Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzplanutí 7. kapitola

22.04.2010 (20:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4289×

Nákupy, trénink a… Ou

„Alice, vstávej,“ šeptala jsem do ouška své milované sestřičce.

„Ještě ne,“ zamrmlala, přetočila se na druhý bok a spala dál.

„Alice, jedeme nakupovat,“ řekla jsem už normálním hlasem.

„Co? Hned?“ Alice si prudce sedla na posteli a rozhlížela se po pokoji. Musela jsem se zasmát.

„Shopaholic Alice. Měla by ses léčit, zlato.“

„Ty seš na tom stejně, tak mlč.“ Vyplázla na mě jazyk. Obě jsme se převlékly do šedých tepláků a volného bílého trička. To bylo naše typické domácí oblečení. Po ranní hygieně jsme seběhly dolů.

„Ahoj, Abby,“ pozdravily jsme tetu sedící v tom duhovém obýváku.

„Ahoj, holky. Jestli máte hlad, udělejte si snídani,“ řekla teta, aniž by se na nás podívala. Alice byla divně ztuhlá a mně bylo jasné, že je to tím prostředím.

„No tak, Alice, zas tak hrozné to není a prvotní šok si překonala. Zkus třeba vymyslet, jak to předěláme,“ poradila jsem j í a po chvíli se na jejím obličeji vytvořil blažený úsměv.

Šla jsem do kuchyně. Až na ty kytičkované stěny to tu bylo dobře zařízené. Skříně byly černo-bílé, byla tu bílá myčka a trouba. Jediná lednička tu byla tmavě modrá, takže se sem vůbec nehodila.

Zavrtěla jsem hlavou nad vším tím zařízením a začala prohledávat skříně, dokud jsem nenašla pánev a vařečku. Z ledničky jsem vyndala vajíčka, které jsem pak usmažila. Obsah pánve jsem rozdělila na dva talíře a jeden podala Alici. Obě jsme do sebe naši snídani dostaly rychlostí blesku. Zvedly jsem se a šly do obýváku za tetou. Jenže raději jsme zůstaly stát na prahu.

„Tak, Abby, už jsme se najedly. Kdy můžeme vyrazit na nákupy?“ zeptala se Alice. Teta vstala a došla s úsměvem k nám.

„Klidně hned, jen si vezmu kreditku,“ odpověděla, ale to už jsem ji sjížděla kritickým pohledem.

„To ale nechceš jet takhle oblečená, že?“ ujistila jsem se.

„Jenže já nic jiného nemám. Tohle všechno mám ještě z dob, kdy jsem se jako puberťačka přidala k hnutí Hippies, kam mě dokopal váš otec.“

„Tak fajn, na nákupy ti něco půjčím, máš zhruba stejnou velikost. Tam ti koupíme nějaké normální oblečení,“ rozhodla jsem a už táhla tetu do našeho pokoje. Nejdříve jsem jí podala jedny moje rifle, které jí padly skvěle, pak jsem jí podala jedno triko s dlouhým rukávem a nápisem I’m enjoying my life. Dál jsme tetě sundaly čelenku a rozpletly a načesaly vlasy. Měla je nádherně husté a dlouhé, a když ji Alice namalovala, vypadala jako naše starší sestra.

„Sluší ti to,“ pochválila ji Alice.

„Páni, holky, děkuju. Tak teď, když vidím, co jste dokázaly se mnou, máte volnou ruku i u domu,“ řekla, když se podívala do zrcadla. S Alicí jsme se objaly a vyrazily z domu. Teta mi dovolila řídit její auto, jen mě musela navigovat. V nákupním centru ve Seattlu jsme byly do půl hodiny a mohly jsme jít na to.

Lednička, gauč, křesla, postel, bílá, béžová a světle hnědá barva, tapety… To vše jsme koupily během pěti hodin. Proběhly jsme snad všechny obchody, koupily jsme vše potřebné. Tetě jsme koupily plno oblečení a líčidel. Některé věci jsme rovnou odnášely do auta, ale ty větší jsme si nechaly dovézt.

„Dala bych si odpočinek. Co takhle ta kavárna, kolem které jsme šly?“ zeptala jsem se. Moje nohy umíraly!

„Dobře, ale nejdřív musím zajít do květinářství. Půjdete se mnou?“ navrhla teta. Souhlasily jsme. Vešly jsme do květinářství a teta si to rovnou zamířila v pultu, kde se začala bavit s prodavačkou. S Alicí jsme to šly obejít. Viděly jsme nádherné květiny a plno různých sazenic..

