vyskočila nahoru na útes. Doskočila. Já jsem plaval k pláži a vylezl ven. Kessie vyplavala na pláž a zase natáhla ruku nad sebe jako předtím na Bellu. objevily se jí nohy. Potom vyběhla a běžela za Bellou nahoru na útes. Já jsem šel za ní. Všichni šly za mnou. Když Bella mněla zase nohy. Pohladila Kessie po vlasech a otočila se na nás. Povzdychla si. Nikdo z nás ani nedutal. Bella se otočila na Kessie.

„Zlato odveď je do domu a já si zatím něco zařídím.“ A to Kessie kývla. Políbila Kessie na čelo a odběhla. Á se koukal na místo kde zmizela.

„Tak pojďte. Cestou si zajdeme na lov.“ Řekla nám.

„Kessie kde to vůbec jsme?“ ptal jsem se.

„Na mámině ostrově. Torzíně.“ Tak tady byla celá ta léta. Pozorně jsem sledoval každou částečku. Zastavily jsme na nějakém paloučku

„Tak kdo si co dá? Jaguáry? Pumy? Jeleny? Kamzíky? Jo a mevědy a pumy na jídelním lístku nenajdete.“ Podala nám dnešní menu.

„No tak si každý jděte na co chcete. Za hodinu se sejdeme tady. Já si skočím na něco malého.“ A odběhla. Já jsem si skočil na jaguára. Když jsem přišel už tam Kessie byla. Byla tu možnost promluvit si s ní o samotě.

„Kessie proč jste mi nic neřekli. Pochopil bych to.“ Řekl jsem.

„Jo? Pochopil? To teda předtím moc nevypadalo. Víš jak to mámu zranilo? Co si sakra myslíš? Doufala jsem že ty to pochopíš ze všech nejlépe. Že ty budeš ten chápající. Ale zřejmě ty jsi ten nejméně chápající. Víš jak se teď máma trápí? Víš jak se sakra trápím já? Můj otec si o mně myslí že jsem mořská obluda. Ale tak to není. Víš jak je to báječné za úplňku sedět na útesu a poslouchat moře? Koukat se jak se třpytí vlny? Ty jsi nic takového nezažil. Tak prosím tě mi tu netvrď že to chápeš. Víš co mi máma říkala v tom letadle? Říkala mi že ti dá šanci a budeme jedna velká šťastná rodina. Ale to teď už asi nehrozí.“ Vyjela po mně. Rozbrečela se. Chtěl jsem jí obejmout ale zarazila mně.

„Nech mě na pokoji. Nejsi takový za jakého jsem tě považovala. Měl bys bít rád že tě mamka nevyhodí z ostrova. A to si piš že bych jí s tím strašně ráda pomohla. Ani se nedivím že odešla do tohohle ráje. Nejsou tu lidi jako jsi ty.“ Řekla mi ledovým hlasem. Bolelo to když to říkala ale zasloužil jsme si to. Potom přišli i ostatní. Když viděli že Kessie brečí a mně zlomeného tak nic neříkali. Kessie se hned sebrala a běžela někam pryč běželi jsme za ní. Doběhli jsme do velkého pěkného domu. Kessie hned zamířila někam do domu. Uslyšel jsem jen prásknout dveře a jak brečí. Chtěl jsem jít za ní ale Alice mě zadržela.

„Nech jí. Měla by k ní jít Esme. Ta to aspoň ne rozdíl od tebe chápe.“ Osopila se hned na mně. Jen jsem si povzdechl. Sedl jsem si do obýváku na gauč. Esme za ní šla. Všichni slyšeli jejich rozhovor.

Kessie

Potom co jsem došla do domu jsem běžela k sobě do pokoje. Teď jsem pochopila proč se mamka nechtěla vrátit. Chtěla mně ušetřit takovéhle bolesti. Za chvilku ke mně přišla babička Esme. Hned mě konejšila.

„Proč to nechápe? To jsme mu tak odporné že to prostě nepochopí?“ brečela jsem bez slz dál.

„Víš je to pro něj těžké k pochopení. Nikdo z nás se z ničím podobným nesetkal a tak je to šok. A tvůj otec tebe i tvou mamku velice miluje. Ale to co předtím udělal bylo neomluvitelné já vím. Dej mu čas.“ Políbila mně na čelo jak to dělává mamka. Ta je teď z domorodci a sjednává s náčelníkem. Musí mu oznámit že tu máme rodinu. Že tu nejsme jen mi dvě. Prostě politika. Po chvilce jsem přestala brečet a potom jsem usnula.

