Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzplanutí_2. kapitola

22.03.2010 (21:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3909×

Přeměna

Můj spánek nebyl moc klidný, pořád jsem se probouzela. Promrhávala jsem pokusy o usnutí a pořád musela myslet na ten kámen. I ve snech jsem ho pořád viděla. V hlavě mi stále zněla slova napsaná na tom malém papíru, který mi máma dala přečíst.

Magická síla červená… Oheň. Síla azurová… Aqua. Síla bílá… Moc.

Dva lidé. Na venek rozdílní, v nitru stejní.

Ta slova, to spojení slov, ten význam, to vše mi teď vřelo v hlavě. Upadla jsem zase do spánku a naštěstí se probudila až ráno.

Alice ještě spala. Jak jinak, ona je hroznej spáč. To je snad jediná věc, ve které se lišíme, teda když nepočítám vzhled.

Vstala jsem z postele a zalezla do koupelny. Byla jsem v půli ranní hygieny, když mi někdo za klepal na dveře.

„Bello, otevři!“ Alice bušila na dveře, div je nerozmlátila, ale těmi jejími malými pěstičkami by to ani nešlo.

„Nebo co?“ zeptala jsem se provokativně a dál si česala vlasy. Nechala jsem ji, ať se potrápí. Smála jsem se na celé kolo. Před týdnem mi to udělala taky, tak proč nemůžu já.

„Půjdeme se podívat na ten kámen, rodiče ještě spí,“ odpověděla mi Alice. To beru. Doběhla jsem ke dveřím a odemkla je. Rychle kolem mě proběhla a už seděla na záchodě. Nechala jsem ji tam o samotě a šla se převléknout.

Cestou do pokoje jsem se přihlouple usmívala. Buď to bylo tím, že jsem se konečně pomstila Alici, nebo tím, že se půjdeme juknout na ten kámen připomínající rubín.

Oblékla jsem si tepláky a tričko. „Normální oblečení“ jak by řekla Alice, já vlastně taky. Bylo to na mě až moc normální, ale doma přece nebudu nosit drahé věci, které bych lehce mohla zničit na to, jaká jsem nešika.

Pak přišla Alice, nechala jsem ji zase o samotě a šla dokončit ranní hygienu. Jakmile jsem byla hotová, sešly jsme se na schodech. Trvalo nám všechno stejně dlouho. Prostě dvě kopie.

Seběhly jsme schody a zůstaly stát před dveřmi vedoucí do laboratoře. Koukly jsme po sobě a cítila jsem, jak jsem natěšená já, a stejně tak i Alice. Obě jsme se moc těšily, až uvidíme ten kámen. Bylo to pro mě jako droga. Vidět ho znovu. Něco mě k němu hrozně táhlo, ale já netušila co. Bylo to opravdu zvláštní. Jako bych se… zamilovala.

Pomalu jsme otevřely dveře. Alice do mě strčila, ať jdu první, ale já nechtěla.

„Běž první,“ pobídla mě znovu a tak jsem šla. Samozřejmně ona byla v závěsu za mnou. Došly jsme ke stolu a znova zůstaly stát nad tou krásou.

Kámen připomínající rubín - ale mě cosi říkalo, že je to něco víc. Něco, co není poznané. Něco, co je tajemné, magické, a něco, co mě k sobě stále více přitahovalo - se ještě víc zatřpytil.

„To je nádhera,“ řekla Alice a stála jak přikovaná.

„Souhlasím,“ přitakala jsem. Alice ho už chtěla vzít do ruky, ale to jsem jí nedovolila. Můj instinkt mi říkal, že to neudělá dobrotu, ale já ho nemohla poslouchat. Ten kámen mě přitahoval ještě víc.

„Podíváme se na něj zblízka,“ navrhla Alice a já už nemohla nesouhlasit. Nebylo nic, kvůli čemu bych něco namítala.

„Jasně,“ natáhla se pro něj a vyndala ho z té plastové nádoby.