„Holky, jdeme!“ zavolala na nás teta po pár minutách a my šly poslušně za ní, jenže ve dveřích se teta sekla.

„Esme?“ zakřičela a dívala se někam napravo od nás. Otočila se na ni jedna žena s medovými vlasy a neobvykle bílou pokožkou. Na tváři se jí rozlil úsměv.

„Abby? Jsi to ty?“ Rozešla se za námi stejně jako my k ní a střetly v půlce cesty. Ta paní jménem Esme objala naši tetu.

„Ano, jsem. Tady holky si se mnou trošku pohrály. Holky, tohle je Esme Cullenová, moje dlouhetá přítelkyně, a tohle jsou Bella a Alice Swanovi, moje neteře, které u mě od včerejška bydlí,“ představila nás teta a my si s Esme potřásly rukou.

„Dlouho jsme se neviděly, nezajdeš někam? V parku v pavilonu C otevřeli novou výstavu exotických rostlin. Co říkáš? Třeba zítra?“ ptala se Esme.

„Je mi líto, ale holky se rozhodly předělat mi dům a já bych jim měla pomáhat.“

„To není třeba, Abby, klidně běž. My to všechno zařídíme,“ řekla rychle Alice.

„No, já nevím. Vždyť je to všechno těžké,“ protestovala teta.

„Tak víš co? Zítra po škole k vám pošlu svoje dva synáčky. Emmett je teď s Rosalií někde na školení, takže bude moct přijít jen Edward a Jasper.“

„A nebude jim to vadit?“

„Určitě ne, rádi pomůžou,“ usmála se Esme a já s Alicí jsme si vyměnily významné pohledy. Bylo mi jasné, na co myslí. Jsou to kluci, kteří chodí do školy, ale přesto jsou dost staří, aby pomohli dvou dámám v nesnází. Super!

„Tak v tom případě jsme domluvené. Můžeš mě vyzvednout zítra v jednu hodinu?“

„Dobře, tak zatím, Abby. Děvčata?“ pokývala s úsměvem hlavou a odešla.

„Kdo to byl?“ zeptala se hned Alice.

„Moje kamarádka. Její manžel je doktor v místní nemocnici, má čtyři adoptované děti. Emmetta a Rosalii, kteří spolu chodí, a Edwarda a Jaspera,“

„Kteří chodí spolu?“ zeptala jsem se, načež Alice i Abby vyprskly smíchy.

„No dobře, pojďme do té kavárny. Už vše máme, ne? Nábytek a vše ostatní nám přivezou zítra ráno, tak snad by to mělo být.“

Domů jsme dorazily kolem paté odpoledne. Poodnášely jsme věci, a jelikož bylo ještě světlo, rozhodly jsme se s Alicí, že se ještě půjdeme projít. Vzaly jsme si bundy a pomalým krokem směřovaly do lesa.

Celou cestu jsme byly ponořené do svých vlastních myšlenek a já se opět vrátila k tomu, co se stalo na záchodech ve Phoenixu. Vystřelila jsem z ruky ohnivou kouli. Mám to říct Alici? Dokáže to taky?

„Alice,“ upozornila jsem na sebe, když už jsme byly dost hluboko v lese.

„Ano?“

„Musím ti něco říct.“ Sedla jsem si na spadlý kmen a Alice udělala totéž.

„Co se děje?“

„Víš, když jsme byli v té pizzerii a já byla s Jimem, tak nějak jsem vystřelila ohnivou kouli.“ Položila jsem si hlavu do dlaní. Vážně mi to vadilo.

„Hořelas?“ zeptala se zděšeně.

„Právě že ne. Odtrhla jsem se od Jima, když jsem cítila, jak mi stoupá teplota, ale stihla jsem to dřív, než jsem se stačila rozhořet. Jenže pak jsem pohla rukou a… Prostě z ní vyletěla koule.“

„Takže si to shrneme. Pokaždé, když se hodně naštveme, znervózníme, bojíme se nebo se prostě jenom moc rozvášníme, něco se stane. Ty začneš hořet, já zmrznu.“

„Ale můžeme to přivolat i samy, pokud se hodně soustředíme. Bohužel, i když se uklidníme, nezmizí to. Na to potřebujeme jedna druhou.“

„Ano, když se naštve jedna, druhá to dokáže vyvolat, a jenom po doteku se to vyruší.“

„A já dokážu vrhat ohnivé koule,“ dořekla jsem naše shrnutí.

„Tak to zkusíme,“ vyhrkla najednou Alice. Podívala jsem se na ni a na tváři jí pohrával úsměv.

„Cože?“

„Zkusíme to. Měly bychom se to naučit ovládat. No tak, zkusíme to vyvolat úmyslně, prosím,“ nahodila psí očka a já se jí podvolila. Obě jsme se postavily naproti sobě a zavřely oči. Myslela jsem na ten oheň. Na ten pocit, horko, když to vše začínalo. A kámen.

„Můžeme?“ zeptala se Alice. Ještě než jsem odpověděla, ucítila jsem po celém těle mravenčení. Cítila jsem kouř, ale to mi nevadilo. Horší bylo ten pocit, jakoby mi po těle lezlo milion brouků. Bylo mi horko, ale ne takové, aby mě to bolelo.

„Můžeme,“ řekla jsem a otevřela oči. Na chvíli jsem se zadívala do šokováných očí mé zmrzlé sestry. Pak se její výraz změnil. Usmála se, čímž mi ukázala své bělostné zuby.

„Vyšlo to,“ řekla nadšeně, i když já její pocity nesdílela. Tohle nebylo úžasné. Bylo to nebezpečné, prokletí. Bylo to něco, co objeví při sebemenším náznaku naštvání, nervozity, vzrušení. Bylo to něco, čeho se jedna bez druhé nezbavíme. Bylo to něco, co od nás odžene všechny lidi, pokud se to dozví.

„Tak, Alice. Co teď?“ zeptala jsem se netrpělivě, zatímco jsem si prohlížela své hořící tělo.

„Teď zkus zase vystřelit tu kouli.“

„Alice, já vystřeluji oheň. To je nebezpečné. Zkus to ty, led by teoreticky nemusel nic udělat.“

„Tak fajn,“ řekla a otočila se na bok. Soustředila se na jeden strom asi pět metrů před ní, když si k břichu přitáhla ruku a pak jí prudce trhla směrem na kmen. Asi vteřinu na to se ozvala rána a já se jen dívala na drobné kousíčky ledu na zemi kolem stromu.

„Trefa!“ zavýskla Alice a já se usmála. Třeba to nebude tak strašné. Alici se to líbí, mě to nijak neškodí. Nebolí to, hýbat se můžu.

„Tak teď já. Buď ale připravená. Jestli se mi to povede, okamžitě ten oheň uhas, ano?“ zeptala jsem se a Alice jen přikývla. Zhluboka jsem se nadechla a očima hipnotizovala strom. Myslela jsem na to, co chci udělat. Myslela jsem na tu ohnivou kouli. Cítila jsem, jak se mým tělem zvedá energie, směřovala do pravé ruky. Když už jsem ji cítila jen v rameni, prudce jsem švihla.

„Páni,“ vydechla Alice, když z mé dlaně vyletěla koule o průměru asi pět centimetrů. Letěla přímo na kmen, jenže když narazila, jakoby se rozplynula. Na kmeni zůstal jen černý ohořelý kruh.

„Tak to by bylo,“ řekla jsem s úsměvem. Začínala jsem mít svou „schopnost“ ráda. Nevěděla jsem proč, ale ani Alici to nevadilo. Byly jsme vyjímečné. Byly jsme někdo.

„Tak teď to zkus do vzduchu. Prostě to jen vystřel nad sebe a já to zksuím sestřelit,“ vykřikla nadšeně a já se musela usmát. Pokývlala jsem hlavou a zaklonila ji. Opět jsem se silně soustředila, vnímala všechnu energii a mravenčení. Zvedla jsem ruku a už se jen dívala na ohnivou kouli letící k nebi. Jakmile začala padat zpět k zemi, všimla jsem si Alice, která proti ní vyslala svou ledovici. Koule se střetly v půlce cesty, roztříštily se o sebe a na nás se snášelo pár kapek vody. Byla to nádhera.

„Tak fajn, končíme. Pro dnešek bylo dost a už se stmívá,“ řekla Alice. Obě jsme se k sobě otočily, zavřely oči a spojily své ruce. Nejdřív byl pro mě její ledový dotek šok, ale vydržela jsem to.

Horko z mého těla pomalu ustupovalo, až zmizelo úplně. Otevřela jsem oči a podívala se na mokrou Alici. Vlasy měla splihlé, z vlasů jí kapala voda. Už jsem se chtěla začít smát, jenže jsem si všimla mé pokožky. Byla jsem úplně nahá, jen něco málo z kalhotek a podprsenky vydrželo.

„Tak fajn, teď mi jenom řekni, jak se mám propašovat domů, aby mě Abby neviděla,“ řekla jsem Alici a nasadila přemýšlivý výraz. Alice se zasmála.

„Nejdřív půjdu já a z okna ti hodím nějaké oblečení, ano?“ Jen jsem přikývla

Alice mě schovala za sebe a pomalu jsme šly k domu. Cupitala jsem za ní, aby mě teta neviděla, a když jsme se dostaly až k budově, rychle jsem se přimáčkla na zeď a podél ní jsem došla až pod okno našeho pokoje. Alice mě pak nechala samotnou, odběhla do domu a po pěti minutách mi už házela oblečení. Ještě že tak, už mi začínala být zima.

„Ještě boty!“ zakřičela jsem šeptem, když jsem se oblékla.

„Boty nepotřebuješ, stejně se půjdeš osprchovat a spát. Už je skoro devět,“ řekla mi Alice s úsměvem. Vyplázla jsem na ni jazyk a šla domů. Šla jsem pomalu a tiše, aby mě teta neviděla. Povedlo se a já už stála ve svém pokoji. Na posteli ležela už převlečená Alice a smála se na mě od ucha k uchu.

„Vážně super. Nemysli se, že tě ještě někdy poslechnu,“ řekla jsem jí a mířila si to do koupelny.

„A co další trénink? Tohle je dar, Bells, musíme ho využít.“

„Dobře, ale říkala jsem ti, že tu kouli jsem vrhla, aniž bych hořela. Zas tak moc oblečení vážně nemáme.“

„Ale máme peníze.“ Tohle jsem už neřešila a šla si dopřát sprchu, po které jsem zalezla do postele. Než jsme s Alicí usnuly, přišla za námi teta.

„Dobrou noc, holky,“ řekla.

„Dobrou, Abby,“ ozvaly jsme se s Alicí unisono. A pak jsme se oddaly spánku.

„Holky! Vstávejte!“ uslyšela jsem křik, který mě donutil otevřít oči. Zamžourala jsem do světlého pokoje a všimla si tety.

„Proč máš ty kyblíky?“ zeptala jsem se.

„To kdybyste se neprobudily,“ odpověděla a usmála se. Na to se Alice prudce posadila.

„Jsem vzhůru!“ vykřikla. Zasmála jsem se a opět se podívala na tetu. Udělala mi radost. Vlasy měla rozpuštěné a pěkně načesané, na sobě měla modrou halenku a uplé tmavé rifle.

„Sluší ti to,“ řekla jsem jí s úsměvem.

„To je dobře, protože za půl hodiny odjíždím.“

„Kam?“

„Na výstavu květin. Včera jsem se na tom domluvila s Esme.“

„Vždyť máte jet až v jednu,“ řekla Alice.

„A je půl.“

„Co?“

„Ano. Nevím proč, ale spaly jste strašně dlouho. Na tohle si ale nezvykejte!“ Teta odešla dolů a s Alicí jsem si vyměnila zmatený pohled. Nikdy jsme nespaly do půl jedné ani déle. Nikdy! Ani po pořádné oslavě.

„Nebudeme to řešit,“ řekla Alice a já jen přikývla. Rychle jsem se oblékla do domácího a načesala se. Spolu s Alicí jsme šly dolů, kde nám teta smažila řízky a vařila brambory, které jsme měly po čtvrt hodině v sobě.

„Bylo to vynikající,“ pochválila jsem náš oběd.

„Děkuju, ale teď byste se asi měly jít převléct. Spolu s Esme přijedou její kluci, aby vám pomohly.“ Jako na povel jsme se zvedly a letěly do pokoje. Já si vzala riflové kraťásky a modré krátké tričko. Vlasy jsem si svázala do drdolu a jemně jsem se nalíčila. Alice si oblékla třičtvrteční kalhoty a stejné tričko jako já, jenomže v rudé barvě. Vlasy si nagelovala a já jí pomohla s líčením. Zrovna když jsme scházely ze schodů, někdo zazvonil.

„Holky, běžte tam prosím,“ řekla nám teta a my se toho s radostí ujaly. Pomalu jsme šly ke dveřím, chytla jsem za kliku a zmáčkla. Dveře se otevřely. Všimla jem si Esme, která se na nás usmívala. Za ní stál nádherný blonďák a bůh s bronzovými vlasy.

S Alicí jsme se na sebe podívaly a oběma nám uklouzlo dosti hlasité: „Ou.“

Tak jste se dočkali prvního z Cullenů. :D Další kapitola... No, počkejte si. :)

Opět všem děkujeme za komentáře. Moc si ceníme toho, že jste si našli minutu volného času a věnovali ho nám. :D

Přechozí * Sharlot33 * Twilightkacert * Další

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzplanutí 7. kapitola: