Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzplanutí_9. kapitola

30.04.2010 (19:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4346×

Sherlock & Calvert

„Tak, Abby, zavři oči a nech se vést,“ řekla jsem tetě a vzala ji za ruce. Alice se vedle nás culila jak blázen. Teta mě poslechla a já ji zavedla nejdříve do obýváku, který prodělal asi největší změnu.

„Překvapení!“ zakřičely jsme s Alicí a teta otevřela oči. Překvapením jí spadla brada až na zem. S Alicí jsme se zasmály jejímu výrazu a počínání, když se začala dokola otáčet.

„Tak pojď, ještě kuchyň,“ řekla Alice a zavedla ji tam.

„Páni, holky. Je to nádhera!“ pogratulovala nám teta se slzami v očích. Obě nás objala a setřela si slzy.

„Tak teď byste měly jít spát. Zítra jdete do školy.“

„Dobře, tak dobrou noc, Abby,“ popřály jsme jí a odběhly do pokoje. V rychlosti jsme se osprchovaly a zalehly do měkkých postelí.

„Dobrou, Alice.“

„Dobrou, Bello.“

„Mám pro tebe překvapení,“ řekla mi teta ve středu u snídaně.

„Jaké?“

„Máš ho před domem.“ Okamžitě jsem vystřelila z doma a zasekla se v půli pohybu.

„Ááá!“ zapištěla jsem a vrhla se ke svému milovanému autíčku. Dala jsem mu pusu na kapotu, rukou přejela celý jeho povrch, jestli není škráblý, zkontrolovala jsem motor, sedla si dovnitř a nasála jeho vůni. Ach… Jak moc mi chyběl.

„Kdy ho přivezli? A kde mám klíče?“ zeptala jsem se tety, když jsem celá šťastná přišla zpět do kuchyně.

„Asi před půl hodinou a na věšáku u dveří.“ Teta se zasmála a já jí dala pusu na tvář. S Alicí jsme se oblékly. Já si vzala sukni, černou a krátkou, a modré tričko. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Alice si vzala třičtvrteční kalhoty a tričko s krátkým rukávem. Obě jsme si vzali baleríny a mohly jsme vyrazit. Alice si poslušně sedla na místo spolujezdce a já za volant. Zapla jsem rádio a mohla vyrazit.

Do deseti minut jsem parkovala na jednom z prázdných míst na školním parkovišti. S Alicí jsme zároveň vystoupily, počkala jsem, než ke mně Alice dojde a zamkla jsem auto. Obě jsme se o moje autíčko opřely a pozorovaly okolí. Bylo tu plno lidí a všichni se dívali na nás. Uslyšela jsem obdivné hvízdnutí a stočila tam pohled.

Na lavičkách seděla parta lidí. Bylo jich asi deset, z toho jenom dva kluci. Byli si velmi podobní, pěkní. A oba se dívali na nás.

„Bůh stvořil muže,“ řekl jeden z nich.

„A pak dostal lepší nápad,“ dodal ten druhý a vydali se za námi. S Alicí jsme se na sebe usmály a čekaly na ty dva. Jenže za nimi se vydal zbytek party. Nevadí…

„Zdravíme, dámy. Já jsem Sherlock a tohle je Calvert. Smíme být tak troufalí a znát Vaše jména?“ zeptal se jeden z nich a já s Alicí jsme se usmály ještě více.

„Já jsem Bella, tohle moje sestra Alice. Těší nás.“

„Nás mnohem více,“ řekl Calvert, přistoupil k Alici a staromódně ji políbil na ruku. Ta se usmála a naznačila pukrle.

„S vámi nejspíš bude zábava, co?“ zeptala jsem se se smíchem.

„S nimi? Vždycky. Já jsem Jessica,“ usmála se na nás jedna z dívek.

„Přesně tak. Žádný chlap není stejný,“ řekl Sherlock.

„Správně, každý je hajzl v nečem jiném,“ dořekl Calvert a já se zasmála.

„Vy jste dvojčata?“ zeptala se Alice.