Byl ještě nádhernější, než když byl uvnitř. Když ho položila na ten malý stolek, kde ležel, začal zářit. Vypadalo to spíše, jako by se od toho odráželo světlo, intenzita se postupně zvyšovala. Záře byla tak silná, až nás to málem oslepilo, ale jako by to ten kámen poznal a zase pohasl.

„Dotkni se mě, ať mi dojde, že se mi to nezdá,“ promluvila Alice. Štípla jsem ji a ona i hned ucukla. Zasmála jsem se. Často jsme si dělaly takovéto malé naschvály.

„Řekla jsem ti, ať se mě jenom dotkneš, ne ať mě štípneš. Když to budu chtít, budeš první, kdo to bude vědět,“ vyštěkla po mě, chtěla jsem něco namítat, ale moji pozornost zase upoutal ten kámen.

Nechala jsem ji, ať si nadává a tentokrát jsem já měla to velké nutkání se ho dotknout. Snažila jsem se to potlačit, ale nedařilo se mi to.

Pomalu jsem k němu natahovala ruku, ani jsem si nevšimla, že Alice dělá to samé. Ve stejném tempu jako já.

Byla jsem si jistá, že jsme se ho dotkly ve stejnou chvíli a najednou ve své hlavě uslyšela Alicin hlas, jenže když jsem se na ni podívala, pusu neotvírala. Až po chvíli mi došlo, že slyším její myšlenky. Byly stejné jako moje. Byly zmatené, ale i vyděšené. Nevěděla jsem, co se děje, ale cítila jsem, jak je moje tělo rozpálené, jako by právě leželo v ohni. Zato Alicino tělo bylo ledově chladné, tedy alespoň podle jejích myšlenek. Byly jsme skrz ten kámen nějak propojeny a ne jenom myšlenkami.

Cítila jsem, že už to nemůže vydržet. Že nemůže vydržet en chlad, který obklopoval celé její tělo. Začala se třást a zavřela oči. Mě zase vadil ten žár. Bylo to nesnesitelné. Jako bych se měla každou chvíli změnit v prach. Je pravda, že nevím, co bylo lepší, jestli oheň v mém těle nebo chlad v těle Alice.

Po chvíli jsem začala cítit, jak se moje tělo rozhořelo ještě víc. Celé mé tělo se třáslo a já nebyla schopná myslet. Měla jsem pocit, jakoby mi všechny kosti z těla měly vyletět ven a já bych se sesypala mrtvá k zemi.

Místo toho jsem pouze spadla bolestí na kolena, protože se to nedalo vydržet, ale ruka, která byla položená na kameni, se nechtěla odtrhnout. Má ruka a ten kámen byli jako dva magnety. Jako dva kusy skládačky, které přesně zapadají a nechtějí se oddělit.

I přes to spalující horko, přes které se nešlo skoro hnout, jsem uviděla Alici, která byla ve stejné pozici jako já. Byl z ní cítit neuvěřitelný chlad.

Měla jsem velké nutkání se jí dotknout. Snažila jsem se odporovat, protože jsem věděla, že to bude zvláštní, ale podlehla jsem a natáhla k ní volnou ruku. I hned po doteku jsem ucukla, protože byla studená jako led, jako když ji strčíte do mrazáku nebo do ledničky, tu bych teďka potřebovala.

Po chvíli utrpení mi došlo, že to horko, že to všechno zanedlouho musí skončit. To slabé peklo, které se prohánělo mým tělem se dalo vydržet, ale ne na dlouho. Byla jsem si jistá, že má teplota stále stoupá a já se cítila jako parní lokomotiva z roku 1890. Bylo to, jako kdybych byla zažehnutý motor ve formuli a ona chladič, který mě ochladí, když budu moc rozpálená, když se to horko neudrží a rozpálí se celým mým tělem.

Byla jako led. Já jsem byla jako oheň. Docházelo mi to, co se právě dělo. Teď to bylo, tak jasné jako nic. Tak jasné, jako kdybych to teď viděla před sebou.

Magická síla červená… Oheň. Síla azurová… Aqua. Síla bílá… Moc.