Esme

Potom co Kessie usnula jsem šla za ostatníma. Byla jsem klamaná z Edwarda. Myslela jsem si že on to pochopí ale asi jsem se v něm pořádně spletla.

„Usnula. Je vyčerpaná. Stalo se toho dneska tolik.“ Řekla jsem jen tak mimochodem. Sedla jsem si ke Carlislovy. Ten mě objal a políbil do vlasů. Seděli jsme takhle mlčky až do doby než přišla Bella.

„Kde je Kessie?“ ptala se hned. Měla o ní strach. Vždyť je to matka.

„U sebe v pokoji spí.“ Řekla jsem jí. Chtěla odejít ale ozval se Edward.

„Bello počkej.“ To nevidí že jí to bolí? Chudák Jasper to musí prožívat s ní.

„Co chceš. Říkat mi jak jsem já a moje dcera jsme tobě odporné? Tak já ti něco povím Edwarde. Je mi jedno co si myslíš. Když jsi to nepochopil předtím tak to nepochopíš ani teď. Toho jsem se nejvíce bála. Že když ti to řeknu tak to nepochopíš. Na mně nezáleží. Už jsi to udělal dvakrát tak proč ne po třetí? Ale vzpamatuj se. Víš jak je teď Kessie. Sakra chovej se taky jednou jako otec. Nebo když se aspoň nezkusíš pochopit tak tu nejsi vítán.“ Na to tam nechala Edwarda stát. bylo na něm vidět že si to všechno vyčítá. Otočil se a šel ke dveřím.

„Kam jdeš?“ nechtěla jsme ztratit syna.

„Jdu se projít. Neboj vrátím se.“ Řekl mi a potom vyběhl. Nevím co bych dělala já kdyby Carlisle byl člověk a já upír a byly by jsme do sebe zamilovaní. Nevím o bych dělala kdyby to nepochopil jen jsem si povzdychla. Přitulila jsem se blíže ke Carlislovy a nechala svoje myšlenky volně téct.

Edward

Potom co mně seřvala i Bella jsem musel odejít. Proč vlastně to nechápu. Že jsou více kouzelné než ostatní? Aspoň jsou výjmečné a nejsou jen obyčejné upírské osobnosti. Chodil jsem takhle dlouho do noci. Když v tom jsem uviděl postavu na vrcholku útesu. Svítil na ní měsíc a poznal jsme že je to Bella. Koukala se na měsíc. Běžel jsem na ten útes. Stál jsem od Belly dva metry pak se zeptala.

„Proč?“ vím na co se ptá.

„Nevím.“ Řekl jsem jí pravdu. Slyšel jsem jak se ušklíbla. Natočila se na mně. Ale neotočila se úplně celá.

„Buď to pochopíš nebo ne. Jednoduché.“ Otočila se zpět. Přišel jsem k ní blíž. Stál jsem těsně za ní.

„Bello je mi to líto. Kessie mi řekla to o čem jste se bavily v letadle. Mohla by jsi to ještě zvážit?“ žádal jsem jí.

„Proč bych měla? Dej mi důvod a já se pokusím.“ Jednoduchá odpověď na složitou otázku.

„Protože tě miluji. Protože jsi matkou mé dcery. Protože tě nechci znovu ztratit.“ Dal jsem jí svoje pádné důvody.

„Řeknu ti jak jsem se rozhodla až ty si plně uvědomíš jestli to chápeš nebo ne.“ Na to skočila do moře. Nevynořila se. Stál jsem na tom útesu do rána. Bellu jsem ten večer už nezahlédl. K ránu jsem šel domu. Pochopím to. Musím. Říkal jsem si. Ber to z té hezčí stránky. Ve vodě jsou obratnější než ty. Dneska bych se třeba mohl omluvit Kessie a jít si z ní zaplavat. Možná mi ukáže svoje oblíbená místa. Když jsem došel do domu tak se mi Alice vrhla kolem krku.

„Bude nadšená. Nemysli na to a prostě buď správným otcem.“ Nabádala mně. Já jsem se jen pousmál a šel za Kessie do pokoje. Zaklepal jsem.

„Pojď dál.“ Řekla zle.

„Ahoj Kessie.“ Sedl jsem si k ní na postel

„Co chceš.“ Ani se jí nedivím že je na mně tak zlá.

„Chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek a taky tě požádat o jednu věc.“ Na to se zatvářila nechápavě.

„Co ta náhlá změna?“ byla zvědavá.

„Večer jsem mluvil z Bellou. Měli jsme dosti nepříjemný rozhovor. A já jsem si až potom uvědomil dopad svých činů. A taky jsem tě chtěl požádat o to abys si se mnou šla zaplavat a ukázala mi svoje nejoblíbenější místa.“ Řekl jsem na jeden nádech. Kessieina tvář se rozzářila.

„Myslíš to vážně?“ byla nedůvěřivá. A co se divím. Já jsem jen kývl.

„Ale nemám plavky.“ Stěžoval jsem si. Kessie se na mně chvilku dívala ale potom řekla.

„Jdi do koupelny a svlékni si kalhoty a pak mi je podej. Já si pro něco skočím.“ Tak jsem tedy šel do koupelny a sundal jsem si kalhoty které jsem potom dal Kessie. Slyšel jsem jak je stříhá. To mně mohlo napadnout že je ustříhne do kraťasů. Potom mi je podala. Já jsem je na sebe navlékl. Kessie zbylou látku vyhodila do koše a nůžky uklidila.

„Triko si nech tady. Bude se ti lépe plavat.“ Jak řekla jsme i udělal. Triko jsme si nechal u Kessie v koupelně. Vyšli jsme ven. Kessie mě zavedla na druhou stranu ostrova. Byla tam laguna. Skočila do ní a já také. Celý den jsme blbly. Jako otec s dcerou. K večeru jsme se vracely domu. Byla Kessie unavená.

Bella

Po rozhovoru s Edwardem jsem byla v moři. Lehla jsem si na mořské dno a pozorovala život před sebou. Potom jsem uviděla rybářskou síť. Co dělají rybáři až u mého ostrova? Vyplavala jsem na hladinu a vynořila jsem hlavu jen po oči. Byla to nějaká velká loď. Zrovna vytahovali sítě. Tolik ryb zabijí a stejně půlku z nich lidé nesnědí. Znovu jsem se potopila. Plava jsem zpátky na ostrov a šla domu. Doma nebyl ani Kessie ani Edward. Šla jsem do obýváku kde všichni seděli. Tázavý pohled jsem hodila po Alici. Ta zářila jako sluníčko.

„Edward je s Kessie. Kessie mu ukazuje svá oblíbená místa.“ Aha tak mu ukazuje spíše moje oblíbená místa.

Čas plynul a Edward potom co si udobřil Kessie. Začal si udobřovat mně. Musím uznat že se mi to líbilo. Začala jsem si jeho pozornosti užívat. Ukázala jsem mu mojí lagunu. Byla křišťálově čistá. Blbly jsme jako malé děti ale to co se stalo potom je ta nejhorší noční můra.

Navrhla jsem abychom si šli zaplavat do oceánu. Edward to přijal. Když jsme byli uprostřed moře plavala jsem kousek dál. To se mi vymstilo. Okolo mě jsem neposlední chvilku viděla síť. Chtěla jsem odplavat ale síť byla už všude kolem mě. Volala jsme Edwarda ale neslyšel mně. Síť začali vytahovat. Pořád jsem volala Edwarda ale nic. Za pár minut síť vytáhli na loď a vpustily do kádě. Já jsem jako šutr dopadla na vrch těch ryb. Když mě ti rybáři viděli tak vykulily oči. Já jsme na nic nečekala a seskočila jsem z kádě a rukama jsme se odplazila ke kraji. Ale někdo mně chytil. Já jsme se začala bránit ale přišpendlily mě k zemi.

„Panebože. Vidíte to co já? Opravdická mořská panna. Panebože.“ A takové ty řeči. Mluvily anglicky. Já jsem nic neřekla vyděšeně jsem sledovala co se bude dít.

„Když jí prodáme dostaneme za ní miliony.“ Říkal jeden oslizlý chlap. Potom kousek ode mě stál nějaký mladík. Já jsem pořád koukala na ty dva.

„Podívejte jak je vyděšená. Nejdříve by jsme jí měli dát někam do vody a potom se vrátíme do přístavu.“ S tím ke mně přistoupil. Už teď jsem věděla že on mi může pomoct. Odnesl mě někam do nějakého pokoje. Na pár minut odešel. Já jsem pohotově seskočila z postele a odplazila se ke dveřím. Když jsem šahala po klice dveře se otevřeli. Stál v nich kapitán. Já jsem se ještě více vyděsila. Rukama jsem se od něho posunula dál. Odstrkala jsem se do rohu. Jestli mně nepustí někam mě určitě zavřou. Kapitán stál ve dveřích a sledoval mně. Potom se otočil.