„No, je možné, že jsi si u nás všimla drobné podobnosti. To bude tím, že jsme jednovaječná dvojčata.“

„Paráda.“

„A co vás přivádí do našeho milovaného zapadákova jménem Forks?“ zeptal se Calvert a nabídl Alici rámě, která ho s úsměvem přijala.

„To víte, město je fajn, ale vesnice je království. A navíc tu máme tetu Abby,“ řekla jsem a zavěsila se do Sherlocka. Kluci nás vedli do kanceláře školy, kde nám sekretářka dala nějaké papíry, rozvrh a plánek školy. Vyšli jsme před budovu, a jelikož byl ještě čas, zůstali jsme venku. Kluci nám vyprávěli o místních studentech a učitelích a my je s Alicí zaujatě poslouchaly. Dokázali ze všeho udělat zábavu.

Zrovna nám vyprávěli o dějepisářce, když se na parkoviště přihnalo jedno auto. Bylo novější než všechny ostatní a já si vzpomínala, že tímto autem včera přijela Esme pro Abby. Takže Cullenovi. Jemně jsem drbla do Alice a pokynula hlavou. Bohužel si toho všimli kluci a podívali se taky.

„To jsou Cullenovi. Jsou divní, s nikým se tu nebaví,“ pošeptal nám Sherlock. Než jsem na to stihla zareagovat, podíval se sem Edward s Jasperem. Věnovali nám překrásné úsměvy a vyrazili k nám. Sherlock s Calvertem se stáhli za nás a jen nedůvěřivě pozorovali nově příchozí.

„Ahoj, krásky,“ řekl Edward s úsměvem a přitom se díval jen na mě. Moje srdce se vydalo na dlouhý maratón. Ale i tak jsem udržela vážnou tvář a nedala nic znát.

„Ahoj. Chtěly jsme vám poděkovat za včerejší pomoc,“ řekla jsem a podívala se na Alici, která hypnotizovala Jaspera. Super… Máme tu zamilovaný páreček.

„Není zač, rádi jsme vám pomohli. Pokud kdykoliv budete potřebovat, stačí říct.“ Usmál se a já se snažila zhluboka dýchat.

„Dobře.“

„A… Tak nás s Jasperem napadlo, nechtěli byste…“

„Dobře, dámy, taky školu nemám rád, ale měli bychom jít,“ přerušil ho Calvert. Omluvně jsem se podívala na Edwarda, vzala jsem Alici za ruku a šla za klukama. Zavedli nás do třídy, a i když jsme s Alicí měly všechny hodiny stejné, neseděly jsme spolu. Sherlock mě zatáhl do poslední lavice, Calvert s Alicí si sedli před nás.

Celou hodinu nás bavili svými vtipy, byli to skvělí společníci. Věděli, kdy přestat. Byli milí a mě se líbili čím dál tím víc. Hodina s nimi utekla neskutečně rychle a než jsem se nadála, odcházela jsem s Alicí na další. Tentokrát bez Sherlocka a Calverta.

„Ujdou,“ řekla mi Alice, když jsme procházely chodbou.

„Ujdou? Jsou skvělí! Ale bohužel pro ně my už si přece vybraly,“ připomněla jsem jí.

„Taky pravda,“ rozzářila se při vzpomínce na Jaspera.  Zasmála jsem se a už vcházela do třídy, když se Alice sekla. Podívala jsem se na ni. Pokývla hlavou a já následovala její pohled. V poslední lavici seděli naši Cullenovic chlapci a zaujatě o něčem diskutovali. Jediná volná místa byla před nimi.

„Tak tuhle hodinu si užijem,“ pošeptala jsem Alici a všimla si, že kluci zvedli hlavu a podívali se na nás. Usmáli se. Podívala jsem se na Alici, zvedla jsem pravé obočí a levý koutek úst. Tento pohled používáme vždy, když chceme někoho sbalit. Prostě se tak domlouváme na akci. Jen přikývla.

Otočila jsem se zpět na kluky a jemně pohodila vlasy. Nasadila jsem úsměv a šla si sednout na místo. Alice šla hned za mnou. Plynule jsem sedla na židli přímo před Edwardem a počkala, než se usadí i Alice. Obě zároveň jsme se se sladkým úsměvem otočily a jednu odhalenou nohu daly přes druhou. Klukům v tu chvíli ztuhl úsměv.

„Ehm… Chtěly jsme vám ještě jednou poděkovat za včerejšek,“ řekla Alice s úsměvem na tváři. Pohledem těkala mezi Edwardem, Jasperem a svýma nohama, čímž jasně dávala najevo, že je nervózní. Chtěla jim ukázat, že o ně máme zájem, ale přitom oni mají udělat první krok. Takto jsme to dělaly vždy a já se k ní přidala.

„Jo, bylo to od vás moc milé. Mohly bychom vám to nějak oplatit?“ Zeptala jsem se s pohledem zavrtaným do jejich lavice. Snažila jsem se být alespoň trochu červená, aby si vážně mysleli, že jsme s Alicí hodné, mladé, nevinné.

„No, co třeba kino dnes večer?“ Zeptal se Edward a já se mu zahleděla do očí. Měl je… nádherné. Jako bych mu viděla snad na dno duše. A já tam viděla zájem.

„Dnes bohužel nemůžeme, teta nás chce doma, ale co zítra?“ řekla Alice, zatímco já se utápěla v Edwardově pohledu. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Sakra!

„Bell? Co říkáš?“ zatřepala se mnou Alice, čímž mě vytrhla z toho ‚tranzu.‘

„Jo, zítra by to šlo,“ přitakal jsem. Byla jsem mírně mimo… Zatřepala jsem hlavou a začala se opět soustředit na naši akci. Alice se na mě zmateně dívala. Popadla tužku a papír a něco na to napsala.

Akce Muck musí vyjít! Víš, jak to máme… Užít si a dost. Stejně za to žádný kluk nestojí, tak toho nech. Žádné city!

S úsměvem jsem si povzdechla a odepsala jí.

Toho se vážně nemusíš bát. Já to zvládnu, klid.

P.S.: Blbý název pro akci =D

Jen pokývala hlavou. Zazvonilo a vešel učitel. Věnovaly jsme poslední úsměv klukům a začaly se věnovat výkladu.

„Líbí se ti, viď?“ pošeptala mi Alice po pěti minutách vyprávění o rostlinných pletivech.

„Kdo?“ dělala jsem hloupou.

„Edward přece.“

„A víš, že teď sedí za námi?“

„Vím, ale nemůže nás slyšet.“ Usmála jsem se a dál se dívala na tabuli, jenže Alice do mě dloubala loktem.

„Fajn, líbí. Stačí?“ řekla jsem na konec.

„Ty na něj máš, to musíš vědět.“

„Alice, nech toho. Vím, že jsem říkala, že si tu někoho najdeme, ale co kdybychom si daly od kluků torchu oddech? Víš, co jsem ti říkala, že se stalo s Jimem?“ Věděla jsem, že jí dojde, že myslím naši novou skvělou schopnost.

„Fajn, ale uvědomuješ si, že s něma zítra jdeme do kina?“

„Ano, uvědomuju. A i tak ti říkám, že s Edwardem prostě nic nebude.“

„Fajn, jsem v tom s tebou. Kolik té pauzy potřebujeme? Týden?“

„Tři. Tři týdny.“ Myslela jsem to vážně. Po té zkušenosti na záchodech jsem nechtěla nic riskovat. Chtěla jsem se nejdřív naučit ovládat svou schopnost, svůj vztek a touhu. Ale zároveň jsem věděla, že moc dlouho odolávat nevydržím.

„Platí. Tři týdny bez kluků, polibků a sexu,“ řekla Alice a tvářila se přitom naprosto vážně.

„Platí.“ Na spečetění našeho slibu jsme si podaly ruce. V tu chvíli nám na lavici přiletěl papírek. S obavami jsem ho rozložila a šeptem četla.

To nezvládnete. Ne s námi.

S vykulenýma očima jsem se podívala na Edwarda a Jaspera, kteří se na mě culili jak měsíček na hnoji.

„Když šeptáte, šeptejte tak, aby vás neslyšela půlka třídy,“ poradil mi Edward. Otočila jsem se zpět na Alici a střetla se s jejím vylekaným pohledem.

V tu chvíli jsme obě propukly v hlasitý smích.

„Slečny Swanovy, je vám něco?“ zeptal se profesor naštvaně.

„Ne, pane profesore. Vše je v nejlepším pořádku,“ řekla jsem.

Zbytek hodiny už jsme s Alicí raději neřekly ani slovo, ani jsme se neotáčely. Kluci to taky nijak neřešili, za což jsme jim byly vděčné. Po hodině následovaly další čtyři. Bohužel jsme je neměly ani s Culleny, ani s Calvertem a Sherlockem. Zato jsme se seznámily s Jessicou a Angelou. Moc milé dívky…

Po šesté hodině jsme šly na oběd. Sedly jsme si ke stolu s Jess. Seděl tam i Calvert, který hypnotizoval Alici.

„Tak jaký byl první den?“ zeptal se.

„Naprosto skvělý. Líbí se nám tu,“ řekla Alice. V tu chvíli přišel i Sherlock. Svezl se na židli vedlě mě a hlavu položil na stůl. Vypadal vážně zničeně.

„Co je, brácho?“ zeptal se Calvert.

„Ále… Jak jsme v matice přestali používat jablka a hrušky, tak to nechápu. A štve mě Potter. Zase jsme hráli famfrpál a zase do mě narazil. Vždycky se svým Kulovým bleskem strašně machruje!“ Sotva to dořekl, celý stůl se začal smát. Včetně mě a Alice.

„Víš co? Unesem ho a zazdíme v Příčné ulici,“ navrhl Calvert.

„A mám nový vtip!

Mladá žena přijde do prodejny se zvířaty, že by chtěla nějakého papouška. Prodavač ji povídá: „Paní, máme tady jenom jednoho, ale je hrozně sprostej, protože byl 3 roky v bordelu.“ Žena říká, že jiíto nevadí, a tak si ho koupí.

Přijdou domů a papoušek říká: „Aaa, novej bordel, to neznám!"

„Papoušku, to není žádnej bordel, ale tvůj nový domov."
Ve dvě odpoledne se vrátí dvě dcery ze školy.
„Aaa, nový kurvy, ty neznám!"

„Papoušku, to nejsou žádný kurvy, ale naše dcery!"
V šest přijde manžel z práce a papoušek povídá: „No konečně někdo známej, nazdaaaar Pepané!!!“

Líbí?“ zeptal se Sherlock, jenže se nikdo neměl na odpověď.

„Mám lepší!

Milenci v noci po milování:
Ona: „Máš mě rád?"
On: „Ano mám."
Ona: „Uděláš něco pro mě?"
On: „Všechno na světě."
Ona: „Nevyvolávej mě zítra z vlastivědy."

No není skvělej?“

„To se tady často předháníte ve vtipech?“ zeptala jsem se, když jsem se přestala smát.

„Pořád. Zvykejte si,“ řekla Jessica. Pak jsem si všimla Sherlocka. Byl opřený o židli a měl zavřené oči.

„Sherlocku?“ .

„Pšššt! Když zavřu oči… Nevidím. Nevěřila bys, jak nádherný je to pocit.“ V tu chvíli se k Alici naklonil Calvert.

„Tak co, nezahrajeme si na doktory?“ zeptal se a svůdně mrkl.

„Tak fajn, začneme poplatkem za vyšetření,“ odvětila Alice a Calvert se zklamaně odtáhl.

„S touhle to bude těžký,“ zašeptal.

„Ženský nepochopíš, jsou na chlapy až příliš úžasné,“ řekla jsem. Tak myslím, že ve škole se rozhodně nudit nebudu.