Jen dva lidé tak rozdílní, ale zároveň stejní, mohou okusit, jaké to je být mocný.

Dva lidé. Na venek rozdílní, v nitru stejní. Dva lidé budou mít tu čest a poznají, jaké to je být silný, nebezpečný, ale zároveň důležitý pro toho druhého.

To byla ta slova, která mě uváděla do varu. Ta slova, kvůli kterým tohle vše mělo význam. Ta slova, kvůli kterým jsem tomuhle „procesu“ rozuměla.

Kámen pustil moji ruku a ona se mi unaveně sesunula do klína, ale moje tělo nebylo unavené. Moje tělo bylo plné energie a všech pocitů, co vás můžou ovládat. Vztek a radost, závist a pýcha, touha a znechucení, štěstí a smutek, napětí a uvolnění, zmatenost… To vše jsem cítila, honilo se mi to hlavou, ale ani jeden z těchto pocitů jsem nechápala. Byla jsem z toho tak zmatená, že nad mým tělem začal převažovat vztek.

Rychle jsem se postavila na nohy a Alice už taky stála. Stála vedle mě se zmateným pohledem. Tentokrát jsem už její myšlenky neslyšela. Pak se ale něco stalo. Pomalu, ale jistě se moje vzpomínky na to začaly vypařovat. Všechno se smazalo, ale já věděla, že se něco stalo. Bohužel jsem nemohla přijít na to, co a to ve mně vzbudilo ještě větší vztek.

Najednou Alice ode mě couvala, v očích byl vidět strach. Měla stejný strach jako já.

Ale něco bylo zvláštní. Alice byla v oranžovém odstínu. Jako kdybych se na ni koukala přes oranžovou clonu. Lekla jsem se. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. Snažila jsem se věřit, že tohle všechno je jen sen a já se probudím a vše bude v pořádku, ale nebylo to tak.

Po chvilce jsem otevřela oči a lekla se ještě víc než před tím. Alice byla celá taková zledovatělá, taková modrá.

„Hoříš,“ vykřikla Alice, ale rychle jsem ji skočila do řeči.

„Jsi zmrzlá,“ vykřikla jsem ve stejnou chvíli jako ona, takže jsme si ani jedna sami sobě pořádně nerozuměly.

„Cože?“ vykřikly jsme nastejno, znova.

„Hoříš,“ ujala se slova Alice. Zvedla jsem své ruce a opravdu… z mé pokožky stoupali malé, červeno – oranžové plamínky. Lekla jsem se tak, že jsem před sebe couvala, ale pak mi došlo, že to nepomůže. Zastavila jsem a s úlevou zjistila, že mě to vůbec nepálí.

„Ty jsi celá zmrzlá,“ otočila jsem se zpět na Alici a křikla na ni strachy. Také se celá prohlédla, a když vzhlédla, oči měla rozšířené hrůzou.

„Uklidníme se,“ snažila se mě Alice uklidnit. Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. Snad to i pomohlo, protože ta oranžová clona zmizela a já měla na sobě jenom spálené kousky oblečení, takže jsem byla prakticky nahá. Podívala jsem se na Alici, která už opět chytala normální barvu, už nebyla jako led, ale byla mokrá. Doslova z ní kapaly kapky vody.

Uslyšela jsem rodiče na schodech a doběhla k Alici, která teď stála jako přikovaná.

„Musíme jít,“ pošeptala jsem. Vzala ji za ruku a táhla z laboratoře. Ani jsme se neobtěžovaly ten kámen uklidit, vrátit do té nádoby, nic.

Rychle jsme zavřely dveře, aby to vědci neslyšeli, a utekly do kuchyně. Obě jsme se zaposlouchaly do kroků našich rodičů, a když sešly schody, oběhly jsme je přes obývák, díky tomu, že máme obrovský dům. Vyběhly jsme schody, aby nás neviděly a zapadly jsme rychle do pokoje, ale celou dobu jsme nepromluvily ani slovo.

Oblékla jsem si nové oblečení a posadila se na postel.

Pohled Alice

Byla jsem v laboratoři, ve vědcově laboratoři.

Přes tu hroznou zimu, co mi byla, jsem spadla na kolena, ale ještě před tím jsem se cítila jako kus porcelánové misky, která když spadne rozpadne se na miliony maličkých kousíčků, ale nic se mi nestalo. Všimla jsem si, že Bella taky klečí, ale sálo z ní horko. Neuvěřitelné horko, které mi ovšem nedokázalo pomoci přemoct zimu.

Najednou se mě něco vařícího dotklo a rychle to ucuklo. Myslela jsem si, že budu mít popáleniny, ale nic jsem neměla. Ohledala jsem celou svoji ruku, ale nebylo tam nic. Jenom jsem byla jako kus ledu.

Pomalu mi docházelo, že to musí jednou skončit, ale kdy? Za pár minut? Za pár hodin? Dní? Roků? Budeme nesmrtelní? Budeme silné a ovládat celou zem? To by se mi líbilo. Každý den nové a značkové oblečení. I když to mám i teď, ale sluhy, kteří by mi dělali dobře, ještě nemám. Bylo by to skvělé, ale po chvíli by mě to omrzelo. Sakra na co to myslím?

Přes ten kámen jsem mohla Belle číst myšlenky, ale myslela na nějakou lokomotivu. Určitě to měla těžší než já. Já mohla myslet na vše, ale ona ne. Podle myšlenek. Zdálo se mi, že to mám mnohem lehčí než ona.

Přišlo mi, že jsem jako led a ona oheň. Připomínalo to ta slova z toho papíru. Jestli jsou pravdivá, tak máme docela štěstí ne? I když kdo by chtěl ledovou krásku.

Kámen doslova odhodil moji ruku a já od něj, vlastně od Belly, stála asi dva metry. Dívala jsem se zděšeně na Bellu, která hořela. Doslova z ní šlehaly plameny, ty plameny ji olizovaly, ale jí to nic nedělalo. Byla v pohodě, až na to, že byla vyděšená stejně jako já.

Docela jsem se jí bála. Měla jsem z ní strach, protože jestli já byla led a ona oheň, tak mě mohla lehce zabít. Vyděšeně se na mě dívala a já jí oplácela stejným pohledem.

Plameny se ztišily, ale neuhasly úplně. Zavřela oči, jakoby si myslela, že je to jako sen. Po chvíli je otevřela a byla klidnější.

„Hoříš,“ musela jsem jí to říct. Jestli na to nepřišla, tak je to špatně.

„Jsi zmrzlá,“ řekly jsme na stejno, ale já ji slyšela. Ona mě ne. Počkat, jak myslela zmrzlá.

„Cože?“ křikly jsme stejně.

„Hoříš,“ řekla jsem první. Podívala se na sebe a pak před sama sebou couvla.

„Ty jsi celá zmrzlá,“ bála se. Podívala jsem se na své nohy, ruce a trup. Měla pravdu. Mé oblečení teď bylo pod asi dvoucentimetrovou vrstvou ledu. Ale já nic necítila. Uznávám, byla mi stále zima, ale netušila jsem, kdy se mi to stalo.

„Uklidníme se,“ pronesla jsem ve snaze nepanikařit. Nevím, kde se to ve mně bralo, ale měla jsem pocit, že Belle musím pomoct, že ji musím uklidnit. Možná to bylo tím, že byla moje sestra.

Kupodivu má slova zafungovala a ona už nehořela, ale měla na sobě zbytky ohořelého oblečení. Já cítila, že jsem uvolněná, ale taky, že jsem mokrá.

Uslyšela rodiče a otočila jsem se za tím zvukem. Bella ke mně přiběhla.

„Musíme jít,“ šeptla a čapla mě za ruku. Vše jsme nechali na pospas našim rodičům. Oběhly jsme je a rychle vyběhly schody. Zavřely jsme za sebou dveře a převlíkly jsme se do čistého oblečení.

Bells si sedla na postel a zůstala zírat do zdi před sebou. Měla jsem o ni strach.

Předchozí x Sharlot33 x twilightkacert x další