„Jedeme do přístavu. Potom zajdeme do mořského parku a tam jí prodáme.“ Potom se otočil na mně.

„Jak se jmenuješ maličká?“ řekl mi mile. Já jsem mu nic neřekla jen jsem do něho zabodla smrtící pohled. Couvl. Já jsem se potěšeně usmála. Za tím kapitánem se objevil ten mladík.

„Kapitáne napustil jsem jí jednu z kádí mořskou vodou. Než doplujeme do přístavu tak tam bude.“ Řekl mu. Přišel ke mně. Znovu jsem se bránila ale on se nedal nakonec mně stejně vzal do náruče když mě hodil do kádě chytla jsem ho za ruku zastavil se.

„Prosím pusť mně. Mám rodinu a malé dítě prosím pusť mně.“ Požádala jsem ho.

„Promiň rád bych ale nemůžu. Mám těhotnou přítelkyni a nemůžu si dovolit přijít o práci.“ Vysvětlil mi.

„Když mě pustíš a předtím mi řekneš číslo svého účtu pošlu ti tam tolik peněz že nebudeš muset do konce života pracovat.“ Řekla jsem mu.

„Jak může mořská panna znát lidský svět?“ utahoval si ze mě.

„Věř mi vím toho o lidském životě víc než si myslíš. Dříve jsem byla jedním z nich. Než se mi stalo tohle. Prosím. Pomoc mi. Nechci skončit někde v obchoďáku ve vitríně jako nějaké zvíře. Jsem taky lidská bytost.“ Poprosila jsem ho. U lidské bytosti se ušklíbl.

„No jo tak sem tak trochu mýtické stvoření. Ale kdybychom byli na opačných pozicích já bych tě pustila.“ Žádala jsem ho. Za ním jsem viděla kapitána. Pustila jsem ho a potopila jsem se. Viděla jsem jak ten chlapec odchází. Celou noc jsem byl v kádi. Okolo mě procházeli stále nějací muži. Neměla jsem šanci utéct. Potom jsem cítila jak se loď zastavila. Vynořila jsem se. Byli jsme v přístavu. Nějací chlapi přistoupily ke kádě a obmotali kolem ní lana a ty připevnily na zvedák. Ten mně i s kádí přendal z lodi na nějakou plošinu. Koukla jsem se okolo sebe. Byli jsme v přístavu odkaď jsme odplouvali z mojí lodí.

„Zastrč tu hlavu.“ Syknul na mně kapitán. Hodila jsem na něj zase smrtící pohled a jemně jsem zavrčela otočil se zpět. Dál jsem sledovala kam jedeme. Přijeli jsme do mořského parku na druhou stranu města.  Když jsme dorazily dožadoval se pozornosti od odborníků. Nakonec nějaký přišel. Když mě viděl vykulil oči. Nejdříve říkal že je to podfuk ale když mu celá posádka dvaceti lidí potvrdily že jsme jim vypadla ze sítě se kterou lovily ryby tak ho pustily dovnitř. Okolo mě se seskupily všichni odborníci. Každý na mně chtěl sáhnout ale já ho vždy velkou silou bouchla takže ruce stáhl. Káď z vodou normálně převrátily na beton. Já jsem vyklouzla. Potom se na mně sesypalo snad milion chlapů drželi mně pevně. Ale nemohla jsem je přeprat. Jelikož když jsem mořská panna nemám takovou sílu jako normální upír. Strčily mně na nějaký stůl a potom zkoumali. Pokoušeli se mnou komunikovat ale já jsem nic neřekla. Ani jméno. Začali mi říkat Suizi. Vzdala jsem se naděje že se někdy dostanu zpět domu. V tomhle pekle jsem zůstala tři roky. Den ode dne jsem byla utrápenější. Nakonec mě prý koupil nějaký magnát a chce mně dát do nákupního centra v New Yorku. Odvezli mně. Tam jsem byla jako to zvíře v té kleci. Moje oči už byli černé. Pomalu jsem slábla. Až do osudného dne.

Autor: Matys (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky bolí ale život končí šťastně....nebo ne? 15. kapitola: